Posel z Liptákova (1977)

Posel z Liptákova

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 20. 4. 1977 v DJC v Praze-Braníku

Seminář I.

• Cesta z Prahy do Liptákova 
• Svědectví liptákovské kroniky 
• Malby v hostinci U Sirotků
• Nález dvou divadelních her

Výprava do Cirmanova Liptákova (seminář I.)

Cesta z Prahy do Liptákova

Prof. V. Vondruška:

Vážení přátelé,

zahajme dnešní představení poslechem vzácného autentického snímku.

(Z magnetofonového záznamu zazní znělka místního rozhlasu, do níž vpadne hlášení: „Láhve s propan-butanem vyměňují se dnes ve 13 hodin před hospodou U Sirotků. Opakuji: Láhve s propan-butanem vyměňují se dnes…“)

To, co jste slyšeli, byla autentická nahrávka znělky místního rozhlasu obce Liptákov. Domníváme se, že to je vhodné předznamenání dnešního večera. V tomto roce je tomu právě deset let, kdy tato dosud neznámá pojizerská víska vstoupila do historie. Mnozí z vás si jistě pamatují, že tehdy byla v domku čp. 12 objevena truhla s rukopisnou pozůstalostí zapomenutého českého giganta Járy Cimrmana.

Náš vědecký kolektiv, který se výzkumu této osobnosti soustavně věnuje, navštívil od té doby Liptákov několikrát a nikdy se nevrátil s prázdnou. Sotva jsme utřídili obsah truhlice, našli jsme pod podlahou Školníka, poutavý román s pedagogickou tématikou. Další překvapení nám přichystal krecht: přikryt starými pytli ležel tam zcela provlhlý smíšený sbor z třetího dějství Cimrmanovy operety Proso. Sotva tajemník Čepelka odložil po bezvýsledném překopání zahrady krumpáč, nachází doc. Weigel v jeho násadě důmyslně maskovanou dutinu a v ní nebojácný protirakouský pamflet „Svoji pravdu nebudeme skrývat!“

Některá mistrova díla jsme už považovali za ztracená. Vzdali jsme se například pátrání po básnické sbírce „Divoké větry“. A tu zde přítomný dr. Svěrák telegrafuje z Liptákova lakonickou zprávu: mám je! Přes tyto úspěchy jsme cítili, že takovéto sporadické sondy nestačí, že je třeba založit průzkum Liptákova na solidní vědecké bázi. Rozhodli jsme se proto vyslat do Liptákova kompletně vybavený tým, který by provedl výzkum kraje Cimrmanova stáří.

Rozdělili jsme se do dvou skupin. První skupinu – pro jednoduchost ji budeme nazývat skupinou A – jsem vedl já a jejími dalšími členy byli kolega Brukner a dr. Petiška. Jeli jsme v mém voze Škoda 100 L se standardním vybavením a s radiálními pneumatikami. (Svěrák něco nesrozumitelného dodá.)

Vondruška: Prosím?

Svěrák: Nic. Říkám jenom: s děravým chladičem.

Vondruška: Ano, já to tu uvádím: s malou závadou v chladicím zařízení. Ale s tím se dalo bez obav jezdit. Já ostatně s tím jezdím dodnes. Druhá skupina pod vedením dr. Svěráka, nazývejme ji opět pro zjednodušení skupinou B – tím nechci říci, že by snad byla podřadnější, to je čistě rozlišovací označení – tedy béčko…

(Svěrák cosi šeptá vedle sedícímu kolegovi.)

Vondruška: Prosím?

Svěrák: Jenom tady kolegovi říkám, že když je to čistě rozlišovací označení, jak sám říkáte, tak proč zrovna my jsme béčko?

Vondruška: Ale to je opravdu jedno… já to tady klidně opravím, jestli chcete…

Svěrák: Opravte to.

Vondruška: Dobře, tak tedy my jsme B… A druhá skupina, tedy skupina A, ve složení dr. Svěrák, doc. Weigel a prof. Čepelka jela ve voze Fiat 600 D.

Z Prahy jsme vyjeli 22. září v 9 hodin ráno. Povětrnostní podmínky byly velice příznivé. Posuďte sami:

okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30
teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33
výška, tlak, teplota, rosný bod
570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-14

Lepší počasí jsme si nemohli přát. Nálada – alespoň v našem voze, tedy ve skupině A – byla výborná.

Svěrák: Ve skupině B.

Vondruška: Aha, promiňte, ve skupině B byla výborná. První přestávku jsme udělali v Brandýse n. L., kde jsme se vydali na prohlídku města pod vedením doc. Weigla, který tudy před válkou jako chlapec již jednou projížděl. Brandýs je nevelké, ale rušné městečko s rozvinutou sítí služeb. Obyvatelstvo je přívětivé a naše přítomnost nezpůsobila v místě žádný větší rozruch. Zdejší občané jsou většinou úředníci, dojíždějící za prací do Prahy. Do Brandýsa zase naopak dojíždějí za výdělkem dělníci z Prahy, takže doprava je vytížena oběma směry.

Ale to už nám časový plán velel nasednout do vozů a pokračovat dál směrem na severovýchod. Při průjezdu Starou Boleslaví dostal můj spolujezdec kolega Brukner právě v místech, kde byl na prahu románského kostelíka zavražděn svým bratrem Boleslavem roku 929 nebo 935 – o tom jsou dosud spory – kníže Václav, žízeň. A v té chvíli jsme si uvědomili, jak bylo neprozřetelné, že skupina B – promiňte A – veze veškeré zásoby pitné vody, zatímco my v béčku máme všechny potraviny. Mezi naše vozy se totiž vklínil trailer s betonovými panely, a tak naše skupina prožila horké chvilky úzkosti, že budeme od zásob s pitnou vodou trvale odříznuti. Naštěstí musela skupina A v Benátkách nad Jizerou tankovat, takže jsme se opět šťastně spojili.

A tady jsme už, přátelé, poznali, že jsme se z Polabí dostali do Pojizeří. Jizera, tato Cimrmanova řeka, jako by vtiskla nejen kraji, ale i lidu svůj ráz. Jestliže jsme obyvatele Brandýsa nad Labem označili jako přívětivé, pak v Benátkách nad Jizerou už musíme ovořit o vyslovené srdečnosti. Důkazem je např. snímek otištěný v našem programu – prosím světlo v sále! Otevřte si laskavě programy na str. 2 – vidíte, jak je důležité koupit si program, kdo ho nemá, ať se podívá k sousedovi. (Doc. Vondruška si také otevře program a znejistí.) Aha, tak promiňte, my jste tam ten snímek nakonec neotiskli. No, nic. Můžete zhasnout.

Dali jsme se s personálem benzínové stanice vyfotografovat, já tady ten snímek mám s sebou. (Ukáže publiku malou fotografii.) Ta vlevo, to je Janička, vpravo, ta štíhlá, vyšší, to je Katuška. Ten usměvavý muž v pozadí je vedoucí Josef Mráz, kterému děvčata žertem přezdívají „Samec“. Bohužel nebylo příliš času na bližší seznámení, protože se za námi vytvořila dlouhá řada aut, a tak jsme naše přátele na rozloučenou už jen obdarovali: děvčatům jsme dali zrcátka a korále, vedoucímu kapesní nůž s malovanou střenkou.

Za Mnichovým Hradištěm v obci Dolánky jsme viděli svatbu. Snad nebude na škodu zmínit se o svatebních písních, které se tu zpívají: Byly to: Už mou milou do kostela vedou, Rožnovské hodiny, Mám malý stan, Čerešničky, Plují lodi do Triany, Kladno, ty černé Kladno, Plují lodi do Malagy, Chlupatý kaktus, Dobré je, že už není pána a Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená.

A teď bych se s vámi rád podělil o další zážitek, na který nikdo z naší výpravy nezapomene: Za obcí Držkov, nazývanou Brána Jizerských hor, jsme projeli lesem, a tu se před námi, jako by se vynořil z moře, vztyčil mohutný masiv Jizerských hor.

