Afrika

Afrika

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK
Premiéra 5. 10. 2002 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana

Opeřený had

Zdeněk Svěrák:
Ještě než se o přestávce občerstvíte, abyste se s námi mohli vydat do Afriky, rád bych se krátce zmínil o několika pozoruhodných momentech, této cestovatelské hry, které by vám při povrchním vnímání mohly uniknout. Rád bych se zmínil například s jakou eleganci se Cimrman přenesl přes problémem že domorodci mluví jiným jazykem než cestovatelé a že je nutno vše slovo od slova divákům překládat. Nebýt této invence, spočítali jsme s kolegou Smoljakem, že by hra trvala osm a půl hodiny. Takhle mi to stihneme v polovičním čase. Druhým zajímavém momentem je odvážný inscenační krok k němuž se Cimrman odhodlal kvůli hercům, kteří hráli domorodce. S výjimkou herce Krátkého- původním povoláním kominického mistra, se herci odmítali mazat sazemi, protože z venkovských štacích, bez možnosti koupele, odjížděli vlakem jako černí pasažéři.
Bez nadsázky se dá říci, můžete mluvit o štěstí, že byla objevena hra Afrika. V opačném případě bychom museli nasadit jiné exotické drama Opeřený had a to bych vám skutečně nepřál. Opeřeného hada napsal mladičký Cimrman, když pobýval zde s básníkem Sládkem mezi severoamerickými indiány. Hra byla určena přímo ochotnickému souboru kmene Hurónů známého svým hypertrofovaným smyslem pro humor. Cimrman nejspíš myslel že Hurónům stačí i slabší vtip k nevázanému smíchu. Jen tak si dokážeme vysvětlit, že Opeřeného hada, pro nás takřka nestravitelného, Huróni sežrali. O obtížnosti této hry, pro evropské vnímání vypovídá i osoby a obsazení. Opeřeného Hada, to byl kmenový šaman, hrál Seskočilzrudéskályavyrazilsidech. Indiánskou dívku Tančilajakoblázenaždobíléhorána hrála Lovilaveverkyvkorunáchstromu prakem. Jejího chlapce Skákalpřezoheňažsipropálilmokasíny hrál Kouřildýmkumíruačkolinebylvraděstarších. Pro ilustraci si přečteme alespoň kratičkou pasáž za hry a to část třetího obrazu kdy Tančilajakoblázenaždobíléhorána a Skákalpřezoheňažsipropálilmokasíny na nátlak Tetusisnemělrozhněvat přicházejí k Opeřenému hadovi.
Party jsme rozdělili takto:
Skákalpřezoheňažsipropálilmokasíny: doktor Hraběta
Opeřený had: docent Weigel
a doktor Brukner Tančilajakoblázenaždobíléhorána.
BRUKNER: Opeřený hade tady Skákalpřezoheňažsipropálilmokasíny mi řekl, že by se mnou chtěl žít v jednou stanu
WEIGEL: Milá Tančilajakoblázenaždobíléhorána, nedivím se že kákalpřezoheňažsipropálilmokasíny zahořel k tobě plamenem, ale není radno dělat ukvapené rozhodnutí
HRABĚTA: Opeřený hade, bůvolí kůži na stan mám, prodal mi jí Tenkterýkrade
WEIGEL: Milý Skákalepřezoheňažsipropálilmokasíny, manželství není jen otázkou bůvolích kůží, víš jistě, že hodláš žít s Tančilajakoblázenaždobíléhorána ...
HRABĚTA: Ano
WEIGEL: Jěště jsem neskončil. Víš jistě, že hodláš žít s Tančilajakoblázenaždobíléhorána až do konce života?
HRABĚTA: Ano
WEIGEL: A co když se ti po roce, po dvou zalíbí třeba Neradasemyje?
HRABĚTA: S Neradasemyje bych v jednou stanu žít nechtěl.
WEIGEL: To věřím, ale co třeba Hladilasvištěprotisrsti, ta je přeci krásná?
HRABĚTA: Je, ale nevydržel bych se s její matkou Ječelaažpadalolistí.
WEIGEL: A co o tom, milá Tančilajakoblázenaždobíléhorána, soudí tvůj otec a můj švagr Tetusisnemělrozhněvat?
BRUKNER: Můj otec Tetusisnemělrozhněvat má mého Skákalapřezoheňažsipropálilmokasíny rád.
WEIGEL: A co by o tom asi soudila tvá dobrá matka Vydloublastrýcioko ...kdyby žila?
BRUKNER: Myslím, že moje matka Vydloublastrýcioko by také souhlasila, kdyby žila.
WEIGEL: Dobrá, leč vyčkejte s svatbou do úplňku, než s nákladem svatebních vonných mastí připlave po velké řece Vlčí Lejno.

Předchůdce internetu

S cestovatelskými výpravami Járy Cimrmana souvisí i jeden z jeho epochálních projektů, který se stal přímým předchůdcem dnešního internetu.
Na svou poslední cestu do Afriky v roce 1910 se Cimrman dostal s cirkusem Continental, na jehož turné po Habeši byl pro svou znalost tamního Hammarského jazyka najat jako konferenciér. Už při prvním vystoupení v Adis-Abebě stihla cirkus pohroma. Během přestávky v programu neodolala zvířata, tak říkajíc, volání divočiny, vyvalila mříže klecí a rozprchla se.
Ožebračený majitel cirkusu soubor rozpustil a nepotřebný stan levně prodal prvnímu zájemci. Tím byl Jára Cimrman.
Po návratu do Prahy postavil zakoupený stan na Letné a proměnil ho v prosnulé Cimrmanovo Informační Šapitó. V něm bylo zaměstnáno 12 středoškolských profesorů ve výslužbě, kteří telefonicky zodpovídali dotazy ze svých oborů. Uprostřed manéže seděla telefonistka, která podle druhu dotazu přivolávala k aparátu jednotlivé emeritní profesory.
Profesor chemie Emil Hodač ve svých pamětech vzpomíná: Šéf kanceláře, doktor Cimrman, byl s naší prací spokojen. Jen Prof. Weber ho popuzoval, neboť mírně zadrhával a do telefonu se hlásil „We-we-we-Weber.“ A Prof. Šustr ho přiváděl k zoufalství, neboť ve všech svých výkladech operoval s myší polní. Slon africký byl těžký jako 30 000 myší, lasička byla 1,5x rychlejší než myš a trus kuny lesní pách 4x pronikavěji než trus myši. Tázala se ho jedna dáma, jak jedovatá je muchomůrka zelená. Odpověď Prof. Šustra byla neuvěřitelně názorná. „Hlavní jed muchomůrky zelené, tzv. Amanitin, je tak prudce jedovatý, že množství, které bychom nabrali na špičku nože, usmrtilo by 100 000 myší, které seřazeny za sebou, utvořily by řadu 18 km dlouhou, podle níž bychom si vykračovali 4,5 hodiny vojenským krokem.
Vzpomínka Prof. Hodače je prvním svědectvím o využití myši jako operátoru v počítačové technice.
V chladném podzimu roku 1914 napadli Cimrmanův informační systém viry. Zavirováním tří profesorů a jejich odchodem do domácího ošetřování, přišel tak Cimrman o všechna data z oblasti biologie, železniční dopravy a zemědělství.
Je už jen drobným detailem, že k oblíbeným svačinám v Cimrmanově stanu patřil zavináč.

Afrika aneb Češi mezi lidožravci

DR. EMIL ŽÁBA, etnograf, lékař, vůdce výpravy
LUDWIG ÚVALSKÝ VON ÚVALY U PRAHY, mecenáš výpravy
BRATR CYRIL METODĚJ, františkán, misionář
BOHUMIL PUCHMAJER, strojník, pilot, majitel vzducholodi
DOMORODÝ NÁČELNÍK Lína Huba
DOMORODEC Uku
DOMORODEC Lele
Plch - udržbář

