Akt

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 4. 10. 1967, obnovená premiéra 14. 11. 1973

Přednášky:

• Objevení Cimrmanovy pozůstalosti - Dr. Zdeněk Svěrák
• Podoba Járy Cimrmana - Prof. Miloň Čepelka
• Literární pozůstalost Járy Cimrmana - Doc. Jaroslav Weigel
• Elektrická sesle - Dr. ing. Jan Hraběta
• Vztah Járy Cimrmana ke zvířatům - Dr. Zdeněk Svěrák
• Elektrická valcha - Dr. ing. Jan Hraběta
• Filosofie externismu - Prof. Ladislav Smoljak
• Výtvarné dílo Járy Cimrmana - Doc. Jaroslav Weigel
• Poznámka k rekonstrukci hry Akt - Dr. Zdeněk Svěrák
• premiéra 17. 4. 1969 v Malostranské besedě v Praze

Život a dílo (úvodní seminář)
Autoři semináře o Cimrmanově osobnosti: Zdeněk Svěrák , Ladislav Smoljak, Jiří Šebánek

Čepelka:

Vážení přátelé dobrý večer. Pardon (pře o židli). Připadl mi milý úkol přivítat vás na dnešním představení věnovaném životu a dílu před 28 lety ještě docela neznámého českého génia Járy Cimrmana. Těm z vás, kteří jste v našem divadle snad poprvé, těm chci zároveň blahopřát. To, že jste si zvolili pro první seznámení s mistrovou osobností právě dnešní představení, má hned dvě výhody. Za prvé vědecké sympozium, které předchází hře AKT opravdu počítá především s diváky začátečníky. Poskytne Vám ty nejzákladnější Cimrmanologické poznatky a to formou snadno přístupnou. Druhým kladem dnešního večera je složení vědeckého týmu. Lze myslím bez nadsázky říci, že… až na několik výjimek… jde vesměs o špičkové kapacity v oboru.

Jsou to, když dovolíte:

Doktor zoologie Zdeněk Svěrák

Znalec mistrova díla dramatického a výtvarného docent Jaroslav Weigel

Náš expert přes technickou část Cimrmanova odkazu doktor inženýr Jan Hraběta.

A konečně profesor filosofie Ladislav Smoljak.

Omlouvá se objevitel Cimrmanovy pozůstalosti Doktor Evžen Hedvábný. Ten však požádal svého bratrance doktora Svěráka, ostatně přímého účastníka objevu Cimrmanova díla, aby jej zastoupil. Doktor Svěrák - rozený vypravěč - je určitě náhradou přinejmenším rovnocennou. Prosím, pane doktore.

Objevení Cimrmanovy pozůstalosti

Svěrák:

Ještě než se posadí rád bych vám představil profesora Miloně Čepelku.

Milý přátelé k objevu, který doktor Hedvábný, můj přímý bratranec, označuje za objev století, došlo 23. února v 10:05 dopoledne kolem roku 1966. Očitým svědkem této události jsem se stal vlastně šťastnou náhodou. Doktor Hedvábný mě pozval do své chalupy na samém okraji půvabné pojizerské osady Liptákov, protože se rozhodl, že si tam vybuduje krb. Já jsem totiž jedním z mála v Česku - možná, že to o mně někteří ani nevíte - asi ne. Tak, jsem prostě jedním z mála, kteří máme absolutní sluch. To neříkám proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, to je prostě fakt. A podobně jako lidé s určitou srdeční vadou jsou, jak známo, dobří proutkaři, jsme my absolutní sluchaři dobří krbaři. A tak jsem proklepáním zdí v bratrancově chalupě brzy označil místo, kde by bylo tak nejlépe krb zbudovat, prostě jsem našel komín a přímo jsem doktoru Hedvábnému řekl „zde kopni Evžene!“ Několikrát jsme do zdi kopli a tu jsme k našemu společnému údivu zjistili,  že narážíme na jakousi důkladně okovanou truhlu, která byla již na první pohled něčím doslova nabita. Protože se jednalo o bývalé území Sudet, trval doktor Hedvábný na tom, abychom raději přivolali pyrotechnika Šťáhlavského. Šťáhlavský se dostavil k obědu a když dojedl a všiml si té truhly, rozhodl, že ji vyhodí do povětří. Na snímku č. 1 ve vašich programech vidíte pyrotechnika Šťáhlavského. Fotografie pochází z doby, kdy studoval s dr. Hedvábným na gymnáziu v Žatci. A na snímku č. 2 - ano to je doktor Hedvábný těsně po výbuchu. Naštěstí má doktor Hedvábný neustále po ruce svůj oblíbený magnetofon SONET DUO. A díky tomu máme na věčné časy zachován zvukový snímek onoho historického Liptákovského výbuchu. Prosím o jeho spuštění. Tak to byl on přátelé. Jak se ukázalo nálož byla silně předimenzována… to byl tentýž výbuch. Jak se ukázalo nálož byla silně předimenzována… Už to nechci. Stačí. Jak se ukázalo nálož byla silně předimenzována… výborně. Takže výbuch jak jste slyšeli se nám zřejmě prokopíroval na celý magnetofonový pás. Já nevím jestli neříkám nějaký nesmysl, protože nejsem skutečně technik, ale tady náš pan doktor inženýr Hraběta by nám mohl říci. Pane inženýre, je to možné? (Hraběta: „Ano to je možné.“) Takže… víte o čem hovořím? („Ne“) I tak myslím máte pravdu. Jak se ukázalo, nálož byla silně předimenzována, takže byla poškozena nejen truhla, ale i celá chalupa. Doktor Hedvábný se domnívá, že po menším úpravách to bude úplně jiné stavení. Když se prach po výbuchu usadil ukázalo se, že se nám podařilo nechtěně rozmetat rozsáhlou pozůstalost neuvěřitelně talentovaného jedince. Jehož význam a hlavně ona nezvyklá šíře (ani se to sem nevejde) zájmů by se daly přirovnat snad jen k osobnosti Leonarda Da Vinci, a to ještě těžko. Konzervačních a restaurátorských prací se zúčastnili i studentské brigády ze zahraničí. Na třetím snímku vidíte brigádu z Jugoslávie. Tak jsou to vesměs chlapci Černohorci. A 3. student z vašeho pohledu zprava - ano? 3. zprava, možná, že pro vás bude schůdnější 2. zleva. Je to prostě ten v tom balonovém plášti. Nikdo jiný tam baloňák nemá takže, a já vám ho radši ukážu. Je to tenhleten. Tak to je Stojan Jakotič. A ten studoval s vyznamenáním. V průběhu dosavadního bádání nám největší potíže činila mistrova podoba. Cimrman se totiž ze zásady nenechával fotografovat. A když tak jen z velké dálky a většinou ještě ve skupině. Tvrdil, že nechce být zobrazován [ví ajn ajnclbegrif] jako jednotlivý pojem. Protože se neustále považoval za součást všeho lidstva. A tak pokud máme nějaké fotografické materiály, pak jen takovéhoto typu jako obrázek č. 4. Zde jak vidíte je Cimrman pěkně zachycen v Brandemburské bráně z profilu. Zato další vzácný dobový snímek ten už je zajímavější, tak na tomto snímku Cimrman není. Ale zato vidíte jak vypadal dům, ještě než byl poničen výbuchem. A před ním máte možnost spatřit skoro celou rodinu bývalého majitele liptákovského stavení, kloboučníka Lešnera. Jenom pozor na toho chlapce, který stojí vlevo trochu opodál - ten do Lešnerovic rodiny nepatří. Zjistili jsme, že to je Vlastík Perníkář ze sousedství, který na snímku být neměl, ale nepodařilo se ho odehnat. No, kdo tam všechno je, tak. Po Lešnerově levé ruce… ano po jeho levici poznáváme jeho starší dceru Lenku, která se později provdala nešťastně za emigranta z Plovdivu a po pravé ruce, ano je ta malá s těmi dolíčky ve tvářích! To je malá Eliška. Ta žije dnes v domově důchodců v České Třebové. Cimrman však svou zásadu nenechávat se zobrazit přece jenom porušil, a to vlastníma rukama. Když totiž zhotovil tuto bustu. Je to jeho vlastní vlastní busta, jeho autobusta. Dr. Hedvábný ji našel na půdě mezi protipožárním náčiním. Byla ve velice zbědovaném stavu a tak to pěkně pohromadě drží jen díky obětavé restaurátorské péči profesora Jana Trtílka z Prahy z Velké Strany - ne Malé Strany. V Praze je čtvť a ta se jmenuje Malá Strana, až tam někdy bidete - budete! Tak všimněte si, že všechny rysy jsou ztrhané. Patrny jsou pouze dva oční důlky, dva ušní otvory a dvě brady. Je to výsledek neuvědomělého vandalismu kloboučníka Lešnera, který nevěděl, že má před sebou vzácné umělecké dílo a používal této busty jako kopita na klobouky. On vyráběl ty kdysi velice módní pojizerské hučky. Jednu z nich tu na ukázku máme. Tuto hučku potom za horka na bustu napařoval a tím pochopitelně podobu brzy setřel. Protože jich vyráběl denně i tři! Možná, že by někoho z vás zajímal původ toho zvláštního názvu Pojizerská hučka. My s profesorem Čepelkou jsme došli k závěru - a je to spíš jeho nápad, to musím přiznat - že Pojizerská hučka souvisí s písní Proč ta Jizera hučí. Já myslím, že to je nesmysl, ale kolega Čepelka na tom trvá.

Nemohu-li vám ukázat snímek Cimrmanův, odškodním vás podobiznou pachatelovou. Takže na dalším snímku uvidíte kloboučníka Lešnera. Ovšem pozor to není on. To není Lešner todle. Kdo to tiskl? Vy? Tam nic jinýho nebylo? Ne? Aha… No tak to je on přátelé.

Podoba Járy Cimrmana

Čepelka:

Děkuji doktoru Svěrákovi. V tomto bodě bych na něho rád navázal - v té neznámé podobě Járy Cimrmana. Chtěl bych dodat, že my nejenže nevíme jak vlastně mistr vypadal zblízka, ale neznáme ani jeho přesné datum narození. Jára Cimrman totiž často měnil svá osobní data, aby zmátl řadu epigonů, podvodníků a falsifikátorů. kteří se za něho vydávali. A vskutku jak se nám podařilo zjistit několik z nich se z toho pomátlo. Mezi nimi jakýsi Igor Zíka, kterého můžete spatřit na fotografii č. 7. Snímek je z doby, kdy Zíka, jak vidíte na jeho prsou, už sbíral odznaky. Podle našeho odhadu se Jára Cimrman narodil v mezidobí mezi lety 1869 - 1874 a to ve Vídni, jako syn českého krejčího Leopolda Cimrmana a rakouské herečky Marlen Jelínkové. Na dalším vzácném snímku je Cimrmanova babička Irmgard Jelínková s dětmi. Děvčátko po její levici je právě Marlen, pozdější matka Járy Cimrmana, zatímco první chlapec zprava to je v dospělosti známý vídeňský ortoped Růdi Jelínek, který se stal obětí lihoviny téhož jména. Soudě podle zápisků v mistrově deníku neměl Jára Cimrman příliš radostné dětství. Otec ho dal zapsat na českou menšinovou školu ve Vídni, kdežto matka současně na školu rakouskou. A tato polovičatost se později velmi neblaze projevila v jeho rukopisech, které jsou psány podivnou směsicí češtiny a němčiny. Hemží se to v nich germanismy i čechismy. A právě odtud pramení námitky rakouského vídeňského profesora Erika Fiedlera proti tomu, abychom považovali Járu Cimrmana především za českého velikána. Ovšem o Cimrmanových skutečných vlasteneckých citech hovoří po soudu nejlépe poslední zápis z jeho deníku. V němž mistr výslovně vyjadřuje touhu, a to teď budu citovat: „uvidět svou vlast [bémen].” Je to myslím průkazné. Prosím teď znalce mistrova díla dramatického docenta Jaroslava Weigela.

