Dobytí severního pólu (1985)

Dobytí severního pólu

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 25. 10. 1985 v Divadle Jiřího Wolkera v Praze

Přednášky:

• Nově objevená báseň
• Zkouška nové technické síly
• Objev arktického sněžného člověka
• Cirmanova záhadná hra Přetržené dítě
• Živé obrazy Járy Cimrmana
• Masová scéna „Škodu nezjistí, kdo se pojistí“

Cimrman a mráz (úvodní seminář)

Nově objevená báseň (Dr. Svěrák)

Svěrák: Vážení přátelé, přeji vám za všechny kolegy dobrý večer. A vítám vás na představení Cimrmanova dramatu Dobytí severního pólu. Začneme dnes trochu slavnostněji než jindy – totiž recitací. Doktor Petr Brukner jeden z předních našich recitátorů… myslím v našem souboru, vám přednese Cimrmanovu nově objevenou báseň „Školní brašnič­ka“.

Brukner:

Jára CIMRMAN: „Školní brašnička“

Má školní brašničko s penálem dřevěným...

(bouchání v zákulisí)

Svěrák: Moment! (Gestem vzkazuje do zákulisí, že je blbec...) Promiňte.

Brukner:

Jára CIMRMAN: „Školní brašnička“

Má školní brašničko s penálem dřevěným
s tebou jsem chodíval zeleným osením
V tobě jsem nosíval...

Svěrák: Promiňte. Mě připadá jakoby šly větráky.. nebo co… (Podívá se do zákulisí, něco jako že šeptá) Šly! Tak teď snad už to bude nerušené.

Brukner:

…zeleným osením
V  tobě jsem nosíval většinou jedničky...

Svěrák: Musíme od začátku, pane doktore…

Brukner:

Jára CIMRMAN: „Školní brašnička“

Svěrák: Tak, tak…

Brukner:

Má školní brašničko s penálem dřevěným
s tebou jsem chodíval zeleným osením
V tobě jsem nosíval většinou jedničky…
...k radosti tatíčka k radosti matičky

Učitel Voříšek dávno již pod drnem
choulí se v hrobečku v kabátku chatrném.
Má školní brašničko s penálem dřevěným...

Svěrák: Vy to jedete znovu od začátku?

Brukner: To je čtvrtá sloka, ta začíná stejně jako první.

Svěrák: Jo Aha. Ta začíná úplně stejně jako ta první… To mě zmátlo, promiňte.

Brukner:                                                  

Má školní brašničko s penálem dřevěným

Svěrák:  (do přednesu) Moje vina, vysloveně moje vina.

Brukner:

jak se ti, Voříšku, jak se ti odměním
Vše, cos mě naučil předám teď národu
semínka z brašničky vydají úrodu

(Dorecituje, ukloní se a sedne si)

Svěrák: (tleská): Děkuji kolegovi Bruknerovi za velice pěk­ný přednes.

Zkouška nové technické síly (Dr. Svěrák)

Svěrák: A teď vás, přátelé, poprosíme o trochu trpělivos­ti. Jistě víte, že divadlo se neobejde bez pracovníků, kteří zajišťují jeho chod v zákulisí. My v současné době potře­bujeme novou technickou sílu, a tak jsme dali do novin inzerát. Přihlásilo se na něj devět uchazečů a my bychom je rádi postupně vyzkoušeli. Vy si možná říkáte, proč tím rušíme představení, proč ši je nevyzkoušíme jindy. Ale to máte tak: on ten člověk nám v prázdném sále tu zkoušku udělá, jenomže pak přijdete vy, a to je tragédie. Ne! My jsme rádi, že jste přišli, ale pro něho je prostě psychická zá­těž. Ta mu tak sváže ruce, že to, co předtím hravě zvládal, na­jednou před vámi nejde.

Aby se nám nestalo, jako třeba začátkem sezóny… nevím jestli to mám… no řeknu to. Přijali jsme tenkrát jednoho velice schopného, chytr - inženýr to byl, ale hrozně veliký trémista. On nám tou trémou vysloveně kazil představení, já ho ani nebudu jmenovat, abych mu nedělal ostudu, ale to­mu jsme marně říkali: Pane Novotný, neboj… to­mu jsme marně říkali: Člověče, nebojte se! Ale kdepak. On zaměňoval magnetofonové pásky. Takže třeba do pohád­ky Dlouhý, Široký a Krátkozraký nám pustil kulometnou palbu. I když to bylo z pásku, takže to tolik nevadilo… Ale děti… poznaly, že to do té pohádky nepatří. Kolega Smoljak to chtěl zachránit a volal: Děti, to je datel! Ale děti dneska nevědí, co je da­tel… ale kulomet poznaly naprosto bezpečně.

Když už jsem u toho inženýra Bedřicha Novotného. Teď jsem to řekl… No tak už to nebudeme tajit. Bydlí na Kulaťáku… jak je lekárna, tak hned nad ní… v prvním patře má jedna plus jedna. Tak je­ho vinou došlo dokonce k dosti vážnému zranění hlavy. On měl na konci představení ruč­ní klikou zatáhnout oponu, ale byl tak vy nervován, že se té kliky jen křečovitě držel a třásl se po celém těle a nemohl se odtrhnout. Takže jsme ho nakonec museli udeřit tyčí. Dnes tu máme čtvrté­ho uchazeče, je to pan Roman Měcháček.

(Svěrák se otočí k portálu a hovoří k uchazeči, kterého nevidíme.)

Tak pane Měcháčku, jste tam? Ano jste připraven. Pane Měcháčku vy chcete pracovat v našem divadle, ano?

Měcháček (téměř neslyšně): Ano.

Svěrák: Dobře. A co vás vede k tomu, že se o tu práci ucházíte?

Měcháček: Já rád chodím do divadla...

Svěrák: Pane Měcháčku, nešlo by to o něco hlasitěji?

Měcháček (nahlas): Ne.

Svěrák: Aha. Tak já to budu tlumočit. Pan Měcháček říká, že rád chodí do divadla. Ale nespokojil jste se s tím, že jste tam chodil jenom jako divák, viďte?

Měcháček: Ano.

Svěrák: Ano. Chtěl jste se na tom představení aktivně podílet.

Měcháček: Ano.

Svěrák: Ano. Nezatoužil jste stát se hercem?

Měcháček: Ne.

Svěrák: Ne. Tak to je dobře…myslím. A co by vás tedy bavilo v diva­dle dělat?

Měcháček (málo srozumitelně): Já bych chtěl pracovat v divadle tak, aby mě nebylo vidět.

Svěrák: Aha. Tak to je zajímavé přání, (k publiku) Škoda, že jste ho neslyšeli. On chce pracovat v divadle tak, aby ho nebylo vidět. Ale aby byly vidět výsledky vaší práce, viď­te? … Přikyvuje… Pane Měcháčku, abychom o vás věděli něco víc - kde jste pracoval předtím?

Měcháček (nesrozumitelně): Na „cshsfuiv“ dráze.

Svěrák: Na dráze. Teď jsem nerozuměl, říkal jste... na se­verozápadní dráze...?

Měcháček: Na strašidelné.

Svěrák: Aha. Na strašidelné. To je něco jiného. To nepatří pod státní dráhy… zatím. A jako co jste tam pracoval, v jaké funkci?

Měcháček: Bral jsem klobouky.

Svěrák: Aha. Bral lidem klobouky. Rozumíte, jestli jste už někdo jel na strašidelné dráze. Tak zřejmě jak ti lidé v tom vozíčku sedí a jedou tou tmou, tak ta­dy soudruh jim bral klobouky… Promiňte, já mám ještě starý text… (opravuje propiskou) Pan Měcháček jim bral klobouky… Ale vracel jste je, že?

Měcháček: Ano.

Svěrák: Vracel. Takže jste vlastně také pracoval v zábav­ním programu a také ve skrytu, že jste nebyl vidět.

Měcháček: Ano. Protože kdybych byl vidět, tak by to ne­bylo tak strašidelný.

Svěrák: Ano, to je pravda. Říká že kdyby ho bylo vidět, tak by to nebylo zdaleka tak strašidelné. Tak teď přistoupíme k té praktické zkoušce. Vy jste si vytáhl otázku „začátek představení“ – velice hezká otázka. Prosím zkušené techniky, aby uvedli divadlo do stavu, v jakém bylo před začátkem představení, to znamená: v sále je světlo, na je­višti svítí jen pracák a opona je zavřená. (Vše řečené se provede. Všichni účinkující se octnou za zavřenou oponou)

Tak teď k tomu pusťte pana Měcháčka, ať nám to předsta vení, jak my odborně říkáme, rozjede.

(Světlo v sále zhasne)

No, hezky jste stáhnul

(Prudké rozsvícení světla, hned zhasnutí, pak sinusoidně rozsvíceno; Svěrák komentuje)

Ne tak prudce, ještě trošku. No tak tak by to šlo. Ještě oponu… a máte otázku splněnu.

(opona se kousek pootevře, je vidět jeden herec, ale vzápětí se zavře, pak už jen trhané pokusy ji otevřít)

Svěrák: No, začátek byl dobrý. Pardon. (jde ke středu opony a nahlédne do zadu; šeptem) Co? Co se děje? Nemůžete mu někdo poradit? (obrátí se k publiku, stále uprostřed)

Svěrák: Vážení přátelé, stala se taková malá nepříjem­nost, že nejde otevřít opona. Tak chviličku strpení, oni to snad naši chlapci dají do pořádku, (pauza) Víte, ono to vypadá jako legrace, ale není to zase taková legrace – divadle. Kdyby se to stalo v jiném provozu – třeba v továrně kdyby nešla otevřít… No tam kolikrát nemají ani oponu zase, že.  Prostě chci říci, že v divadle je to dost zásadní nedostatek. Kolikrát se kvůli tomu nedá ani hrát.

(znovu nahlédne za oponu.. zavrtí hlavou)

To už se staly takové případy, že někdo ze souboru se musel jít před oponu omluvit… A už se prý také stalo, že šli diváci domů. No né že byste museli chodit zrovna domů… to si jděte kam chcete! Ale prostě z divadla ven. Co tady taky, že jo. Opona je hezká, ale omrzí.

(znovu nahlédne za oponu.. zavrtí hlavou)

A vstupné se v tom případě nevrací. Tak rozhodně se nevrací celé, to dá rozum, protože část představení přece jenom již byla odehrána... Vám to možná tak nepřišlo, ale… Třeba vyslechli jste báseň, že. To je tak za 10 korun. Čili, to už jako plné vstupné – s tím nepočítejte. (nahlédne za oponu, kde mu recitátor něco říká) Ahá, tak doktor Brukner říká, že báseň byla za 15. Tak teď nevím, co bych vám ještě… Ještě tohle - kdy­by to chtěl dát někdo náhodou k soudu, tak by ten spor pro­hrál. Poněvadž ti herci mohou tvrdit, že to představení za oponou odehráli, ale že je nebylo ani vidět ani slyšet. A ne jejich vinou.

(Oponou se proderou vysoký dvoják a technik, který ho ne­se, ho postaví na předscénu)

No, už to vypadá nadějně, už se na tom pracuje. To je náš hlavní technik – Marek Šimon, ten už u nás pracuje léta… Jak jste u nás dlouho, Marku?

Šimon: Osmý rok. Nepodržel byste mi ten dvoják?

Svěrák: Rád, protože, kdybyste se zřítil, nebylo by to nebezpečné jen pro vás, ale taky pro diváky tak do třetí řady. Vy nesedíte šťastně. Pane Šimon, když teď máme tolik času, kde jste pracoval předtím?

Šimon: V údržbě

Svěrák: Aha, v divadelní údržbě

Šimon: Ne, veřejnýho osvětlení.

Svěrák: Aha, pouliční lampy opravoval. A proč jste odtamtud odešel?

Šimon: Kvůli závratím.

(Svěrák jde dopředu a drží žebřík celým tělem)

Nepodržel byste mě tady nahoře?