1. obraz

(Téměř celou scénu zaujímá gondola, nad níž vidíme břicho vzducholodi. Z pravé strany vybíhá do scény část kryté kabiny, do níž se lze uchýlit a kudy se lze také nepozorovaně dostat z jeviště do zákulisí a naopak. U zábradlí gondoly stojí vedle sebe všichni účastníci výpravy a hledí dolů před sebe, z čehož pochopíme, že vzducholoď je upoutána na lanech několik metrů nad zemí. V pozadí je vidět silueta Hradčan. Ti, kteří přisli vzduchoplavce vyprovodit na start jsou vlastně tam, kde sedí divadelní publikum.)
ŽÁBA: Vážený pane primátore, milé dámy, milí pánové, vážení páni mecenáši naší výpravy do nitra černého světadílu. V této slavnostní chvíli, kdy se zde na Letenské pláni loučíme s naší otčinou, chtěl bych vám poděkovat za cenné české výrobky, které nám budou platidlem ve směnném obchodu s divochy. Jmenovitě děkuji majiteli pouťových atrakcí panu Kočkovi za krásné zábavné předměty. (Cyril zatroubí na papírovou trumpetku s třásněmi, Ludwig zatahá za provázek překližkové figurky kostlivce, která roztahuje končetiny a Puchmajer zvedne nad hlavu hořící barevnou prskavku. Pomyslné publikum zatleská.) Dále děkuji zde přítomnému panu Benediktu Schrollovi z Broumova za skvělé bavlněné látky (Bratr Cyril ukáze několik stůčků různě barevných látek. Pomyslné publikum zatleská)  Nemalý dík rovněž patří zde přítomnému panu továrníku Scheinostovi ze Solo Sušice za bednu spolehlivých nevlhnoucích zápalek. (Puchmajer zachrastí nad hlavou velkou krabičkou krbových zápalek, coz je opět kvitováno potleskem) A hle! Tamto vidím paní Karolínu Světlou-Mužákovou, rozenou Rottovou, jejíz rodina darovala naší výpravě tři bedny hřebíků. (Cyril zvedne dřevěnou bednu s nápisem "J.V.Rott". Znovu zazní potlesk.) A na závěr dovětek: Někteří se našemu podniku vysmívali - jako například prazstí Němci. Někteří nám dokonce házeli klacky pod nohy - jako například cestovatel Vojta Náprstek, vlastním jménem Fingerhutt. A přesto se našel mecenáš, který celou expedici financuje, a který se dokonce rozhodl sdílet s námi slasti i strasti naší cesty. Je to velký český nizší šlechtic baron Ludwig Úvalský von Úvaly u Prahy (Potlesk)
LUDWIG: Já nemiluji velké řeči, moje řeč bude prťavá. Já rád dal na tuhle avantýru peníze, poněvadž já nemám hluboko do trezoru. My teď vyletíme do povětří. A celý svět bude zas koukat, co zase jednou Česi provedli. My víme, co děláme, český národ  je prosíravý. A jak říká zde přítomný Josef Václav Sládek (pohlédne na diváka, o jehož podobě se Sládkem se v úvodním semináři mluvilo) - on to říká samozřejmě ve verších, já to řeknu po svém: Proč smrdět doma, když můžeme do luftu. Nazdar! (Potlesk)
ŽÁBA: Děkuji panu baronovi von Úvaly u Prahy. Duchovním pastýřem naší výpravy je bratr Cyril Metoděj.
CYRIL: (Opraví ho.) Otec.
ŽÁBA: Promiňte: otec Cyril Metoděj
CYRIL: Ale bratr také!
ŽÁBA: Otec Cyril a bratr Metoděj.
CYRIL: Jestli dovolís, doktore Žábo, já to řeknu sám: bratr otec Cyril Metoděj.
ŽÁBA: Ano. Také jeho prosím o pár slov. Ale skutečně, bratře, otče, Cyrile Metoději, jenom pár slov, ať nezmeškáme příznivý vítr.
CYRIL: Ano, drazí moji. Příznivý vítr, to je to, co si každý z nás ve svém životě přeje. Ale co to je příznivý vítr? A co vítr nepříznivý? Často ve svém životě děkujeme osudu, že nás zavál správným směrem. Ale pak přijde chvíle prozření a my zjišťujeme, že ten vítr, který se nám zdál příznivý, byl vlastně nepřiznivý.
ŽÁBA: Děkuji bratru otci Cyrilovi za jeho slova.
CYRIL: Ale jestě s jednou věcí bych se vám rád svěřil. Nikdo z nás, kteří jsme na palubě tohoto vzdušného korábu, nemá jistotu, že se z této plavby vrátí. Je tu vsak jeden člověk, který má jistotu, že se z této plavby nevrátí. Rozhlížím se okolo sebe a nevidím ho. Jak bych ho také mohl vidět, kdyz jsem to já sám. Zůstanu totiž mezi mouřeníny jako misionář. Kdyz už tato výprava stojí tak nekřesťanské peníze, ať má alespoň křesťanský cíl.
ŽÁBA: Ano, Děkuji bratru otci Cyrilovi…
CYRIL: Neděkuj, doktore Žábo, pro nás františkány je taková mise radostí.
ŽÁBA: Takže s Cyrilem jste se rozloučili definitivně, už ho nikdy neuvidíte. Ani neuslyšíte. A o poslední slovo prosím našeho strojníka, pilota a kapitána Bohuslava Puchmajera.
PUCHMAJER: Tak já bych to řek takhle: Těleso vzducholodi je klasika, plněná vodíkem. Motor je čtyrtakt, dvanáctiválec, větrem chlazenej, spodem sťouchanej. Takze válců máme dost, čili kdyby jeden kiksnul, tak to prakticky nepoznáme, protože to klidně poběží na jedenáct válců. Můžou samozřejmě kiksnout i dva, pak by to běželo na deset válců. Můžou kiksnout i tři, a mužou kiksonout i čtyři…
ŽÁBA: A tak dále, Bohoušku…
PUCHMAJER: Ovšem upozorňuju, že kdyby jich kikslo jedenáct, tak - to ať se na mě nikdo nezlobí - to ten jeden válec prostě neutáhne.
ŽÁBA: (chlácholivě) No samozřejmě, to nikdo přece…
PUCHMAJER: To po mně nikdo nemůže chtít, abych já s tou vzducholodí letěl na jeden válec.
ŽÁBA: No jistě, to po tobě Bohoušku…
PUCHMAJER: (vpadne do řeči už dost naštvaný) To jsme si nedomluvili.
ŽÁBA: Ale Bohoušku, to po tobě přece nikdo nechce.
PUCHMAJER: To si ten krám řiďte sami!!
ŽÁBA: V žádném případě přece nepoletíme na jeden válec.
PUCHMAJER: (Uchlácholen) No to bych prosil. Protože ten jeden válec bude mít co dělat jenom s tím, aby pohyboval těma jedenácti mrtvejma válcema.
(Jakoby z publika se ozve hlas: „Mohlo by se v krajním případě stát, že by kikslo všech dvanáct válců?“)
PUCHMAJER: (Zbrunátní a zamíří do kabiny.) Tohle já nemám zapotřebí!
ŽÁBA: Ale, Bohoušku, co to je, pán se jen ptá. Jenom jako, kdyby… Pán to nemyslí ve zlém. Viďte, pane. On se jen ptá, jestli by se to teoreticky nemohlo stát.
PUCHMAJER: No, samo sebou, že se to teoreticky může stát. Alen ne u mýho stroje. Teď k nahození motoru. My ho z úspornejch důvodů nahodíme, až když vítr bude foukat jinym směrem, než my chceme letět. Jinak plachtíme bezmotorově po větru.
ŽÁBA: Ano, děkuji Bohouškovi. A děkujeme také vám všem, kteří jste se s námi přisli rozloučit, a doufáme, že se ve zdraví shledáme…
CYRIL: Ano, moji bratři doufají ve shledání, ale já, drazí moji, já naopak doufám, že už vás nikdy neuvidím. Neboť, jak už jsem prve řekl…
ŽÁBA: (Chopí se konce lana u svých nohou, jehož druhý konec visí přes rampu do hledistě. Dva tři jiní vzduchoplavci udělají totéž.) Uvolněte lana! A zvolejme naše vzduchoplavecké: Kam?
VŠICHNI: Nahoru! (Po každém takovém pokynu vzduchoplavci potáhnou lano k sobě, a to tak, že po třetím „Nahoru!“ jsou všechna lana na palubě.)
ŽÁBA: Kam?
VŠICHNI: Nahoru!
ŽÁBA: Kam?
VŠICHNI: Nahoru!
(Zazní potlesk. Kulisa Hradčan klesá, čímž vznikne iluze, že vzducholoď stoupá, což je jestě podpořeno zvukovou kulisou: ryčná dechovka hrající sokolský pochod "Spějme dál!" postupně slábne. Vzduchoplavci už nehledí přímo do publika, ale sklánějí hlavy jakoby do hloubky pod vzducholodí. Po malé chvilce nastane úplné ticho.)
CYRIL: Podívej, doktore Žábo, jak jsou ti lidé dole maličcí, takhle nějak nás asi vidí Bůh.
ŽÁBA: Ano, i to naše Národní muzeum je tak malé, až nám strach, že se do něho všechny trofeje, které z Afriky přivezeme, nevejdou.
PUCHMAJER: Nejsou to Běchovice? No jo, jsou. Vidíte můj domek?
CYRIL: Kde? Kde?
PUCHMAJER: Červená střecha, dvorek a na něm psí bouda.
ŽÁBA: Bohouši, tak vypadají všechny.
PUCHMAJER: Ale u dveří mýho domku se něco leskne, to vidíte, ne?
CYRIL: Ano, ano.
ŽÁBA: Ano, něco kovového.
PUCHMAJER: Tak to jsou řídítka toho kola.
ŽÁBA: Jakého kola?
PUCHMAJER: Toho našeho, co jsem ho měl naložit, abysme mohli podnikat krátký a rychlý vyjízďky do afrického okolí. Tak s tím je utrum, pánové.
CYRIL: Škoda. Na krátké a rychlé vyjízďky do afrického okolí jsem se těsil.
PUCHMAJER: Nemůžu myslet na všechno! (Odejde do kabiny)
ŽÁBA: Pane barone von Úvaly u Prahy, právě přelétáme Úvaly u Prahy. Vidím váš zámeček. A z parku nám mávají. Zdá se, že se všichni Úvalané seběhli, aby se s vámi rozloučili. Je jich celá horda…