Literární pozůstalost Járy Cimrmana

Weigel:

Dámy a pánové, vážení kolegové. V literární pozůstalosti Járy Cimrmana jsme až dosud shledali 28 her vesměs celovečerních z toho 4 kompletní hry karetní a 17 her jednoaktových z nichž 2 byly napsány výhradně pro činoherní scénu divadla Vajáng Horáng v Jakartě. Pustíme-li se po stopách začátků dramatické činnosti Járy Cimrmana, staneme posléze v pilinách manéže polského cirku Krakowjak, kde mistr působil v mládí jako dramaturg. Zde poprvé vznikaly kombinované scénky cvičených zvířat a lidí, již dosud nemají v divadelní poetice obdoby. U jejich kolébky stál tehdejší Cimrmanův pěstoun krotitel Tadusz Szczepansky, jehož fotografie je rovněž ve vašem programu. Je to ten poslední snímek. Aha, tak na tomto snímku vidíte Szczepanského hašteřivou partnerku Zinajdu, která mívala často nechutné výstupy s perskou tyčí. V době, kdy cirkus Krakowjak zimoval v jihoafrickém Johannesburgu, založil Jára Cimrman zvláštní stan lojových figurín. Sám odléval z kvalitního hovězího loje postavy známých vojevůdců, badatelů a myslitelů a vytvářel z nich na první pohled nelogická seskupení. Tyto grupy však při pozornějším vnímání vyzařovaly překvapující významy. Je například známo, jaký rozruch vyvolala skupina v níž Kolumbus rozbíjí Napoleonovi o čelo své slavné vejce a opodál to závistivě pozoruje hrabě Zeppelin z řiditelné vzducholodi. Později, když místní pivovar v Johannesburgu přerušil svévolně dodávku ledu pro Cimrmanův stan a figury se začaly vlivem dusné atmosféry pozvolna přetvařovat, přešel mistr k psaní divadelních her pro živé herce. Jára Cimrman rád zalidňoval jeviště postavami a rekvizitami, jež byly až dosud v divadelním světě tabu. Jeho hrdinové si například na otevřené scéně stříhají nehty. Zůstává ovšem smutnou skutečností, že ve své době se Cimrmanovy hry setkávaly většinou s nepochopením a někdy i s očividným odporem. Jako příklad uvádím stanovisko tehdejšího ředitele divadla v Haagu, pana Jakuba Durmanna, který píše Cimrmanovi: „Vážený mistře, od chvíle, kdy jsem dočetl vaši hru Prázdniny s kanibalem Dufkem, nevycházím z údivu… “ konec citátu. A ještě několik slov z odpovědi Járy Cimrmana řediteli Durmanovi: „Milý pane Durmane,“ píše Cimrman, „máte pravdu, divadlo je zde především proto, aby se v něm člověk divil. Posílám Vám dalším 5 her.“ Přesto se v celé tehdejší Evropě nenašlo jediné kamenné divadlo, které by na své scéně uvedlo některou z Cimrmanových her. Teprve na sklonku života, kdy mistr dožíval v pojizerské obci Liptákov, došlo k první inscenaci jeho celovečerního muzikálu Kleštěncova bronchitida. A to v nastudování místního dramatického sdružení Jizerére. Pro ilustraci svého dnešního referátu jsem vybral ukázku z celovečerního hororu Járy Cimrmana Elektrická sesle. V době, kdy byla vědecko-technická revoluce ještě v plenkách, už Cimrman tušil možnost zneužití technického pokroku proti člověku. Zhoubný vynález představuje v dramatu elektrická židle. Podle mistrova dochovaného nákresu ji rekonstruoval pan doktor inženýr Hraběta. Prosím snímek. Ano. Tak tady vidíte Cimrmanův nákres elektrické sesle, ano. Děkuji. A já teď prosím pana inženýra, aby byl tak laskav a rekonstruovaný vynález nám předvedl a podal k němu odborný výklad.

Elektrická sesle

Hraběta:

Tak, jak vidíte židle je původní, jenom topná spirála je nová. Ano. Podle Cimrmanova předpisu ji napájíme střídavým proudem o napětí 370 Volt. Já myslím, že bude nejlépe, když ji zapneme.

Weigel:

Děkuji kolegovi Hrabětovi za jeho přednášku. Nyní k samotné ukázce ze hry elektrická sesle. Uvidíme v ní vynálezce Kyrila Schmieda (profesor Ladislav Smoljak) v okamžiku, kdy dokončil vynález elektrické židle a chystá se jej vyzkoušet na svém krejčím Ernestu Liškovi (kterého bude představovat profesor Miloň Čepelka). Sám autor označil toto dílo jako „[Das naive šreklištik,]“ což bychom mohli přeložit jako "naivní horor".

(na scéně je vynálezce Schmied a mne si ruce nad židlí)

SCHMIED: Sesličku si nažhavíme
na Lišku se připravíme.
Už aby tu sakra byl.

LIŠKA: (vchází s krejčovským metrem na krku):
Jdu vás pane Schmiede změřit.

SCHMIED: Nechce se mi ani věřit!
Jak jste čilý, jak jste milý…

LIŠKA: Jak jsem čilý, tak jsem milý.
nejdřív vezmu míry sáčka.

SCHMIED: Posaďte se, pohovte si.

LIŠKA: To bude hned, to je hračka.

SCHMIED: Že mi vynesete spaní!

LIŠKA: Jaképak s tím, medle, sraní,
 (měří) vezmu šířku, vezmu délku…
 Moc-li chcete přes prdélku?

SCHMIED: (do publika):
Hleďme toho kosa Lišku!
nabídnu mu vína číšku.
(k Liškovi):
Popijeme, posedíme…(ze židle vyjde dým)

LIŠKA: Co že se z té sesle dýme!

SCHMIED:  Inu, je to stará herka,
práší se z ní od úterka.

LIŠKA: K čemu jsou tu tyhle pérka?

SCHMIED:  To je kvůli pérování.
Pohovíš si, vsedni na ni!

LIŠKA: To musí být posezení!
že ona je teplá, není?

SCHMIED: To je proti opruzení.

LIŠKA:Donnerwetter, vy jste hlava!
za tohle vás čeká sláva.

SCHMIED: Zajímá tě způsob vzniku?

LIŠKA:  Že se ptáte, zákazníku!

SCHMIED:  Je to delší vyprávění.

LIŠKA: Na to škoda času není.

SCHMIED:  Jednou takhle z jara skoro…(bezděčně usedne na rozpálenou spirálu elektrické sesle a po několika záškubech zemře)

LIŠKA: Jaká hrůza, wie ein Horror!(měří mrtvolu a zpívá):
Horor, horor, vysoká jsi!

Weigel:

Já děkuji oběma pánům za to, s jakou ochotou nacvičili tuto ukázku ve svém volném čase. Řada je nyní na doktoru zoologie Zděňkovi Svěrákovi.

Vztah Járy Cimrmana ke zvířatům

Svěrák:

Co říci o vztahu Járy Cimrmana ke zvířatům? No tak byl to vztah vřelý. Cimrman prostě miloval všechna zvířata bez rozdílu srsti či opeření – s výjimkou potkanů. A to je zajímavé, potkany Cimrman úplně… neměl rád. A ptáme-li se, které zvíře zahrnoval největší přízní, dostaneme překvapující odpověď: byla to slepice. Jára Cimrman měl už od svých chlapeckých let jeden veliký životní cíl. Chtěl vědeckému světu dokázat, že slepice, přes svou minimální mozkovou kapacitu, to jsem možná ještě přehnal, není zdaleka tak neinteligentní, jak se o ní všeobecně soudilo. Jako důkaz měla posloužit jeho ochočená slepice Zora. Zora byla to obyčejná hřadová vlaška a žila s ním pod jednou střechou jako jeho družka. Měla se stát pomocníkem člověka podobně jako pes. Jak Cimrman postupoval:

Ke tkanicím svých šněrovacích bot přišil jemnými stehy zrnka pšenice. Cílem bylo, jak asi tušíte, přimět slepici Zoru, aby se pokusila zrna sezobnout, a tím svému pánu rozvázala tkanice, aniž on sám se musel při zouvání shýbat. Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Po dvouletém vytrvalém výcviku Cimrman poznává, že slepice nejeví o tkanice zájem. Cimrman si neuměl tento neúspěch vysvětlit. Ovšem my dnes – na současném stupni poznání a při týmové práci – už vysvětlení známe. Čím to bylo? Cimrman byl velký myslitel, technik a umělec, astronom, básník atd. Ale pramalý drezér. On prostě nedokázal svou družku potrápit hlady, a není tedy divu, že se syté Zoře do pranic tkanic… do tkanic… prostě nechtěla to žrát.

Ale proč to všechno vyprávím. Jednoho dne se Cimrmanova láska ke slepici nečekaně střetává s nenávistí k potkanům. Vejdete-li dnes do jeho liptákovské světničky, najdete tam v levém dolním rohu, je to hned za kamny, zbytky potkaní nory. Když Cimrman zjistil, že se mu potkani prohlodali až do bytu, okamžitě instaloval v protějším horním rohu důmyslné protiopatření. Jednalo se o dosti složitý samostříl: dr. ing. Hraběta hovoří o tak zvaném čakovickém praku.

Ale když už jsme u toho já uvedu na pravou míru jeden hrubý omyl, který se už léta drží v odborné literatuře, zejména v zahraniční. Totiž někteří zahraniční badatelé se nám domnívají, že Cimrman nazval tento prak čakovickým proto, že ho snad vynalezl v Čakovicích. Což je nesmysl (Hraběta: „Bylo to v Kralupech nad Vltavou“) bylo to v Brandýse nad Labem. Ovšem první zkušební střela vypálená z Brandýsa (Hraběta-zaráz: „Dopadla v Čakovicích“) Dopadla, ano, v Čakovicích. Proto tedy Čakovický prak. Čakovický prak byl nabit šrouby, tzv. podkováky (Hraběta: „Pazdery“) které si Cimrman opatřoval u kováře Pazdery. Všechno tady mám podchyceno, pane doktore, inženýre. A ten prak byl spojen s ústím potkaním nory dlouhou houslovou strunou… ááá. Strunou á. A stačilo nepatrně o strunu zavadit, protože byla napojena na spušťadlo, smrtící mechanismus byl uvolněn a šroub se obrovskou rychlostí vymrštil k cíli. To se právě stalo slepici Zoře. Ona klovla do struny a byla šroubem zasažena přímo do obličeje.

Cimrmanova věrná posluhovačka, paní Anna Hanžlová, vzpomíná na tuto událost v jednom ze svých dojemných dopisů synovi na vojnu do Hradce Králové. Paní Hanžlová píše… synovi… na vojnu… do Hradce: „Když Cimrman viděl slepici nohama, Václave, vzhůru, din se nám nerozplakal. Poručil mi: „Hanžlová, chlapče, oškubat, uvařit, lepší kousky bych snědl a horší pochováme.“ Takový to byl člověk.