A v něm se jako perla v královském diadému zaskvěl Cimrmanův Liptákov.

(Z magnetofonového záznamu zazní znělka místního rozhlasu s částí hlášení: „Láhve s propan-butanem vyměňují se dnes…“)

Svědectví liptákovské kroniky

Dr. Zdeněk Svěrák:

Obsahem mého referátu je to, nač všichni asi netrpělivě čekáte: vlastní výzkum v obci Liptákov. Kolega Vondruška vás zatím dosti zevrubně informoval o tom, že jsme se do Liptákova dopravili auty a že jsme po cestě brali benzín. Já vás teď konečně seznámím s tím, co jsme na místě našli.

Tak úvodem bych chtěl říci, že nejdůležitější objevy jsem učinil já. Je vůbec s podivem, jak živelně a nevědecky se dosud v Liptákově pracovalo. Bouraly se zdi, trhala se prkna z podlahy, na problémy, na které se mělo jít intelektem, šlo se motykou. Pravda, v některých případech se použilo i modernějších vědeckých metod.

Tak zrovna doc. Vozáb řešil například otázku, kdy vlastně Cimrman do Liptákova přišel, měřením rozpadu radioaktivního uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot. Zjistil, že – pokud Cimrman vůbec v těchto botách do Liptákova přišel – se tak stalo na podzim roku 1906 plus minus 200 let. Nevím, jak vy, ale já bych do takového výzkumu peníze neinvestoval. Zajímavé je, že se nikdo nepodíval prostě do místní kroniky, jestli tam není náhodou o Cimrmanově příchodu záznam. Naštěstí se později našel člověk, kterého to napadlo. A byl to shodou okolností člověk, který platil v našem kolektivu za outsidera a kterému byly svěřovány většinou jen pomocné, dalo by se říci kopáčské práce. Nuže, a tento člověk strávil nad stránkami místní kroniky řadu hodin a tam jsem na straně 235 našel tento zápis z roku 1902:

„Zima byla letos tuhá, léto horké, ale nikoli suché. Stav dobytka oproti minulému roku nezměněn. Méně krav, zato více volů. Také sviní je letos dost. To vše díky dobrému plemennému chovu. Zásluhou sedláků Vzpurného, Lieslera a Pudila má naše obec tři nejlepší kance v okrese. Starostou se stal opět statkář pan Fulín Josef. Jinak se toho roku nic zvláštního nepřihodilo. Zemřela Vávrová Anežka, podruhyně z č.p.19, a manželům Henleinovým se narodil syn Konrád. Do obce přibyl z Vídně Cimrman Jaroslav. Ubytoval se v č.p.12 u J. Lešnera a pobude prý jen krátce, neb jest světoběžníkem.“

Aniž bych se chtěl srovnávat s radioaktivním uhlíkem, myslím, že jsem Cimrmanův příchod do Liptákova stanovil přece jen přesněji. Hledaným datem je tedy rok 1902.

Jméno Cimrman se však v Liptákovské kronice objevuje i na dalších stránkách. Cituji zápis z roku 1904:

„Proti původnímu slibu, že je světoběžníkem a že pobude jen krátce, přečkal u nás Vídeňák další zimu. Vysedává v hospodě, a nemaje peněz, láká z hospodského pivo za různé úsluhy. Zametá lokál, topí v kamnech, pere mucholapky a po zavírací době rozváží na saních opilce. Když sníh slezl, vymyslel opět jiný způsob, jak se bez peněz napíti. Uzavřel s důvěřivým hostinským dohodu, že mu za napití vyzdobí stěny všelijakými říkánkami. A tak je nyní náš druhdy útulný hostinec pro smích všem přespolním. Naštěstí bude se lokál na léto malovat, a tak to snad vápno překryje.“ To byla zpráva, která určila směr dalšího pátrání. Tady už však předám slovo našemu odborníku doc. Weiglovi, který byl pověřen vedením restauračních prací v restauraci U Sirotků.

Malby v hostinci U Sirotků

Jaroslav Weigel:

Při restaurování nástěnných nápisů jsme se teoreticky opírali o studii akademika Šmejdila „Tajemství jeskyně Altamira“. Použité vybavení: hloubkový izotopový detektor, 4 škrabky, smeták a lopatka. Dotazem u vedoucího provozovny - mimochodem vnuka původního majitele - jsme zjistili, že lokál bylo zvykem malovat obvykle jednou za dva roky. Důležité však bylo, zda se stěny před malováním škrabaly. Poslechněte si co nám o tom vedoucí provozovny pan Rudolf Sirotek řekl: (nahrávka: „Ne.“). Ano. Z těchto uvedených skutečností jsme usoudili, že se nápisy z roku 1904 nacházejí mezi 34. a 37. vrstvou. Pro první sondu jsme si vybrali místo nade dveřmi. Jak jsme pronikali škrabkami do hloubky, uvědomovali jsme si, že vlastně ryjeme do historie. Postupně se před našimi zraky střídaly malířské techniky i dobové styly. Po odstranění svrchního okru jsme narazili na „brusel“, jehož odvážné diagonální blesky se propily i do spodních vrstev porevolučních optimistických válečků. Následovaly špatně klížené barvy 2. světové války a pod nimi jsme narazili na malbu zroku 1938, kdy místní henleinovci na počest paktu se slovenskými klerofašisty prosadily místo vápna hlinku. Dál jsme odloupali řadu nátěrů předválečných, dokumentujících, jak hostinský měnil barvu podle momentálních výsledků volebního boje. Mezi nimi kladly největší odpor čtyři brčálově zelené agrární vrstvy. Odhalili jsme i čistě bílou malbu z roku 1930, kdy se U Sirotků sešla bouřlivá schůze stávkujících textiláků, a kdy lokál vybílilo četnictvo. Když jsme sloupli jásavý červenomodrobílý nátěr zroku 1918 a zaznamenali dvě chybějící vrstvy první světové války, kdy se v hostinci nemalovalo, narazili jsme na krásné secesní šablony. A to už jsme museli postupovat s nejvyšší opatrností, neboť zde se již mohli nalézat hledané Cimrmannovi nápisy. A skutečně. Byla to vrstva 36. Šlo o bílý vápenný podklad, na kterém byla Cimrmannova tužka dobře čitelná. První odhalený nápis nade dveřmi zněl: „Do hospody s umytýma nohama“. Na stěnách hostinské místnosti jsme odkryli celkem osm Cimrmannových nápisů. Seřadili jsme je tak, jak je Cimrman v průběhu večera pravděpodobně psal.

Za první půllitr věnoval Cimrman hostinskému tento nápis:

„Lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích.“

Druhé dvojverší upomíná patrně na bankrot správce liptákovské kampeličky Jaroslava Rychtaříka :

„Varuj se hazardu vzpomeň si na Jardu!“

Třetí pivo vypil Cimrmann za epigram:

„Nechoďte na dvorek máme tu záchodek.“

Čtvrté pivo ho inspirovalo k nápisu:

„Sirotek je naše máma.“

Bohužel nějaký vandal k tomu připsal:

„Sirotková je náš táta.“

Páté pivo :

„Nový York a Liptákov - mé obce nejmilejší.“

Šesté pivo (to je nápis, který už známe):

„Do hospody s umytýma nohama.“

Sedmý pulitr:

„Teplé pivo je horší než studená Němka.“

Po osmém pivě napsal Cimrmann už jen:

„Chlast - slast.“

Tím - vážení přátelé - nápisy končí. Umělec již zřejmě cítil, že dovršil svou míru.