Svěrák: Držím, pevně držím, nebojte se.

Šimon: Ne, tady nahoře.. Já bych vylezl ještě výš.

Svěrák: Vylézt k vám? Ale víte že tím pádem nás už tady dole nikdo nejistí?

(leze opatrně nahoru, pak se chytí noh)

Vidíte - teď kdybychom spadli, tak bychom zabi­li dvojnásobný počet diváků než minule. Přátelé, než to kolega spraví, jednu milou zprávu. U příležitosti uvedení Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu budeme o přestávce jako jediné divadlo v republice prodávat ledňáčky. Samozřejmě ne my... (Technikovi spravujícímu oponu upadnou kleště.)

Šimon: Moh byste mi podat ty kleště?

Svěrák: Jistě. (Sebere kleště a šplhá s nimi vzhůru.) Budou to prodávat jiní pracovníci, my jsme herci a nemůžeme tady dělat všechno.

Šimon: Dobrý. Lezeme dolů. (Slezou)

Svěrák: Já vám mockrát děkuji, pane Šimon. Dá se říci, že jste svým pohotovým zásahem zachránil celé představení a můžeme tedy pokračovat.

Šimon: Bohužel, nejde to opravit. (Odejde se štaflemi pryč)

Svěrák: Aha, tak malá změna. Nejde to opravit. Že bychom tedy udělali tu přestávku a pokusili se... (Z opony vyjde kolega Smoljak a cosi mu polohlasně řekne.) Ano, to je dobrý nápad! Kolegové navrhují, že by se přestěhovali před oponu, takže bychom mohli v programu pokračovat. Čímž byste vlastně přišli jenom o tu hru. (Jakmile poslední přednášejí zaujme své místo, opona se hladce otevře.) No prosím! A pak že to nejde. Co tomu bylo?

Šimon: Vyžvejkanej korybut.

Svěrák: Aha. Tak přátelé, byl to vyžvýkaný korybut. Ten nový technik, jste tam ještě?

Měcháček: Ano.

Svěrák: No, já myslím, jestli s tím kolegové budou souhlasit, že si nepočínal špatně. Světla na trojku, za tu oponu nemohl, ať pod dohledem pracuje.

(Všichni přisvědčují. Vtom se opona do půlky zavře)

No, už víme, že to dokážete, takže už se nemusíte předvádět.

(opona se opět otevře)

A teď už se, vážení přátelé, věnujme hlavnímu tématu dnešního večera…

(Vtom zhasnou veškerá světla.)

Tak prosím vás, ještě ho k tomu nepouštějte… Pane Šimon, jestli hledáte tyč, tak je u kliky.

(Ozve se dutý úder a světla se rozsvítí.)

Podívejme se přátelé… dokud je světlo… na okolnosti, za jakých vznikla Cimrmanova hra „Dobytí severního pólu“.

O první referát prosím kolegu profesora Ladislava Smoljaka.

Objev arktického sněžného člověka (Ladislav Smoljak)

V pražské restauraci Pod Vyšehradem, kam Cimrman rád chodíval na rybí speciality, přisedl si k němu jednoho večera majitel hostince a zeptal se ho, zda by pro příští ples ledařů branického pivovaru nesestavil živý obraz „Češi na severním pólu“. Cimrman nabídku přijal a roz­hodl se, že prostuduje polární tematiku přímo na místě.

Zajímavou vzpomínku zachytil Cimrman ve své etnografické studii „Národy a pronárody“. Na cestě Grónskem se dozvěděl o jednom primitivním eskymáckém kmenu, kde měla hlavní slovo v rodině žena. Byl to velice primitivní kmen. Na místě pak zjistil, že ženy tohoto kmene jsou velice pohostinné: v rodině, kde se ubytoval, mu hned po příjezdu darovaly medvědí kožich, vybraly z chlívka nejlépe vykrmeného tuleně a na závěr uspořádaly slav­nostní hostinu.

Večer pak mu paní domu, mimochodem velice krásná Eskymačka, osobně ustlala lože a na důkaz nejvyšší úcty mu na noc přivedla svého manžela. Ještě že měl Cimrman s sebou karty. Naučil chápavého Eskymáka lízaný mariáš, a tak jim noc příjemně utekla.

Nejcennějším přínosem Cimrmanovy cesty do Arktidy byl jeho objev sněžného člověka. Cimrman se s ním osob­ně setkal a popisuje tohoto tvora jako samotářského, pla­chého savce, vyznačujícího se vzpřímenou chůzi po dvou, a to zadních končetinách. Jen při pozorování ryb v trhlinách mezi krami se opírá o pravou končetinu přední, přičemž levá je zapřena v bok.

Ve srovnání se sněžným mužem spatřeným před lety v Himalájích uvádí Cimrman některé rozdíly. Arktický druh má na levém boku výraznou lysinu od častého opírání levé ruky při rybolovu. Také vlasová pokrývka vykazuje odlišnosti: zatímco u himalájského typu trčí vlasy od slechů směrem vzhůru (takzvaný punk), polární odrůdě splývají vlasy dolů přes uši a uprostřed lebky jsou rozdě­leny pěšinkou. Vysvětlením jsou různé povětrnostní pod­mínky. Punk je způsoben tím, že himalájský muž trpí větry vanoucími zdola nahoru, kdežto po­lární sněžný člověk vzdoruje se skloněnou hlavou větrům horizontálním.

Výrazný je také rozdíl ve velikosti: himalájští badatelé přisuzují svému sněžnému muži výšku desetiletého chlapce; Cimrman tvrdí, že sněžný člověk má výšku chlapce jedenáctiletého.

Cimrmanův popis pohlavního života tohoto tvora sou­dobé biology doslova šokoval, všeobecně se hovořilo o sexuální bombě století. Zdrženlivější Sigmund Freud razil poněkud mírnější termín „Sexuelhandgranat“.

Arktický sněžný člověk je podle Cimrmana samosnubný. K rozmnožování nepotřebuje partnera. Proto je v jeho případě zvlášť důležité přeložit správně původní anglický termín „snowman“ jako „sněžný člověk,“ a nikoli, jak se u nás vžilo, „sněžný muž.“ Jde totiž o muže a ženu zároveň.

Nevystačíme tu však s pojmem hermafrodit. Jeho dvojpohlavnost jde mnohem dál. Dobřeje to vidět na způsobu jeho rozmnožování. Cimrman měl to štěstí, že ho mohl skrytě sledovat právě v době říje, a shrnul svá pozorování do výstižného termínu „polární samohana“.

Ještě překvapivější je skutečnost, že sněžný člověk se jako biologický pár nejen rozmnožuje, ale i chová. Cimrman zřetelně viděl a slyšel, jak tento tvor gestikulu­je a mluví sám se sebou. „Jeho řeči jsem sice nerozuměl,“ píše, „z intonace a výrazu jsem však poznal, že nejde o sa­momluvu, nýbrž o vyslovený dialog, někdy přecházející až v hádku. Vysokou, pištivou fistulí vyčítá a obviňuje, hlubšími hlasovými tóny pak zaujímá pozici obrannou a omluvnou.“ Cimrman pokračuje „Kdybych měl překládat podle intonace a gest, řekl bych:

Kolik bylo hodin, když jsi přišel domů?
Já nevím. Bylo ještě světlo.
Světlo je pořád. Máme polární den.
Slavil jsem tvoje narozeniny.
Nelži! Kdovíkde lítáš, a mě z toho pak bolí nohy!“

A právě dualita této řeči, toto splynutí 1. osoby „já“ s 2. osobou „ty“ vedlo Cimrmana k pojmenování sněžné­ho člověka výstižným slovem „játy.“ které později Angličané zkomolili na „yeti“.

Samotářství a plachost sněžného muže poněkud kontrastuje s tím, jak se chová k lidem. Cimrman i pozdější badatelé si všimli, že „játy“ se při spatření polární výpravy drží v uctivé vzdálenosti, ale radostně tleská. Někdy dokonce vyskakuje a vymršťuje pravou pracku vzhůru.

Amundsen to přirovnal k počínání fotbalového hráče, který právě vsítil gól. Jak si jeho chování vysvětlit? Cimr­man dospěl k závěru, že sněžný člověk nevidí v polárnících nepřátele, ale tvory, kteří mu přinesou žrádlo a zmrz­nou.

Svěrák: Děkuji kolegovi Smoljakovi. S Cimrmanovou cestou za polární kruh souvisí i jedna z jeho drobnějších dra­matických prací. Je natolik zvláštní, že je takřka nehratelná. Obtíže působí obsazení titulní role. Je to dětská role a rodiče, jakmile uslyší titul té hry, tak nám nechtějí děti do toho půjčovat… Jasno do celé věci vnesl až teprve nedávno Inženýr G.A. Rumlena.

Cirmanova záhadná hra Přetržené dítě (Ing. G.A. Rumlena)

Jedním z nejvýznamnějších objevů uplynulé sezóny byl nález Cimrmanovy hry „Přetržené dítě.“ Text, a to je velice důležitá okolnost, nebyl psán Cimrmanovou rukou. Kritickou revizí hry byl pověřen kolega Brukner. Přetržené dítě jsme sehráli loni pouze jednou jako uzavřené představení pro pozvané diváky, novináře a odborné zájemce a nutno bohužel konstatovat, že s ne příliš velkým úspěchem.

My si tady můžeme interně říci, že to bylo fiasko. Dodnes nám chodí dopisy charakterizující hru jako málo veselou, zmatenou a morbidní. Diváci, kteří si, jak říkáme, neberou servítky, ji dokonce označují za abstraktní. Hra nebyla dobře přijata ani v tisku, ani v tlači. Mladá fronta DNES loni napsala:

- Nic proti snaze označovat choulostivá místa lidského těla eufemicky, ale Cimrmanův termín „zadní brada" se ve slovníku naší mládeže asi sotva ujme. -

Časopis Nový Slovák napsal: - Máme dosť pěkných slovenských slou a nětřeba nám „zadných brád" z Prahy, ktorej bolo aj tak dosť. - Divadelní časopis Scéna uzaví­rá svou recenzi škodolibou otázkou, zda onen „debil v divadle“, o němž se v Přetrženém dítěti tolikrát mluví, je v případě Cimrmanovy hry na jevišti či v hledišti.

Já jsem hledal příčiny tohoto nezdaru a dospěl jsem k závěru, že vinu na tomto neúspěchu nenese Cimrman, ale - kolega Brukner odpustí - kolega Brukner.

Cimrman totiž diktoval svou hru sousedu Padevětovi, když u něj po návratu z Arktidy ležel se silným zánětem horních cest dýchacích. Nepříliš vzdělaný výminkář zapi­soval slova tak mechanicky, jak je slyšel, a neuvědomoval si, že rýma může smysl některých slov úplně změnit. Například „m“ se v důsledku neprůchodné nosní dutiny mění v „b“ Takže máma vyjde z nastydlého člověka už jako bába. Nebo žádá-li nachlazený člověk letenku na Maltu, může se mu stát, že přistane na Baltu, což ho jistě depotěší.

Tak jsme se zasmáli a teď k vlastnímu dramatu. Věc je zcela jasná. Hra, ve které Cimrman vzpomíná na své dět­ství prožité v otcově krejčovské dílně, se pochopitelně ne­jmenuje Přetržené dítě, ale Přetržené nitě. Nikdo v ní také nikoho nepouští zadní bradou, nýbrž zadní branou. Kritikům dáme rovněž za pravdu, že krejčí může těžko volat „Bol! Bol!“ a přitom radostně tleskat. Ale jak se tento výjev promění, víme-li, že ho v tu chvíli netrápil bol, nýbrž mol. Sami teď už lehce poznáte, že herečka Jelinková neoznačuje manžela za debila, když mu vyčítá: „Všichni byli na mé prebiéře, jenom ty jsi debyl!“

Nikdo z vás jistě nebude krejčovského mistra podezřívat, že se chce sám propustit ze své živnosti, neboť si jistě správně sami přeložíte větu „Je mi nějak divně. Dám si padáka!“ Kolega Brukner také nemusel pátrat v okolí vídeňského hotelu Sacher po místních nadávkách, když chtěl zjistit, proč rozzuřená žena volá na své zlobivé děti: „Deserte, deserte!“ A celá tragičnost hrůzyplné noci, v níž podle kolegy Bruknera dojde k zavraždění dítěte, se rázem pro­mění v obyčejnou starostlivost rodičů o synkovu hygienu. Tak totiž musíme chápat dialog: „Už leží?“ „Leží.“ „Ubil jsi ho?“ „Ubil.“

Pokud jde o zoufalou hmotnou situaci v rodině, krejčovské dítě nemělo takový hlad, že by muselo okusovat dehet. Kolega Brukner to, jak vidíte, sám dělá dodnes. (Jmenovaný si totiž v rozpacích nad kritikou právě okusu­je nehty.)