LUDWIG: To není žádná horda. To je moje rodina. Manželka, tchán, tchýně, bratři, sestry, strýcové, tety, moje děti, jejich děti…
HLASY: (Žena) Sťastnou cestu, muži! (Žena a muž) Sťastnou cestu, zeti! (Děti)  Tatínku, přivezeš nám živou opičku?
LUDWIG: (Volá dolů) Přivezu, drobátka moje! Ženusko, tatínku, maminko! A všichni ostatní - na shledanou! (K ostatní v gondele) Jak je krásné mít svou rodinu…
CYRIL: Viďte!
LUDWIG: …takhle hluboko pod sebou.
(Znovu zavolá dolů.) Sbohem, moji  drazí!!! Dlouho se neuvidíme!!! (K ostatním ve vzducholodi) Alespoň doufám. (Ludwig odejde a volá z portálu). Bylo by libo trochu hudby z mého gramofonu, panstvo? (Ozve se dobový valčík z gramofonu. Ludwig se vrátí s papírovými sipkami. Posadí se do křesílka a poustí je přes zábradlí gondoly hledistě.)
Teď už vám to můžu prosradit: Víte, proč já nastrkal peníze do týdle bláznivý luftrajze? Abych si vod nich vodfrknul.
ŽÁBA: Nelíbí se mi, že letíme na východ.
LUDWIG: Poslyšte, doktore Žábo, já jsem znal nějakýho inzenýra Pulce. Nejste vy jeho otec?
ŽÁBA: Ne, můj syn je taky Žába.
LUDWIG: Otec žába, dítě žába, to jsou dneska věci… (Odejde do kabiny a zastaví gramofon.)
ŽÁBA: (Dívá se do mapy) Bohoušku, pořád letíme na východ! Není čas nahodit motor a zamířit na jih?
PUCHMAJER: Klid, doktore. Pořád stoupáme a nahoře by mě foukat severák.
LUDWIG: (vrátí se na palubu s deskou v ruce.) A teď bych vám, přátelé, spustil jednu lahůdku od Friedricha Smetany: Píseň česká. Zpívá to smíchaný pěvecký sbor Hlahol.
ŽÁBA: Později, pane barone. Teď přátelé, pojďte, uděláme si briefing.
PUCHMAJER: No, už mi taky vyhládlo. Tak já přinesu pánev a natlakuju vařič.
ŽÁBA: Ale, Bohoušku, briefing není jídlo. To je označení, které užíval můj britský kolega Livingstone pro krátkou a stručnou poradu…
CYRIL: Jestli dovolíš, doktore Žábo, rád bych na úvod našeho briefingu předeslat několik slov. Drazí, všichni cítíme, že je něco mezi nebem a zemí, co člověk pouhým rozumem není sto pojmout…
ŽÁBA: To jsem ti chtěl říct, bratře otče. Ty nejsi briefingový typ. Čili: pokud bude briefing, ty mlč. Přátelé, stručně, neboli briefly. Brzy se octneme mezi lidožravci. Jak se k nim chovat? Především je třeba zjistit, v kterou denní dobu lidožrout obědvá. A jednáme s ním výhradně po jídle, nikdy nalačno. A taky - dávat si pozor na jazyk. Zásadně se vyhýbat těm hloupým úslovím - například, že je tady někdo „pečenej, vařenej“…
CYRIL: Ale že je někdo „nemastný, neslaný“, to by se snad mohlo říci, ne? To by je od té konzumace spíše odradilo.
ŽÁBA: Stále máme briefing.
PUCHMAJER: Nebo říct před nima „kdyby ses rozkrájel“, to by byl pěknej šrumec, co?
ŽÁBA: Jistě, všechny tyhle řeči je mohou jenom rozdráždit.
LUDWIG: Hezká česká fráze je taky „stojís jako zařezanej“.
ŽÁBA: Pane barone, vy to zlechčujete, ale takové řeči už stály řadu cestovatelů život.
CYRIL: Doktore Žábo, až bude po briefingu, řekneš mi? Mám něco na srdci.
PUCHMAJER: Hmm, šelest!
ŽÁBA: Další věc: při obchodování s lidožravci uvaluji embargo na hrnce, nože, kvedlačky a sirky.
PUCHMAJER: A co struhadla?
ŽÁBA: Ne.
PUCHMAJER: Nebo mlejnek na maso?
ŽÁBA: V žádném případě! To jsou nápady… No - ještě nějaký dotaz? Pokud ne, končím briefing.
CYRIL: Tak. Bratři. V Evangeliu sv. Matouše se praví: Zasaď dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaď spatný strom, i jeho ovoce bude špatné.
PUCHMAJER: To se nedá poslouchat (Puchmajer s neskrývaným odporem odejde do kabiny) A já se táži: co je mým posláním na této cestě? Zasadit strom. - Je už po briefingu, doktore Žábo? (Žába vzdychne a rezignovaně přisvědčí) A já se táži: je správné, abych já, sadař boží, začal svou misijní činnost v zahradě Ďáblově?
ŽÁBA: Cyrile, prosím tě, co chces říct?
CYRIL: No jestli musíme zrovna mezi lidožravce? Mně by se líp misionařilo mezi normálníma černochama.
ŽÁBA: To je možné, ale mecenáš naší výpravy na lidožravcích trvá. Je to tak, pane barone?
LUDWIG: Ano. Já chci nebezpečí. Když už jsem jednou od rodiny, ať si ušiju adrenalin. Já o tom potom vydám knihu: …„Český baron mezi lidožravci“
ŽÁBA: To bude cestopis, pane barone?
LUDWIG: Ne, kuchařka.
ŽÁBA: (Znovu zkoumá mapu) Bohoušku, mapa mi říká, že bychom měli trochu opravit kurs. My teď míříme někam k Turecku.
PUCHMAJER: (Vrátí se z kabiny se startovacím lanem.) Tak já to nahodím. Tady je startovací lano. Je to lano trojmužný, tak za to vemte, a až dám pokyn, tak zaberete. Jo, a heleďte. Jestli si potřebujete něco říct, tak radši teď, než to naskočí, protože pak už se nedomluvíte. (Zajde do kabiny.)
ŽÁBA: Čili přátelé, dokud slyšíme, chce někdo z vás - (Cyril vymrští ruku.) - kromě bratra Cyrila - něco důležitého říct? Pan baron?
LUDWIG: No, já bych možná… (Chvíli přemýšlí) A z jakého oboru by to mělo být?
ŽÁBA: To je jedno, hlavně, aby to bylo něco důležitého.
LUDWIG: (Přemýšlí) Důležitého, říkáte… důležitého.
ŽÁBA: No, jestli tedy nic důležitého nemáte…
LUDWIG: Počkejte, nespěchejte. To nejde takhle sofort. Jo, už vím. Říkal jsem vám, že baron Ringhoffer má telefon?
ŽÁBA: (Zavolá do kabiny.) Tak, Bohoušku!!! Startujeme!!!
(všichni se chopí lana.)
LUDWIG: To je šikovná věcička. Von má natažený dráty ze Smíchova az do Stěřína.
PUCHMAJER: (volá z kabiny) Moment, otvírám přívod paliva, nacucávám karburátor, uvolňuju škrtící klapku a pozór… start!!
(tři muži zaberou a motor zablafá)
LUDWIG: Jsem taky uvažoval, že si to pořídím, takovej telefon…
PUCHMAJER: Je studenej. Takže znova nacucávám… pozór, start! (motor znovu jen zablafá) Teď je nejen studenej, ale asi i přechlastanej. Čili nenacucávám a pozór… start! (a třetí pokus dopadne stejně)
LUDWIG: Ale pak jsem si řek, jaký strašný peníze by mě to stálo, kdyby každý z tý mý obrovský rodiny někam telefonoval.
PUCHMAJER: (vyjde ze zákulisí, posadí se na židli, zakloní hlavu, přivře oči a nahlas uvažuje): Tak moment. Čím by to mohlo bejt? Položte to. Palivo tam jde, jinak by se to nepřechlastalo. Klínovej řemen neprokluzuje, to by to ani neblafalo.
ŽÁBA: Bohoušku, stále letíme na Turecko.
PUCHMAJER: Otázka je, jestli ten svuňk byl dost silnej. Vono dvanáct válců je taky dvanáct válců.
ŽÁBA: Pořád nás to nese nesprávným směrem.
PUCHMAJER: Ale taky by to mohla bejt slabá jiskra.
ŽÁBA: Podívej Bohoušku, jak bych ti to… víš, že kdyby se nám taková věc stala s automobilem, tak se můžeš posadit do škarpy a třeba hodinku nad tím spekulovat, protože ten automobil stojí. Kdežto tady, zatímco ty uvazuješ, ta vzducholoď letí.
PUCHMAJER: No jo, to magneto asi hází slabou jiskru.
ŽÁBA: A neletí pomalu. Ten vítr, víš, ji unáší každou vteřinou dál a dál o toho směru, kam my chceme.
PUCHMAJER: No jo, to bude tou slabou jiskrou.
ŽÁBA: Bohoušku, já nevím, jestli mě vnímáš…
PUCHMAJER: Vnímám, to víš, že tě vnímám! Ale čím víc mi do toho budeš kecat, tím dýl ta oprava potrvá.
(zdola se ozve Muezzin se svým typickým kvílením. Puchmajer se nakvaseně zvedne a odejde do kabiny)
ŽÁBA: No prosím! Co jsem říkal? Turecko!
CYRIL: Jedinečná přílezitost k misijní práci. Kde mám bibli? Tady! (bleskurychle vytáhne z vaku Bibli a zavolá dolů: ) Turci! Zahoďte Korán, čtěte Bibli! Je obrázková!
(Hodí kniho dolů za kulisy, jako odpověď se ozve muezzinské kvílení, do kterého zpěvák vsune větu: „Katolíku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku!“ Nato přiletí Bible zezdola zpět a zpěv zvolna mizí…)
PUCHMAJER: Tak jsem sešteloval magneto a zkusíme to znovu. Jo a heleďte. Jestli si potřebujete něco říct, tak radši teď, než to naskočí, protože pak už se nedomluvíte. (zbylá část posádky se chopí lana)
LUDWIG: Říkal jsem vám, že baron Ringhoffer má telefon?
ŽÁBA: Říkal pane barone. Bohoušku můžeme!
PUCHMAJER: Tak, pánové, připravíme se, pozor, start!!
(Všichni tři škubnou za lano, motor chytne a s příšerným burácením se dostane do obrátek. Světlo zvolna pohasne a zvuk vzdalujícího se motoru slábne.)