Nález dvou divadelních her

Liptákovské kronice děkujeme i za objev dvou dosud neznámých Cimrmanových divadelních her. Na str.124 je totiž následující zápis:

„Vídeňák opět zasáhl do života naší obce, když s několika kumpány secvičil své podivné divadelní kusy. Samo jejich předvedení v hostinci U Sirotků prošlo bez valné pozornosti obce a zaznamenávám je tu jen proto, co skrze ně následovalo. Divadelní secvičování odbývalo se v lesovně, často za nepřítomnosti váženého p. nadlesního Schmoranze, což zavdalo příčinu k řečem o pí. nadlesní a Vídeňákovi, na nichž ovšem nebylo ani zbla pravdy. Všechnu tuto činnost divadelní vyvíjel Vídeňák údajně proto, aby se naše obec měla čím pochlubit, až k nám na podzim zavítá již dříve ohlášená návštěva petrohradských ochotníků. Jak se však ukázalo, tito ochotníci, v originále ochótniki, měli zájem jen o lovení zvěře a žádnou divadelní činnost nevyvíjeli. A tak Vídeňák utržil opět jen ostudu.

Záznamy rodinné:
Den před Štědrým večerem narodil se v rodině nadlesního Schmoranze synáček Jaroslav. Událost tato kvitována zvláštně radostně samotným panem nadlesním, neboť tento ve svých padesáti pěti letech obával se již bezdětnosti.“

Po tom, co jsem přečetl, nepřekvapí, že jsme texty obou her našli v lesovně pod Mariánskou horou, přepsané úhledným ženským rukopisem. Jedná se o hry „Posel světla“ a „Vizionář“.

O hře „Posel světla“ se můžeme dočíst v autobiografické knížce záhřebského herce Stanka Miloviče, mimochodem ortodoxního monologisty, v knížce nazvané „Před oponou za oponou nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát!“ Je tam otištěn Cimrmanův dopis Milovičovi z r.1912:

„Stanko! Dopsal jsem právě novou hru – nic pro Tebe, jsou tam čtyři persony. Ale vzpomněl jsem na tvůj slavný monolog starého rybáře ze hry Děravé sítě. Říkáš tam: Ó! Budoucím čase tótó!“ … Promiňte… „Říkáš tam o budoucím čase toto: Ó, řeko času, jakým to korytem budeš se brát? Ó, roky příští, jaký as úděl chystáte nám? Bude syn otci, otec synu, dcera matce, matka dceři, synovec strýci, strýc tetě, teta vnuku, vnuk dědovi, všichni pak sobě vzájemně skývu? Nebude tvář lidu jasná a dobrá! Nebude rodina laskavý kruh!“ … Promiňte… Ne! Bude tvář lidu jasná a dobrá! Ne! Bude rodina laskavý kruh! Nuže tahle Tvá slova, Stanko, zněla mi v uších, když jsem psal svého Posla světla. Zápletka hry odehrává se právě v těch „příštích rocích“, v době budoucí, kdy lidé budou ušlechtilí, kdy se nebude krást ani loupit a kdy – cituji tě – rodina bude laskavý kruh. „V jednom místě hry,“ pokračuje Cimrman, „nechávám postavy, aby hovořily také o mně. O tom, jak tu budou snahy mou památku zneuctít, ale jak se mě mládež budoucnosti zastane. Někteří mi to vytýkají jako samochválu. Ale, Stanko, nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá.“

Posel světla

(Hra z budoucna)

Osoby:

OTEC
MATKA
STANDA
ARTUR

(Na obyčejné židli sedí Artur. Proti němu, pohodlně usazeni v křeslech, hoví si otec s matkou. Do stěny místnosti ústí konec roury o průměru cca 50 cm. Otvor je uzavřen dvířkovým poklopem.)

ARTUR:… pekař měl na levém oku tři dioptrie a na pravém oku dvě a půl dioptrie. Strojvůdce byl na tom hůře. Měl na levém oku čtyři dioptrie a na pravém dokonce šest dioptrií. Kolik dioptrií měli pekař a strojvůdce dohromady?

OTEC: Tři!

MATKA: Patnáct a půl.

ARTUR: (po chvíli): Správná odpověď zní: Pekař a strojvůdce měli dohromady patnáct a půl dioptrie.

OTEC: To jsem blázen.

MATKA: Tatínku, podívej: už sám strojvůdce měl na jednom oku šest dioptrii. Tak jak můžou mít oba dohromady tři?

OTEC: Já vím. Úsudek já mám slabej.

ARTUR: A nyní něco pro zasmání. Veselé příhody se stávají také při výlovu rybníků. Jedna za všechny: V Tučapech zůstal při výlovu jeden pěkný kapr v bahně. Baštýř Adámek vzal podběrák a chtěl kapra nabrat. Bidlo podběráku však bylo krátké, a tak se baštýř Adámek musel za kaprem řádně naklonit. Než se nadál, ztratil rovnováhu a sletěl po hlavě do bahna. A tak se v bahně mrskali dva – kapr a baštýř Adámek. Všichni kolem se notně nasmáli. Nebo jiná příhoda: Mladý Podskalský byl na výlovu poprvé. Všelijak se mezi rybáři motal, až se zapletl do sítí. Namoutě, řekl baštýř Adámek, takový kus jsme v Tučapech ještě nechytili. Všichni kolem se notně nasmáli. Nebo jiná příhoda…

MATKA (bez ohledu na to, že Artur pokračuje ve vyprávění): Mně se to nelíbí.

OTEC: Proč? Vždyť je to hezké.

MATKA: Já myslím Standu, víš? Vždycky jezdí na vánoce, a najednou se k nám rozjede už teď. Co má asi za lubem?

OTEC: Třeba se mu po nás stýská.

MATKA: Kdepak, ten má něco za lubem. (Vstane a přiloží ucho k rouře.)

OTEC: Už jede?

MATKA: Ještě ne.

ARTUR:… Jednou jel baštýř Adámek s kamarády na pramici. Podívejte, řekl jim, jaká je tady na té straně hloubka. Všichni se k němu nahrnuli a loď se převrátila. Ze břehu je pozoroval tučapský mlynář Souček a smál se na celé kolo.

A nyní vám zazpívám.

A já su synek z Polánky
a já su synek z Polánky
a já si hledám galanky…

OTEC (přátelsky plácne Artura po zádech a ten zmlkne): Já nevím, maminko, ty uvažuješ jako za starých časů. Jako nějaká výminkářka, která zažívá od dětí jen ústrky. Dnes je přece jiná doba.

MATKA: To mi nemusíš vykládat, tatínku. Sama dobře vím, že dnes už jsou lidé k sobě laskaví a hrubé chování známe jen z knih.

OTEC: No. Tuhle jsem si zrovna četl ve starém slovníku a padly ti mi do oka pod písmenem P takové výrazy… To bys nevěřila, čím se lidé dříve častovali.

MATKA: Měli bychom ty slovníky vyhodit. Člověk se někdy neubrání, ve vzteku v tom začne listovat a připletou se mu na jazyk hrozná slova…

(V potrubí se ozve blížící se hukot, který je ukončen nárazem těžkého předmětu na spirálu péra.)

MATKA: Standa!

(Oba rodiče se vrhnou k uzávěru roury a otevřou ho. Na jeho rubu ještě kmitá velká spirála připomínající přítlačné péro kapesní svítilny. V ústí roury se objeví Standova hlava s chráničem temene, jenž je připevněn pod bradou gumovou páskou. Rodiče uchopí syna za rameno a vytáhnou ho na jeviště jako z trouby. Standa je dlouhým pobytem v potrubí celý prkenný. Je oblečen do lesklého balonového pláště a na prsou má přitisknutou aktovku.)

OTEC: Vítej, synu. Jakou jsi měl cestu?

STANDA: Celkem dobrou. Ovšem se Všetatech byla zase zácpa. Osobní potrubní doprava se tak rozmohla, že dnes už jezdí rourou kdejaký halama. Až do Bakova jsem před sebou tlačil křupana v okovaných botách. (Sáhne si na hlavu.) Ještě teď to bolí.

OTEC: Hlavně žes nikde nečekal.

MATKA: Tatínku, ve Všetatech byla zácpa. Teď to říkal...

OTEC: To je jedno, ale hlavně, že nikde nečekal.