Abych byl k doktoru Bruknerovi spravedlivý: jeho omyly nepramení snad z nějakého lajdáctví. Naopak. Kolik času např. musel strávit tím, aby změřil v muzeu li­dových nástrojů exponáty celého jednoho oddělení. Tím smutnější ovšem je, že k objasnění pojmu „nejširší lidové basy“ to bylo zcela zbytečné. Závěrem ještě poznámku. Z jednoho místa textu vysvítá, že v Padevětově domku došlo k jisté smutné příhodě. Věta „Potřebuji dutně vybočit“ svědčí o tom, že Padevět zřejmě nepochopil, oč ho Cimrman žádá, a místo aby mu pomohl z lůžka, větu pouze zapsal.

Závěrem ještě poznámku. Kdyby byl kolega Brukner pečlivější, mohli jsme se vyhnout i nepříjemné kontroverzi s bývalou cenzurou, která nám škrtla celou jednu repliku krejčího ženy. Zněla „Ty šaty mi šil můj biláček.“

Svěrák: Děkuji za přednesenou zprávu. Má k tomu doktor Brukner nějakou připomínku? Nemá. Nebo vyvodil jste z toho pro svou další práci nějaký závěr?

Brukner: Ano, já jsem to celé pozorně vyslechl a vyvodil jsem z toho ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost a budu požádán o nějakou další rekonstrukci, že se vám na to vyseru.

Svěrák: Já se omlouvám…Pan doktor je zřejmě v afektu… Nevím, jestli je to nejvhodnější reakce na dobře míněnou kritiku, ale i tak děkuji doktoru Bruknerovi za jeho závazek.

(opět opravuje špatný text)

Živé obrazy Járy Cimrmana (Bořivoj Penc)

Kolega Smoljak se ve svém referátě zmínil, že popudem k Cimrmanově arktické cestě byla objednávka živého obra­zu pro restauraci Pod Vyšehradem. Už sám fakt, že se známý pražský restauratér obrátil se zakázkou právě na Cimrmana, je výmluvný. Jára Cimrman skutečně patřil k uznávaným mistrům tohoto dnes už zapomenutého žánru.

V současné době dožívá toto umění už jen ve formě výjevů na alegorických vozech. Ovšem to nejsou pravé živé obrazy, neboť se pohybují. Jednak se natřásají vlivem nerovnosti dlažby a jednak dochází i k dílčím pohybům uvnitř zobrazovaného výjevu - rolník brousí kosu, kapitalista třese měšcem, Baťa šije kecky apod.

Pravý živý obraz se liší od obrazu na plátně jen tím, že jako materiálu je tu použito živých lidí a reálných předmětů. Živé obrazy tvořily v Cimrmanově době neodmyslitelnou součást probuzeného národního života. Nesměly chybět na žádném plese či sokolských šibřinkách. Jejich obliba tkvěla nepochybně v tom, že se tu mohli umělecky uplatnit i lidé jakéhokoli talentu.

(Výmluvný pohled na kolegu Bruknera, který nejeví sebemenší známku zájmu o referát)

Měly většinou masový ráz, aby se jich mohlo zúčastnit co nejvíc účinkujících. Někdy byl počet účinkujících tak velký, že už nezbyl ni­kdo, kdo by se na živý obraz díval. Tak tomu bylo např. v pražské Malostranské besedě r. 1904 při výjevu „Sokolové vyprovázejí Jana Amose do vyhnanství“. Nebýt po­licejní patroly, která vstoupila do sálu přilákána podezřelým tichem, nebylo by nikoho, kdo by o díle mohl po­dat svědectví.

Z Cimrmanových velkých živých pláten nutno jmenovat jeho historický triptych „Bitva u Lipan“, „Bitva na Bílé hoře“ a „Sedláci u Chlumce“, uváděný pod souhrnným názvem „Naše slavné prohry“.

My se však nejprve zaměříme na Cimrmanovy komorní živé obrazy. Byly komponovány pro předvádění v domácnostech jako náplň dlouhých zimních večerů. Musíme si uvědomit, jak se tehdy žilo. Lidé přišli z práce domů, něco pojedli a pak celý večer seděli a dívali se do zdi. Televize tehdy ještě nebyla. Cimrmanovy domácí živé obrazy byly jejím předvojem.

Cimrman jich vymyslel nepřeberné množství - někdy pro dvě, většinou však pro jednu osobu. Vaše babičky si možná vzpomenou na taková oblíbená dílka jako například „Jirásek se dívá do minulosti", „Libuše se dívá do budoucnosti", „Koniáš se dívá do díry", početnějším rodinám byl určen „Hus před koncilem kostnickým", početnějším rodinám s krbem „Hus po koncilu kostnickém". Pro trpělivý lid lesních samot koncipoval poněkud zdlouhavý obraz „Lomikare, do roka a do dne." Byly mezi nimi dokonce i seriály, například trojdílný Palacký. První díl se jmenoval „Byli jsme před Rakouskem," druhý „Budeme i po něm" a třetí „Kdoví jestli".

Rádi bychom vám několik těchto komorních výjevů předvedli. Poprosím kolegy, aby připravili scénu.

(Brukner odchází znechucen na druhou stranu)

Nejprve si vsak řekneme, jak se na takový živý obraz dívat. Když se objeví, necháte ho na sebe plně působit. Jakmile pochopíte jeho smysl, zatleskejte. To bude pro nás signálem, že můžeme obraz ukončit. Čili nedojde-li k potlesku, hrozí nebezpečí, že se ten obraz, jak my říkáme, zasekne. Zhasneme prosím světlo.

Světlo prosím.

(Osvětlí se postava muže v kožešinové čapce, jak hledí do dáli.) - Smoljak

Jan Žižka těsně před tím, než mu vystřelili levé oko. Ano, počkáme na potlesk, a můžeme zase zhasnout.

Světlo prosím

(Normální civilní kalhoty, je však jen v nátělníku. Stojí rozkročen s rukama sepnutýma na temeni.) – Šimon

Miroslav Tyrš vynalézá stoj rozkročný s rukama v týl.

(zhasne se)

Prosím světlo.

(Dva herci a cení přední horní zuby po způsobu hlodavců.) – Brukner, Rumlena

Vynálezci ruchadla bratranci Veverkovi.

Teď si předvedeme takzvané obrazy podvojné. Jde o dva po sobě jdoucí obrazy, přičemž druhý vznikne z prvního nepatrnou změnou, často jen změnou názvu.

Prosím světlo.

(Znovu se ve tmě ozáří výjev: herec v košili volně visící přes kalhoty se v nakročení opírá o pomyslná držadla pluhu.) - Smoljak

Přemysl Oráč před příchodem Libušina poselstva.

(Znovu tma)

Světlo prosím.

(ozáří se opět stejná postava, má však na hlavě šátek na babku.)

Vidíte, malá změna a už je to jiný obraz: Čechie vyorává naše stará práva.

(Po tmě se osvítí v rámu muž ve vestě a s knírem. Sedí na židli a soustředěně hledí na kostlivce v životní velikosti. Po potlesku zhasne světlo.) - Šimon

Světlo prosím. Doktor Conrad Roentgen při práci.

(Tma, a po výzvě přednášejícího se opět rozsvítí. V obraze nenastane žádná změna.)

Karel Havlíček Borovský hledí smrti vstříc.

(Tma)

Já prosím plné světlo. Přátelé na závěr této přehlídky Cimrmanových živých obrazů se pokusíme o inscenaci jednoho z jeho velkých výjevů. Ale to už není moje práce. Já prosím specialistu na masové scény doktora Zdeňka Svěráka.

Masová scéna „Škodu nezjistí, kdo se pojistí“ (Dr. Zdeněk Svěrák)

Pokusme se přátelé o rekonstrukci skutečně náročného a hlavně lidnatého živého obrazu, který Cimrman zkomponoval na objednávku Vzájemně pojišťovací banky Slávie a který nese název „Škodu nezjistí, kdo se pojistí.“ Bankovní úředníci ho předváděli každou sudou hodinu ve dvoraně pojišťovny jako náborovou akci. Já tu mám Cimrmanovo schéma podle něhož by se nám to mělo podařit přesně tak, jak to tenkrát dělali. (Svěrák nahlédne do náčrtku.)

Tak uprostřed obrazu stojí pojišťovací agent.

(Do středu scény se postaví herec v buřince a s aktovkou v ruce.) - Šimon

V pozadí vpravo je trojice nepojištěnců.

(Tři herci se postaví na určené místo.)

Ano, nepojištění pánové. A vlevo se postaví pojištěný rolník.

(Herec ve venkovském s hráběmi zaujme své místo.)

A víc už nás není, čili teď bych prosil, abyste se hlásili, kdo se chcete obrazu zúčastnit. Zdůrazňuji, že nejde o žádný herecký výkon. Jde prostě o to, aby ten obraz měl tolik postav, kolik je předepsáno. Tak v první vlně bychom potřebovali tři muže a jednu dívku.

(Předpokládáme, že dobrovolníci z publika se nechají zlákat.)

Mohl bych poprosit vás…

Vítám vás na jevišti. (k dámě) Vy byste představovala rolníkovu manželku. A pánové se se posadí tady na tu lavičku. Rolník se jmenuje Petr, abyste o něm něco věděla, když už spolu budete žít.

A nyní ten obraz propracujeme.

Představitelé nepojištěnců, to jsou ti stojící pánové, se charakterově odlišují. První nepojištěnec, doktor Brukner, ten představuje člověka, který je už pevně rozhodnut, že se dá pojistit. Zvedne tedy ruku a hlásí se o příslušné tiskopisy.

Profesor Smoljak to je postava, která se chce také pojistit, ale je na vahách, zda má uzavřít pojistku plnou, anebo jen částečnou.

(Vyjádří to tak, že bude hledět zamyšleně do publika.)

Konečně třetí,inženýr Rumlena představuje člověka, který by se také rád pojistil, ale dívá se, jestli na to má.

(kontroluje výši své hotovosti. A zamračí se)

Pane inženýre, tady je napsáno, že má.

(Ing. Rumlena se usměje)

A teď pánové na lavičce. Vy budete představovat zatvrzelého odpůrce pojišťovací myšlenky. Vy jste sice vyhořel, nebyl jste pojištěn, ale ani to vás nepoučilo. Vy pojišťovnu apriori nenávidíte. Stručně řečeno – v celém živém obraze jste jediný vy, bohužel, postava záporná. Vysloveně nesympatická. Vyměňte si to tady s tím pánem.

Nezlobte se, vy mi na to připadáte lepší typ. Že u pojišťovnu budete jak se patří nenávidět.

Vy co sedíte uprostřed, vy byste představoval člověka, který byl pojištěn, ale když vyhořel, tak se zjistilo, že včas nezaplatil poslední pojistnou splátku. A pojišťovna mu tedy nedala vůbec nic. Ano? Smutek.

A vy byste měl teď novou roli. Budete představovat člověka ještě smutnějšího než váš kolega po pravici. Představte si – vy jste byl pojištěn, včas jste platil pojistné splátky, ale když jste vyhořel, ukázalo se, že jste byl pojištěn, ale jen proti krupobití.