OPONA

2. Obraz

(Po chvíli se ozve stále sílící zvuk tamtamů a jiných primitivnícjh nástrojů. Když se opona znovu otevře a scéna se zalije světlem, jsme v Africké buši. Ze vzducholodi, přináší posádka nejnutnějsí potřeby, také všechny svá křesílka. Jen Cyril si nese sebou bednu s hřebíky a štůsky látky.)
ŽÁBA: Zde rozbijeme tábor.
LUDWIG: Tady je ale teploučko. Mohli bychom se chvíli opalovat a pustit si k tomu z gramofonu ten smíchaný sbor Hlahol…
ŽÁBA: Pane barone, opalovat se můžeme, ale na Hlahol je jestě dost času. Lidožravci si našeho příletu určitě vsimli. Pojďte, uděláme si briefing.
(Všichni se posadí čelem k publiku)
Pánové, přistáli jsme přímo v nitru černé Afriky, proslavené cestami velkého Livingstona. Ten tu nalezl svůj druhý domov. O zdejších domorodcích doslova řekl: Mám je rád jako své vlastní děti. V těchto místech se hovoří jazykem babaru. Tomuto jazyku se tady Cyril kvůli své misijní práci naučil. Čili tlumočníka máme.
PUCHMAJER: Já jsem si taky pár užitečných vět z učebnice vypsal. (vyndá z kapsy papírek). Víte, jak se babarujsky řekne „někteří cestovatelé“?
ŽÁBA: No, to je užitečné, to bychom měli znát.
PUCHMAJER: Napřholub.
ŽÁBA: Jakže? Napřholub?
PUCHMAJER: No, bylo tam napsáno: „Zimnicí onemocněli i někteří cestovatelé - závorka, např. Holub.“
ŽÁBA: Aha. To asi bylo myšleno trochu jinak. Ovšem pár těch opravdu základních výrazů bychom znát měli. Cyrile, jak se řekne „dobrý den“?
CYRIL: Vatapa Ňumba.
(V pozadí se vynoří dva divoši: Uku a Lele. Nejsou kupodivu černí, mají stejnou pokožku jako česká výprava, jen tváře jsou pomalovány. Přiblíží se až těsně za záda cestovatelů, aniž si jich kdokoliv všimne)
LELE: Vatapa ňumba.
UKU: Vatapa Ňumba.
CYRIL: Správně. A když chcete pozdravit zvlásšť srdečně, zdvojíte slovo ňumba. Tedy: Vatapa ňumba ňumba.
(Domorodci se za jejich zády posuňky dohadují, kdo z cestovatelů je asi náčelníkem. Usoudí, že to bude nejspíš baron Ludwig a Uku mu tedy dá nůž na krk)
UKU a LELE: Vatapa ňumba ňumba.
CYRIL: Ano, správně.
LUDWIG: (přesvědčen, že se loučí se životem) A jak se řekne „sbohem“?
CYRIL: Tak bohů oni mají hodně, takže neříkají sbohem, ale sbohama. A to se řekne „asa modla“.
UKU a LELE: (pobaveně) Asa modla.
CYRIL: Ano! I výslovnost máte dobrou.
ŽÁBA: No. A po pozdravu oni budou chtít vědět, s kým mají jednat. Čili jak se řekne: toto je nás náčelník?
CYRIL: (ukáže na Žábu) Hi och kondom.
(na ta slova Uku přestěhuje svůj nůž pod krk doktora Žáby.)
PUCHMAJER: A jak jsou ti lidožravci tady vozbrojený? Mají pušky třeba?
ŽÁBA: Ne, pokud vím, palné zbraně sem ještě nedorazily. Mají jenom například… (v tu chvíli se všimne nože pod svým krkem) Ano! - nože mají, nebo… (spatří také Lelův oštěp) oštěpy… (uvědomí si konečně situaci a ztuhne) Cyrile, jak se řekne: „Když mě nezabijete, dám vám dary“?
CYRIL: Jo pane doktore, podmiňovací věty! To oni vůbec nemají. Oni to vyjádří souřadnými větami. Něco jako v českých příslovích. Tam se taky neříká: Budeš-li v mládí lenošit, budeš muset na stará kolena žebrat. Řekneme prostě: Mladí ležáci, staří žebráci.
ŽÁBA: Proboha, Cyrile, bratře, otče, blbče! Jdi do háje s ležákama a žebrákama, řekni jim, že když mě nepodříznou, dostanou dary.
CYRIL: No asi nejstručněji by se to dalo vyjádřit: Nepodřízneš, zbohatneš.
ŽÁBA: Tak už to vyjádři!!
CYRIL: (teprve teď si všimne, co se děje) Ňum kherva, al bachra - kch.
(když to Uku a Lele uslyší, přestane Žábův krk ohrožovat nozem.)
UKU a LELE: Akchabaj! Akchabaj!
CYRIL: Ukažte, ukažte - chtějí ukázat dary.
ŽÁBA: (přistoupí k tlustějšímu divochovi) Je to dobrý, tenhle je po jídle.
ŽÁBA: (Sáhne do vaku a pověsí každému divochoci na krk sňůrku s píšťalkou) Mládenci, to jsme vám přivezli az z Prahy! Je to z Matějský pouti. No, zkuste si! (Sám pískne na svou „soudcovskou“ píšťalku, kterou má na krku)
(Uku a Lele pískají a líbí se jim to)
ŽÁBA: Zeptej se jich, jak se jmenujou.
CYRIL: (okřikne je) Hula, hula! (když se utiší, položí vyžádaný dotaz) Uma kárta, kch?
UKU: (ukáže na sebe) Uku.
LELE: (ukáže na sebe) Lele.
ŽÁBA: Uku a Lele, když vy nám pomůžete, dáme vám hřebíky… (ukáže bedýnku s hřebíky)
CYRIL: Vu halafa, nu dolo kikury…
ŽÁBA: …a pestré látky. (ukáže roli bavlněné látky)
CYRIL: …ua vofara.
UKU a LELE: Hujaja kondom. (uchopí nabízené věci a odběhnou)
CYRIL: Poradí se s náčelníkem.
ŽÁBA: Promiňte, přátelé, ale naše první setkání s lidožravci, to bylo fiasko. Zatímco jeden má nůž po krkem, druhý vykládá o podmiňovacích větách a ostatní se opalují!
LUDWIG: Doktore, jak víte, jsem prosíravý. Ale oni přisli jako myši.
ŽÁBA: Chyba byla, že děláme briefing mezi lidožravci, a ani jeden z nás nemá zbraň. (během svého proslovu sáhne do gondoly pro pušku.)
PUCHMAJER: Heleďte vám nebylo divný, že jsou bílí? Že to nejsou černoši?
ŽÁBA: Správný postřeh. Je to velká vzácnost. Už Livingstone se o nich zmiňuje. Ale znal je jenom s doslechu, nikdy je neviděl.
CYRIL: Takže to nejsou černoši?
ŽÁBA: Jsou. Ale jsou to černoši albíni. (Za scénou zaduní tamtamy. Objeví se Uku a Lele. Na sedacích nosítkách nesou náčelníka, stos látky a krabici hřebíků.)
UKU a LELE: Tamtam ua! (tamtamy krátce a razantně zaduní.)
UKU a LELE: Tamtam ua! (tamtamy znovu a krátce razantně zaduní. Nato Uku a Lele obřadně rozloží dary od české výpravy před náčelnícká nosítka.)
UKU: Surum surum, kondóm - kch!
CYRIL: Říkají, že přinesli náčelníka.
UKU: O kondom Papula Mázdra - kch!
CYRIL: Jejich náčelník se jmenuje Lína Huba.
UKU: Ucho bacha tabu - kch!
CYRIL: Ale nerad to slyší.
UKU: Bacha Papula Mázdra - Bala Pecha Nuda - kch!
CYRIL: Aha. A proto mu neříkají Liná Huba, ale Holé Neštěstí. Já jim řeknu, že nás náčelník je doktor Žába, ne? - Och kondóm saman Kvák!
ŽÁBA: Cyrile, řekni Holýmu nestěstí, že takovouhle zdlouhavou debatou přes tlumočníka bychom tady strávili roky. Zeptej se ho, jestli se nechtějí naučit česky.
CYRIL: Guma, čeko blábola - kch?
NÁČELNÍK: Brrrrrr
ŽÁBA: hmmm, nechtěji, viď?
CYRIL: Ne, naopak! Brrrrr znamená ano.
ŽÁBA: Výborně! Tak se do toho dej, Cyrile. My se mezitím pokusíme najít pramen Nilu. Pojďte pánové.
LUDWIG: No, už bych se konečně potřeboval opláchnout. Smrdím jako oposum. (vezmou si batohy a odcházejí)
PUCHMAJER: Co je to oposum?
LUDWIG: To je zvíře, které smrdí jako já.
CYRIL: Tak nejdřív probereme vyňatá slova po bé. Opakujte po mě. Meldo Blábola - kch: By, býti, babyka, kobyla, býk…
UKU, LELE, NÁČELNÍK: By, býti, babyka, kobyla, býk…