Čepelka:

Děkuji doktoru Svěrákovi. A nesmíme zapomenout na Járu Cimrmana technika a vynálezce. Poprosím proto pana doktora inženýra Hrabětu.

Elektrická valcha

Hraběta:

My inženýři nemáme rádi dlouhé proslovy zvláště nejsou-li opřeny o řádně ověřená vědecká fakta. Bylo to skutečně v Kralupech nad Vltavou. Já vám raději předvedu z Cimrmanových vynálezů přímo v chodu. Tak, jedná se o první český prototyp Cimrmanovy elektrické valchy. Tato valcha byla vybavena takovým… skutečně… vibrátorem, po jehož zapnutí se celý systém dal… teď to šlo. (Svěrák: „Uzel taky máte, uzel!“) Tedy po zapnutí toho vibrátoru se dal celý systém do pohybu… A bez namáčení.

Čepelka:

Děkuji doktorovi inženýru Hrabětovi. A k řečnickému pultíku prosím teď profesora filosofie Ladislava Smoljaka.

Filosofie externismu

Smoljak:

Vážení přátelé, já bych se rád krátce zmínil o Cimrmanově filosofii. Své filozofické myšlenky zformuloval Cimrman za útoku na baštu extrémního idealismu – filosofii solipsismu. Solipsista, jak známo, tvrdí: existuji jen já; neexistuje okolní svět, ten je toliko mojí představou.

Proti této tezi postavil Jára Cimrman tezi svoji: „Opak je pravdou,“ řekl. „Existuje pouze okolní svět, a neexistuji já.“ A z této originální teze pak rozvinul celý logický filozofický systém, který nazval, myslím že velice přiléhavě, externismem.

Tato smělá myšlenka vzbudila ve světě takový odpor, že bylo rozhodnuto svolat urychleně do Basileje filosofickou disputaci, kde měl Jára Cimrman své filosofické učení obhájit. Za oponenta mu byl vybrán profesor F. C.  Bohlen, o němž se tehdy ve filosofických kruzích hovořilo jako o „esu světové filosofie.“ Z našeho  dnešního hlediska bychom ho ovšem zařadili spíš mezi desítky, maximálně mezi filosofické spodky. Přiznejme však, že položil Cimrmanovi jednu jedinou, ale zato záludně rafinovanou otázku.

Profesor Bohlen se otázal: „Jak mohlo neexistující vědomí vyprodukovat svou vlastni filosofii?“

Tato otázka způsobila v kruhu Cimrmanových příznivců paniku. Nikdo z přítomných nevěřil, že by Cimrman mohl uspokojivě odpovědět. Ale Cimrman odpověděl. A odpověděl tak, že profesoru Bohlenovi nezbylo, než utéci ze sálu – za posměchu všech přítomných a se spuštěnými kalhotami… to bych asi měl vysvětlit, proč se spuštěnými kalhotami. Profesor Bohlen si totiž uřízl kšandu. Vy to možná chápete jenom jako rčení, ale to tehdy skutečně býval ve světě takový zvyk, že každý filosof si po prohrané disputaci, na znamení, že porážku sám uznává, veřejně uřízl šly.

Brilantní odpověď Járy Cimrmana vešla takříkajíc do dějin filosofie a najdete ji v každé větší encyklopedii pod heslem „Basilejská odpověď.“ Já budu citovat z Čepelkova slovníku naučného. Kolega Čepelka byl tak laskav, že mi zapůjčil slovník. Cituji: „Pravím-li,“ řekl Jára Cimrman, „že existuje toliko okolní svět, a neexistuji já,  neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Neboť patrnost a existence jsou dvě naprosto odlišné věci.“ A dále Jára Cimrman přirovnal okolní svět k jakési velké ploše, uprostřed níž je místo, kde chybí Jára Cimrman. Mám pro vás takovou názornou pomůcku na které je to uvidíte naprosto zřetelně… Když byste byl tak hodný pane doktore a podržel mi to (rozvine arch papíru, uprostřed něhož zeje otvor). Představíte-li si tedy svět jakožto plochu tohoto papíru. Pak vidíme, že nám tu Cimrman vyváří takovou řekli bychom díru, jejímž reliéfem je Mistr jasně ohraničen, tedy patrný.

Proces myšlení ve vnějším světě si můžeme představit jako napínání a smršťování plochy. Toto napínání a smršťování se projeví i na reliéf díry, bude se taky napínat a smršťovat. Což nám představuje proces myšlení neexistujícího Járy Cimrmana: Vidíme tedy, že i neexistující filosof může zplodit filozofii.

Ale pozor! Už z pouhého názoru je jistě zřejmé, že oba procesy – ten v ploše i ten v díře – jsou zrcadlově obrácené: rozpínání, zvětšování plochy má za následek zmenšování otvoru, a naopak: smrštěním, zmenšením plochy se otvor zvětší. Tedy typická zrcadlová perverze, nebo inverze, chcete-li.

A tady upozornil sám Cimrman na zajímavý důsledek své filosofie. Tvrdí-li totiž Jára Cimrman, že existuje pouze okolní svět a že neexistuje on sám, pak ale musí ve vnějším světě, jak jsme si teď ukázali,  platit myšlenka zrcadlově obrácená, perverzní: existuje pouze Cimrman, a neexistuje okolní svět. Tedy – znovu zpátky filosofie solipsismu. Autor tak vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací. To samozřejmě ještě tenkrát vzbudilo rozpaky, nemyslete. Pamětníci vzpomínají, že v přeplněné kongresové hale to vřelo jako v kotli. Ozývali se různé výkřiky, například „Jak se s tím máme vyrovnat?“ volali ze zadních lavic představitelé filozofického středu. Zatímco vulgární materialisté křičeli „do hajzlu co s tím!“

A Jára Cimrman odpověděl: „Vyrovnat se s tím, toť věčný úkol filozofie.“ Děkuji za pozornost.

Čepelka:

Děkuji profesoru Smoljakovi. Zbývá nám ještě výtvarné dílo Járy Cimrmana, a tady přijde opět ke slovu docent Jaroslav Wiegel.

Výtvarné dílo Járy Cimrmana

Weigel:

Díky příliš prudkému zákroku pyrotechnika Šťáhlavského při liptákovském objevu musíme, pokud jde o Cimrmanovo výtvarné dílo, mluvit bohužel o jeho doslovné zlomkovitosti; jeho rekonstrukce je dnes už zhola nemožná a prof. Trtílek na ní také dosud pracuje.

Za nejvýznamnější považujeme období, které nazýváme dynamickým, v něm se Cimrman soustřeďoval především na pohyb. Kdo se jen trochu s plody tohoto období seznámí, tomu je zřejmé, že dnes tolik ceněný americký kinetik Frank Malina – mimochodem českého původu – by bez Cimrmana byl možná někým jiným, rozhodně, ne však Malinou! Právě Cimrmanův smysl pro pohyb a pro akci způsobuje; že se nad některými jeho pracemi ocitáme na rozpacích, kam je zařadit, zda k dílu výtvarnému či dramatickému. Mám na mysli především Cimrmanův tolik diskutovaný projekt „divadla bez herců.“ Herci měli být nahrazeni krabicemi. A krabice by byly postrkovány po scéně soustavou lan, bidel a pér. Pokusme se o rekonstrukci „Etudy pro dvě kisny a škatulku,“ jak je nazvána v umělcově rukopisu. Má velice případný podtitul: Pud a stud. Prosil bych pány kolegy, aby připravili scénu. A já zatím ocituji Cimrmanovu režijní poznámku:

„Kisna-pán a kisna-dáma se škatulkou-psíkem jdou v zamyšlení po vídeňském Mariahilferstrasse. Tu do sebe vrazí. Pán se omlouvá, pozdvihuje klobouk, dámské kisna se usměje a oba špacírují dále. Tu si však pán řekne, že by mohl využít srážky k seznámení. Rychlou chůzí se za dámou vrací. Pud vítězí nad studem.“

(Na jevišti se nečekaně překříží dva provazy. Jimiž jsou na scénu taženy bedny. Zprava přijíždí bedna s buřinkou, zleva bedna s dámským kloboukem a za ní na řetízku nízká škatulka-pes. Uprostřed scény do sebe vrazí. Pomocí jiného motouzu se pozvedne pánské bedně klobouk. Bedny by chtěly pokračovat v cestě, ale jsou zapřeny, nemohou. Tu se z boku vysune dlouhé bidlo a pomůže jim. Bedny se sunou ze scény. Bedna-pán se však zastaví a nečekané se rozjede zpátky za dámou)

Krabice vodili: kisna-pán doktor Svěrák; kisna-dáma a kisnička-pes profesor Smoljak; dřevo doktor inženýr Hraběta.

A na úplný závěr našeho semináře prosím dr. Svěráka, aby nám řekl několik slov o hře Akt, kterou uvidíte po přestávce.

Poznámka k rekonstrukci hry Akt

Svěrák:

Velice rád! Promiňte pane docente.

Milí přátelé, jak jste si možná sami přečetli v našem programu, byla hra Akt za Cimrmanova života provedena pouze jednou, a to při kolaudaci tanvaldského hostince Labuť. Spíše než o premiéru jednalo se o takovou katastrofu. Hra propadla na celé čáře. Nikomu se nelíbila. Když tehdy Cimrman z jeviště do zuřícího sálu volal ona dnes už notoricky známá slova… teď jsem to zapomněl! volal… notoricky… volal: „Co v Tanvaldu zavrhováno bude v Praze aplaudováno!“ tušil asi že se sám ovací svých Pražanů nedožije. Soudím tak z toho, že k rukopisu své hry přiložil jakési poselství potomkům: Čteme v něm: „Kdokoli se rozhodneš tento můj dramatický štik po mé smrti uvésti, nikterak mne nešanuj. Nebudu se zlobiti změníš-li ku své ptřebě některé věty, některou z postavu či celý děj. Mně o myšlénku se jedná. Ta aby zůstala. Převedete-li si vše do vašich poměrů, které jistě budou jistě neméně zajímavé než naše, já, starý mrtvý klasik, budu v hrobě jen rád. Pouze o jedno prosím, aby se věci nechopil břídil. Věřím, že ujme-li se mé hry nejlepší žijící spisovatel český, bude míti úspěch.“

No rád jsem se hry ujal, přátelé. Jak si Mistr přál, převedl jsem jeho komedii, pokud to jen šlo, do našich současných poměrů. Bylo to nutné. Původní text byl vlastně lokální satirou na poměry v Liptákově kolem r. 1913. Kritizoval takové nešvary; jako je např. plivání na podlahu ve veřejných místnostech, karban, hamižnost, zbabělost, přetvářku, čili věci, kterým bychom dnes ani nerozuměli. Také jistou zemitost ve výrazech jsem musel utlumit. Bylo mi však líto nezachovat alespoň ta nejpůvabnější místa originálu. A tak jsem po dlouhém rozvažování postupoval velice… no myslím, že velice dobře jsem postupoval. Totiž, že z toho mého nového textu se občas ten původní Cimrmanův text jakoby vynoří, na chvíli, ano. Pak se zase zanoří. Následuje nový text a starý se nám vynoří. Ponoří se a zase nový text a pak se zase vynoří a opět zanoří a tímto systémem… prostě takhle bych mohl pokračovat… ještě jednou. Celkem je to tam pětkrát - to vynoření. A vy ten původní text dobře poznáte, protože ten je psán ve verších. Čili kdykoliv se během dramatu ozvou verše, tak to už je originál, ano. To už jsme se vlastně vynořili. Dalo by se obrazně říci. Pak jak verše skončí, tak se ponoříme. Také všechny písně jsou původní, i choreografie tanců. Tam si potom všimněte až budeme tančit, zvláště až bude docent Weigel tančit, tak si všimněte těch charakteristických cimrmanovských krokových variací, kterým se říkalo chromý jelen.