Teď přejdeme k levé části živého obrazu: Pojišťovací agent ukazuje všem šesti pánům šťastně pojištěný pár. Oni sice vyhořeli do gruntu, ale protože včas platili splátky, byli pojištěni proti ohni, jsou teď na spáleništi svého domova šťastni… jako nikdy předtím. Té slečně bychom dali šátek, aby dostala venkovský charakter. Vám bude slušet všechno. A Petr bude tak laskav a udělá vás maminkou.

(Petr odejde, slečna jej následuje; přednášející ji včas zachytí)

Ne! Nenene.

(Petr donese panenku)

My to z časových důvodů řešíme panenkou. Tak a tím je živý obraz takřka hotov. Říkám takřka, protože jistě cítíte, ža na tom piedestalu musí prostě někdo stát. Bude to ústřední postava celého výjevu. Je to Slávie, symbol té slavné banky. Čili mám poslední prosbu, potřebovali bychom, dívku, aby se tam postavila. Nic na tom není, bude tam prostě stát a v ruce bude držet barák.

(vytáhne ze zákulisí papírový 2D model baráku)

Toto stavení bude nabízet pohořelcům na znamení, že takový dům si potom postaví za peníze od pojišťovny. Nic na tom není. Jenom je tu takový pravda drobný detail, že ta dívka musí být nahá.

Tak úplně nahá ne, má přes prsa, respektive mezi prsy má šerpu v národních barvách. Čili mohlo by to být hezké.

Než se rozmyslíte... nedávno jsme dostali zajímavý dopis z Pardubic. Jedni manželé se nám v něm svěřují, že se na základě účinkování v tomto živém obraze před dvěma lety seznámili. Ten pán si prý koupil lístek až do poslední řady a viděl svou budoucí ženu prvně v životě, a hned jako banku Slávii. Často na to prý vzpomíná. Paní doslova píše: „Manžel často lituje, že tenkrát nesehnal lístek někam dopředu, aby lépe viděl.“

Už se některá divačka rozmyslela? Ne? Vy jste se hlásila? Ne? Já myslel, že se už rozepínáte. Skutečně, není třeba se toho obávat, ta scéna má vždycky velký úspěch. Takže budeme muset sáhnout k nouzovému řešení

(jde k dívce as obejme ji kolem ramen)

Svlékněte kolegu Pence. Ponožky si klidně nechte. Nezdržujte to.

(kolega Penc vejde v červených trenýrkách a s šerpou přes prsa. Dostane tácek s modelem domku a v nakročené póze ho nabízí rodině s dítětem. Přednášející se k němu vrátí)

Mezi prsy jsem říkal…

A tím je obraz hotov. Já teď prosím jeho aktéry, aby se dostali do té nálady. Je to naprosto bez pohybu. Ano – je to obraz. Výborně, ano. A my na sebe necháme Cimrmanův živý obraz tiše, ale opravdu tiše, až do přestávky působit.

Ještě si všimněte takové zajímavosti tohoto obrazu – málokdo si toho všimne. Všimněte si prosím postavy váhajícího nepojištěnce, je to tato postava.

(dojde k zmíněnému herci)

Ta má tu zvláštnost, že ať sedíte v kterémkoli místě divadla, vždycky se na vás dívá. Můžete se o tom přesvědčit. Nejprve se přesvědčí levá půlka sálu...

(zmíněný herec nepokrytě stočí oči naznačeným směrem)

 ...ano, vidíte to? A teď pravá polovina sálu.

(Hra se opakuje.)

Přesvědčí se balkon. Je to úžasné - můžete živý obraz odměnit potleskem a uděláme si přestávku.

Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909

Osoby a obsazení:

náčelník Karel Němec: Bořijov Penc
pomocný učitel: Václav Poustka  Zdeněk Svěrák
lékárník Vojtěch Šofr: Petr Brukner
Varel FRIŠTENSKÝ: Ladislav Smoljak
americký Čech – Jiří BERAN: Genadij Rumlena

Obraz 1

(Prázdná scéna. Zvuk zastavujícího vlaku, bouchání vagónových dveří. Vejde Frištenský s kufrem, položí ho a napřáhne paže za portál do výše okna vozu, odkud mu někdo podává další zavazadla. Pak vejdou ostatní členové výpravy: učitel, lékárník a náčelník. Pomáhají s vykládáním zavazadel a výstroje. A tak se na scéně u hromady kufrů a ranců octnou i sáně a čtvery lyže s holemi. Z portálu začne také foukat pára oddychující lokomotivy. Členové výpravy se loučí a konverzují s cestujícími ve vlaku.)

UČITEL: Tak šťastnou cestu a děkujeme za všechno!

LÉKARNÍK: Na shledanou, blahorodí! Cože? Ano, na severní točnu. Tak. Pěšky. U nás lyže. Tak. Cože? Ano, náčelník ten.

UČITEL: Sabáky? Nemáme. My místo psů máme tohohle. On silák. On jako (ukazuje na prstech) deset sabák.

NÁČELNÍK: Prosím? Z Prahy. Österreich. Ale my také Slované. Češi.

LÉKARNÍK: Cože? Jídlo? Jídlo máme. Tri husy, špek, chleba, všechno. Prodat? Nemůžeme. Nám treba. My musíme daleko.

FRIŠTENSKÝ: Tak děkujeme!

(Vlak odjíždí.)

VŠICHNI: Sbohem, na shledanou, nazdar!

NÁČELNÍK: Tak, přátelé, možná, že to byli poslední lidé, které jsme viděli. Máme všechno?

UČITEL: Všechno. Lyže, saně, potraviny, kompas, lékárnička, vařič, zbraň, rezervní prádlo…

LÉKARNÍK: Míč! Já zapomněl ve vlaku míč.

NÁČELNÍK: Co?

LÉKARNÍK: Nafukovací míč. Mě to mrzí, náčelníku, ale snad se bez něj obejdeme.

NÁČELNÍK: To to pěkně začíná.

LÉKARNÍK: Mě to opravdu mrzí, náčelníku.

FRIŠTENSKÝ: Čert vem míč. Hlavně že máme co jíst.

NÁČELNÍK: Ten míč, uvidíte, nám bude setsakramentsky chybět. Víte, jak dlouho trvá polární noc?

VŠICHNI: Sto dní.

NÁČELNÍK: Ano! Sto dní šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá? Ze šestatřiceti polárních výprav zahynulo osm hladem, šest mrazem, čtyři vysílením a – sedmnáct trudomyslností! Sedmnáct!

LÉKARNÍK: Promiň, náčelníku, ale to je pětatřicet. Jedna výprava chybí.

NÁČELNÍK: Jak to? Osm hladem, šest, čtyři, sedmnáct, to je…šestatřicet…

LÉKARNÍK: Pětatřicet.

UČITEL: Pravdu má náčelník. Náčelník správně neuvedl, viď Karle, americkou výpravu profesora Mac Donalda, která zmizela neznámo proč.

NÁČELNÍK: To není sranda! Chci to vidět! Bez míče.

UČITEL: Náčelníku, nechával jsem si to jako překvapení, ale když teď víme, že jsme bez míče, řeknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píseň do nepohody. A myslím, že se povedla. Kromě toho jsem si připravil jeden komický převlek, ale to nebudu prozrazovat. To byste se pak nesmáli. Já myslím, že se trudomyslnosti nemusíme bát.

NÁČELNÍK: Chci to vidět. Amundsen, chlap z ocele, a plakal jako kluk. Ale už tu kvůli blbýmu míči stojíme dost dlouho. Výpravo pozor! Do lyží!

(Všichni si připnou dlouhé lyže a uchopí hole.) Zapřahat!

(S holemi v rukou a s lyžemi na nohou, překážejíce jeden druhému, nasadí Frištenskému postroj, jeho druhý konec upevní k saním a na saně naloží zavazadla. Lyžařská prkna a bodce holí rachotí o podlahu jeviště.)

LÉKARNÍK (tiše k učiteli): Nechci náčelníka kritizovat, ale nejdřív měl dát povel „Zapřahat“, a teprve potom „Do lyží“. Tak bych to viděl já.

(Konečně stojí všichni v klidu připraveni vyrazit k levému portálu.)

NÁČELNÍK: Určím sever. Směr sever… (pohlédne na kompas) bohužel, jednotlivě, pravotočivě, stoosmdesát stupňů – vzad! Raz a dva!

(Zmatek s lyžemi a holemi se opakuje.)

LÉKARNÍK: Nerad bych vypadal jako kverulant, ale já bych ze všeho nejdřív určil sever.

NÁČELNÍK: Polární výpravo,směr sever! V pořadí náčelník Karel Němec…

UČITEL: Náčelníku! Faktická poznámka. Mohu? Nevadí ,že je tam pešuňk a koleje?

NÁČELNÍK: Vím o nich. Lyže sejmout!

LÉKARNÍK (k učiteli): Možná, že vám bude připadat, že stále kritizuji, ale já bych nejdřív…

UČITEL: Já vím.

NÁČELNÍK: Polární výpravo! V pořadí náčelník Karel Němec – zde! Lékárník Vojtěch Šofr…

LÉKARNÍK: Zde! (Zařadí se.)

NÁČELNÍK: Pomocný učitel Václav Poustka…

UČITEL: Zde! (Uzavře zástup.)

NÁČELNÍK: Potah Varel Frištenský…

FRIŠTENSKÝ: (pauza) Zde! (Zařadí se za náčelníka.)

NÁČELNÍK: Směr Severní ledový pól… hajdy… VPŘED!

Před oponou 1

UČITEL: Jako učiteli připadl mi přirozeně úkol vést deník naší polární výpravy. Přečtu vám prvních třicet sedm stran:

Kapitola první: Zrod velkého projektu.

S nápadem dobýt severní pól přišel minulé úterý magistr Šofr. Když jej na schůzce naší Jednoty podolských otužilců přednesl, byli všichni návrhem nadšeni. Ale nikdo se nechtěl výpravy zúčastnit. Většinou z rodinných důvodů. Nakonec se přece jen tři odvážlivci našli, kteří se k magistrovi připojili: náčelník Jednoty Karel Němec, ledař branického pivovaru Varel Frištenský a já, učitel Václav Poustka. Všichni staří mládenci bez rodinných důvodů.

Datum odjezdu bylo stanoveno na 9. prosince 1908. Dopoledne jsme ještě lehce trénovali ve vltavské ledové tříšti u Národního divadla a ve 13 hodin unášel nás již vlak z druhé koleje nádraží Františka Josefa směrem na sever.

Vyprovodil nás vlastně jen Frištenského bratranec Gustav. Tento světový šampión v zápase řecko-římském, který v Německu porazil Schichtla, porazil doma v Kolíně prase a přinesl nám k vlaku bohatou výslužku.

Když už hovoříme o Frištenských, nemohu smlčet jednu obavu. Člen naší výpravy Varel Frištenský silou sice nahradí osm až deset tažných psů, ale nevím, zda jeho duševní schopnosti stačí na náročný úkol polárníka. Zatím se chová, jako bychom jeli na odpolední výlet do Průhonic. Již od Náchoda se neustále ptá, kdy už tam budeme. Kdekomu z cestujících slíbil, že mu pošle z točny pohlednici. A ze všeho nejvíc se těší, jak se v oblasti věčného sněhu zkoulujeme. Často, když ho poslouchám, napadá mě, že jsme přece jen měli vzít psy.

Na cestě z nejsevernějšího sibiřského nádraží k pobřeží Ledového oceánu se nestalo nic mimořádného, a proto přečtu pouze názvy kapitol:

Kapitola 5. – Slavnostní překročení 70. rovnoběžky.

Kapitola 6. – Frištenskému omrzly obě nohy.

Kapitola 7. – Vrátíme se?

Kapitola 8. – Simulant dostal na pamětnou.

Kapitola 9. – Vlci.

Kapitola 10. – Ztratili jsme kompas.