Opona

3. obraz

(Po otevření opony zastihneme účastníky kursu čestiny tak, jak stáli a seděli než se opona zavřela. Cyril tu však chybí. Čeští cestovatelé se vracejí od pramenu Nilu.)
ŽÁBA: Tak co, lidožravci, jak jste daleko s výukou češtiny?
NÁČELNÍK: Ahoj kluci!
UKU: Jaká byla voda?
LELE: Vy dobře umyli mýdlem hmyz? Mys, hlemýzď, myslivec, Litomyšl…?
ŽÁBA: No, teda! Klobouk dolů! Vy mluvíte česky jako, jako…
LELE: Jako když bičem mrská.
ŽÁBA: No, to se Cyril vycajchnoval. Mimochodem, kde je? (domorodci skloní hlavy a záhadně se usmívají. Česká výprava znejistí.)
UKU: Cyril odešel.
ŽÁBA: A kdy se vrátí?
LELE (začne recitovat a druží dva domorodci se k němu přidají.) Až se jaro vrátí, ó, to bude ráj, zelenat se bude celý širý kraj.
LELE a UKU: Luka budou vonět, stromy budou kvést
LELE, UKU, NÁČELNÍK: A skřivánek vzhůru do nebe se nést. Josef Václav Sládek - kch!
ŽÁBA: Prima, kluci. Cyril je dobrý učitel, ale pořád jste mi neřekli, kde je.
NÁČELNÍK: Cyril není.
ŽÁBA: To si říkal, že není. A kde je??
UKU a LELE: Cyril není.
NÁČELNÍK: On byl dobrý… moc dobrý učitel.
PUCHMAJER: Ježíš, voni ho snad snědli!!
UKU: Naučil česky, nebyl potřeba už.
PUCHMAJER: No jo. Voni ho sežrali.
UKU: Byla velká přestávka…
PUCHMAJER: Tak jste si ho dali ke svačině, co?
LELE: On řek, chovejte se tu slušně, nezlobte, já jdu na lov.
ŽÁBA: Na lov! No, to mi spad kámen ze srdce.
PUCHMAJER: Počkejte, já bych jim nevěřil. Kam odešel na ten lov?
LELE: (smějí se) Do lovišť
PUCHMAJER: No jo, to myslej do věčnejch lovišť.
LUDWIG: Klid, já to vyšetřím. Kanibalové. Kde jsou ty loviště?
LELE: V lese.
LUDWIG: V kterým lese.
LELE: V hlubokým lese.
LUDWIG: Znaš cestu?
LELE: (usmívá se)
LUDWIG: Znáš nebo neznáš?
LELE: Znám… křisťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.
LUDWIG: No dobře, dobře. Kterým směrem to je?
LELE: (usmívá se)
LUDWIG: (ukazuje) Tam nebo tam?
LELE: Tam… ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen.
UKU a LELE: Ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen
LUDWIG: Mein Gott!! Ukáže mi někdo kam odešel váš učitel češtiny, kdyz skončila hodina?
UKU, LELE, NÁČELNÍK: Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, i nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd. Josef Václav Sládek - kch!
Cyril (vejde zleva, má zvednuté předloktí jako by na něm něco nesl vzácného) Podívejte se. To je co?
ŽÁBA: No, Díky Bohu, Cyrile. Tys nás vylekal… Co se ti stalo s rukou?
CYRIL: Nic. Jen ji opatrně držím, aby mi nespadl.
ŽÁBA: A kdo jako?
CYRIL: (všem ukazuje ruku) Vidíte ho?
ŽÁBA: Já teda nic nevidím.
LUDWIG: já taky ne.
CYRIL: (rozjařen na nejvyšsí míru) Ano! Ano!! To je právě na něm to úžasné.
PUCHMAJER: Počkej, ukaž… (přejede rukou po Cyrilově rukávu) Vždyť tady nic nemáš?
CYRIL: No, teď jsi ho vyplašil a je pryč. To byl chameleon, ty trdlo! Víš, jaký by to byl krásný živý exponát do našeho muzea?
PUCHMAJER: To jo. Neviditelnej exponát!
CYRIL: A víte, kde jsem ho našel? Vyhříval se na takovém bílém kameni.
PUCHMAJER: A na bílým kameni byl vidět, jo?
CYRIL: On spal a zdálo se mu, že se vyhřívá v trávě. Takže byl zelený.
UKU: Tak. Jelikož teď umíme česky položí vám náčelník Holé nestěstí několik otázek. 1. otázka, které my říkáme zdvořilostní.
NÁČELNÍK: (po pomlce) Co tady chcete?
ŽÁBA: Přijeli jsme sem studovat život vás primitivů, a tak abychom rozmnožili sbírky našeho Národního muzea. Chybí nám například lev. Představte si to: Máme ho v národním znaku, a nemáme ho v národním muzeu.
UKU: 2. otázka
NÁČELNÍK: Co je muzeum?
ŽÁBA: Muzeum, muzeum… Pane barone, uměl byste mu to vysvětlit?
LUDWIG: (přikývne a přistoupí k náčelníkovi) To bys nepochopil.
UKU: 3. otázka
NÁČELNÍK: Co dáš za lva?
ŽÁBA: Tak pro tebe, náčelníku, mám vzácný osobní dárek. Vybral jsem to kvůli tvému jménu, aby ti už nikdo nemohl říkat Lína Hubo. Je to mluvící rozvinovací a zavinovací jazyk. (předá mu barevnou pouťovou  frkačku).
NÁČELNÍK: (prohlíží si podivný předmět) Na co to je?
ŽÁBA: Foukni do toho. Ale nelekni se.
NÁČELNÍK: (foukne a frkačka se rozvine do délky a vydá zvuk) To se mi líbí! (náčelník se nemůže frkání nabažit, frká na všechny strany, čímž vyprovokuje oba pobočníky, aby se k němu přidali ze svými píšťalkami. Žába přerusí jejich produkci tím, že soudcovsky hvízdne na píšťalku a rozpaží)
ŽÁBA: To stačí. To si potom užijete u táboráku a teď pojďte uděláme dohodu: vy nám pomůžete ulovit lva, nejlépe s dvěma ocasy, kdy byl a my vám k těm darům, co jsme vám dali, jestě nějaké přidáme.
UKU: 4. otázka
NÁČELNÍK: Vy jste nám dali nějaké dary?
ŽÁBA: No ano. Píšťalky a frkačku nepočítám, to bylo na důkaz přátelství, ale dali jsme vám tudle bavlněnou látku a tyhle hřebíky. (ukazuje na předměty, které náčelníkovi pobočníci přinesli s sebou)
NÁČELNÍK: Ty vidís nějakou látku?
UKU: Ne
NÁČELNÍK: (k druhému) Ty vidís nějaké hřebíky.
LELE: Ne
ŽÁBA: Ty, Lína Hubo, poslouchej…
NÁČELNÍK: (zlostně zakřičí) Haha lama krafa - kch! kch!
ŽÁBA: Promiň, ty, Holé Nestěstí, poslouchej! Tady je bavlněná látka od Schrolla a tady bedna hřebíků od Karolíny Světlé.
NÁČELNÍK: Od Karolíny Světlé!
UKU: Kříž u potoka.
LELE: Černý Petříček!!!
CYRIL: Dobře, mládecni, ano!
ŽÁBA: (nesouhlasí) Dobře, dobře… dobré je, že umíte. Špatné je, že lžete.
UKU: My lžeme rádi.
NÁČELNÍK (zafrká na frkačku)
ŽÁBA: Kdo lže, ten krade!
LELE: My krademe rádi.
NÁČELNÍK: (zafrká na frkačku)
ŽÁBA: Lidožravci. Když budete lhát, my vám nebudeme věřit.
NÁČELNÍK: (opět zafrká)
ŽÁBA: A když vám nebudeme věřit, nemůžem s vámi užavřít žádnou dohodu.
NÁČELNÍK: My s váma nebudem dělat žádné dohody, my vás budeme sníst.
CYRIL: Sníme, náčelníku, sníme!
NÁČELNÍK: A jó, dokonavý sloveso! My vás sníme. A všechno co po vás zbyde…
CYRIL: Pozor! Pozor!
NÁČELNÍK: zbude? …zbude, si necháme.
CYRIL: (nadšeně) Ano správně!
PUCHMAJER: Prosím tě, jakýpak správně!?
CYRIL: Mluvnicky myslím, víš…?
PUCHMAJER: Mluvnicky! Prosím tě! To je holý nestěstí, doktore. Já nevím, jak je moh ten váš Livingstone milovat jako vlastní děti. Vlastní děti! To musel mít teda doma pěkný spratky. (Nastane ticho, nikdo z herců neví jak dál. Ludwig se rozhodne zachránit situace Jmelím, jak to bylo popsáno v semináři)
LUDWIG: Copak spratky, ale jmelí. Všimli jste, co se letos urodilo jmelí?
ŽÁBA: Strasně. V korunách stromů to vypadá jako nějaká orlí hnížda.
CYRIL: A víte, že jmelí je cizopasník?
LUDWIG: Jděte!
ŽÁBA: No, jo. My na to chodíme se synem. Kazdý Vánoce.
LUDWIG: A co je pravdy na tom, že přináší štěstí?
ŽÁBA: Jistě, jinak by to lidi nekupovali.
CYRIL: A jak vy to trháte?
ŽÁBA: No, syn vyleze na strom s pilkou. A já čekám tady dole (kope do nápovědní budky)
LUDWIG: A jak se  dorozumíváte?
ŽÁBA: Tak já na něj ze zdola zavolám: Hergot Házej! (nápověda se zřejmě probudil a hodil správný text. Žába se chytí.) No, jmelí je pěkná věc, ale jsou důlezitějsí věci. Náčelníku Holé Nestěstí, vás kmenový zvyk jíst své obchodní partnery je nám dobře znám. Ale ty nebereš v úvahu jednu důležitou věc. Tu věc já mám na rameni. A tu já nyní se svého ramene sejmu, abys poznal co umí. (rukou ukáže vzhůru) Vidíš tam toho velkého supa, který nad námi hladově krouží?
NÁČELNÍK: Vidím. To je Vometák. Jak zahlídne cestovatele, tak tady vartuje a čeká, že mu necháme zbytky.
ŽÁBA: Tak na toho supa já teď zamířím a ty se pozorně dívej!
(Z pušky vyjde rána a na jeviště spadne brašna s nářadím, která by divákům měla utkvět v paměti z předchozího semináře. Žába pohlédne rozzlobeně do provaziště)
NÁČELNÍK: No, podejte mi to. (Ludwig mu brašnu nerad podá. Náčelník si ji se zájmem prohlíží) tak tohle nám teď tady nad Afrikou lítá?
ŽÁBA: Výjimečně. To můžeme mluvit o štěstí. To se hned tak někomu nepodaří, takovou věc sestřelit.
PUCHMAJER: To teda ne.
ŽÁBA: Co říkáte, pane barone?
LUDWIG: Já neříkám nic. Já jenom sírám.
NÁČELNÍK: Podívejte se, co měla ta potvora v břise! (vyjme brašny kladivo) A jak se to jmenuje tenhle pták?
PUCHMAJER: (s pohledem do provaziště) Hovado!
NÁČELNÍK: Hovado? Koukám, že hovado má jen jedno křídlo.
LUDWIG: Jinak přátelé, jinak to bylo. Vzpomínáš si, Puchmajere, když jsme byli jestě ve vzduchu, jak jsi říkal: Kdepak já mám asi tu brašnu s nářadím?
PUCHMAJER: Nic takovýho jsem neříkal…
LUDWIG: (jednímokem na něj spiklenecky mrká) Ale říkal, říkal.
PUCHMAJER: Co se ti stalo s vokem?
LUDWIG: A to jsme si právě nevšimli, že ji ukradl ten sup.
PUCHMAJER: Jakej sup?
LUDWIG: Sup Vometák.
ŽÁBA: Ano Bohoušku, on ti tu brašnu odnesl, ty sis toho vůbec nevšiml a já jsem mu ji teď ustřelili od zobáku. To je dobré vysvětlení pro tu věc. (na scénu konečně dopadne správná rekvizita - mrtvý sup)
ŽÁBA: Tak teď je to kapku slozitějsí… Teď bych to viděl tak, že kulka nejen ustřelila Vometákovi tu brašnu od zobáku, ale zřejmě ho i smrtelně zranila.
LUDWIG: Ano! A protože ta brašna byla tězsí nez zup, dopadla dřív. Co? Tím se to všechno vysvětlilo a už bych o tom nemluvil. (s těmi slovy odnese brašnu i supa do zákulisí)
NÁČELNÍK: Vás bouchací oštěp je dobrá zbraň. Ale vy neberete v úvahu jinou důležitou věc - a to náš hlad.
CYRIL: Milí kanibalové! Sníst člověka, to je velký hřích. Bůh všechno vidí a hříšníky potrestá.
NÁČELNÍK: kterej Bůh?
CYRIL: Kterej! Máme jen jednoho Boha!
NÁČELNÍK: (spolu se svými pobočníky se zasměje) Mají jenom jednoho!?
UKU a LELE: Jenom jednoho, jenom jednoho!
NÁČELNÍK: Pch! To my jich máme! Bůh ohně, bůh pitné vody, bůh užitkové vody…
UKU: …bůh koření, bůh proti pálení žáhy, bůh proti mouchám tse-tse, bůh proti kašli…
LELE: …bůh, abychom měli děti, bůh abychom neměli děti…
CYRIL: Vidíte, a tohle všechno u nás řídí jeden Bůh.
NÁČELNÍK: Ale prosímtě, to nemůže jeden Bůh stihnout.
ŽÁBA: Cyrile, takhle se s nima nedomluvíme. My se jdeme zase smočit do Nilu, a ty je zatím obrať na křesťanskou víru. Pojďte, pánové!
(odcházejí a Cyril se dá do misijní práce)
CYRIL: Tak nejdřív probereme desatero božích přikázání. První přikázání: V jednoho Boha věřit budeš…
TROJICE DIVOCHŮ: (opakuje po něm) V jednoho Boha věřit budeš…