MATKA (k Standovi): Já mám vždycky strach, že se s někým srazíš. Jezdíš jako divoch…

STANDA: Je pravda, že balonový plášť má minimální tření, ale zas to tak dobře netěsní. To bys koukala při pilných jízdách. To má člověk na hlavě široký klobouk a těsní jako píst. Když se s takovým expresním chlapem srazíš, tak tě tejden brní hlava. Zrovna minulou středu: Hučím si to do Trnavy a v Kútech bim ho. Bača v protisměru. Naštěstí ještě nebyl rozjetej. Já měl víc vzduchu, a tak milej bača musel zpátky.

OTEC: Přetlačils ho.

STANDA: Ale hezky jsme si popovídali. Měli jsme hlavy u sebe… Kampak, povídám. A on: Do Prahy… som chcel.

MATKA: A jak se stále máš?

OTEC: Jak jde advokacie?

STANDA: Tu mi ani nepřipomínej, otče. Koho to vlastně napadlo dát mě na práva?

OTEC: To byl matčin nápad.

MATKA: I pan učitel Čermák to doporučoval.

STANDA: Tak řekněte panu učiteli Čermákovi, že mu za to jeho doporučení pěkně děkuju. To mu klidně řekněte. (Rodiče skočí k věšáku a matka pomáhá otci do kabátu.)

OTEC (pro sebe):… že mu Stáníček pěkně děkuje…

STANDA: Ať si posílá na práva… (Všimne si, že se rodiče někam chystají.) Kam jdete?

MATKA: K Čermákovům.

STANDA: Ale ne teď! Až příležitostně. Až ho třeba potkáte. Nebo mu to vůbec neříkejte. Ta vaše ochota mi jde na nervy!

OTEC (zase se svléká): A ty nejsi s povoláním advokáta spokojen?

MATKA: Vždyť je to tak ušlechtilé zaměstnání pomáhat nevinným, urovnávat spory…

STANDA: Jak vy tu žijete! Svět letí dopředu, a co vy? Vyjděte trochu na čerstvý vzduch! Nechte se ovanout tím svěžím… (Rodiče se znovu strojí na cestu.)

MATKA: Tatínku, vem si šálu!

STANDA: Ale teď ne, až příležitostně! Ano. Ochota hloupost! Jak je mi tu mezi vámi těsno! Poslouchejte mě dobře. Celá Praha chodí v rádiovkách! A co vy? (Sáhne do aktovky pro rádiovky, sám si jednu nasadí a dvě hodí rodičům.) Zkuste si je!

MATKA (nasazuje si rádiovku): Tak v tomhle se teď v hlavním městě chodí…

OTEC (rovněž v rádiovce): A proč je tady ten pinďourek?

STANDA: Anténa, tatínku. Symbol rádiového věku!

OTEC (dívá se na matku): Je to nezvyklé…

STANDA: Troufli byste si v tom na náměstí?

MATKA: Já ne.

OTEC: Snad za tmy.

STANDA: Vidíte! Je mi vás líto. V Praze na Václavském náměstí, v Kotcích, na Cimrmanově třídě, všude se to rádiovkami jen hemží!

OTEC: Cimrmanova třída? Tu neznám.

STANDA: Bývalá Ferdinandova.

MATKA: Ta, co vede k Národnímu divadlu?

STANDA: Ta.

MATKA: Tak to je teď Cimrmanova třída…

STANDA: Ano. Chtěli ho poplivat. Chtěli, aby upadl v zapomenutí. Ale mládež si ho nenechala vzít.

MATKA: Jaký to musel být košatý člověk.

OTEC: Byl jsem jednou v jeho divadle. Stačí mi to na celý život.

MATKA: Stando! Ty z náš děláš zápecníky. Ale my jdeme s dobou. Podívej, co jsme si koupili! (Plácne Artura po zádech.)

ARTUR (dozpívá):… a já i hledám synečka. A nyní něco pro zasmání: Veselé příhody se stávají také při výlovu rybníků. Jedna za všechny: V Tučapech zůstal při výlovu jeden pěkný kapr v bahně. Baštýř Adámek vzal podběrák a chtěl kapra nabrat…

STANDA (prohlíží Artura): Hm, zábavný Artur, dvoulampovka, to už má dneska kdekdo. (Vypne Artura.) Ukážu vám něco lepšího. Zhasněte! (Otevře aktovku, matka zhasne světlo.)

OTEC: Maminko, zase vypli proud.

STANDA (vyjme z aktovky baterku a rozsvítí ji. Kužel světla klouže po divácích): Co tomu říkáte?

MATKA: Co je na tom? Obyčejné elektrické světlo.

STANDA: Obyčejné říkáš? Tak rozsviť!

(Matka rozsvítí. Standa ukáže válcovitou baterku.) Podívejte!

MATKA: K tomu nevedou žádné dráty?

STANDA: Ne.

MATKA: Ale, tatínku! Jako bys neznal Voltův článek! Zinková a měděná destička ponořené do roztoku kyseliny sírové.

STANDA (podá jí baterku): Zatřep si s tím!

MATKA (zatřepe u ucha baterkou): Nic tam nežbluňká...

STANDA (vítězně): Suchý článek!

OTEC: Suchý článek? Úplně suchý? Ten pokrok! Kde se to zastaví…

STANDA: V Praze jsou tyto baterky běžnou věcí. Některé vinohradské rodiny mají i dvě až tři. O tom se vám tady v zaostalém Tanvaldě ani nesní. Ale já to tu rozsvítím! Nebudu již juristou!

OTEC: Ty nebudeš juristou?

STANDA: Ne. Ta krátkozrakost dát mě na studium práv! Všeobecná harmonie byla za dveřmi, a vy jste byli slepí. Co s advokátem ve světě, kde lidé nepáchají trestné činy?

MATKA: Copak už nejsou zloději?

STANDA: Jsou, ale nekradou.

MATKA: A co urážky na cti? Bývalo jich vždycky tolik.

STANDA: Nic. Moje kancelář zeje prázdnotou. Loni na podzim jsem propustil i ty dva placené animátory, kteří fingovali v čekárně nával.

OTEC: A co budeš dělat?

STANDA: Baterky. Nebude chalupy v Jizerských horách, kde by neměli baterku značky „Standa Mirvald – Tanvald“. A nebudu vyrábět jen takovéhle. Až se zavedu, hodím na trh (ukáže asi půlmetrovou míru) takhle veliké. A pro budoucnost mám připraven zcela nový typ. Budu vyrábět kapesní svítilny… Nemůže nás někdo slyšet?

OTEC: Tady můžeš klidně, bez obav…

STANDA: Podívejte se radši za dveře.

MATKA (nahlédne do kulis): Nikdo tam není.

STANDA: Budu vyrábět kapesní svítilny takhle veliké. (Rozpřáhne se na celou délku paží.)

OTEC: Ten pokrok! Kde se to zastaví!

MATKA: Takové světlo!

STANDA: Nazvu tento typ Don Šajn. Seznámil jsem se v Praze s jedním chemikem. Pracoval dosud u firmy Knot a Čadil, ale přejde ke mně. To je hlava! Přidával do baterii dvanitrotoluen. Ale teď objevil něco lepšího: trinitrotoluen. Co nevidět mi ho přiveze.

OTEC: Není to špatný nápad, Stando, ale kde vezmeš tovární budovu?

STANDA: Všechno jsem už promyslel. Zařídím se tady doma. V koupelně bude salmiak, v kuchyni lisovna a v ložnici dehet.

MATKA: Stáníčku, a kde budeme spát?

STANDA: I na to jsem pamatoval. Pro staré lidi jsou teď krásné útulky. Vybral jsem vám jeden vysoko v Jizerských horách. Jmenuje se Dědova mísa.

MATKA: Počkej, Stáníčku, abychom si to ujasnili. Nemyslíš snad, že bychom měli opustit tento dům a přestěhovat se jinam?

STANDA: Ale ne. O žádné stěhování nepůjde. Prakticky tu všechno necháte a do ruky si vemete jen uzlíček.

OTEC: Prosím vás, trochu pomaleji. Já vás nestačím sledovat.