A původní jsou, milí přátelé, i kulisy, v nichž hru uvidíte. Kulisy jsme objevili náhodou v kuželníku tanvaldské restaurace Labuť. Dlouhá léta tam sloužili nikým nepovšimnuty jako přepážka mezi prostorem pro rozběh kuželkářů a pánskými toaletami. Tedy řeknu vám, utrpěli z obou stran své. Ale my přesto hrajeme, z pietních důvodů, představení v těchto starých kulisách. A to z kuželníkové strany. Možná, že si potom všimnete takové velké trhliny v pravé části bočního prospektu. Asi v těchto místech ta trhlina je. I když je pečlivě zašita je krásně vidět. Pamětník té nešťastné tanvaldské premiéry, pan Padevět, vypráví, že tudy opustil scénu sám autor.

No a na závěr našeho semináře o Mistrově životě a díle bychom vám rádi představili, ukázali tuto vzácnou secesní židli. S typickým vejčitým vykrojením v opěradle. Bývala součástí tanvaldské restaurace Labuť. My ji říkáme mezi sebou Cimrmanova židle, nebo Cimrmanovka… taky Jaruška, ano. A bývalý hostinský této restaurace, dnes už dávno důchodce, starý vlastenec, Kurt Hainraich, tvrdí, že na této židli Jára Cimrman s oblibou alespoň jednou možná seděl. My na to máme takový rozdělovník, podle kterého, jak vidím, dnes má na ní po celé představení sedět výhradně docent Weigel. (Weigel: „Bohužel mi na ni stále sedal profesor Smoljak.“) Ano, to jsme viděli. Totiž to máte tak, říká se, že kdo na této židli sedá, do toho že pronikne něco z Cimrmanovy geniality. Ale je to skutečně jenom pověra, protože jsou mezi námi někteří, kteří na ní sedají, jak jste viděli, jak mohou i mimo pořadník, a stále nic.

Děkujeme Vám za pozornost a těšíme se po přestávce nashledanou.

Epopej Pokojíčky

Svěrák:

Zcela bezestopy zmizelo vrcholné dílo Cimrmanova raného období takzvaného obodobí statického.  Mám na mysli epopej čítající dvanáct pláten a inspirovanou dílem nizozemského malíře Petra Brueghela. Je známo, že Brueghelovy obrazy plné chaosu, úděsnosti a nepořádku přinesly tvůrci takovou popularitu, že se jeho jméno poněkud zkomolené stalo pro tyto jevy označením. Člověk příjde do neuklizené místnosti a pomyslí si „máte tu pěkný brajgl“. Právě z toho Cimrman vyšel. Správně usoudil, že budou-li naopak jeho vlastní obrazy ztělesněním pořádku a čistoty, mohlo by se jeho jméno časem stát synonymem těchto jevů. Jeho epopej nazvaná „Pokojíčky“ představovala dvanáct vzorně uklizených a vysmíčených místností. Žel někdy ani správná teoretická úvaha nevede ke kýženému cíli. A tak si Cimrman v dopise hraběti Chodkovi pro jehož sady projektoval lavičky a osvětlení trpce stěžuje: Věnoval jsem svým obrazům týdny práce, dřel jsem na nich, milý hrabě, jako pokojská. věřte vygruntovat dvanáct modelů není hračka a přece jsem ještě nezaslechl, že by někdo přišel k někomu na návštěvu a řekl pochvalně „Máte tu pěkný cimrman.“

Akt
hra se zpěvy a tanci

Osoby:

Žíla: Jaroslav Weigel
Žílová: Miloň Čepelka
Láďa Pícha: Ladislav Smoljak
Bedřich Síra: Jan Hraběta
Dr. Turnovský: Zdeněk Svěrák

(Skromně zařízený pokoj s bíle prostřeným stolem. V malířském stojanu je upnut obraz zakrytý rouškou. Velice poničené kulisy. Otec Žila s baretem na hlavě se podívá na kapesní hodinky, potáhne je a pak se zahledí do publika)

ŽÍLA: Přátelé. Milí přátelé. Vážení přátelé. Vážení a milí přátelé. Nazdar, kluci! (Zaslechne blížící se rachot a odmlčí se. Vejde matka Žílová s tácem se sklenkami a s miskami a v ruce má hrnek s lžičkou,kterou třepe, zastaví se u Žíly a nepřestává hřmotit)

Mamko, uklidni se. (Hřmot rázem ustane. Žila vezme z podnosu prášek a zapije ho)

No, pomalu bude sedm. (Hrnek začne opět rachotit) Mamko, uklidni se.

ŽÍLOVÁ: Já jsem v životě neměla takový strach.

ŽÍLA: Já taky ne, ale udělat se to musí. Hlavně žádné ukvapenosti. Všechno přesně tak, jak jsme si to nacvičili. Usmívat se. Mamko, víc! A zpívat!

ŽÍLOVÁ (zpívá):

Skleničky skleněné
skleničky skleněné
ó, jak je mé srdce
ó, jak je mé srdce
blažené
Ej, vy mé mističky
z umělé hmotičky
padáte mi z ruky
padáte mi z ruky
z ručičky

(roztančí se a na poslední tón vykroutit zadek) Co myslíš, taťko, přijdou všichni?

ŽÍLA: To nemůžu vědět. Přemýšlím, jak je oslovit. Pro začátek jim řeknu přátelé no a pak se uvidí.

ŽÍLOVÁ: Řekni jim drazí, taťko. Za to nic nedáš. (hýbe s obočím nahoru a dolů)

ŽÍLA: Drazí? Drazí ... no to by šlo. Drazí! Jsem malíř, (Žílová přichází s paličkou na maso. Nese ji tak, že si nejsme jisti, zda Žílu neklepne. Žíla si zkouší projev) lépe řečeno, byl jsem malíř. Mé nadání objevil učitel Čeněk Janda...

ŽÍLOVÁ: Taťko!

ŽÍLA (vezme si paličku): Ukaž. Ať je po ruce.

ŽÍLOVÁ: Taky bysme mohli zhasnout a dělat, že nejsme doma.

ŽÍLA: Nic takového. Je to sice kruté, ale musí to být. V kolik hodin přijíždí ten vlak, mamko?

ŽÍLOVÁ: V sedm, taťko.

ŽÍLA: To znamená, že ten, kdo přijel vlakem …

(Zvonek u dveří)

OBA: Už je tady!

ŽÍLA: Mamko! (Žíla ji políbí na čelo a jde otevřít)

LÁĎA (vejde): Dobrý večer.

ŽÍLA: Dobrý večer, pojďte dál.

LÁĎA: Mé jméno je Pýcha Ladislav.

ŽÍLOVÁ: Láďa!

ŽÍLA: Já jsem Žíla, to je moje choť. Posaďte se, pane Pýcha.

LÁĎA: Já jsem dostal tenhle dopis, abych se dostavil, že nebudu litovat.

ŽÍLA: Souhlasí, dostavil jste se na správnou adresu.

LÁĎA: Aha! (Vidí sedm pohárů) Zdá se, že nás má přijít víc …

ŽÍLA: Není jisté, kolik se nás sejde, pane Pýcha, ale doufáme, že nebudete sám.

LÁĎA: Co vás vedlo k tomu, že jste napsal právě mně, pane Žílo?

ŽÍLA: Jen trpělivost, všechno se včas objasní. Jen trpělivost.

LÁĎA: Aha! Tajemství. A víte, že jste kápli na toho pravého?

ŽÍLA: To víme zcela bezpečně.

LÁĎA: Já totiž sám takové věcičky rád organizuji.

ŽÍLA: Jaké věcičky máte na mysli?

LÁĎA: No, výlety s překvapením, bojové hry a tak.

ŽÍLA: Výlet s překvapením… dalo by se to tak nazvat, viď, mamko?

ŽÍLOVÁ (škytá): Jejky! Jejky!

LÁĎA: Loni jsem zorganizoval pochodové cvičení pro celou školu. To se dělá úplně jednoduše - každá třída dostane sérii obálek. V první obálce stojí: ostrým pochodem na Mšeno.

ŽÍLA (skočí do řeči): Kolik máte hodin, pane Pýcha?

LÁĎA: Sedm hodin jedenáct minut přesně. Druhá obálka se smí rozpečetit teprve…

ŽÍLA: V kolik hodin přijíždí ten autobus, mamko?

ŽÍLOVÁ: V sedm deset, taťko.

ŽÍLA: To znamená,že ten, kdo přijel autobusem…

(Zvonek u dveří)

OBA: Už je tady!

LÁĎA: Neměl bych se schovat? Já se schovám, jo?

ŽÍLA: Seď a neblbni! (Jde otevřít)

BEDŘICH: Dobrý večer.

ŽÍLA: Dobrý večer.

BEDŘICH (vejde): To jste mi poslal vy, to psaní?

ŽÍLA: Ano, já. To je tuším pan…

BEDŘICH: Síra Bedřich.

ŽÍLOVÁ: Béďa!

BEDŘICH: Já totiž vůbec nevím, kvůli čemu sem jedu, poněvadž já toho prodávám víc. Ale počítám, že máte zájem o tu parcelu?

ŽÍLA: Klidně se posaďte, pane Síra, tohle je pan Pýcha.

LÁĎA: Jsme na tom stejně, pane Síro. Vše je zde opředeno tajemstvím. To cvičení, jak jsem vám říkal - já tady vyprávím o jednom školním cvičení - to se tak povedlo, že jsem byl požádán, abych něco podobného zorganizoval také pro učitelský sbor. Ale to už se tak nepovedlo. Kolega Horák - a je to zeměpisec, to je na tom právě to pikantní - teď se podržte - zabloudil při první obálce. (chvíle trapného ticha) Jak my jsme se druhý den ve sborovně nasmáli! (Žílová se sama směje, ale pak přestane)

BEDŘICH: Podívejte se, co bysme kolem toho chodili, místo je to pěkný, je tam rybník, je tam les a nejste sami, kdo o to má zájem. Pochopitelně - levný to nebude.

ŽÍLOVÁ: Jak daleko je na dráhu?

BEDŘICH: Ta parcela leží hned u trati.

ŽÍLOVÁ: To je krásné.

BEDŘICH: Na nádraží je to zkratkou přes les hodinku a půl.

LÁĎA: Vy se asi stále nemůžete zbavit pocitu, že jste sem byl pozván obchodně, že?

Obchodnice s obchodníky
měli malý obrat
dumali, jak zákazníky
co nejlépe obrat
Už to mají, to je léčka
radostí se líbají
dali krámky na kolečka
obchody se hýbají

…My oba jsme se stali účastníky takové společenské hry. Vzájemně se mezi sebou neznáme, a z toho se pak vyvine řada humorných situací.

BEDŘICH: Mimochodem, zaplatil jsem dvacet korun za autobus. To mi doufám někdo uhradí.

ŽÍLA: No jo, to víte že ne.

LÁĎA: Já vás na jednu stranu chápu. Vy jste dostal dopis, abyste se dostavil na určitou adresu. A vás pochopitelně znervózňuje, že nevíte, co se z toho vyklube.