OPONA

4. obraz

(Když se opona otevře, vidíme na jevišti jen domorodce, Cyril tu není. Tři Česi se vracejí z koupání)
ŽÁBA: Ahoj lidožravci! Jak vám jde katechismus?
TROJICE DIVOCHŮ: Pochválen buď Pán Ježís Kristus.
Tři Česi: (smeknou pokrývku hlavy) Až na věky. Kde je Cyril?
UKU: Cyril není.
ŽÁBA: A kam šel?
TROJICE DIVOCHŮ: Cyril odešel do lovišť.
(v tu chvíli vejde Cyril s předloktím zvednutým stejně jako v předchozím návratu z lovu)
CYRIL: Ano, a ulovil toho svého chameleóna. A dal jsem mu krásné jméno: Zmizík. To je hezké, ne? Sám mi skočil na ruku. Uz si na mě zvyk. Pojď, Zmizíku, posaď se tady a čekej. Vidíte to, jo?! Jak hned chytl barvu tý látky.
ŽÁBA: Dokonalé mimikry. Můžu ho pošimrat pod bradičkou? (Šimrá fiktivního chameleóna s mazlivými citoslovci)
CYRIL: Můžes, ale šimrás ho pod zadečkem.
(Žába si štítivě utře ruku)
PUCHMAJER: A jak se ti misionařilo, Cyrile?
CYRIL: Dobře. Podívejte: Kde se narodil Ježísek?
TROJICE DIVOCHŮ: Na seně!
CYRIL: Co uděláme?
TROJICE DIVOCHŮ: (zpíva) Půjdem spolu do Betléma, dudlaj dudlaj dudlajdá.
CYRIL: Dobře. Kolik máme přikázání?
TROJICE DIVOCHŮ: Jedenáct!
ŽÁBA: To je nějak moc, ne?
CYRIL: Já jsem jim tam jedno přidal. Jak zní jedenácté přikázání?
TROJICE DIVOCHŮ: Nesežeres bližního svého.
ŽÁBA: Výborně, Cyrile!
CYRIL: A teď prakticky. Zahrajeme si - Všechno sníme, když to smíme?
TROJICE DIVOCHŮ: Ano!!!Ano!!!
CYRIL: Tak: banány jíme! (domorodci zvedají ruce jako při hře Všechno lítá, co peří má a každý ten pohyb doprovází zvoláním: Ano!!, občas se pletou a opravují) Ořechy jíme! Kachnu jíme! Kamaráda jíme! Ještěrku jíme! Žábu jíme! To byl takový chyták.
ŽÁBA: Ale blbej!
CYRIL: Doktora Žábu jíme!
TROJICE DIVOCHŮ: neee
CYRIL: (s pohledem do zákulisí rozjasní tvář) Hele! Můj chameleón!
TROJICE DIVOCHŮ: Chameleóny jíme!
CYRIL: Ano, chameleóny jíme, ale mého Zmizíka ne! Zmizíku, pojď dolů! Nemysli si, že tě nevidím. (odejde)
NÁČELNÍK: Doktore, teď, když jsme obráceni na katolickou víru a víme, že vás nesmíme jíst, mohl bych si prohlédnout ten váš bouchací ostěp. Co říkáte, doktore?
ŽÁBA: Jistě. (Žába mu podá svou pušku a ochotně vysvětluje) Jistě. Je to opakovací kulovnice ráže 7/57 vyrobená ve Strakonicích.
NÁČELNÍK: Hm, ve Strakonicích.
UKU: Strakonický dudák! Josef Kajetán Tyl. Český budík.
LELE: Buditel, vole.
NÁČELNÍK: A jak se s tím bouchá?
ŽÁBA: No, teď už je náboj v komoře…
NÁČELNÍK: V komoře není náboj, v komoře je myš.
UKU a LELE: Pustíme tam kocoura, on tu myšku vysťourá… kch!
ŽÁBA: No, dobře. Teď už je puška nabitá, čili stačí tady odjistit a tady zmáčknout - ale pozor, nemačkat, to by bouchlo a vyletěla by mi myš, koucour, všechno.
NÁČELNÍK: A máte ještě jiný bouchací ostěp?
ŽÁBA: Jenom tenhle jeden.
NÁČELNÍK: (radostně oznámí svým pobočníkům) Mají jenom jeden!
Uku a LELE: Jenom jeden! Jenom jeden! (radují se a pískají na píšťalky)
NÁČELNÍK: Měli jeden, a už nemají žádný! (Postaví pušku vedle sebe z dosahu české výpravy, a když po ní Žába natáhne ruku, Lele ho oštěpem zažene.)
PUCHMAJER: A jsme v řiti.
UKU, LELE, NÁČELNÍK: To jestě ne! To jestě ne!
UKU: To nejde tak rychle, nejdřív si vás uvaříme…
LELE: Pak sníme…
UKU: …my dlouho netrávíme…
LELE: To nejde vynechávat. To byste nás připravili o to nejlepsí. (Uku a Lele odejdou)
PUCHMAJER: Parchanti proradný!
CYRIL: (vejde stejně, jako už dvakrát před tím, se zvednutým předloktím pravé ruky) Podívejte, to je co?
ŽÁBA: (otráveně) Teď máme myšlenky na chameleóna!
CYRIL: Ale ne, zlomil jsem si ruku. To jsou nejmíň tři neděle v sádře.
LUDWIG: Pojď, já ti to ošetřím. (oba odejdou)
NÁČELNÍK: Se zlomenou rukou, si nelámej hlavu. Jestli je špatná, hodíme ji Vometákovi.
(Uku a Lele přinášejí potřeby k lidojedské hostině: kotel na trojnožce, obrovitou vařečku, otýpky roští a destičku s kolíkem na rozdělání ohně)
UKU: Vometák je mrtvej.
NÁČELNÍK: Tak Vometákovo bráchovi.
CYRIL: (vrací se s Ludwigem) Koukám, že se chystá oběd. Copak bude dobrého?
NÁČELNÍK: (pokyne Lelemu a ten přinese svazek velkých banánových listů, na nichž jsou barevné kresby. Co náčelník jmenuje, to ukáže) Naše kuchyně je vyhlášená, my z vás neuděláme žádné blafy. Každý si může vybrat, na jaký způsob ho budeme podávat. Tady mám bohatý jídelník, podívejte - třeba tohle je zadělaný cestovatel s brusinkovým terčem. Je a todle, hmm, Angličan v županu. No, noo a tohle nám moc chutná: maso tří barev.
CYRIL: Mně asi něco uniklo.
PUCHMAJER: To jo. Chtějí nás sežrat. Ty tví novopečený katolíci.
UKU: (šťouchají do Puchmajera vařečkou) Na čem si ho uděláme? Na oleji nebo na sádle?
LELE: Na čem bys nejradši byl?
PUCHMAJER: Naživu.
LELE: No, to ne! To nepřipadá v úvahu.
NÁČELNÍK: (Všimne si, jak jsou cestovatelé skleslí) Ale copak? Vy tu stojíte jako zařezaný! Žádný strach přátelé, žádné rozčilování. Žádné úzkosti. To by nebylo dobré. To vaše maso. Tu zkušenost my máme. Jeden cestovatel z Berlína nám vyloženě zahořknul. To nebylo k jídlu. Pamatujete?
UKU: No jo. Německej hořčák. To bylo hrozný.
ŽÁBA: (s tragickým výrazem v hlase) Lidožravci, přátelé naši, bývalí. Po tom, co všechno jsme pro vás udělali - obdarovali vás, česky naučili, na křesťanskou víru obrátili…
CYRIL: Ano, víra! To je to slovo, které se jako déšť snáší na vyprahlou půdu našich duší.
ŽÁBA: Cyrile, prosím tě, mlč, nebo se doopravdy naserou.
CYRIL: Ale není briefing, ne?
ŽÁBA: Není briefing, ale mlč. To je velké zklamání, kterého jsme se ve vaší krásné Africe dočkali.
UKU: (dojat) Jak smutně to povídá, viď, náčelníku?
LELE: Hrozně smutně.
NÁČELNÍK: No jo, ještě nezatápějte, Uku, Lele. Musíme je nejdřív rozveselit. Dáme si nějaké veselé příhody ze života. Uku, vypravuj, jak ses chtěl oženit.
UKU: No, přišel jsem jednou k řece a koukám, na druhým břehu stojí holka. Volám na ni: Pojď sem, vezmu si tě za ženu! A ona povídá: „Pojď sem ty.“ A já říkám: „Já neumím plavat.“ A vona povídá: „Tak ahoj.“ A tak jsem se neoženil.
(divoši se smějí až k slzám)
NÁČELNÍK: A teď vypravuj ty, Lele, jak ses chtěl oženit.
LELE: No, přisel jsem jednou k řece a koukám, na druhým břehu stojí holka. Volám na ni: „Pojď sem, vezmu si tě za ženu.“  A ona povídá: „Pojď sem ty.“ A já říkám: „Já neumím plavat.“ A ona povídá: „Já jo.“ A tak jsem se oženil.
(nový výbuch smíchu domorodců)
NÁČELNÍK: To mě vzdycky sebere. A teď vy byste taky mohli dát něco k lepšímu.
LUDWIG: Myslíte, že by je rozesmálo, jak si baron Ringhoffer pořídil telefon? (Žába pochybovačně mávne rukou, a tak baron zkusí ukázat hejbací figurku kostlivce)
ŽÁBA: To už vůbec ne! (vytrhne mu kostlivce z ruky a schová jej za zády) Měl bys pochopit náčelníku, že nikomu z nás není do smíchu.
PUCHMAJER: Jo. Budeme jim tady dělat kašpary! S nožem na krku!
CYRIL: Bratři, já bych tu zábavu tak jednoznačně neodmítal. Když už je nás konec nevyhnutelný, proč nevystoupat po tom nebeském žebříku s veselou myslí? Vzdyť veselá mysl - půl zdraví!
PUCHMAJER: Já ho zabiju.
NÁČELNÍK: Ještě ne!! Jen ho nech mluvit. No, povídej…
CYRIL: Chtěl jsem říci, bratři, že ta naše závěrečná proměna z hostů - v pohostění by se měla odehrát v ovzduší radostného odevzdání.
NÁČELNÍK: Katecheta dobře mluví.
LUDWIG: Věřili byste, že se mi začalo stýskat po rodině?