STANDA: Je to možný? To jsou prosím lidé, kteří celý život pracovali hlavou!

MATKA: Tatínku, Standa nás chce odstěhovat do Dědovy mísy.

STANDA: Přece jsem řek, že o žádné stěhování nepůjde.

OTEC: No tak vidíš. Co pořád máš s nějakým stěhováním?

MATKA: Stěhovat se nebudeme. Je to horší. Půjdeme jenom s uzlíčky.

OTEC: Já tomu pořád nerozumím.

STANDA: To jsou prosím lidé, kteří celý život pracovali hlavou.

MATKA: Tatínku, soustřeď se: Stáníček nás tady nechce. My dva musíme jít pryč. Tenhle dům si nechá sám a bude tu dělat baterky. Bez nás.

OTEC: Tenhle dům?

MATKA: Ano, tenhle dům.

OTEC: Tenhle dům, který jsem postavili těmahle svýma hlavama?

STANDA: Už jsem si zajistil pár schopných lidí. Z Prahy mi přijede ten chemik a dělníky si zjednám tady v Tanvaldě.

OTEC: My tu nebudeme bydlet?

MATKA: My půjdeme do hor. Na Mísu.

OTEC: Aha. Vidíš, co si lidé všechno nevymyslí. My ti, Stáníčku, taky něco pustíme. Taková hádanka zajímavá. Poslouchej. (Jde a třepne Artura po zádech.)

ARTUR:…v bahně. Baštýř Adámek vzal podběrák…

MATKA: To bylo dřív, tatínku. (Otec zatahá Artura za ušní lalůček.)

ARTUR (jazyk mu v ústech rychle klokotá, a když ho otec přestane za ucho tahat, promluví normálně): …dokonce šest dioptrií.

MATKA: Ještě dřív. (Otec a Artur opakují hru.)

ARTUR: Něco pro chytré hlavy: Pekař měl na levém oku tři dioptrie a na pravém oku dvě a půl dioptrie…

STANDA (který během předchozího dialogu starostlivě naslouchal u potrubí): Tiše! Vypni ho! (Matka Artura vypne.) Myslel jsem, že už jede ten chemik.

OTEC: Škoda, žes to nedoposlech, Stáníčku. To bys možná ani ty neuhod.

MATKA: Stáníčku, tatínek pořád ještě nepochopil, co po nás chceš. Ale jestli s tím nepřestaneš, tak mu to možná dojde a pak bude zle!

OTEC: Je to patnáct a půl dioptrii.

STANDA: Tak dost. Ve chvíli, kdy přede mnou stojí úkol dát lidstvu více světla a před vámi třicetikilometrový ostrý pochod do hor, není čas na řeči. Běžte balit.

MATKA: A tobě je, Stáníčku, jedno, co si o tobě pomyslí lidé?

STANDA: Řekněte jim všem, že pokrok je něco jako řeka…

OTEC:… Jako řeka… (bere si šálu, klobouk a hůl)… já to vezmu horem a ty jdi přes náměstí.

MATKA (váže si šátek):… U Kouřilů musíš pořádně zabouchat, víš, že neslyšej.

STANDA:… která se valí nezadržitelně vpřed, a co jí stojí v cestě, to smete. Řekněte jim, že váš syn…

OTEC: Já nevím, jestli si to budu všechno pamatovat…

MATKA: Hlavně nezapomeň vyřídit, že se rozvodní Jizera.

STANDA:… je posel světla! Řekněte jim… Ale ne teď! Až cestou. Až se vás budou ptát, kam jdete! Ta ochota spojená s hloupostí!

(Otec a matka si odloží, Standa se zadívá oknem ven.)

Teď mě napadá, že sem neprojedou nákladní automobily. Musím dát vykácet višňový sad.

OTEC: Náš višňový sad? Stromy, které jsme dali zasázet těmahle svýma hlavama?

STANDA: A tím odpadá i starost o dřevo.

OTEC: Poslyš, maminko, možná, že jsem zbytečně vztahovačný, ale tak se mi zdá, jestli my tu Stáníčkovi nevadíme.

STANDA: No, konečně!

MATKA: Ne, Stáníčku, ještě nepochopil. Zatím jenom krouží kolem.

OTEC: Ale to on by řekl. Viď, Stáníčku?

STANDA: Vždyť snad hovořím jasně.

OTEC: No vidíš. To on by řekl, kdyby něco nebylo v pořádku.

STANDA: Podívejte, už není čas. Vozy se salmiakem míří na Tanvald a chemik s trinitrotoluenem sviští potrubím.

OTEC: Vidíš, maminko, jak je Stáníček vzdělaný. Trinitrotoluen! To já bych neuměl ani vyslovit.

STANDA:Já nevím. Já vás snad budu muset přímo vyhodit.

OTEC: A co v Praze, Stáníčku? Jak jde advokacie?

STANDA: To by nikam nevedlo. Pěkně se oblékněte a šťastnou cestu. (Začne je oblékat.)

MATKA: Stando, ještě máš čas. Ještě nic netuší.

(Standa narazí otci kulicha přes oči.)

OTEC: Maminko, zase vypli proud. (Matka mu oči odkryje.)

MATKA: Už ho zase zapli, tatínku.

OTEC: A co máme vyřídit? Že pěkně děkuješ panu učiteli za tu advokacii, potom ta rozvodněná Jizera. Ale, Stáníčku, nepočkalo by to až potom?… Až půjdeme s těmi uzlíčky do Mísy… tedy rozhodně nejde o stěhování… je to horší…

MATKA: A už to má! Tatínku, já pustím Artura, nechceš?

OTEC: Maminko, podej mi hůl.

STANDA: To je rozumný slovo. Hůl a dobrý boty a do večera jste tam.

MATKA: Počkej, Stáníčku, kdo ví, k čemu on tu hůl chce. On čte teď ty staré knihy a tam kolikrát otec vzal hůl a nikam nešel.

OTEC: Podej mi hůl.

MATKA: A co takhle něco pro zasmání, tatínku? (Pustí Artura.)

ARTUR: Všelijak se mezi rybáři motal, až se zapletl do sítí. Namoutě, řekl baštýř Adámek…

OTEC (zastaví Artura): Tady končí zábava, maminko. To jsme si vychovali! To jsme si hřáli v kožiše… na prsou! Těmahle svýma holýma hlavama! Ale to jsi na omylu, chlapečku. Ty si možná myslíš, že jsme jenom staří, opuštění, do starého železa, ale my, rozumíš, my máme, chlapečku, v Praze syna advokátem a ten už se postará, aby si na nás nemoh jen tak někdo…

MATKA: Ale to je on! Ten advokát nás chce právě vyhodit.

OTEC: No tak to by tak ještě scházelo. Aby nás nějaký advokátek s prázdnou čekárnou chtěl vyhnat z našeho vlastního domu.

STANDA: Ale to je nesmysl, abych já vás někam vyháněl. Vy musíte jít dobrovolně. Vždyť jste dospělí lidé.

OTEC: Já ti něco řeknu. Víš, co to je facka?

STANDA: To nevím.

OTEC: To bývaly takové časy, že když dítě zlobilo, tak otec použil facku. To jsem teď četl ve staré knize, jmenuje se to Šrajchpudlíci a jsou tam vysvětlivky, jak se taková facka dělala. To ten otec takhle natáhl ruku a teď s ní vší silou máchnul. A tady někde měl ten syn obličej.

MATKA: Ale teď je jiná doba, tatínku.

OTEC: To je taky jeho jediné štěstí. Protože byly i horší věci. Jak jsou tady u žaludku takové ty dršťky, tak když tenkrát chtěli někomu hodně ublížit, tak si vyhlédli takovou jednu zvlášť citlivou dršťku a tak dlouho do ní tloukli, až tomu štrajchpudlíkovi tu drštku rozbili.

STANDA: Podívejte, já bych vám moh půjčit baterku, ale bude lepší, když tam dorazíte za světla.