BEDŘICH: To mě teda znervózňuje.

LÁĎA: Ale to je na tom právě to pěkné, pane Draslík!

BEDŘICH: Síra.

LÁĎA: Síra. Co byste kupříkladu dělal dnes večer, nebýt toho dopisu?

BEDŘICH: Heleďte, do toho vám nic není, co já bych dělal. Jestli chcete cement, seženu cement. Jestli vám jde o krytinu, bude krytina, ale v tomhle musím mít jasno.

LÁĎA: Já bych kupříkladu teďko koupal děti. Mám děti rád. To je pochopitelné. Jinak bych si těžko zvolil učitelské povolání. No ačkoli. Ale někdy je toho trochu moc. Víte, po celodenním vyučování koupat tři děti po sobě... Někdy, věřte mi, povolí člověku nervy, a jak tak v tě vaničce piští a vřeští, tak já: šup hlavičku pod vodičku!

ŽÍLOVÁ: Ale ne!

LÁĎA: A je klid. Tedy ne že by se utopily, to ne, ale napijou se.

ŽÍLA: Mamko, v kolik přijíždí ten parník?

ŽÍLOVÁ: V sedm dvacet, taťko.

ŽÍLA: To znamená, že ten, kdo přijel parníkem…

(Zvonek u dveří)

OBA: Už je tady!

(Žíla jde otevřít. Svižným krokem vejde Pepa s kufříkem v ruce a s profesionálním úsměvem, jde zadem kolem stolu a podává si ruce s Láďou, a Žílovou, ale ŽÍLA jde zadem k plátnu a Pepa mu podá ruku vždy mezi ostatníma. Bedřich jde proti němu dopředu, tam se oba setkají a zjistí, že mají prohozená saka)

PEPA: Dobrý večer.

ŽÍLA: Dobrý večer.

PEPA: Doktor Turnovský.

ŽÍLA: Žíla.

PEPA: Dobrý večer.

LÁĎA: Dobrý večer.

PEPA: Doktor Turnovský.

LÁĎA: Pýcha Ladislav, učitel, Lužná-Lišany.

PEPA: Doktor Turnovský.

ŽÍLA: Žíla.

PEPA: Doktor Turnovský.

ŽÍLOVÁ: Žílová.

PEPA: Doktor Turnovský.

ŽÍLA: Žíla.

PEPA: Vás tady ale je! (scéna s Bedřichem) Pro tyhle případy mám s sebou svůj pohotovostní kufřík.

(Otevře kufřík, vyndá bílý plášť a oblékne si ho, pomůže mu Láďa)

LÁĎA: Když dovolíte pane doktore.

PEPA: Děkuji. Když jsem bez sestry, tak jsem jako bez ruky. Víte, my sexuologové máme v dnešní době pomalu víc práce než praktičtí lékaři. Předem bych předeslal asi tolik: nevěra je dnes celosvětový problém a proto nesmíme tyhle věci dramatizovat. Prostě je vezměme na vědomí.

BEDŘICH: Poslyšte, nejste vy z Děčína?

PEPA: Jistě.

BEDŘICH: A vzpomínáte si na mě?

PEPA: Abych řekl pravdu, teď honem nevím, kam...

BEDŘICH: No to já si vás pamatuju.

PEPA: Ano?

BEDŘICH: No, v jste mi tenkrát moc dobře poradil.

PEPA: Ano?

BEDŘICH: Moc dobře!

PEPA: Noo, to jsem rád. Víte, ono je toho skutečně moc. A zvláště u nás v Severočeském kraji je manželství v kalamitním stavu. To máte nahuštění průmyslu, noční směny, teď ty mlhy a exhalace - v tom nám ta nevěra bují… S kolegy v poradně často nevíme, kam dřív skočit. Vás, pane Žílo, jsem si muzel vzít jako takový melouch. Naštěstí tu mám kousek jednu erotomanku, těžký případ, těžký. Takže vás vezmu jedním vrzem.

ŽÍLA: No. Mamko, přines kuře a lahvičky, mám dojem, že se nás víc nesejde.

(Zvonek u dveří)

ŽÍLOVÁ: Já to tušila, že přijdou všichni!

(Žíla jde otevřít)

LÁĎA (Pepovi): Já jsem velice rád, že jsem se setkal s člověkem vaší profese. Mě totiž zajímají dospívající žákyně...

PEPA: Tak na to pozor, příteli. Na to jsou vysoké tresty.

(Žíla se vrací a čte si telegram)

ŽÍLOVÁ: Telegram?

ŽÍLA: Jo.

PEPA: Něco závažnějšího?

ŽÍLA: Mamko, dvě skleničky už nebudeme potřebovat.

ŽÍLOVÁ: Ale jéminkote! (Odnáší sklenky a štká)

BEDŘICH: Vážení a milí, já jsem z toho jelen. Nejdřív jsem měl za to, že se jedná o parcelu, pak mi bylo řečeno, že bude společenská hra, a teď do toho doktor začíná s erotikou. Já vám říkám na rovinu… (vejde Žílová s kuřetem na míse), že jsem ochoten to kuřátko tady ještě sníst, ale pak jedu domů.

ŽÍLA: Tak, tak. Začneme, chlapci. Připijme si na to naše setkání.

(Přípitek. Pak se Žíla postaví k malířskému stojanu)

ŽÍLA: Drazí.

PEPA: Že vás ještě ruším, pane Žílo, nevadí vám, že je tu tolik lidí? My bychom si spolu měli sednout někam vedle, poněvadž až přijdou ty delikátnější věci...

ŽÍLA: My se nemáme zač stydět, viď mamko.

ŽÍLOVÁ: Né!

ŽÍLA: Drazí, jsem malíř…

LÁĎA: Já si to hned myslel! Přijdu, vidím stojan…

ŽÍLA (zařve): Drazí! Mé nadání objevil učitel Čeněk Janda ve čtvrté třídě obecné školy. Měli jsme tehdy vypracovat výkres nazvaný "Stromy rostou svisle". (Žílová vyjme z připravených desek výkres a dá ho hostům k nahlédnutí) Z celé třídy jsem to byl pouze já, kdo pochopil, že stromy, ať rostou na svahu nebo na rovině, rostou vždycky svisle. Ostatní žáci, jak už to u dětí bývá, měli za to, že kmen je třeba nakreslit kolmo k místu, kde roste, a dovedete si představit, jaký mišmaš z toho vznikl: stromy se křížily jeden přes druhý jako po větrné smršti. Konečně - mám tu výkres svého souseda Kunce, na němž je to jasně vidět. (Žílová ukáže druhý výkres)

PEPA: Pane Žílo, že bychom přeskočili ta školní léta a vzali to až od prvních sexuálních zkušeností.

ŽÍLA: Nic nebudu přeskakovat. Vystudoval jsem, moji milí, u profesora Suchdolského. A přišel čas absolventské výstavy mého ročníku. Mně tam tehdy visel jeden akt.

LÁĎA: Aha! To bude asi…(Zamíří ke stojanu)

ŽÍLA: Sednout! A sedět! Ten akt se nezachoval. Respektive někdo ho koupil a já nevím kdo. Ale něco se přece zachovalo. Článek kritika Wintra z Rozhledů, mamko!

ŽÍLOVÁ (čte): Žílova síla je bezesporu v aktu. Rasance a vášeň tahů jeho štětce v jediném tak robustním aktu, který vystavil, jsou prostě famózní.

ŽÍLA: Koho by to nepovzbudilo, chlapci? Pustil jsem se do práce. Mládí, chlapci, síla, chlapci, odvaha, vášeň...

BEDŘICH: Chlapci.

ŽÍLA: Všechno bylo. Objevil jsem krásnou modelku. Byla úžasná. Stojí před vámi, chlapci.

ŽÍLOVÁ: To jste ještě nebyli na světě.

ŽÍLA: To jste ještě nebyli na světě. Potkal jsem Markétu na Žlutých lázních a hned jsem věděl: je to ona. Boky, chlapci, paže, chlapci, všechno bylo takové, jak jsem potřeboval.

ŽÍLOVÁ: Ale dlouho mě musel přemlouvat. Styděla jsem se.

ŽÍLA: Ano, styděla se, poštolka moje plachá. Ale nakonec přece jen přilétla do mého podkrovního atelié, v němž jsem také bydlel, a já mohl začít svůj osudný obraz. Řekl jsem osudný. Máte možnost dílo spatřit. (Žílová chce odhalit obraz)

ŽÍLA (ji zarazí): mamko, já sám. (Strhne roušku a objeví se nedokončený akt)

LÁĎA: No! Nejsem sice odborník, mám češtinu - dějepis, ale to je obraz.

BEDŘICH: Co byste za něj chtěl, Mistře?

ŽÍLA: Není dokončen. A nikdy nebude.

LÁĎA: Tedy to je škoda, pane Žílo. Je to piplačka, já vím, někdy supluju kreslení, ale když už jste to dotáh sem...

ŽÍLA: Všichni sednout! Ale honem! (Pepovi, který si akt zřejmě překresluje do zápisníku) No ty taky! To musím vědět já, jestli to za to stojí, nebo to za to nestojí! A ne nějaký suplent!

PEPA: Klid, pane Žílo, klid. Vás možná trochu znepokojuje, že si neustále dělám poznámky. Chci totiž napsat o těchhle věcech knihu.

LÁĎA: Jak se bude jmenovat, pane doktore?

PEPA: Tak o názvu nejsem ještě definitivně rozhodnut. Teď mě tak napadlo, až jsem se zasmál, že to nazvu „Co se všechno schumelí mezi dvěma manželi“. Chtěl bych se na tu problematiku podívat úsměvnou až vtipnou formou.

LÁĎA: To je pěkné, ale na titul, jestli vám do toho můžu mluvit, je to trochu dlouhé. Já bych dal jenom: Co se schumelí mezi manželi.

PEPA: Jo.

BEDŘICH: Já bych to nazval Chumelenice.

ŽÍLA: Drazí! - Myslete si, že tu nejste…

LÁĎA: Zavřeme oči, jo? Ať každý zavře oči!

BEDŘICH: Prosím vás, nezdržujte pořád!

LÁĎA: Nebo za dveře, že by někdo šel. Když hra, tak hra.

ŽÍLA: Láďo! Ty mě štveš! Pamatuj si to. Ty mě štveš ze všech nejvíc! Mamko, rozčil se taky trochu, nenechávej to všechno na mně! (Žílová se rozčílí tak, že opatrně odsune nádobí a chabě bouchne rukou o stůl a napije se) To stačí. Myslete si, že tu nejste. Květnové odpoledne roku 1936 v mém podkrovním atelié. V těchto místech pohovka, přichází Markéta.

(Zpívají)

ŽÍLOVÁ: Dobrý den, pane malíři

ŽÍLA: Dobrý den, dobrý den

ŽÍLOVÁ: Říkal jste přesně ve čtyři

ŽÍLA: Dobrý den, dobrý den.
Když to všechno

ŽÍLOVÁ: Když to všechno

ŽÍLA: Dobře půjde

ŽÍLOVÁ: Dobře půjde

ŽÍLA: Můžeme si spolu zajít na Žlutou

ŽÍLOVÁ: Cože, na Žlutou? Na plovárnu?

ŽÍLA: Nyní ovšem

ŽÍLOVÁ: Nyní ovšem

ŽÍLA: Je tu dílo

ŽÍLOVÁ: Je tu dílo

ŽÍLA: Dílo si vás žádá, slečno, svléknutou

ŽÍLOVÁ: Svléknutou?