NÁČELNÍK: Žádné stýskání, pokračujeme v programu, ať je maso dobře předveselené a prošprýmované. Uku, Lele! Dáme jim tu veselou hádanku.
LELE: Ano, ano!
UKU: Budete hádat, co to znamená.
(Lele se zády k publiku rozkročí a Uku mu prostrčí hlavu mezi nohama. S širokým úsměvem se rozhlíží na všechny strany a jednou rukou hřbetem vzhůru pátrá před sebou.)
NÁČELNÍK: Co to je? Nevíte? - Tasemnice se rozhlíží, jestli venku neprší.
(všichni tři divoši - patrně jako jediní v sále - se nezřízeně radují. Náčelník fouká do frkačky a Uku s Lelem pískají na píšťalky) No - a teď zkuste zase něco vy, ať je veselo. Lele zatím zatopí pod kotlem.
(Lele začne rovnat pod kotlík polena. Tři Česi stojí s hlavami u sebe a šeptem se domlouvají.)
ŽÁBA: Náčelníku Holé Nestěstí! Chtěli jsme s vámi vycházet v míru a přátelství, ale když chcete boj, bude tedy boj. Pane barone, běžte a probuďte náš kmen!
(baron odejde do zákulisí. Po malé chvíli se ozve zašustění prvních drážek gramofonové desky a hned nato mohutný nástup sborového zpěvu Smetanovy skladby „Píseň česká“. Baron se vrátí a pozoruje účinek té lsti.)
ŽÁBA: Tak, co tomu říkáte, divoši?
NÁČELNÍK: Pch, kolik jich tam je?
LUDWIG: Dvacet drsných basů, dvacet hrdinných tenorů, šestnáct hysterických altů a dvaatřicet jedovatých sopránů - ty jsou nejnebezpečnějsí.
NÁČELNÍK: Pch! Lele! (pokyne pobočníkovi a ten okamžitě odběhne) Teď dávejte pozor zase vy.
(vzápětí se rozezní mohutný zpěv ruské písně Kalinka v podání Alexandrovova souboru)
LUDWIG: Kde jste přisli ke gramofonu, holomci?
NÁČELNÍK: Jeden dobrý ruský cestovatel, kterého jsme snědli, nám dal řadu užitečných věcí za to, že ho nesníme.
LELE: A mně dal hodinky, za to ze ho nesníme…
UKU: Ten by se rozkrájel za to, že ho nesníme…
LELE: nechce to chytit, je to asi vlhký.
CYRIL: My máme sirky, nechcete? (sáhne do vaku a vytáhne krabici krbových zápalek)
PUCHMAJER: Nechtěj!!
NÁČELNÍK: Sirky? Co to je?
CYRIL: (ukáže krabici a zachrastí sirkami) Tohle! Když chcete oheň, tak to je raz dva.
ŽÁBA: (vyrve mu krabici z ruky) Ano!  Raz, dva, raz dva! (chrastí a tančí jako při španělském tangu) Takhle s tou krabičkou tančíme okolo mokrýho dřeva, a hned chytne. Idiote! (vraždí Cyrila pohledem)
NÁČELNÍK:  Aha! Tak to je hudební nástroj, sirky?
ŽÁBA:Ano, je to český lidový hudební nástroj… sólový, že Sušice.
CYRIL: No, taky se to dá jako hudební nástroj použít, ale to není to hlavní. (sáhne do vaku pro dalsí krabici) Já vám teď ukážu, jak stačí jediným škrtnutím…
PUCHMAJER: (také on mu sirky zabaví) Dětem a blbcům sirky do ruky nepatřej. (rovněž se snaží zastřít pravou funkci zápalek - chrastí jimi a tančí) Nepatřej, nepatřej, nepatřej!
NÁČELNÍK: To je hezký tanec. A co takhle nějakou básničku dát k lepšímu?
UKU: Josef Václav Sládek Domove, domove!
LELE: Ano, Domov, ta je krásná!
CYRIL: To je pravda. Bude to zároveň takové rozloučení s domovem. (Vytáhne z vaku třetí krabičku a rytmickým chrastěním udá daktylskou stopu)
NÁČELNÍK: To bude zase nějaký tanec, otče idiote?
CYRIL: (zavrtí hlavou a po dvou třech stopách začne recitovat. Uku s Lelem a náčelníkem se k němu přidají)
Domove, domove, drahý a jediný
VŠICHNI: (přidají se)
Nejdražsí, nejsladší nad světa končiny.
Jinde jsou krásnějsí, jinde jsou sťastnějsí,
Ale tys nad vsemi vlasti mi milejsí.
Josef Václav Sládek. Kch!
(všichni na jevišti si utírají oči)
ŽÁBA: No vidíte. Z básničky jste celí pryč, a kdyby tady s námi básník Josef Václav Sládek, kch, byl, tak byste ho sežrali…
NÁČELNÍK: (také v slzách) Josefa Václava Sládka, Kch!, bychom nesežrali. Toho bychom na nosítkách nosili, v bavlně chovali, s každýho jídla by dostal největsí flákotu.
LUDWIG: Já jsem chtěl, aby jel Sládek s námi. Říkal jsem mu: Pepíku, nechceš si taky odfrknout od rodiny? A on povídal: To bych rád, ale ne mezi lidožravce. Stačí, že si mě berou do huby školní děti.
NÁČELNÍK: Počkejte, vy říkáte básníku Josefu Václavu Sládkovi kch, Pepíku?
LUDWIG: No jo, to je můj kamarád.
NÁČELNÍK: Kecáš!
LUDWIG: Nekecám. Ten je u nás v Úvalech pečenej vaře… (Žába ho chytne za ruku)
ŽÁBA: ten je u nich v Úvalech prostě furt. (k baronovi) Takových hezkých českých slov máme!
NÁČELNÍK: Tak tys ho viděl živýho? Jak vypadá?
LUDWIG: No jak vypadá… (zadívá se do první řady na diváka, o jehož podobě se Sládkem se v semináři mluvilo.) Jak bych vám ho vypodobnil… Docela fešák.
NÁČELNÍK: Toho vidět na vlastní oči! Škoda, že nepřiletěl s váma.
ŽÁBA: Počkat, náčelníku! To by nebyl problém, jestli chceš, náčelníku, Josefa Václava Sládka - kch - vidět na vlastní oči, můžeš letět s námi do Prahy.
CYRIL: To už letíme domů?
ŽÁBA: Ty ne, Cyrile, ty tady zůstáváš. Místo tebe by právě letěl náčelník.
CYRIL: Pokud jde o misijní práci, já jsem hotov.
PUCHMAJER: Jen si nemysli, než postavíš kostel, faru, hřbitov… (opět došlo k výpadku textu. Ludwig dlouho neváhá a okamžitě sáhne po Jmelí)
LUDWIG: Copak hřbitov, ale jmelí! Všimli jste si, co se letos urodilo jmelí?
ŽÁBA: Strasně. V korunách stromů to vypadá jako nějaká orlí hnížda.
CYRIL: A víte, že jmelí je cizopasník?
LUDWIG: Jděte! (rozhostí se ticho, protože herci zapomněli i text Jmelí)
ŽÁBA: Copak jděte, ale jmelí! Všimli jste si, co se letos urodilo jmelí?
LUDWIG: (opět ticho) Copak jmelí, ale jmelí!
NÁČELNÍK: (chytí se) Jmelí je pěkná věc, ale jsou důležitějsí věci. Když teď poletíme s váma, myslíte že bychom mohli Josefa Václava Sládka kch navštívit? Myslíte, že by nás přijal? Že by nám třeba i… Já nevím… ruku podal? To asi ne, viďte?
LUDWIG: Ale proč ne? To ti můžu zaručit. Takhle jak ti ji teď podávám já, tak ti ji v Praze podá Josef Václav Sládek. - teda Pepík.
NÁČELNÍK: (vděčně se chopí nabízené pravice) Tak. A teď pozor: Náčelník Holé Nestěstí něco prohlásí. (frkne do frkačky) My vás nesežereme a poletíme s vámi do Prahy. Nalačno. (po těch slovech vrátí Žábovi obřadně ručnici)
ŽÁBA: Výborně! Technická poznámka: Bohoušku, uveze to tři pasazéry navíc?
PUCHMAJER: Já myslel, že poletí jenom náčelník.
NÁČELNÍK: Ne, náčelník nemůže bez pobočníků, jak by vypadal?
PUCHMAJER: No, když místo Cyrila poletí náčelník, jedna bedna hřebíků je Uku a druhá bedna Lele, to bysme se mohli odlepit.
CYRIL: Přátelé, bratři. Dovolte mi prosím, abych při této příležitosti řekl několik upřímně míněných slov.
ŽÁBA: Vyhlašuji briefing!
PUCHMAJER: Správně!
CYRIL: (rozpláče se) Ne, to neplatí. Vždycky, když chci něco říct, tak udělás briefing. Ty zneužívás toho, že nejsem briefingový typ. Já to řeknu, a pak si uděláš briefing. Vzpomeňte si, co ste naslibovali Národnímu muzeu za trofeje. A jediná trofej, kterou máme, je tady Zmizík. A ten si na mě tak zvykl, že beze mě nepoletí, viď, Zmizíčku. (přimazlí se ke kulise, odkud mu stříkne do obličeje podivná barevná hmota)
NÁČELNÍK: Podívejte se, Česi. Já bych katechetu vzal s sebou. Protože jestli ho tady necháme, tak ho naši sežerou.
ŽÁBA: No, koneckonců, Bohoušku, když odmontujeme kabinu a necháme ji tady, tak to snad zvládneme, ne?
PUCHMAJER: Mně by teda byla milejší kabina, ale jak chcete.
ŽÁBA: tak nasedat přátelé! (všichni postupně odcházejí za kulisy, kde čeká vzducholoď. Uku a Lele se sehnou pro nosítka s náčelníkem)
NÁČELNÍK: Jak dlouho poletíme?
ŽÁBA: (nasliní prst a vztyčí ho) Ano! Zvedá se Pražák. To je přímý vítr: Afrika - Praha. Budeme tam raz dva.