Kapitola 11. – Bloudíme v mlze.

Kapitola 12. – Prohlídka petrohradské Ermitáže.

Kapitola 13. – Další překročení 70. rovnoběžky.

Kapitola 14. – Frištenský simuluje zánět slepého střeva.

Kapitola 15. – Zdařilá operace.

Kapitola 16. – Frištenský simuluje pooperační slabost.

Kapitola 17. – Táhni a srůstej.

Kapitola 18. – Konečně moře.

Obraz 2

(Členové polární expedice stojí na jevišti a hledí do bočních kulis. Učitel si vstoje čte Učitelské noviny, náčelník se opírá o svázané lyže, lékárník sedí na saních. Skupinka působí dojmem, jako by jela v tramvaji. Dlouho nikdo z nich nepromluví ani slovo.)

FRIŠTENSKÝ: Poslyš, náčelníku, a víš to jistě?

NÁČELNÍK: To je dokázaný.

(Frištenský se nedůvěřivě ušklíbne a zase nastane ticho.)

LÉKARNÍK: Kolik je hodin?

NÁČELNÍK (pohlédne na oblohu): Za deset minut půl třetí. (Znovu chvilka mlčení.)

UČITEL: To jsou věci todle… Představte si, tady čtu, že na všech školách v Rakousku má být lázeň… To si nedovedu představit. To tam budou mít sprchy? Nebo vany?

(Zakroutí nad tím hlavou a znovu se ponoří do čtení.)

LÉKARNÍK: Tedy řeknu vám, je to pohodlné, to driftování. Ale vleče se to.

UČITEL: Nějaký inspektor Hruška to tady píše. Zas neměl co dělat, dědek.

LÉKARNÍK: Ale proč ne? Možné to je. Hygiena je důležitá i na školách.

UČITEL: Tak ne! Já už na to nevidím. Kázeň! Má být na všech školách. Já to čet jako lázeň. No proto. Kázeň. To jo. To je pravda. To ani nemusel psát. To každý ví.

FRIŠTENSKÝ: Heleďte, já tomu stejně nevěřím. Kdybysme jeli, tak by to muselo drncat. Nebo by se to pohupovalo. Nebo vzduch bysme cejtili, že rozrážíme. A krajina by ubíhala dozadu. To mi nevykládejte!

NÁČELNÍK: Ten Varel je jak sedmiletý dítě! (k učiteli) Václave, prosím tě, ty jako pomocnej učitel mu to snad budeš umět vysvětlit!

UČITEL: Karle, já myslím, že tady na severu se nemusíme oslovovat plnými tituly. Stačí, když mi budeš říkat učitel.

NÁČELNÍK: Dobře, bratře učiteli. Tak to Varlovi vysvětli.

UČITEL: Varle! Celý tenhle ledový krunýř, na kterém stojíme, se vlivem mořského proudu pohybuje k severu. Odborně se tomu říká drift. To jsme si nevymysleli, to je popsáno v literatuře. Takže nic nedrncá, nic neubíhá dozadu, všechno, co tady je, lékárník, zavazadla, sníh, ledy, všechno driftuje k severu.

FRIŠTENSKÝ: A já?

UČITEL: Taky driftuješ.

FRIŠTENSKÝ: Takže podle tebe já tady stojím, nic nedělám a driftuju, jo?

UČITEL: Správně.

FRIŠTENSKÝ: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.

LÉKARNÍK: Václave, a jak dlouho budeme ještě driftovat?

UČITEL: Deset až jedenáct dní.

FRIŠTENSKÝ: To vám teda nezávidím.

LÉKARNÍK: Pravda, vleče se to. Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych to nejradši otočil a driftoval zpátky. K nám. Domů. Do Prahy. Po Podolí. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno!

UČITEL (zaraduje se): A je to tady! Trudomyslnost! (Jde k saním a přehrabuje se v zavazadlech.)

NÁČELNÍK: Vidíte, kdybysme měli míč, pinkli bysme si, a hned by byla nálada.

UČITEL: Nic se neděje, náčelníku, zazpívám tu píseň, kterou jsem složil ve vlaku pro tyhle případy. Dobře poslouchejte, ať se ji naučíte a můžete zpívat se mnou.

(Zpívá za doprovodu kytary)

Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek
Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek
Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná

Tam, kde hy
tam, kde hy, kde hynuli vlci
Tam, kde hy
tam, kde hy, kde hynuli vlci
Tam, kde hy
tam, kde hy, kde hynuli sobi
Čech se přizpůsobil
Čech se přizpůsobil

Tak to je celé. A teď se ji naučíme. Opakujte po mně, děti… totiž opakujte po mně, kamarádi: Polární noc má zvláštní moc…

FRIŠTENSKÝ: Hele, Vašku, dej tam ňákou jinou.

UČITEL: Ale proč? Ta je na tu trudomyslnost.

FRIŠTENSKÝ: Dej pokoj. Já žádnou trudomyslnost nemám. Zmáčkni třeba Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat. Ta je pěkná. A nebo tu, ta je taky pěkná, Když táhne bílý losos peřejí.

UČITEL: Prosím, kdo nechce, nemusí. Ale my ostatní si ji teď s chutí zazpíváme. Tak ta slova: Polární noc…

LÉKARNÍK A NÁČELNÍK: Polární noc…

UČITEL: Má zvláštní moc…

LÉKARNÍK A NÁČELNÍK: Má zvláštní moc…

UČITEL: Každého přepadne smutek.

LÉKARNÍK A NÁČELNÍK: Každého přepadne smutek.

UČITEL: Němec i Brit…

LÉKARNÍK A NÁČELNÍK: Němec i Brit…

LÉKARNÍK:…čili anglosasové…

NÁČELNÍK: Člověče, Vašku, mně nic nebylo, a po tý tvý písničce se mi dělá nanic.

LÉKARNÍK: Mně taky. Mně je tak těžko. A jaké mám chmurné představy. Mně se vám například pořád honí hlavou, že jdu k magistru Boučkovi jako každou středu na šachy. Zazvoním, otevře mi jeho bytná, já povídám, je pan magistr Bouček doma, a ona vám takhle zakroutí hlavou a říká: Není. Tak já povídám, že se chvilku projdu parkem, snad se do té doby vrátí. Asi za půl hodinky přijdu, znovu zvoním, otevře mi zase ta bytná a já se ptám, je pan magistr stále ještě na procházce? a bytná povídá jo! Tak řekněte mi, je to normální? Ví, že k němu každou středu chodím na šachy. On mě nechá jít pěšky z Podolí na Smíchov. V dešti! To jsem vám neřek. A není doma. Kdyby vzkaz nechal!

FRIŠTENSKÝ: Někde se zakecal, no.

NÁČELNÍK: Bouček! Není doma! (Mávne opovržlivě rukou.) Ty představy, co mám já, ty bych vám přál.

UČITEL (jakoby pro sebe zanotuje): Jen jeden z národů neskoná, hrůzy severu…

NÁČELNÍK: Nech toho, buď tak hodnej. Tady jde o vážnou věc. Devětkrát za sebou jsem byl zvolen náčelníkem Jednoty. A teď, po Novém roce, jako vždycky valná hromada, já jsem přítomen, navržen a nezvolen. Ani jeden z vás, jak tu sedíte, jste pro mě nezvedli ruku.

UČITEL: Ale Karle, to jsou jenom chmurné představy, desátá valná hromada ještě nebyla.

NÁČELNÍK: To vám nezapomenu. Koukali jste se do země, abyste se mi nemuseli podívat do očí. A já vás doved až za polární kruh. To mám za všechno. Výpravo, balíme! Jde se domů!

FRIŠTENSKÝ: Nejdřív to vypadalo, náčelníku, že mluvíš z cesty, ale tohle jsi řek dobře. Co tady, ne?

(Náčelník, lékárník a Frištenský se začnou chystat na zpáteční cestu, zatímco učitel vezme ze saní raneček a odejde za scénu.)

LÉKARNÍK: Domů! Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do…

NÁČELNÍK: To stačí, Vojtěchu! Už jsme to slyšeli. Bývalá polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec, zde, lékárník Vojtěch Šofr…

LÉKARNÍK: Zde!

NÁČELNÍK: Potah Varel Frištenský…

FRIŠTENSKÝ: Zde!

NÁČELNÍK: Pomocný učitel Václav Poustka…

FRIŠTENSKÝ: Chybí!

NÁČELNÍK: Kam šel?

LÉKARNÍK: Vzal si své věci a šel na sever.

NÁČELNÍK: Blázen! Chce dobýt točnu! V takovém počasí! Zima jak v psírně! Chápete to? Ale my trudomyslní se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat.

LÉKARNÍK: Nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat.

NÁČELNÍK: Správně.

FRIŠTENSKÝ: Heleďte, nepočkáme chvilku? Třeba se šel jenom vymočit.

NÁČELNÍK: Kdo chvíli močil, již močí opodál!

Tak tedy za mnou, směr jih, hajdy… DOMŮ!

(Všichni vykročí do kulis, odkud se však nečekaně vynoří tučňák veliký jako dospělý chlap. Zakolébá se na svých krátkých nožičkách a zamává pahýly křídel. Stojí na místě a přátelsky výpravu pozoruje. Než se kdo vzpamatuje, houkne výstřel. To Frištenský se hbitě chopil pušky, aby výpravě zajistil potravu.)

UČITEL (v tučňáckém): Au! (Chytí se za loket.) Frištenský, ty seš takovej vůl. Copak nevidíš, že to je komickej převlek? Já se s tím tejden šiju a von to do mě našije. Kretén!

FRIŠTENSKÝ: No promiň, Václave, to já nemoh tušit! Vidím ptáka, tak střílím.

(Mezitím lékárník přinese obvaz a učitele ošetří.)

NÁČELNÍK: Kam jsi to dostal člověče?

UČITEL: Do křídla.

NÁČELNÍK:Nezlob se, Václave, ale to bylo od tebe nedomyšlený. Kdyby ses převlík za opici, prosím, dá se poznat, že to je legrace. Ale tučňák – mě to taky zmejlilo, natož pak takovýho primitiva, jako je tady Frištenský.

FRIŠTENSKÝ: Děkuji ti, náčelníku, že ses mě zastal.

UČITEL: Karle, prosím tě tučňák přece žije jenom na jižním pólu, tady se vůbec nevyskytuje! Dyť jsme to probírali. To mohla bejt taková legrace. Já mám po náladě.

LÉKARNÍK: Sláva! Vítám tě, Václave, mezi trudomyslné. Jsme zase v plném počtu, můžeme vyrazit.

NÁČELNÍK: Bývalá polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec, zde, pomocný učitel Václav Poustka…

UČITEL: Zde!

NÁČELNÍK: Lékárník Vojtěch Šofr…

(Zazní velebná hudba a předvede se scénický efekt polární záře. Všichni jsou zaskočeni nevídanou podívanou. Když dozní obdivné výkřiky a záře pohasne, je trudomyslnost ta tam.)

LÉKARNÍK: Vidíte to?

UČITEL: Co to je?

LÉKARNÍK: Jestli to nebude ta slavná polární záře?

UČITEL: To bude ona! Četl jsem o ní v učitelských novinách. To byl zážitek, přátelé, co? To byla podívaná! A to jsme teprve na osmdesátém šestém stupni. Což teprve na pólu. Já osobně jsem plný optimismu. Co ty, Vojtěchu?

LÉKARNÍK: Já taky. Já jsem úplně nový člověk. Na pól, kamarádi! Vstříc novým zážitkům!

FRIŠTENSKÝ: Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…

UČITEL: Co ty na to, náčelníku? Proč mlčíš?

NÁČELNÍK: Půjdeme na sever. O tom nemůže být sporu. Ale nejdřív musíme zamést před vlastním prahem.

FRIŠTENSKÝ: Ale náčelníku, koště nebylo v seznamu.