OBA: Na Žlutou, na Žlutou
chci tě vidět svléknutou
Na Žlutou, na Žlutou
chce mě vidět svléknutou

ŽÍLA: Toto plátno, chlapci, bylo čisté a netknuté. Čekalo na můj štětec, o jehož tazích napsal kritik Winter v Rozhledech, že mají rasanci a vášeň. Bylo mi čtyřiadvacet let, chlapci!

ŽÍLOVÁ: A mně devatenáct a půl. Ách.

ŽÍLA: Říká vám to něco? Cítíte to se mnou?

LÁĎA: Já to cítím.

ŽÍLA: Nebývale teplý květen. Téměř dusno. A pod oknem žalují černí kosové. Dokázal jsem pouze načrtnout kontury hlavy a nic víc. Markéto! (Vykročí k Žílové, která stojí v póze modelky)

ŽÍLOVÁ: Žílo!

(Pepa, Bedřich a Láďa tančí s Žílovou a Žílou, kteří navíc zpívají)

ŽÍLOVÁ: Vypadal jako asketa

ŽÍLA: To byla jen pouhé zdání

ŽÍLOVÁ: Byla jsem mladičká Markéta

ŽÍLA: Děvče jako květ
K čemu mi štětec a paleta

ŽÍLOVÁ: Myslel jen na milováni

ŽÍLA: Byla jsi mladičká Markéta
Děvče jako květ
Děvče jako květ …(8x)

(Láďa stojí u stolu a ťuká si se sklenkou s ostatními)

A tak ses narodil ty, Láďo.

BEDŘICH: To je dobrý! (Pauza)

LÁĎA: Já jsem tomu nerozuměl. Jak byla ta pointa, pane Žílo?

ŽÍLA: Právě jsem ti předvedl, jak došlo k tomu, Láďo, že jsi na světě.

BEDŘICH: Dobrý!

ŽÍLOVÁ: Tak povídej, Ládíčku, jak ses celou tu dobu měl?

BEDŘICH: Jo, povídej, hochu, jak ses měl na stravu?

PEPA: Tak počkat! Já si to potřebuju kapku utřídit. Tak vy, pane Žílo, tvrdíte, že tady pan Pýcha Ladislav…

ŽÍLA:... je můj syn. Ať vám ukáže pravé zápěstí. (Láďa ho ukáže) Mamko, ty taky. (I mamka ukáže zápěstí)

PEPA: Aha! A dokazuje to mateřským znaménkem na pravé ruce. (Píše si to)

(Žílová prohrábne rukou Láďovi hlavu)

LÁĎA: A víte, že je to možné?

PEPA (píše): Přiznává.

LÁĎA: Vyrostl jsem v rodině prostého železničáře Pýchy.

ŽÍLOVÁ: Jak se k tobě chovali? Neubližovali ti?

LÁĎA: Vyrostl jsem v rodině prostého železničáře Pýchy. A tatínek, to si pamatuju, mi jednou na zahrádce řekl: až budeš velký něco ti povím. Ale když jsem to potom chtěl vědět, otec řekl, že už na tom nesejde. Ten lišák! A já jsem tušil, že to něco takového bude. Já mám totiž prazážitky.

BEDŘICH: Co má?

LÁĎA: Prazážitky. Takové rozmazané vzpomínky na rané dětství. Já k vám přišel, pane Žílo, a vidím tamhle ten stojan. A něco mi říkalo: hrome, hrome, že já ho odněkud znám!?

ŽÍLOVÁ: Bodejť bys ho neznal! Jen se pojď podívat blíž. Vidíš tuhle čmáranici inkoustovkou? Jestlipak víš, kdopak to sem tátovi udělal a kdo za to byl bacanej?

ŽÍLA: Tos mě tenkrát nasral, kamaráde. Tys mi šel vůbec na nervy.

ŽÍLOVÁ: A jak to uteklo. Dneska je kluk učitelem…

ŽÍLA: Říkal jsi, že máš nějaký děti?

LÁĎA: Tři.

ŽÍLOVÁ: A jak se jmenujou? Vždyť bába chuděra ani neví, jak se ty chuděry jmenujou…

LÁĎA: Klárka, Alenka a nejmladší je Barborka. Tady mám barevnou fotku:

ŽÍLOVÁ: Pěkný, nó.

ŽÍLA: Samý holky? Jaks to dělal, chlape mizerná?

LÁĎA: Dělal jsem to na orwo.

ŽÍLA: A cože je z tebe učitel?

LÁĎA: Já jsem vystudoval pedagogickou školu.

ŽÍLA: Aha.

LÁĎA: Tatínek, pane Žílo chtěl - přesněji řečeno pan Pýcha, tatínku - chtěl, aby ze mě byl učitel.

ŽÍLA: A vidíš, to bych nikdy nevěřil.

LÁĎA: Ne?

ŽÍLA: Tys byl takovej... jakej on vlastně byl, mamko?

ŽÍLOVÁ: Takovej připitomělej!

ŽÍLA: Ty ses nám do čtyř let podělával, člověče!

BEDŘICH: To je dobrý!

ŽÍLOVÁ: Pořád jsem ti musela vyměňovat pleny!

BEDŘICH: No nazdar!

LÁĎA: Já vím. To mi nemusíte říkat. Co já kvůli tomu zkusil ve škole! Ale ve druhé - ne, ve třetí třídě jako když utne. Naučil jsem se to zadržet. Ale to mi řekněte, jak se mohlo stát, že jsem se vám tak zaběhl?

ŽÍLA: Na všechno se dostaneme. Tak tedy modelka otěhotněla. Já jsem se ještě mnohokrát pokoušel pokračovat v práci na obraze, ale pokaždé s tím výsledkem, který jsem demonstroval. Nebylo mi souzeno namalovat ženské tělo, neboť jakmile jsem je spatřil, zhoubný démon mi vyrval paletu a štětec a poručil mi běsnit.

ŽÍLOVÁ: Taťka byl hrozný.

PEPA: Tomu se říká zvýšená erotická aktivita.

BEDŘICH (stoupne): To já znám - tohleto.

Erotika, erotika
Proč se nás tak mocně týká
Oč by bylo méně bolu
kolem kamen, kolem stolu
Oč by bylo více síly
pro sekery, dláta, pily
pro lopaty, pro motyky
nebýti té erotiky

Řeknu vám, já nemít tohleto tělo, tak tu s vámi nesedím. To bych už dávno byl obchodním přidělencem nebo aspoň příručím.

LÁĎA: Obchodnice s obchodníky…

BEDŘICH: Nech toho. Já totiž obchod miluju. A nemám špatný nápady. Ale vždycky do toho potkám nějakou ženskou. Například jsem prodával balónky na poutích…

PEPA: Pane Síro, vás já si potom vyšetřím zvlášť. Pokračujte, pane Žílo.

ŽÍLA: Z celého aktu jsem dokončil pouze hlavu. Takhle pocaď to bylo, když jsem v obchodním domě ARA koupil kočárek tady pro Láďu.

LÁĎA: Nebyl bleděmodrý s bílým štupováním?

ŽÍLOVÁ: Byl.

LÁĎA: Vidíte! Prazážitek!

(Žílovi se chytnou za ruce)

ŽÍLOVÁ: A v tom bleděmodrém kočárku s bílým štupováním jsem vás, chlapci, odchovala všechny.

(Chvíle mrtvého ticha)

PEPA (píše si): Všechny. (Pauza a pak udiveně) Počkejte! To jako myslíte nás všechny?

LÁĎA (ukazuje na Bedřicha): I tady tohodle?

ŽÍLOVÁ: Vás, co jste tady a ještě Manču a Karlíka. To jsou dvojčata.

ŽÍLA: A žijí obě! Právě poslaly telegram.

ŽÍLOVÁ: Ty moje drobátka! Jak už jsou samostatný. Jdou na poštu a pošlou telegram.

ŽÍLA: Prosím tě, vždyť je jim každýmu dvaatřicet.

PEPA: Pane Žílo, netrpíte náhodou halucinačními stavy?

ŽÍLA: Ne, já zde při plném vědomí prohlašuji, že ty Láďo ses narodil tady (ukazuje na obraze), ty, Pepo, tady, ty, Bedřichu, zde a Manča s Karlíkem zde.

ŽÍLOVÁ: Níž. (Žíla ukáže na klín)

PEPA: Podívejte se, my sexuologové máme takovou zásadu: ničemu se nedivit. Při naší profesi bychom jinak z údivu nevyšli. Ale v tomto případě mi dovolte výjimku. Já už jsem se tak dlouho nepodivil jako u vás. Dávejte pozor: jmenuji se doktor Turnovský Josef.

ŽÍLOVÁ: Pepa je doktor, taťko?

ŽÍLA: A cos myslela?

ŽÍLOVÁ (nevinně): Vypadá jako holič.

PEPA: Narozen v Klánovicích v rodině krejčího… drobného krejčího Turnovského Jana, a vy mi tady začnete tvrdit, že jsem se narodil tady (ukáže na ňadra aktu). Máte pro to, prosím vás, nějaký důvod nebo snad důkaz?

ŽÍLA: Důkazy jsou připraveny, milý Pepo. Ty, hochu, máš jen dvě možnosti. Bud' přiznáš, že máš na zadnici výraznou stopu popáleniny ve tvaru pravidelného kruhu, nebo budeš muset tady přede všemi dokázat, že ji tam nemáš. Tak co?

BEDŘICH: Brácho, tohle bych přiznal.

PEPA: Nech si to! To já nepopírám, co jste tady naznačoval... s tou kružnicí. Ale to přece ještě neznamená, že je můj otec.

ŽÍLA: Ale znamená.

PEPA: Tu jizvu mám ještě z porodnice. Tu mi udělali při porodu, poněvadž jsem měl dost komplikovaný takzvaný kruhový porod.

ŽÍLA: Cha! Komplikovaný porod! Mamko!

ŽÍLOVÁ: Pepo, tys přišel na svět jako hrášek z lusky. To bylo za pět minut hotový.

ŽÍLA: Mamko, ukaž mu ten kastrol. (Žílová přinese kastrol) Byl na vařiči, mamka v něm opékala škubánky od oběda, můžeš si ho zkusit. A jelikož byl vařič na podlaze, tys usedl na kastrol v domnění, že je to nočník.

BEDŘICH (vezma Pepovi kastrol a obchází předem jeviště): My jsme museli bejt rodina! Tady bratr učitel se nám do třetí třídy… neudržel stolici, ty s tím obtiskem na zadnici, bratře doktore… A co já, taťko, taky jsem se něčím vyznamenal?

ŽÍLOVÁ: Tys věčně lízal stěny!

BEDŘICH: Stěny?

ŽÍLA: Vypadalo to u nás, jako když nám vlhne zeď.

PEPA: To bylo nedostatkem vápníku.

ŽÍLA: Starou belu nedostatkem vápníku! Vápníkem se u nás nikdy nešetřilo. Lumpárna to byla. A dvojčata? Dvojčata se navzájem škrtily.

LÁĎA: Škrtila.

ŽÍLA: Když nespaly, tak se škrtily.

ŽÍLOVÁ: Ale byly roztomilá.