OTEC: Víš, co my se ti na tu tvou baterku…?

MATKA: Tatínku, jen žádné archaismy!

OTEC: My se ti na tu tvou baterku… Maminko, podej mi slovník.

(Matka podá otci slovník.)

OTEC (začne horečně listovat): My se ti na tu tvou baterku … tady jsem to nedávno někde… Vysočina! Českomoravská… Ne, to by bylo někde jinde… Výstava! Vystavovati… Ne, to už jsem zase přejel.

MATKA: Najdi p, tatínku, tam toho je!

OTEC (listuje): Pacholku!

MATKA: Dál! Tam jsou lepší.

OTEC: Ponožka, popelnice, poplach!

MATKA (vytrhne mu slovník z ruky): Ukaž, já mu to povím sama. Víš, co jsi? Jsi… ježíš, já jsem tak rozčílená, já se snad do toho nestrefím… Prazáklad! Prezence! To jsme se dočkali. Na vlastním dítěti. Prchlivec! Tak, a teď jsem to našla. Teď ti to povím. Teď ti povím to slovo, které se říkalo za starých časů, když na sebe byli lidé ještě zlí. Tak zlí, jako jsi ty na nás. Teď poslouchej. Víš, co jsi? Ty jsi průduch! Tak. To je ta nadávka, kterou lidé uzavřeli do slovníků jako výstrahu budoucím generacím. A to slovo jsem musela říci já tobě. Matka synovi. Průduch. Bože, odpusť mi. (Opře se mimoděk o Artura.)

ARTUR: Veselé příhody se stávají také při výlovu rybníků. Jedna za všechny…

STANDA: No, a teď ty praktické věci: správce útulku Dědova mísa se jmenuje Kruta, budete se u něj hlásit.

ARTUR: …V Tučapech zůstal při výlovu rybníku jeden pěkný kapr v bahně.

STANDA: Vemte si s sebou chleba, počítá se s vámi až od zítřejší snídaně.

(Během tohoto hovoru, v němž se Standovy a Arturovy věty překrývají, vezme otec z poličky knihu, vyhledá stránku, uchopí Standovu baterku a zkouší s ní různé pohyby, které se podobají úderu klackem do hlavy.)

ARTUR: Baštýř Adámek vzal podběrák a chtěl kapra nabrat.

MATKA: Je to tak. Mám syna průducha!

STANDA: Program budete mít pestrý: první týden karanténa, později budou povoleny vycházky.

ARTUR: Bidlo podběráku však bylo krátké, a tak se baštýř Adámek musel za kaprem řádně naklonit. (Otec již zřejmě zvládl techniku úderu a nyní zkoumá temeno synovy hlavy, zda skutečnost odpovídá návodu v knize.)

STANDA: Nepište mi, nebudu mít čas ani na čtení, ani na psaní, budu zcela ponořen do salmiaku a dehtu.

ARTUR: Než se nadál, ztratil rovnováhu a sletěl po hlavě do bahna.

(Otec už ví, jak na to, zkusí si úder nanečisto, ale pro jistotu ještě naposledy odběhne ke knize.)

MATKA: Když si vzpomenu, že jsem tě kojila vlastní hlavou...

STANDA: Každou sobotu taneční zábava, každou neděli pohřeb. (Otec konečně praští Standu baterkou do hlavy. Standa se tiše sesune na podlahu.)

ARTUR: A tak se v bahně mrskali dva: kapr a baštýř Adámek.

OTEC: Kdepak, maminko, ty staré knihy nebudeme pálit. Tam jsou užitečné věci.

MATKA: Tatínku, neměl by se Stáníček pomalu zvednout, aby byl v Praze včas?

OTEC: Tak, tak. Pojď, zvedneme ho spolu. (Oba nasadí Standovi rádiovku, dají mu na břicho aktovku, zasunou ho do roury a zavřou poklop. Je slyšet, jak Standa nabírá v potrubí rychlost. Zároveň ale, jako by se kdosi jiný přibližoval. Rodiče zase usednou proti Arturovi. Tu se ozve z potrubí mohutná detonace.)

MATKA: Tak se toho chemika přece jen dočkal.

ARTUR: Všichni kolem se notně zasmáli. Nebo jiná příhoda: Mladý Podskalský byl na výlovu poprvé…

(OPONA)

Seminář II.

• Cirmrmanovy sportovní úspěchy
• Cimrmanův potomek
• Úvod ke hře Vizionář

Výprava do Cirmanova Liptákova (seminář II.)

Cirmrmanovy sportovní úspěchy

Pavel Vondruška:

Dovolte mi, přátelé, abych svůj příspěvek zahájil vzpomínkou člověka, který měl to štěstí, že se s Cimrmanem osobně setkal. Je to důchodkyně paní Josefa Žaludová:

Mně bylo tehdy sedm let a byla jsem v tom Supu nejmladší. SUP, to bylo divadlo, to bylo cvičení, běhali jsme, skákali a při draní peří se toho navyprávělo, až hanba. Cvičební úbory jsme neměli, to on nechtěl, on chtěl, aby to bylo jako ze života. Protože on vždycky nám říkával: „Já chci, aby to bylo jako ze života.“ A my jsme každý den běželi a on stál u topolu a čekal a počítal. A na mě on nedal dopustit, asi proto, že jsem byla nejmenší, a to Růža vždycky říkala: „Tebe on má rád, tobě on počítá pomalejc.“

Svým vyprávěním připomněla paní Žaludová Cimrmanovu liptákovskou tělovýchovnou organizaci SUP. Byla to zkratka a znamenala SPORT-UMĚNÍ-PEŘÍ. Cimrmanův přínos do této oblasti se dosud podceňuje. (V té chvíli dr. Svěrák vykřikne bolestí. Ukáže se, že mu ptakopysk, jehož klec doc. Weigel odložil těsně k jeho nohám, vyžral velkou díru na ponožce. Doktor Svěrák je ošetřen a ptakopysk pokárán.)

Nikdo z našich sportovních historiků se např. nezmiňuje o Cimrmanově účasti na olympijských hrách. A přitom se přihlásil již na 2. olympiádu v Paříži r. 1900 jako skokan, sprinter, diskař, vzpěrač a maratónec. V poslední chvíli však onemocněl zánětem žil, zánětem středního ucha, zánětem slepého střeva a zánětem plic, a tak sledoval olympijské soutěže jen jako velmi zanícený divák.

Na třetí olympiádě v USA chtěl Cimrman překvapit svět skokem o tyči. Ale byrokratičtí úředníci železniční stanice Tanvald odmítli přepravit jeho sportovní náčiní, neboť z krátkého vagónu lokálky přečnívalo. Cimrmn tedy běžel se svou tyčí přes les do Liberce, odkud byly vypravovány delší rychlíkové vozy. Jeho spěch však zmátl nadlesního Schmoraze, který se domníval, že Cimrman prchá s kradeným dřevem, a vystřelí na něho. Než se rány zahojily, byl parník do Ameriky již v půli oceánu.

Na Járu Cimrmana se usmálo štěstí až v r. 1908, kdy přijel do Londýna jako obchodník s obuví. Jeho slavné tretry „koniášky“ se staly šlágrem londýnských olympijských her, a tak česká dovednost pomohla zase jednou k vítězství borcům jiných národů.

Takto bychom mohli ve výčtu Cimrmanových sportovních úspěchů pokračovat dál. Ani šachová literatura neuznala za vhodné zařadit Cimrmana do seznamu světových velmistrů, ačkoli jedině on dokázal vyvést z rovnováhy tak neotřesitelného šachistu, jakým byl Capablanka, když mu při jeho simultánce v Madridu hrozil dvojitým šachem, což velmistra znervóznilo natolik, že ohlásil tah na G 12, čímž se ocitl zcela mimo šachovnici, a zaznamenal tak vlastně první aut v dějinách šachu.