NÁČELNÍK: Lehni! Aproto se ptám: Kdo to byl, kdo zasel do našich řad semeno pochybnosti? Kdo nás to chtěl otočit o stoosmdesát stupňů zpět? Kdo to volal domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny?

LÉKARNÍK: Promiň, náčelníku.

NÁČELNÍK: Mimochodem, kdo to tady mluvil o popravách optimistů?

LÉKARNÍK: Ale to mi jen tak ujelo, Karle.

FRIŠTENSKÝ: No jo,tady se říkaly věci. Tady se volalo hajdy domů…

NÁČELNÍK: Ano. Správně. Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?

LÉKARNÍK: Náčelníku, já potáhnu s Varlem za trest saně.

NÁČELNÍK: A dva dny nedostaneš jíst.

LÉKARNÍK: Rád.

NÁČELNÍK: Polární výpravo, směr sever, za mnou jednotlivě, po četách, příčně k praporečníkům, za krajníky levotočivě, dozadu hajdy vpřed! (Nastane opět zmatené otáčení a do rachotu holí a lyží se zavře opona.)

Před oponou 2

UČITEL (čte z deníku):

Poslední týden nás pronásleduje smůla. Lékárník uklouzl a hnul si s plotýnkou. Náčelníkovi se spustila rýma, mně se ozval žlučník a Frištenský ztratil obojek. Zpočátku se nám dařilo zahánět trampoty mou písní do nepohody, ale teď jako by už ztrácela na účinnosti. Kdykoli si ji cestou začnu notovat, některý z kamarádů mi nastaví nohu.

Málem bych zapomněl na další nepříjemnou okolnost, která nám také ztrpčuje cestu: nemáme již vůbec nic k jídlu.

Na 87° 54´ severní šířky svolal náčelník důležitou poradu.

Obraz 3

(Varel Frištenský se vypřáhne ze saní a všichni přisednou k náčelníkovi.)

NÁČELNÍK: Pánové! Hrozí nám smrt hladem. Přemýšlel jsem o tom celou noc a nevidím jiné východisko. Navrhuji sníst psy.

(Přítomní si vymění nechápavé pohledy.)

UČITEL: Počkej, náčelníku, psy?

LÉKARNÍK: Vždyť my přece žádné psy… Aha, už rozumím!

(Pohlédne na Frištenského, který s vyplazeným jazykem dýchá jako pes.)

FRIŠTENSKÝ (v úleku schová jazyk a přestane hlasitě dýchat): Jaký psy?

UČITEL: Je to smutné, když člověk musí vztáhnout ruku na svého věrného přítele, ale asi skutečně nebude jiné východisko.

LÉKARNÍK: A bylo by možná lepší nesníst je všechny najednou. Jíst je po částech. Víte, aby byl zbytek spřežení schopen tahu.

FRIŠTENSKÝ: Co to tady blábolíte? Vy snad máte vidiny nebo co. Kde vidíte jaký psy?

NÁČELNÍK: S tím nesouhlasím. Když utratit, tak najednou. A hned. Dřív než zhubnou.

FRIŠTENSKÝ: Už je to tady. Zešíleli. Pánové, vzpamatujte se. My žádný psy nemáme. Vzpomeňte si. Vy jste původně chtěli vzít psy. Ale já jsem vám to rozmluvil. Ještě jsem říkal, vzpomeňte si, vemte radši silnýho chlapa, jako jsem já. Ty sáně utáhne a ještě zastane jinou práci. Může například naštípat dříví, jsem říkal. A taky, vzpomeňte si, jak jsem krásně rozštípal naše lyže. To bylo bohužel poslední dříví, co jsme měli, takže teď už jsem vám vlastně dobrej jenom k tomu tahu, ale táhnu pořád dobře, pořád jsem ještě silnej.

UČITEL: No právě. Já bych to neodkládal.

FRIŠTENSKÝ: Jo, kdybysme ty psy měli, tak bych rozuměl tomu, že by se dali sníst. Já už psa jed. To není špatný maso. Ale když máte místo psů mě… Náčelníku, cos to navrhoval?

NÁČELNÍK: Sníst psy.

FRIŠTENSKÝ: I když je nemáme.

NÁČELNÍK: I když je nemáme.

FRIŠTENSKÝ: Vy všichni, jak jste tady, tomu rozumíte?

UČITEL: Ano.

LÉKARNÍK: Rozumíme.

FRIŠTENSKÝ: Já teda ne.

UČITEL: Ono je to možná lepší, Varle. Tady pan lékárník ti dá nějaké prášky, usneš…

FRIŠTENSKÝ: Ne, počkejte, o spaní se teď nebudeme bavit, já spím dobře, ale teď mě něco napadlo. Je to taková hloupost. Možná, že se vás to dotkne. Ale ono to vypadá… můžu to říct?

NÁČELNÍK: Vypovídej se, Frištenský.

FRIŠTENSKÝ: No, víte, když vy říkáte, že jako sníte psy, a žádný psi tady nejsou, jestli tím nemyslíte – neurazíte se? Ono to totiž vypadá, jako byste chtěli sníst mě. Že jo?

NÁČELNÍK: No jo.

FRIŠTENSKÝ: Nezlobíte se, že jsem to řek?

LÉKARNÍK: To víš, že ne. Kdo by se na tebe zlobil – v takové chvíli.

UČITEL: Náčelníku. Já myslím, že by bylo vhodné aspoň několika slovy zhodnotit, poděkovat a tak.

(Náčelník kývne.)

UČITEL: Milý kamaráde, drahý bratře! Vážení pozůstalí. Jménem celé naší české polární expedice ti chci poděkovat za tvou osobní statečnost, za tvou obětavost a za vytrvalost, s jakou jsi to dotáh až sem. Byl jsi nám, Frišťo, dobrým kamarádem. Všichni, kdo jsme tě znali… (přemožen dojetím) Já nemůžu. Vemte to někdo za mě.

LÉKARNÍK: Já bych řekl snad už jen tolik: Byl jsi nám nejen dobrým kamarádem, ale i dobrým manželem, otcem, strýcem a tchánem. Nikdy na tebe nezapomeneme, zůstaneš dlouho v nás… tedy alespoň po nějaký čas.

FRIŠTENSKÝ (dojat): Kamarádi, já nevím, ale já myslím, že na tyhle řeči je eště čas, podívejte, eště na tom pólu nejsme. Nechte to, až tam budem. Zatím jsem byl dobrej, ale eště se můžu zkazit.

NÁČELNÍK: Toho se neboj, Frištěnský. Tady na chladném severu se nic nezkazí.

FRIŠTENSKÝ: Ale stejně, jaký my Češi jsme. Doma, to se pereme, hádáme, zkrátka nežereme se. A tady bysme se samou láskou snědli.

NÁČELNÍK: No. Prosím tě, Frištenský, kde je ta sekera? Ty jsi s ní naposledy štípal.

FRIŠTENSKÝ (sáhne do pytle na saních a vyndá sekeru): Tady.

NÁČELNÍK: Půjč mi ji, chlapče.

(Frištenský mu podá sekeru.)

UČITEL (zvedne se): Tak na tohle já se nemůžu dívat.

LÉKARNÍK: Já taky ne.

FRIŠTENSKÝ (jde za nimi): Já taky ne. Vás jsem viděl štípat dříví jenom jednou a úplně mi to stačilo.

UČITEL (strká ho zpátky): Ty ne, Varle, ty tu musíš zůstat. Bez tebe by se to neobešlo.

FRIŠTENSKÝ: Jo? Tak ukažte (bere náčelníkovi sekeru z ruky), já je rozštípu sám. A když se na to nemůžete dívat, počkejte tady, já s nima pudu kousek dál. (Sundává věci ze saní.) Byly to pěkný sáně. Až to bude z kopce, možná že budeme litovat. (Odtáhne saně ze scény.)

UČITEL: Ještě že je to taková čistá, bezelstná duše.

LÉKARNÍK: Je to dobrák.

UČITEL: Od kosti. Já kdybych neměl takovej hlad… Všimli jste si, on je přece jenom proti nám pořád ještě frajer.

LÉKARNÍK (uvažuje): A on bude možná i libovej. (Z pozadí se ozývá štípání dříví.)

UČITEL: Včera jsem ho pozoroval, když táhl saně. On je skutečně dobře vyvinutý.

LÉKARNÍK: Třeba ty jeho hýždě. Já vám to teda kamarádi řeknu. Tuhle jsem to nevydržel, a když jsem ho vypřahal ze saní, tak jsem si ho poplácal.

NÁČELNÍK: Pánové, jak tady mluvil o tom češství, neměli bychom přece jen zapomínat na ideály humanismu. Víte, když jsem držel v ruce tu sekeru, najednou jsem se vám zastyděl.

UČITEL: To je pravda.

NÁČELNÍK: Víte co? Pojďte ho nechat zmrznout.

UČITEL: A to je taky pravda.

LÉKARNÍK (k učiteli): Jen aby to dlouho netrvalo, náčelníku.

UČITEL: Náčelník je tady, co se koukáš na mě?

LÉKARNÍK: Promiň, já už hlady šilhám.

FRIŠTENSKÝ (vejde): No, a je po sáních.

(Nikdo neodpoví, všichni se na něj mlčky dívají.) Tak teď ale opravdu nevím, k čemu vám budu dobrej. (Opět je podivné ticho.)

NÁČELNÍK: Ale zahřál ses při tom štípání, viď, Frištenský?

FRIŠTENSKÝ: Jo, jo, to jo.

UČITEL: Rozvaž si šálu.

FRIŠTENSKÝ (poslechne): Vidíš, to bych moh.

LÉKARNÍK: Taky by sis mohl sundat rukavice, to ti udělá moc dobře… No obě.

FRIŠTENSKÝ: Myslíš? Jééé…. (zimou)

UČITEL: Taky kabát by sis měl rozepnout.

FRIŠTENSKÝ: Abych to nepřehnal, on zas takovej hic není. (Ale přesto si kabát rozepne. Nastane znovu chvilka ticha.)

UČITEL: Tak co, jak se cítíš?

FRIŠTENSKÝ: Už mi kapku zalejzá za nehty.

UČITEL: Nemáš ty děravé podrážky, člověče? Zuj si boty, já se ti na to podívám.

(Frištenský si je zuje a podá mu je.)

UČITEL (prohlíží boty): No jo, je tady dírka. To si je radši ani neber. Než děravé boty, to je lepší být bos.

FRIŠTENSKÝ: Myslíte? A víte že jo? Ono to skoro až pálí.

NÁČELNÍK: Poslyš, Frištenský, nepůjčil bys mi na chvilku kalhoty?

FRIŠTENSKÝ: Kalhoty? Ale opravdu jenom na chvilku, poněvadž já mám ty spodky už dost řídký.

(Frištenský tu stojí bez bot a ve spodkách. Ostatní ho pozorují.)

LÉKARNÍK: No a jak je ti teď, chlapče?

FRIŠTENSKÝ: Řeknu vám, docela frišno. Tohle až budu doma vyprávět, jak jsem stál kousek od severní točny jen tak nalehko… Ještě že mě hřeje to peří.

UČITEL: Slyšíte? Už blouzní. Má husí kůži a zřejmě se mu zdá, že mu vyrážejí i brka.

LÉKARNÍK: Možná, že ten pocit drůbeže mu to všechno usnadní.

UČITEL: Frištenský, ještě mě vnímáš?

FRIŠTENSKÝ: Jo. Já všechno slyším.

UČITEL: A to peří, jak jsi říkal. to cítíš po celém těle? I na nohách?

FRIŠTENSKÝ: Ne. Jenom tady na boku.

(Frištenský rozevře chlopeň kabátu. Na háčku zaklesnutém do náprsní kapsy mu tam visí husa.)

NÁČELNÍK: Co to máš?! Ty máš husu?

FRIŠTENSKÝ: Housera.

NÁČELNÍK: Jak to, žes nic neřek?! My tady umíráme hlady, málem vztáhneme ruku na svého nejlepšího kamaráda, a ty máš krysu, huso! Husu, kryso!