ŽÍLA: A v tom blázinci jsem měl dokončit obraz. Ukažte mi génia, který by to dokázal! Ukažte mi ho! A vůbec, mamko, přečti, co telegrafují dvojčata až z Japonska. (Žíla podá Žílové papír v domnění, že je to telegram)

ŽÍLOVÁ: Spořič tabáku. Návrh upotřebení: na jeden lístek vložíme takové množství tabáku, jaké je k naplnění dýmky (Žíla jí podá pravý telegram) telegram. Přijímáme vaši nabídku, avšak vrátíme se do vlasti až za dva měsíce. Rádi vystoupíme i u vás, produkce pod širým nebem, nutno zajistit návštěvu alespoň 300 osob, jinak se nerentuje stavba konstrukce. V úctě Duo Carlos, provazolezci na laně bez záchranné sítě. Co s tím?

ŽÍLA: No Manča s Karlíkem!

ŽÍLOVÁ: Carlos Mančos! Bez sociální záchranné sítě!

BEDŘICH: To by měla vzít naše famílie pořádně do ruky. V první řadě plakáty. Duo Carlos - červeně. A pod to bych dal: Dvojčata a smrt - černě...

ŽÍLOVÁ: Hele, taťko, teď teprve jsem si toho všimla! Bedřichu, stoupni si sem vedle taťky - vidíte to?

PEPA: Co, paní Žílová?

ŽÍLOVÁ: Ta podoba!

LÁĎA: To je pravda! To se hned tak nevidí.

ŽÍLA: Říkáte? Tak takhle nějak jsem vypadal, když tohle plátno bylo bílé...

LÁĎA: Nezlob se, tati, ale mně pořád nejde do hlavy, jak to, že s námi život takhle zatočil. Já abych šel zítra do ředitelny a ohlásil do svých materiálů celou řadu změn. (mluví zároveň s Žílou) Životopis přepsat, otec, matka, bratři...

ŽÍLA: Nikde se nic ohlašovat nebude, mládenci. Kvůli čemu, myslíte, že jsem se po vás tolik let pídil a lítal po úřadech a po útulkách pro pohozené děti? Snad abych vám to vysvětlil, ne? Měli jsme pět dětí a jeden nedodělaný obraz. Žili jsme nuzně, chlapci. Všechny nás živila tady mamka, neboť je vyučená kloboučnice. Chodila do závodu Fűrst a synové a od rána do večera tam píchala kloboučky, zatímco já vám vařil, přebaloval jsem tady Láďu, trestal tebe, Bedřichu, abys nelízal stěny, a odtrhával od sebe dvojčata, aby se neuškrtila.

PEPA: Dobře, pane Žílo, ale prosím vás, k věci, k věci.

ŽÍLA: Tys byl, Pepo, taky pěkný prevít! V jenom kuse jsi čmáral po zdech kosočtverce!

PEPA: To je naprosto běžná chlapecká pubertální záliba. (Během Žílova předchozího monologu si Pepa do svého sešitu z dlouhé chvíle cosi čmárá. Bedřich mu sešit vytrhne a všem ukazuje, co si sexuolog nakreslil. Je to celá řada malých i velkých kosočtverců)

BEDŘICH: No prosím! Chlapecká záliba! (Pepa mu uraženě sešit zabaví a gestikulacemi vysvětluje Láďovi, že vlastně o nic nejde)

Víte, co mi poradil tady bratr doktor?

ŽILOVÁ: Pepa je doktor; Taťko?

BEDŘICH: Přišel jsem k němu a říkám, pane doktore, manželství se mi sype, žena vyčítá nevěru, co byste radil? A on povídá: Dopřejte manželce určitou volnost. Ať jde do zaměstnání, přijde na jiné myšlenky! Bagrista Adamec! Na toho přišla. Už spolu mají dvě děti.

ŽÍLA: Drazí! Vás nezajímá, jak to bylo dál? Vám lhostejno je, kam vás osud hnal?

LÁĎA: Mě to zajímá, tati.

ŽÍLA: Je listopadové odpoledne roku 1941. Jste malí, z velké části se batolíte. Z kaštanu pod naším oknem opadával list po listu. Díval jsem se na ně, jak zvolna padají k zemi. A tu mi poskytly příměr: také já padám nenávratně dolů, je se mnou konec. Zbývá mi než srolovat to prokleté plátno s žalostným torzem devatenáctileté Markéty a přiznat si, že můj olbřímí génius ji dokázal přivést čtyřikrát do jiného stavu a nic víc. Ale nějaký spodní pramen, chlapci, nějaký spodní pramen, se ve mně náhle vzedmul. Žílo!

ŽÍLOVÁ (která skoro usnula): Někdo tě volá, taťko!

ŽÍLA: Žílo, řekl jsem si. Což je opravdu konec s těmi tahy plnými rasance a vášně? Zkus to ještě! A vymačkal jsem, chlapci, na paletu sienu pálenou, svou barvu z nejmilejších, a pevně jsem uchopil štětec.

(vstane)

Však nemohl jsem za uměním spěti
byla tu smečka rozjívených dětí
Hle! Jedno s druhým bez ustáni žvatlá
třetí pak barvy mé po tváři si patlá
další to batole po plátnu mi čmárá
V srdci pud umělcův s otcovským se hárá
Rad; múzo, kumštýři, jak tu nezešílet
múza pravila: Stačí malý výlet
Jak vy jste, chlapci, poskočili, když jsem vám to oznámil!
Tobylo nějaké radosti! To bylo nějakého těšení!
A teď všichni za mnou, chlapci!
(Žíla a synové provedou taneční kreaci vláčku)

VŠICHNI (zpívají):

Hopsa hejsa do Brandejsa
pojedeme vláčkem
přes ty pole, přes ty lesy
vláčkem motoráčkem

Vem dudlíka pro Karlíka
Pepo, drž se Máni
Takhle jedou grobiáni
Takhle jedou páni

Džinadrá, džinadrá
To se pěkně batolíme
Džinadrá, džinadrá
pěkně nám to jde

PEPA: Tati a kam jsme to tenkrát jeli?

ŽÍLA: Každý jinam, chlapci. Jako orli jste se rozletěli z rodného hnízda do všech stran. Tobě, Láďo, jsem koupil jízdenku do Lužné-Lišan. Tebe, Bedřichu - ty ses na ten výlet těšil nejvíc - tebe jsem poslal do Děčína. A tady Pepu jsem posadil do vlaku na Kolín a poprosil jsem jednu starší paní v kupé, aby ho v Klánovicích laskavě předala výpravčímu. Dvojčata byla ještě tuze malé. Uložil jsem je do lanovky a ta je vyvezla na vrch Petřín. To jsem udělal.

(Nastane ticho, nikdo neví, co by řekl. Žílová štká)

Tak co bude? Nestojí vám starý táta za pár slov?

PEPA: Pane Žílo, už jste byl někdy trestán?

ŽÍLA: Ne.

PEPA: Tak budete. (přistoupí k němu a položí mu ruku na rameno)

Kriminál, kriminál
temná to komora
voda tam nedobrá
chlebíček okorá
Vězeni, vězení
smutné to stavení
na pryčně dubové
špatné je ležení

BEDŘICH: To je neuvěřitelný. On by snad klidně udal svýho tátu…

PEPA: Podívej se, Bedřichu, posláním manželství není jenom plození potomstva, ale i jeho řádná výchova, včetně hmotného zabezpečení. A zákon nám tu jasně říká kdo neplní povinnost výživného...

BEDŘICH: ...bude trestán sazbou od dvou do tří let.

PEPA: Vidíš, jak to znáš!

BEDŘICH: Vždyť jsem taky třikrát seděl, kamaráde.

LÁĎA: Já nechápu, jaks to mohl udělat, tati. Já prostě žasnu.

ŽÍLOVÁ: Bylo to v afektu, děti.

LÁĎA: To je jedno, kde to bylo, já to odsuzuju.

ŽÍLA: Ty to odsuzuješ? A kdo nám to tu vykládal, jak vesele koupá svoje dětičky? Kdo to tady říkal „Šup hlavičku pod vodičku“, kdo?

LÁĎA: To je něco jiného!

ŽÍLA: To máš pravdu. Proto jsem si řekl: než na ně být surový, radši je pustím do světa, však ona jim lidská společnost zahynout nedá. A vidíte - nedala!

BEDŘICH: To se ví, že ne. Kolikrát já si už myslel, že se nezmátořím a vždycky se na poslední chvíli něco našlo, jako ty balónky…

LÁĎA: Mě by spíš zajímalo, promiň, Bedřichu, mě by zajímalo, co tady naše matka. Pět dětí zmizelo. Když jste se vrátila z práce, muselo vám být přece nápadné, že někdo chybí. Proč jste to nešla hlásit?

ŽÍLOVÁ (rozčileně): Já jsem to šla hlásit…

ŽÍLA: Klid, mamko, klid já sám. Ukaž chlapcům čelo, mamko. Dobře si ho prohlédněte. Co vidíte?

LÁĎA: Takové jakoby čtverečky.

ŽÍLA: A teď se podívejte na tohle! (Vytáhne z kapsy paličku na maso) Co vidíte?

LÁĎA.: Takové jakoby čtverečky.

PEPA: To je ovšem jasná brachiální agresivita.

ŽÍLA: Cože? To je normální palička na maso! Volil jsem úder tak, že mamka ztratila paměť. Prostě jsem ji řach.

ŽÍLOVÁ: Taťka byl hrozný.

ŽÍLA: Mamka je naprosto nevinná. Jakmile se jí předloni paměť vrátila, trvala na tom, abych po vás okamžitě zahájil pátrání a převzal vaši zaostalou výchovu. Mne suďte, chlapci. Mne.

ŽÍLOVÁ: Taťka za to taky nemůže... to už je osud... (Pláče)

BEDŘICH: A to já nemám rád, tohleto. Já mám rád veselý lidi. Jsme živý? Jsme. Tak se napijeme.

LÁĎA (s plnou pusou): Živí! Jemu stačí, že je živ a zdráv. Hlavně že je co jíst... A to si, Bedřichu, neuvědomuješ, co z tebe třeba mohlo být, kdyby tě nepohodili?

BEDŘICH: No, co třeba?

LÁĎA: Kdybys byl vychován řádnými rodiči, tak jsi dneska mohl mít kupříkladu... nejmíň... no to ne...

PEPA: Jo.

LÁĎA: no, nebo aspoň... že jo... no to taky ne... ano, no... průmyslovku, no.

BEDŘICH: Průmyslovku! To ti pěkně děkuju. Největší pitomci, co jsem znal, byli Kocián a Bílek. Oba měli průmyslovku a dodnes jsou zašitý v Kartouzách. I s tou jejich průmyslovkou. Ty mě právě dostali do toho maléru s dehtovým papírem.

ŽÍLA: Hergot, ten bych potřeboval, člověče. Nám zatejká za verandu.

BEDŘICH: Nemám. Bohužel. Víte, jak jsme ho vyráběli? Můj patent. V létě, když teče na silnicích asfalt, my jsme na to pokládali pruhy balicího papíru, a když to auta přežehlily, tak jsme to obrátili.

ŽÍLA: Bedřichu, to není špatný nápad.

BEDŘICH: Není. Ale nesměl by to dělat Kocián s Bílkem. Oni neznali míru. Asfaltku mezi Sadskou a Poděbradama vygumovali na samý podloží.

PEPA: Ale stejně se mi to všechno nějak nezdá. Tak například tady pan Žíla…

BEDŘICH: Hele, myslíš taťku, jo?

PEPA: Podívej se, podívej, Bedřichu, já si vyprošuju, od teďka, aby mě někdo neustále přerušoval, když tady vyšetřuji pacienta. (Vykřikne a ujede mu hlas:) Hergot, kuš!