Pokud jde o liptákovský SUP, Cimrman prosazoval zásadu „aby to bylo jako ze života“. Proto odmítal, aby se pro sport na vsi vytvářely nějaké zvláštní podmínky: běžecké dráhy, cvičební úbory, speciální obuv. Říkával: „Bude-li vás honit četník nebo budete-li spěchat na vlak, také neodložíte zavazadla a nepřevléknete se do trenýrek s lampasy.“ A tak organizoval závody vesnické mládeže s kufry a v zimnících. Sám naběhal takto desítky kilometrů a často svým tréninkem uvedl obec v omyl. Když ho lidé viděli, jak se všemi svými zavazadly pádí ze vsi, mnozí si již mnuli ruce, že se světoběžník konečně odhodlal k odchodu a že chytá vlak. Zklamaně pak sledovali, jak u božích muk otáčí, chytá druhý dech a uhání zpět.

Zakončeme tento malý exkurs do Cimrmanovy činnosti sportovní opět vzpomínkou paní Žaludové:

A jednou jsme zase takhle stály u topolu, všechny děti ze Supu, on krásně běžel, vidím to živě před sebou, měl v levé ruce kufr, v pravé takovou odřenou kabelu a na zádech ranec. Běžel rychle, děti říkaly, to bude dneska rekord, už byl na kopci a my napočítali teprve do padesáti, pak nám zmizel z očí, a Růža mi říkala, počítej poctivě. A počítali jsme a už se stmívalo a on se pořád nevracel. A když už byla tma, povídá Frantík Hlavsů, to už nemá cenu, pojďte domů. A tak jsme šly, to víte, byly jsme ještě děti, všechno jsme taky ještě nechápaly, ale mě už tenkrát něco říkalo, že to asi nebylo závodění, ale na vlak.

Cimrmanův potomek

Dr. Zdeněk Svěrák:

Po tomto dojemném svědectví o Cimrmanově odchodu z Liptákova se zastavíme u poslední otázky, kterou naše expedice řešila: zda Jára Cimrman zanechal či nezanechal v Liptákově potomka. Profesor vídeňské konzervatoře Erich Fiedler a s ním řada jiných badatelů konzervativních směrů se s touto otázkou vypořádali jednoduše: Cimrman nebyl ženat, tudíž nezanechal potomka. My moderní badatelé dnes již víme, že i člověk, který není ženat, může krásně zanechat potomka. Takového potomka však nelze hledat v matrikách a musí se sáhnout k jiným metodám. Nejspolehlivější je pátrat po dědičných znacích. Pokud však jde o Cimrmanovu fyziognomii, mnoho dokladů se nedochovalo. Cimrman, jak možná víte, měl zásadní odpor k fotografování zblízka – známe jen několik jeho leteckých snímků. A tak se o jeho podobě dochoval jediný doklad: mistrova busta. Ta je v majetku našeho divadla, má ovšem dnes už všechny rysy ztrhané. Jeden charakteristický detail je však na ní dodnes patrný: zvláštní tvar profilového obrysu hlavy. Nápadná je tu neobvyklá výduť na temeni, v odborné literatuře nazývaná „pahrbkem geniality“.

Naším úkolem tedy bylo najít mezi obyvatelstvem liptákovské lokality podobný profilový obrys. Použili jsme metody přítlačné tabulové kontury. Zkoumaná osoba dá hlavu na stůl, vědec ji levou rukou přitlačí a pravou obtáhne. Vypadá to na první pohled jednoduše, ale já jsem, přátelé, touto metodou v Liptákově pracoval – neřekli byste, jak je obtížné přinutit některé lidi, aby vám dali hlavu na stůl. Často docházelo i ke konfliktním situacím. Takový výzkum může v terénu provádět jen skutečně silná vědecká osobnost. Teprve po několika dnech krušné práce se ukázalo, že optimálním místem pro získání profilových obrysů je hostinec U Sirotků těsně před zavírací hodinou, kdy tam bývá řada osob u svých stolů k obtažení ideálně připravena. Mohu vás však potěšit sdělením, že naše práce přinesla své plody, tedy spíše plod, a tímto plodem je třicetiletý liptákovský občan pan Josef Schmoranz. (V sále se rozsvítí.)

Při jméně Schmoranz se vám myslím rozsvítilo. Ano, je to vnuk nadlesního Aloise Schmoranze z lesovny pod Mariánskou horou. Pan Schmoranz stojí tamhle připraven, buďte tak laskav, pojďte sem k nám na jeviště. (Schmoranz, který stál u dveří do sálu, přijde na scénu.) Já vás vítám. Tak to je, vážení přátelé, pan Josef Schmoranz, vnuk Járy Cimrmana. Nebude vám vadit, když divákům ukážu vaši lebku? (Schmoranz zavrtí hlavou a vědec ukáže obrys Cimrmanův i Schmoranzův.) Vidíte, že tvar skeletu génia i pana Schmoranze jsou prakticky totožné. Pan Schmoranz však po Cimrmanovi nezdědil jen bouli na hlavě, ale i základní povahové rysy. Mám tu na mysli především onu příslovečnou cimrmanovskou odvahu. Ta se projevila už ve volbě povolání pana Schmoranze.

Prozraďte prosím divákům své povolání, pane Schmoranz. Schmoranz: Tak já jsem úředník.

Svěrák (zaskočen): Ale já tu mám napsáno, že jste pyrotechnik…?

Schmoranz: Ne. Já jsem úředník.

Svěrák: Co teď? To mě trochu zaskočilo. Já jsem si pro pana Schmoranze připravil celou řadu pěkných pyrotechnických otázek… Ale ono to možná půjde. Tak povězte nám nejprve, jak jste se ke svému povolání dostal.

Schmoranz: Já jsem po absolvování devítiletky vystudoval dvouletou nástavbu pro úředníky z povolání.

Svěrák: Takové povolání vyžaduje jistě železné nervy a notný kus odvahy… Nebránili vám rodiče, když jste jim poprvé řekl, čím chcete být?

Schmoranz: Ne, naši s tím tak trochu počítali. U nás v rodině se to povolání dědí – tatínek byl úředník, jeho strýc byl úředník, i moje sestřenice je úředník.

Svěrák: No, že si i žena zvolí takové povolání…

Schmoranz: U nás v rodině je to taková posedlost. Já už jako kluk jsem chtěl být úředníkem.

Svěrák: A neměl jste ve škole nějaké potíže? Myslím, jestli jste třeba nenosil po kapsách nějaké ty nebezpečné… materiály?

Schmoranz: No tak… někdy jsem byl přistižen, jak si pod lavicí čtu faktury.

Svěrák: A teď nám povězte něco o své práci. Tak vy ráno vstanete, že, umyjete se, nasnídáte, jako my normální smrtelníci.

Schmoranz: No, jistě. Já myslím, že o tom našem povolání panují přehnané představy. Já doma žiju jako každý jiný člověk: s dětmi si pohraju, žena mi tyká…

Svěrák: Teď taková věc, nevím, jestli to není služební tajemství: Nemáte vy k vlastní dispozici nějaké ty speciální… víte, co mám na mysli? (Naznačí úder a výbuch.)

Schmoranz: Ano, já pochopitelně mám své vlastní razítko.

Svěrák: Nemáte je náhodou s sebou? Aby diváci viděli, …

Schmoranz: To jsou právě ty zkreslené představy o našem povolání. Lidé si myslí, že nosíme razítka po kapsách. Razítko nesmí za žádných okolností opustit kancelář. Existují jedině dvě výjimky: požár a mobilizace. To je takzvaná PM-výjimka.

Svěrák: A teď, pane Schmoranzi, poslední otázku: Jak vy s takovou věcí pracujete? Já jsem to viděl ve filmu, ale tam už člověk jenom sleduje, jak přijdete a odpálíte to.

Schmoranz: Tak „odpálit“ není to pravé slovo pro ten pohyb, který já při razítkování provádím. Ať už jde o razítkování jednoduché nebo o razítkování s mezidechem (naznačí navlhčení razítka), jde v každém případě o takový speciální kolmý úder, pro který bohužel nemáme přesný odborný výraz. Já osobně, když o tom hovořím, říkám, že to razítko na ten papír prdnu.