UČITEL: Styď se, Frištenský. Fuj!

FRIŠTENSKÝ: Zač bych se měl stydět? Tejden vám to týden melduju. V pondělí povídá tady lékárník, že mu kručí v břiše. Já na to, že mám housera. A ty, náčelníku, jsi sám řek, to nevadí, zatni zuby a táhni. V úterý zase učitel, že by jed hřebíky. Já povídám: Mám housera. Zase jste mě vodbyli. Ve středu jste všichni kňučeli hlady. Já na to: Ještě pořád mám toho housera. A co řek náčelník? No, vzpomeň si. Ještě slovo, jsi řek, a zapíšem tě do deníku, bačkoro. To jsi řek.

NÁČELNÍK: Oblíkni se, hňupe, a rozdělej oheň. (Hodí Frištenskému jeho kalhoty a boty.)

FRIŠTENSKÝ (na odchodu si mumlá): Bačkoro, bačkoro. Mám vlka například. A nestěžuju si.

Před oponou 3

UČITEL (čte z deníku):

Včera došlo k tragické události. Ztratil jsem červenou tužku, takže od této chvíle již nemohu podtrhávat názvy kapitol červeně. Deník tím ovšem ztrácí na přehlednosti.

Jak se blížíme k pólu, sužuje nás stále větší a větší mráz. Dnes ráno klesl teploměr tak hluboko, že jsme nemohli najít rtuť. Teprve po patnáctiminutovém usilovném zahřívání trubice dechem vylezla na minus padesát stupňů Celsia. Takový mráz je pro našince přímo vražedný. Proto jsme dalším dýcháním vyhnali teplotu na -42°, což už se dalo vydržet.

Není divu, že za takové situace uchyluje se člověk alespoň v myšlenkách do tepla a pohody. Náčelník vzpomněl proslulého vedra 88. roku, kdy se v jeho rodné Třeboni vypařily tři rybníky. Lékárník vyprávěl zase, co se mu nezřídka stávalo v létě mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne. V tu dobu se mu prý do výkladní skříně opíralo slunce tak, že se v lékárně potil. Varel Frištenský se rozhodl, že nám také podobnou příhodu poví, ale nemohl si na žádnou vzpomenout.

Následujícího dne klesla teplota tak hluboko, že se nám vyhnat rtuť z baňky do trubice už vůbec nepodařilo.

Obraz 4

(Z holé pláně vystupují dva terénní pahorky, jeden nízký, druhý vyšší. Před nimi sedí tři čeští polárníci a dojídají zbytek husy. Kosti občas odhodí Frištenskému, který leží opodál u zavazadel. Během rozhovoru polárníků je slyšet, jak Frištenský drtí v čelistech kosti.)

NÁČELNÍK: Dobrý kamna jsou taky musgrávky. Trvá poměrně dlouho, než se rozhicujou, ale pak zase dlouho hřejou.

UČITEL (jako by se hovorem o kamnech zahříval): Nebo americká kamna. Na těch je krásné, že to teplo člověk vychutná nejen pokožkou, ale i očima. Jak ten oheň skrz tu slídu nádherně svítí.

LÉKARNÍK (drkotaje zuby): On by stačil, pánové, i bubínek. My jsme jednou hráli s magistrem Boučkem šachy a já jsem ten bubínek roztopil úplně doruda. A magistr Bouček povídá: Ty kamna jsou nějaký malý. A já povídám: No jo, to jsou nejmenší kamínka, který jsou k mání. Ale magistr říká: Mně se zdá, že jsou pořád menší a menší. Tak já se podívám a vidím, že ten bubínek se těma rozpálenejma nožičkama propálil do podlahy.

UČITEL: To je krásné. Já až přijdu domů, tak si dám do pokoje čtvery kamna. Ty, co jsme říkali, a k tomu ještě piliňáky.

LÉKARNÍK: Promiň, Václave, nerad bych sýčkoval, ale aby ti to utáh komín.

UČITEL: Dám postavit v každém rohu jeden komín. Na komínech se nesmí šetřit.

(Frištenský se během jejich řeči postaví k portálu způsobem, který připouští jak zírání do dálky, tak močení. Když své místo opustí, klene se od země do výše jeho pasu tenký žlutý oblouček. Frištenský si toho na odchodu všimne.)

FRIŠTENSKÝ: To je mráz. Pánové, až pudete příště na nějakej pól, tak se mnou už nepočítejte. Já jsem tím zájezdem vysloveně zklamanej. Co tady je? Sníh, led, zima, mlha, rampouchy. Tady je jeden velikej jako prase.

(Kopne do vyššího terénního pahorku a povalí ho.)

UČITEL (vyskočí): Počkej! Ukaž! Nekopej do toho! (Sehne se k ledové hmotě.) Víš do čeho to kopeš? Víš, do čeho to kopeš?! Ještě jednou se opovaž! (Postaví ledový sloup do původní polohy.) Přátelé, pojďte sem. Nerad bych se mýlil, ale… Ano! Stojíme tváří v tvář… (Pootočí rampouch do správné polohy.) Ano, teď. Stojíme tváří v tvář americké polární výpravě profesora Mac Donalda.

Lékárník (zblízka si sněhuláka prohlíží): To je přímo pan profesor?

UČITEL: Ano, je tomu bezmála rok, co tento obdivuhodný vědec a milionář vyrazil ze severního cípu Grónska směrem k pólu. Od té doby o něm není zpráv. Byl to velký polárník.

FRIŠTENSKÝ: A co že je tak malej?

UČITEL: Mrazem. Posaďte se, pánové. (Ostatní se posadí na menší pahorek.) Je to úžasná náhoda, že jsme ho tu potkali. Četl jsem o něm nedávno v Učitelských novinách. Profesor Mac Donald zdědil jako chlapec obrovské jmění. Rozhodl se, že je celé věnuje vědě. Na odborářském sjezdu amerických milionářů ve Washingtonu, D. C., řekl jednu krásnou myšlenku. Řekl – nevím, jestli vás teď budu citovat přesně, pane profesore – věda má chudým dávat a bohatým brát. Nebo bohatým dávat a chudým brát. No, jedno z toho to bylo. Jako čtrnáctiletý chlapec se ponořil do studia biologie, aby se po osmi letech vynořil jako autor světoznámé knihy Člověk a mráz. Uskutečnil bezpočet odvážných pokusů na vlastním těle, aby zjistil, jaké podchlazení lidský organismus vydrží.

FRIŠTENSKÝ: Koukám, že to tady kapku přeťáp.

UČITEL: Pro nás Čechy není bez zajímavosti, že profesor Mac Donald zavítal také do naší vlasti, kde konal pokusy na zámku Lednice. Vzal si s sebou do Spojených států českého sluhu Berana, a ten dosáhl v jeho službách hodnosti poručíka biologie. Ale teď mě napadá, výprava profesora McDonalda byla dvoučlenná, čili poručík Beran by tu měl být. Ten se nemohl jen tak ztratit, byl to chlap jako hora. Pánové, vstaňte!

(Členové výpravy vstanou z nižšího pahorku a učitel se k němu sehne, očistí mumii od sněhu a postaví vedle mumie profesorovy.)

UČITEL: Nj, poručík Beran!

FRIŠTENSKÝ: Ten je taky pěkně přešlej mrazem.

NÁČELNÍK: Pánové, mám návrh. Statečná výprava profesora Mac Donalda by si zasloužila, aby dobyla Severní točny alespoň posmrtně. Bude to pro nás, pravda, obrovské břemeno. Vždyť jsme sami na pokraji sil. Ale podstupme tuto oběť. Pojďte, svážeme je k sobě, ať se Frištenskému dobře nesou.

FRIŠTENSKÝ: Zase já?!

Před oponou 4

UČITEL (čte z deníku): Dnes byl vydán zákaz hovorů o kamnech, teplých krajích, peřinách, spále a podobně. Náčelník správně usoudil, že nás takové představy oslabují, a pro následující dny vydal seznam témat povolených k rozhovorům.

Téma na pondělí: Význam mrazu v boji proti infekčním chorobám.
Úterý: Zimní krása okenních skel.
Středa: Zážitky z bruslení.
Čtvrtek: Medvědi – vyzvedněte přednosti ledního.
Pátek: Holomrazy.
Sobota: Mráz – nejlepší děda.

Jak vidno, je skutečně o čem hovořit. Zajímavé je, že v našem kolektivu, jindy tak hovorném, od vydání témat vládne většinou ticho. Jen onehdy, když náčelník usnul, slezli jsme se s Frištenským a Šofrem pod jednu deku a vyprávěli si o požáru Národního divadla.

Obraz 5

(Učitel jde v čele, hlavu zakloněnou, jak sleduje hvězdy.)

UČITEL: Ještě dál, ještě kousek… (Zkusí krok vpravo, krok vlevo, až najde přesné místo.) Tady je to! Polárka je přímo v nadhlavníku. Přátelé, teď stojím přesně v místě, kde zemská osa protíná povrch naší planety. Čili - severní pól je dobyt!

LÉKARNÍK: Ukaž, pusť mě tam taky! Dobyt!

FRIŠTENSKÝ: Teď já! Teď já! Dobyt! No nic moc…

UČITEL: Tak, a teď tam pusťte náčelníka.

(Náčelník si stoupne na severní pól.)

NÁČELNÍK: Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech.

FRIŠTENSKÝ (napovídá): A rukama taky, Karle…

NÁČELNÍK(odbude ho mávnutím ruky): Jsme to my, pražští otužilci, kteří jsme stanuli na vysněném místě všech otužilců světa.

LÉKARNÍK: Karle, zkrať to, je tu zima.

NÁČELNÍK: Není pro muže hanbou, když zde, v místě věčného mrazu, uroní kroupu. Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské „Nazdar!“

VŠICHNI: Zdar!

UČITEL: A teď vás musím, přátelé, upozornit na jednu zeměpisnou zajímavost. Těším se na to už od Náchoda. Jestliže se postavím k náčelníkovi a půjdu od něho kterýmkoli směrem, půjdu vždycky na jih.

LÉKARNÍK: Ne!

UČITEL: No jo! Podívejte se! (Postaví se k náčelníkovi a vykročí.) Jdu na jih. (Vrátí se a vydá se jiným směrem.) A teď jdu zase na jih. A teď – zase na jih.

LÉKARNÍK: To je neuvěřitelné!

UČITEL: To ještě nic není. Frištenský, postav se zády k náčelníkovi. A teď vykročte oba vpřed.

(Náčelník a Frištenský kráčejí od sebe.)

Vidíte? Oba jdou na jih!

LÉKARNÍK: To jsou věci!

UČITEL: A to nejlepší jsem si nechal na konec. Teď něco uvidíte! Vojtěchu, udělej na pólu značku a ustup stranou. (Stane se. Učitel vykročí směrem ke značce.)

Podívejte se – jdu na sever (překročí značku a pokračuje v chůzi), a teď jdu na jih! A zpátky: na sever, a na jih.

LÉKARNÍK: To není možné!

UČITEL: Můžeš si to zkusit.

LÉKARNÍK: To jsem tedy zvědav. (Vykročí k pólu a v okamžiku, kdy ho překračuje, rozjasní tvář.) No jo!!! Kamarádi! To stálo za to. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!

FRIŠTENSKÝ: Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín…

LÉKARNÍK: Prosím tě, to se přece vůbec nedá srovnávat!

FRIŠTENSKÝ: Jak to? Aaspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení… Co je tady? Prd.

LÉKARNÍK: Mlč radši, buď tak hodný. To je přece zážitek na celý život. Já si to musím ještě jednou zkusit. (Jde přes pól.)

UČITEL: Jistě, to se neochodí…

LÉKARNÍK: Na sever… na jih. To je nádhera! To nikde jinde na světě nezažiješ.

UČITEL: Tak pozor, ještě bys to mohl zažít na jižním pólu. Ovšem obráceně.

FRIŠTENSKÝ: Hlavou dolů.