BEDŘICH: A já si vyprošuju, aby někdo, kdo má vocejchovanou zadnici, říkal vlastnímu otci Žílo.

PEPA: Podívejte se pane... otče, vy jste přece musel vědět, že tady s mamkou ten obraz nedoděláte, když vám to vždycky končilo porodem. Proč jste si tehdy po narození prvního, maximálně druhého dítěte nevzal jinou modelku?

BEDŘICH: To bys nebyl na světě, ty hlavo!

LÁĎA: Ale nedošlo by k trestnému činu!

BEDŘICH: To já zase radši trestnej čin, jen když jsem na světě.

LÁĎA: (Tajuplně) Pozor, pozor, ono to není tak jednoznačné. V případě, že by si tady taťka vzal jinou modelku, možná, že by tady Pepa také přišel na svět, ale pravděpodobně…

PEPA: Pomalu, pomalu, ať to stačím psát.

LÁĎA: …pravděpodobně by to byl úplně jiný Pepa a možná, že by to ani Pepa nebyl. (Pepa gumuje)

ŽÍLOVÁ: Pepo, jak ses ptal na tu jinou modelku, tak ti musím říct, že taťka chtěl. Ale já jsem nechtěla.

PEPA: To byla základní chyba.

ŽÍLOVÁ: Copak by ji maloval? Zas by ho popad ten jeho démon, hochu.

ŽÍLA: Má pravdu, mamka. Byl jsem hrozný. Ale mohu vám říci, že dnes - dnes už nade mnou nemá démon zdaleka takovou moc jako před léty (Žílová gestikuluje, že to je pravda - už nic nedokáže). A počítám, že brzy přijde den, kdy se mi sebekrásnější modelka bude moci směle postavit, a pak tato plátna věru nezůstanou bílá.

PEPA: A co úřady? Lidé z okolí, sousedé? Nebylo jím divné, že jste najednou bezdětní?

ŽÍLA: Okamžitě po činu jsme se přestěhovali sem, chlapci. Nikdo nás tu neznal. A také jsem, a to připouštím, provedl drobné retuše v osobních dokladech.

PEPA: Tím je to jasné, pane Žílo. Jak to tak vidím, jediný, kdo vás může zachránit před trestním stíháním, je schopný psychiatr. Je dobře, že jsem s sebou vzal toto vyšetřovací kladívko. Dávejte dobrý pozor a mluvte ve vlastním zájmu pravdu. Nemáte vy občas takový vtíravý, neodbytný pocit, že jste někdo jiný? Třeba se vám zdá, že jste svůj vlastní dvojník? (Přiblíží se k Žílovi a klepne ho do čela lékařským kladívkem. Žíla vytáhne paličku na maso a klepne na oplátku Pepu do nohy. Ten pak doskáče na své místo a zouvá se)

BEDŘICH: Prosím vás, co pořád máte? Já myslel, že se nikdy nedovím, komu jsem se vlastně narodil. A teď mamka s taťkou přišli a řekli, tady nás máš, Bedřichu. Copak to není pěkný?

LÁĎA: Dobře, ale vždyť my jsme mohli prožít úplně jiný život! Já, tady pan doktor Pepa…

ŽÍLOVÁ: Pepa je doktor, taťko?

LÁĎA: Bedřichu, ty se tváříš, jako by se tě to netýkalo, ale tebe se to týká možná víc než nás dvou.

PEPA (s botou v ruce ukáže na Bedřicha a botu má u Láďovýhuo nosu): Daleko víc, daleko!

BEDŘICH: Počkej, jak to víc?

LÁĎA: Cože?

BEDŘICH: No říkals, že se mě to týká víc, než ostatních.

LÁĎA: Promiň, ale bylo tady naznačeno, žes byl trestán.

BEDŘICH: No a?

LÁĎA: No a došlo by k tomu, kdybys byl vychován řádnými rodiči? No, řekni, Bedřichu, komu děkuješ, že ses octl na šikmé ploše?

BEDŘICH: Řekni, Bedřichu, komu děkuješ. Ty mi připomínáš jednu ředitelku dětskýho domova. Ta měla taky takovou trvalou.

LÁĎA: Trvalou? To mi napovídá, žes vyrůstal v dětských domovech. Vidíte, co jste způsobili? Vyrůstal v dětských domovech. (Ukazuje na rodiče) Jim poděkuj, Bedřichu!

PEPA: Ticho, ticho. Pane Žílo: kuku kuku. Nemáte někdy, pane Žílo, pocit, že jste pták? Dejme tomu kukačka. A něco vám neodbytně našeptává: Honem naklad' vajíčka do cizího hnízda, honem je tam snes! Že je to tak? A v tom záchvatu pak dáváte děti do vlaků.

ŽÍLOVÁ: Pepo, taťka kolikrát lítá jako blázen, ale nekuká.

BEDŘICH: Já vám řeknu, až na těch pár let v chládku, nežil jsem si špatně. Jednou jsem se seznámil s nějakým Frantou Pávkem a ten dělal s vodíkovejma bombama.

LÁĎA: Cože?

BEDŘICH: No s těma plynovejma. On mi zadarmo poskytoval ty bomby a já z nich plnil na poutích balónky. Balónky po dvou korunách jeden. Maminko, dítě vám pláče, až se cizí ustrne, a vy mu to potěšení nekoupíte?

ŽÍLOVÁ: Ne!

BEDŘICH: A jednou, bylo to v Lounech, takhle vyvolávám a najednou vám vidím, mezi dvěma lípama někdo stojí a dívá se na mě. A to byla Máňa.

(vstane)

Fěrtošek měla škrobený
širokou pentlí zdobený
suknička odvážně zdvižená
téměř jsou viděti kolena
Hej hola, chasníci, držte se zpátky
Na tohle děvčátko každý je krátký

To byla moje osudová vteřina. My jsme se na sebe s Máňou podívali a hned jsme věděli, co bude. A bylo.

PEPA: No jo, Louny. Severočeský kraj… tam je to hned.

BEDŘICH: To byla právě ta Máňa, co teď žije s bagristou Adamcem.

LÁĎA: A proč jsi nám to, Bedřichu, celé tak sáhodlouze… ale zajímavě vyprávěl?

BEDŘICH: To jsem říkal proto, bratře, aby bylo jasno, že jestli tady někdo lituje, že ho rodiče pohodili, tak já to nejsem. Měl já bych ty krásný chvíle s Máňou? Neměl! Místo toho bych možná měl jen tu tvou průmyslovku, ty šikmá plocho.

ŽÍLOVÁ: Neboj se, Béďo, taťka by tě na školu nedal.

PEPA: Přátelé, když vás tady tak poslouchám, něco na tom je. Tak kupříkladu já. Já shodou okolností jsem jako jediný z vás graduovaný.

ŽÍLOVÁ: (Pije a vyplivne to zpátky) Grr!? Ježkovy zraky, hochu, kdo ti to udělal?

PEPA: To znamená, maminko, že mám akademický titul.

ŽÍLOVÁ: Ahá, tak z toho si nic nedělej.

PEPA: Je sice smutné, že člověk o svých pravých rodičích dozvídá až na stará kolena. Ale no a co, mám se zout?

LÁĎA: Ne, ne!

PEPA: Logicky vzato je pravděpodobné, že bych v podmínkách této svérázné rodiny nemohl pomýšlet na studium medicíny. Takže já musím tady panu Žílovi vlastně poděkovat nejen za to, že mě zplodil…

ŽÍLA: Rádo se stalo, chlapče.

PEPA: …ale i za to, že mě pohodil. Narazíme to na tu kukačku, tati. Kdyby tě chtěli zavřít, zakukej a já už tě z toho nějak vysekám.

BEDŘICH: No vidíš. (Bedřichu s Pepou si přiťuknou) Důležitý je, že jsme na světě. To je důležitý. Mimochodem, nedal bys mi adresu na tu erotomanku, co k ní jdeš?

PEPA: No… Nemá se to, ale bratrovi… (Píše)

ŽÍLOVÁ: Co chce Béďa?

ŽÍLA: Vyměňujou si adresy, budou si dopisovat.

ŽÍLOVÁ: Tak to má být.

LÁĎA: Já bych taky ještě…

PEPA: Všichni tam nemůžete, chlapci!

LÁĎA: Ne. My jsme nějak zamluvili ty dospívající žákyně, pane doktore. Mě totiž znepokojuje, že se jim v období puberty tak výrazně, ale opravdu výrazně zhoršuje prospěch. Řekněte - co s tím.

PEPA: Já bych to nechal.

LÁĎA: Viďte.

ŽÍLOVÁ: A co ty, Pepo, máš rodinu?

PEPA: Ne, já jsem svobodný, už zase.

ŽÍLA: Nechci ti do toho mluvit, ale jestli nejsi z toho svého povolání natolik zpitomělý a žena v tobě ještě vzbuzuje démona, dej se do toho. Poněvadž děti jsou víc než dílo. Teď, když vás tu tak vidím kolem sebe, vím to jistě.

LÁĎA: Nemůžu si pomoct, mě to dojímá. Vyrostl jsem v rodině prostého železničáře Pýchy. A je to můj otec. To mi nemůžeš mít za zlé, tati.

ŽÍLA: Řekl jsem něco takového? Já naopak pana Pýchu pozdravuju.

LÁĎA: Děkuju, taťko, já to taťkovi vyřídím. Ale chci vám řict: Když si tak představím, že bych v tom životě běžel docela jinou pěšinkou, rozumíte, že bych nikdy nešel tou naší uličkou v Lišanech a že bych nikdy nejedl rozpíčky…

PEPA (chopí se svého poznámkového bloku): Poslyš, co to je rozpíčky?

LÁĎA: To si napiš, to jsou buchty se švestkama. Dělá se to z normálního těsta. (Pepa ztratí zájem a blok odloží)

PEPA: Těsto nezajímá.

LÁĎA: Tedy jsou věci, které by možná na té druhé pěšince byly lepší. Dejme tomu, že bych nepotkal svoji manželku. Ale když si zase pomyslím, že bych s ní měl jiné děti a ne Barborku, Alenku a Klárku, tak si říkám, co bylo, bylo…

ŽÍLA: Hergot, tady něco… Necítíte to?

BEDŘICH: Smrdí, že jo?

ŽÍLA: To je něco příšernýho… Láďo?!

LÁĎA: Nezlob se, tati, mně se to na mou duši stává jen když jsem dojat. Co bych vám to neřekl, vždyť to zůstane v rodině. Já jsem se jednou, při školní oslavě, tak dojal, že museli vyklidit tělocvičnu.

ŽÍLA: Chlapci! (Se skleničkou v ruce) Mám z vás radost. Obejměte nyní mamku. To ona vás nevychovala. Má na čele napsáno proč. Ale je to zásluha jejího krásného mládí, že jste tady, vy blbouni! Na zdraví naší mamky!

(Všichni si připijí a zpívají)

ŽÍLOVÁ: Skleničky skleněné

VŠICHNI: Skleničky skleněné

ŽÍLOVÁ: Ó jak je mé srdce

VŠICHNI: Ó jak je tvé srdce

ŽÍLOVÁ: Blažené. Ej, vy mé mističky

VŠICHNI: Z umělé hmotičky

ŽÍLOVÁ: Už mi nepadáte

VŠICHNI: Už jí nepadáte

ŽÍLOVÁ : Z ručičky

VŠICHNI: Ej, z ruky, z ručičky

KONEC