OPONA

5.OBRAZ

Po otevření opony spatří divák na scéně gondolu vzducholodi se všemi účinkujícími na palubě. Stoupající silueta Hradčan vytváří dojem, že vzducholoď přistává. Stejným sokolským pochodem, jímž se Praha s výpravou loučila, ji teď vítá. Dechovka znějící zpočátku slabě nabývá na síle. Jakmile vzducholoď dosedne, hudba utne jako na vojenské přehlídce. Hlas: Hlavní město Praha vítá českou africkou výpravu. Nato zazní bouřlivý potlesk.
ŽÁBA: Děkujeme přátelé! Vracíme se trochu dříve, než jste nás čekali, ale nevracíme se s prázdnou. Objevili jsme kmen lidojedů - albínů, což se nepodařilo ani velkému Livingstonovi, ani středně velkému Holubovi, o malém Náprstku ani nemluvě. Náčelník tohoto kmene, zde přítomné Holé Neštěstí, se uvolilo, že se nechá se svými pobočníky doživotně vystavit - a později i vycpat v našem Národním muzeu. (dav skanduje: Ať žije Holé Neštěstí! Ať zije Holé Neštěstí!)
ŽÁBA: Setkání s těmito lidožravci nás málem stálo život. A víte, co nás zachránilo? Básnické dílo zde přítomného Josefa Václava Sládka. (dav: Ať žije Josef Václav Sládek! Ať žije Josef Václav Sládek)
ŽÁBA: Za setkání s ním byli ochotni lidožravci usetřit naše životy. Mistře, buďte tak laskav, pojďte k nám a podejte jim ruku.
LUDWIG: Neboj se, Pepíku, jsou to lidožravci, ale katolíci.
(baron přivádí diváka Sládka na scénu a divoši si s ním potřesou pravicemi)
ŽÁBA: Vidíte, že vás neukousli. My teď vrátíme mistra jeho blízkým, a než se rozejdeme, pojďme si na jeho počest společně zarecitovat poslední verše jeho slavné Lesní studánky, s nimiž mu tak výrazně pomohl, to nepopřete mistře, nás Jára Cimrman.
VŠICHNI UČINKUJÍCÍ (i publikum):
Když usnou lesy hluboké
A kolem ticho jest,
I nebesa i studánka
Jsou plny zlatých hvězd.                                      
 Josef Václav Sládek Kch!
(účinkující se klaní, a lidožravci se k tomu přidají s frkačkou a píšťalkami. Nebo možno navázat na recitaci zhudebněnou verzí Sládkovy básně. Osvědčilo se také, že Žába při druhé, třetí klaněčce podá „Sládkovi“ kytici umělých květů, a tu mu v zápětí kulisák Plch s brasně nekompromisně odejme)
OPONA
KONEC