LÉKARNÍK: Tohle až budu vyprávět magistru Boučkovi. Už ho slyším, jak říká: Vojtěchu, ty tvoje bulíky! Už je mám zase na nose.

FRIŠTENSKÝ: Pánové, já mám hlad.

UČITEL: Prosím tě, jak můžeš v takovéhle chvíli myslet na jídlo? Já jsem tak plný dojmů… Ty ne, Vojtěchu?

LÉKARNÍK: Ano, já jsem také plný dojmů, ovšem něco malého by se do mě vešlo.

NÁČELNÍK: Železná zásoba je nedotknutelná. A kromě toho jsme ji včera snědli.

UČITEL: Jak to? Železnou zásobu jsme přece měli na cestu zpátky.

NÁČELNÍK: To jsem vám chtěl právě říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste někdy plánovali nějakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já jsem ty zásoby na cestu sem přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro příště.

UČITEL: Ano, příště si na to dáme pozor, ale teď, náčelníku, abych tomu dobře rozumněl. Neznamená to, že nemáme vůbec nic k jídlu?

NÁČELNÍK: No, vždyť to říkám. Krát dvě to mělo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou otázky…

FRIŠTENSKÝ: Víte co? Sníme Berana.

LÉKARNÍK: Ty máš berana? To je naše spása! Ty se vždycky s něčím vytasíš… Kde ho máš?

(Frištenský ukáže přes rameno, kde má na zádech zmrzlé polárníky.)

UČITEL: Jo, ty myslíš poručíka Berana? Krajana?

FRIŠTENSKÝ: Taky bysme mohli sníst profesora, ale ten mi přijde takovej drobnější.

UČITEL: To jsme to dopracovali. To jsme na tom tak špatně, že bychom jedli ostatky?

NÁČELNÍK: Heleďte, nejsme žádný slečinky. Konec konců, byly tu tendence sníst vlastního kamaráda…

FRIŠTENSKÝ: Kterýho?

UČITEL: Toho neznáš.

NÁČELNÍK: …kterýho většina z nás znala a kterej byl živej. Beran je zmrzlej na kost a nikdo z nás ho neznal.

LÉKARNÍK: Ano, a možná že měl v osobním životě i nějaké charakterové vady.

FRIŠTENSKÝ: Tak co? Ještě máme ty hole, že bych pod ním zatopil?

(Všichni mu odevzdají své hole.)

LÉKARNÍK: Tu jednu nelámej, Frištenský, na té ho budeme rožnit.

(Frištenský shodí svůj náklad.)

FRIŠTENSKÝ: Nejdřív ho trochu vobděláme, aby změkl, a pak teprve bych ho porcoval.

(Připevní mumii na hůl, ostatní zatím zapálí oheň.)

UČITEL: Já osobně ho budu jíst jen s krajním odporem. Je to krajan.

LÉKARNÍK: Maminka mi vždycky říkala: Neošklíbej se nad žádným jídlem. Jez doma, co máš, a v cizině, co ti dají.

(Dva polárníci drží mumii na holi, dva si hřejí ruce nad ohněm.)

NÁČELNÍK: Už krásně rozmrzá.

LÉKARNÍK: Mně pomáhá to jeho jméno. Pečený Beran, to nezní tak špatně. Horší by bylo, kdyby se jmenoval třeba Kratochvíl.

FRIŠTENSKÝ: Já bych sněd i Kratochvíla.

UČITEL(otočí se): To já nesnesu. On se na mě dívá.

FRIŠTENSKÝ: Nebylo by tady ještě nějaký dřevo na přiložení?

LÉKARNÍK (vezme kytaru): Kytara! Ta bude dobře hořet.

UČITEL (vytrhne mu ji): Ne, kytaru ne! Co až nám bude zase úzko?

NÁČELNÍK: Hele, Václave, když je hlad, musí umění stranou. Naposledy si na ni zahraj a pak s ní zatopíme.

UČITEL: Ještě nikdy jsem nezatápěl hudebním nástrojem:

NÁČELNÍK: Jednou s tím začít musíš

UČITEL (začne smutně zpívat):

Polární noc
má zvláštní moc
každého přepadne smutek

(Ostatní se přidají.)

Němec i Brit
křesťan i žid
každý by nejradši utek

Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
hrůzy severu slavně překoná

Tam, kde hynou vlci tam,
kde hynou sobi
Čech se přizpůsobí
Čech se přizpůsobí

(Během písně opékaný poručík Beran vstane. Ze šatů mu ještě stoupá dým a za krkem mu zpod saka vyčuhuje lyžařská hůl. Protáhne se a rozhlédne se po zkoprnělých polárnících.)

BERAN: Hallo, boys! Good evening everybody! (Jde od jednoho k druhému a potřásá jim rukama.) My name is George Beran. I'm very glad to see you.

LÉKARNÍK: Magistr Šofr.

BERAN: Mister Šofr!

UČITEL: My name is Václav Poustka. I am Teacher. Under… underground teacher.

BERAN: Václav Pustka! It is a Czech name, isn't it?

UČITEL: Já jsem začátečník. Takže od teďka už nevím, co říkáte.

BERAN: Češi! Snad nejste Češi?

NÁČELNÍK: Ano. My jsme česká polární výprava. Já jsem Němec.

BERAN: Německý Čech! Já jsem americký Čech. Beautiful! Kluci nazdar!

(Vyjme ze záňadří zlatou tabatěrku a z ní pak papírek.) Vy četli a rozmrazili?

LÉKARNÍK: My rozmrazili, ale nečetli.

BERAN: Vy nečetli, a přesto rozmrazili? Wonderful! Bystrý národ. V tom případě já přeložím do češtiny:

Drazí lidé budoucích generací. Dvě těla, která jste našli, patří výzkumníkům v oboru zimní spánek. Zahřejete-li naše tělesné boxy na teplotu 37 stupňů Celsius, my opět obnovíme naše životní pochodování a vydáme ze sebe svědectví o přešlých stoletích. Děkujeme vám. (Složí papírek.) Mimochodem, kde je profesor?

UČITEL: Pan profesor? Kde je? Teď tady byl!

BERAN (volá): Mr. Mac Donald! Where are you? (k ostatním) On furt někde courá.

LÉKARNÍK: Frištenský, kams ho dal? Vždyť tady před chvílí ležel. Sám jsem ho hodil mezi zavazadla.

UČITEL: Tady je! (Zvedne mumii.)

BERAN: Jo tak, on ještě nerozmrazen… Půjčte mi ho. Pane profesore,  vy jste cvrklý! Já byl taky tak cvrklý?

FRIŠTENSKÝ: No, nebylo tě moc, ale byl jsi lepší kousek. Proto jsme tě vzali prvního.

BERAN (protáhne se): Cítím se dobře, po těch staletích. Ale cože mám tak ohořelé boty? (Chce se ohnout, ale tyč za krkem mu v tom zabrání.) A páteř není v pořádku. Já mám zcela neohebnou páteř!

UČITEL: S dovolením! (Vytáhne mu zpod šatů hůl.)

BERAN: To jsem měl za krkem? Proč to?

FRIŠTENSKÝ: Na tý jsme vás vobdělávali.

BERAN: Obdělávali?

UČITEL: Oživovali.

BERAN: Aha. Profesor předpokládal složité přístroje, a Češi tyč. Beautiful! Tak teď dáme pana profesora na tyč.

Frištenský (vezme profesora do náruče jako hračku, kterou mu chtějí brát): Ne! V žádným případě. To byla blbost, co jsme udělali. Nejdřív ho naporcujem a pak teprv vobděláme.

BERAN: Nerozumím?

NÁČELNÍK: Varel chce říci, že musíme v oživování pana profesora postupovat opatrněji než ve vašem případě.

LÉKARNÍK (zalaškuje): Vždyť my jsme vás skoro připálili!

FRIŠTENSKÝ: Nezapomeňte, že jinýho už nemáme!

UČITEL: Pane poručíku, tady Frištenského neberte vážně, je to primitiv.

BERAN: On domorodec? On není Čech?

FRIŠTENSKÝ: Ne, já jsem Čech. Ale primitiv.

BERAN: Primitiv Czech, wonderful. Tak Češi mají kolonie! Tak přátelé, vypravujte! Jaký je ten váš nový svět? Který se píše rok?

LÉKARNÍK: Máme už devátý rok nového století.

BERAN: 2009? Nebo 2109?

LÉKARNÍK: Kdepak! 1909.

BERAN: Vy ze mě děláte šoufek. Vždyť my zamrzli 1908.

UČITEL: Ano, my víme. Vloni jste vyrazili a zmizeli beze stopy.

BERAN: A Vy mě oživili za jediný rok? Za to já vám neděkuju! Vy mě otrávili. Jeden rok zimní spánek! Jako nějaké zvíře! Vy se mě nelíbíte za tohle. Vy blbci.

NÁČELNÍK: Podívej Beran. Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš zase zmrznout. To tady není problém.

BERAN: Copak to jde? To je složitá procedura, kterou umí jen profesor! Ale opovažte se ho rozmrazit! Ten by vám dal. Jeden rok u ledu! Proto on celý život pracoval? Na to on odtrhoval od huby milióny dolarů?

On mi říkal: George, až nás jednou rozmrznou, až my oba budeme zase teplí, jako jsme vždycky byli, my uvidíme jiný svět. Tvoje vlast už nebude úpět pod Rakouskem a ty vrátíš domů.

LÉKARNÍK: Tak pravda, pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.

NÁČELNÍK: Hele, Beran, nám jde teď o holej život. Jdeš s námi na jih, nebo nejdeš?

UČITEL: Upozorňuju, že odtud se ani jiným směrem jít nedá.

BERAN: Co mi zbývá? Když vy mě takhle zvorali! Ale profesora necháme tu. Ten ať dočká aspoň sto let.

NÁČELNÍK: Bratře Berane, to není rozumná myšlenka. Podívej, tady na pólu by neměl klid. Sem teď míří jedna výprava za druhou: Amundsen, Nansen, Peary…

UČITEL: Tady bude hrozně rušno.

LÉKARNÍK: Každou chvíli by ho někdo ohříval.

FRIŠTENSKÝ: To si ho radši ohřejeme cestou sami. Viď, křížalo!

NÁČELNÍK: Vítězná polární výpravo, na můj povel, vzdálenost jednoho směrníka, šikmo za krajníky, usilovným slavnostním pochodem směr jih, za mnou v pořadí náčelník Karel Němec, zde! Pomocný učitel Václav Poustka…

UČITEL: Zde!

NÁČELNÍK: Lékárník Vojtěch Šofr…

LÉKARNÍK: Zde!

NÁČELNÍK: Krajan bratr poručík Jiří Beran…

BERAN: Zde!

NÁČELNÍK: Nosič primitiv Varel Frištenský plus profesor Mac Donald…

FRIŠTENSKÝ: Všichni zde!

NÁČELNÍK: Hajdy… DOMŮ!

BERAN: Do staré vlasti.

UČITEL: Do Prahy!

FRIŠTENSKÝ: Do Podolí!

LÉKARNÍK: Do lékárny!

(Všichni šlapou na místě proti zuřící vichřici. Světlo se zatmívá až do úplné tmy a do toho zní z reproduktoru hlas):

Česká polární výprava opustila dne 5. dubna 1909 Severní ledový pól. Teprve den nato dorazil k pólu Američan Robert Edwin Peary. Stateční Čechové se k prvenství nepřihlásili, věděli totiž že by sláva připadla nenáviděnému Rakousku. Teprve po letech, v roce 1918, jediný žijící člen výpravy Varel Frištenský vyjevil lékařskému konsiliu v Kosmonosích u Mladé Boleslavi pravdu. Jeho výpověď byla zaprotokolována a vynesla mu prodloužení pobytu v ústavu o dalších deset let.

(Scéna se znovu ozáří. Všichni účinkující pózují v živém obraze Dobytí severního pólu. Náčelník drží nad nimi na žerdi českou vlajku.)