Svěrák: Ano. Tak děkuji za rozhovor a na shledanou.

Úvod ke hře Vizionář

Na závěr dnešního večera zhlédnete, milí přátelé, Cimrmanovu hru Vizionář. Je to sice jen nevelká divadelní hříčka, ale vymyká se všemu, co jsme až dosud z Cimrmanova pera poznali. Nám se zdá, jako by se autor touto hrou loučil se svou dobou. S tou dobou, kdy se tančil vídeňský valčík, kdy se lidé učili létat a telefonovat, kdy se tlačili u pokladen prvních kinematografů. Neznáme přesné datum ani místo Cimrmanovy smrti. Jedno však víme: ve chvíli, kdy se onen vídeňský valčík ztrácí v rachotu výstřelů první světové války, ztrácí se z dějin i stopa našeho Járy Cimrmana.

Vizionář

(Drama ze žhavé minulosti)

Osoby:

HLAVSA, sedlák
FRANTIŠEK, jeho syn
PTÁČEK, uhlobaron
SMRTKA

(Selská světnice bohatého statku, v jejímž zařízení dominují kachlová kamna s troubou.)

HLAVSA: Podívejte se, pane Ptáček, my vizionáři do tý budoucnosti vidíme, ale vidíme z ní jenom takový výjevy. Dám vám příklad: vidím oheň. Hoří stavení, běhají tam lidi s kbelíkama. Co z toho můžu vyčíst: Že vyhoříte. Že to zachvátí stodolu nebo chlívy, můžu poznat sousedy, co vám pomáhají hasit, ale to je tak všechno. Nemůžu vám říct, kdo vám to podpálí, kterej den přesně se to stane a jestli vám to pojišťovna zaplatí. Bohužel právě tyhle věci lidi nejvíc zajímají. Nanejvýš se můžu podívat, jak to neštěstí ponesete. Jenomže to už je zase další výjev a ten si musíte zaplatit zvlášť. Když vás pak uvidím, jak se houpete na větvi, pak teprve můžu říct, že vám pojišťovna nic nezaplatí. Rozumíte tomu?

PTÁČEK: Ano, jistě.

HLAVSA: A teď ty nacionále. Jméno?

PTÁČEK: René Ptáček.

HLAVSA: Bydliště?

PTÁČEK: Praha.

HLAVSA: Povolání?

PTÁČEK: Uhlobaron.

HLAVSA: Hm. To musí být zajímavé povolání.

PTÁČEK: Mě to baví. Mám pět dolů. Tři v Ostravě a dva na Kladně.

HLAVSA: Máte nějaké děti?

PTÁČEK: Kvůli tomu jsem právě tady. Mám syna a dceru. O syna starost nemám, ten má budoucnost jistou. Chce být také uhlobaronem. Ale u dcery, to víte, tam záleží na tom, jak se vdá. A tady bych od vás potřeboval odbornou radu.

HLAVSA: Tak mi pěkně najednou řekněte, co vás trápí, a potom, až já ji otevřu, tak už mi do toho nemluvte, poněvadž já to z ní musím dostat, dokud je horká. A taky mi dneska není nejlíp. Všude mě píchá, tak prosím vás stručně a jasně.

PTÁČEK: Terezka má dva nápadníky. Líbí se jí oba a nemůže se rozhodnout. My s manželkou bychom jí rádi poradili. Jenomže to víte – s vámi snad mohu mluvit otevřeně, jsme dospělí lidé – ti mladí se vlastně doopravdy poznají až o svatební noci. A to už bývá pozdě. My máme v rodině jednu takovou tragédii. Sestra se provdala za Mazavku…

HLAVSA: To je tedy tragédie. Jak muž pije…

PTÁČEK: Ne, on doktor Mazavka je abstinent. Ale také: sestra se s ním seznámila, viděla, že je to slušný, urostlý, zdravý mládenec, no a pak přišel ten okamžik, kdy spolu poprvé ulehli do manželské postele. A tu sestra objevila, že spolu nemohou spát. Ona nás jednou schválně pozvala, abychom se sami přesvědčili, a skutečně, pantáto, já vám řeknu, jak ten člověk chrápal, to jsem v životě neslyšel. S ním se v jedné místnosti nedalo spát.

HLAVSA: A co ti dva nápadníci? Taky chrápou?

PTÁČEK: To je právě to. Terezka jako slušné děvče to pochopitelně vědět nemůže. Tak jsme se s manželkou rozhodli, že to zjistíme sami. Vždycky když za Terezkou přijdou…

HLAVSA: Oni chodí oba zároveň?

PTÁČEK: Jo. Než se Terezka rozhodne, chodí oba. My jim dáme najíst a pak je hned: pánové, zdřímněte si, máme tu dva otomany… manželka jim naklepává polštářky, ale oni jako by něco tušili, mizerové, si nelehnou a nelehnou. Takže kdybyste se mi na ně podíval, s kterým by byla Terezka šťastná.

HLAVSA: Já se vám na ně kouknu, ale to máme dva výjevy, bude to stát dvakrát tolik.

PTÁČEK: Jistě, stejně nevím co s penězma.

HLAVSA (postaví židli proti troubě): Tak na kterýho se mám podívat nejdřív?

PTÁČEK: Na pana Daňka třeba. To je jedno.

HLAVSA (otevře troubu): Ježíš, to je hrozný!

PTÁČEK: Chrápe, že jo! Já jsem si to myslel.

HLAVSA: Ale ne. Hrozně mě píchá v zádech. Proč mě to dneska tak bere?

FRANTIŠEK (otevře dveře): Tatínku, promiň, že ruším, ale nezapomněl jsi, že máš dneska umřít?

HLAVSA: No jo! Ta moje hlava. A já nejsem vůbec nachystanej. Já na to zapomněl jako na smrt. Takových věcí mám zařídit. Pojď mi, chlapče, přikládat, ať máme to věštění z krku. (František přisedne ke kamnům a prohrábne je.)

HLAVSA: Oholit se, převlíknout, ten grunt odkázat, teď vy do toho s těma nápadníkama… (Ozve se zaklepání.)

HLAVSA: Dále!

(Vstoupí pán v městských šatech, v levé ruce aktovku, v pravé kosu.)

SMRTKA: Dobrý den. Tak jsem tady.

PTÁČEK: Já jsem tu jen na návštěvě.

SMRTKA: Příbuzný? (Smrtka se k němu blíží, aby mu potřásla rukou.)

PTÁČEK: Ne, jen zákazník.

SMRTKA (mu tedy ruku nepodá): A vy?

FRANTIŠEK: Já jsem syn.

SMRTKA: Tak upřímnou soustrast.

(Potřese mu pravicí.)

HLAVSA: Vy jste…

SMRTKA: Já jsem Smrtka.

HLAVSA: Mě to trochu zaskočilo, já bych si potřeboval ještě zařídit pár věcí.

SMRTKA: Nehodláte se doufám vzdalovat. Víte, abych vás honil s kosou po kopcích, to už není pro mě.

HLAVSA: Ne, tady zůstanu. Jenom se oholím, panu Daňkovi se podívám na Ptáčka…

PTÁČEK: Obráceně.

HLAVSA: Totiž panu Ptáčkovi se podívám na Daňka.

SMRTKA: Tak ale rychle. Víte, on to každý oddaluje, ale nemá to cenu.

HLAVSA (přinese židli): Tak se tady zatím posaďte…

SMRTKA (se zasvěceně usměje): Pane Hlavsa, tyhle triky s tím lepidlem já znám. Jednou jsem si na to sednul, ale přece si na to nesednu podruhý.

HLAVSA: To je poctivá židle. Podívejte. (Sahá na sedadlo.)

SMRTKA (usedá): Já bych vám to taky nedoporučoval. Ještě rádi mě tenkrát odlepili.

HLAVSA (posadí se ke kamnům, otevře troubu a zírá do ní): Tak se do toho dáme. Víte, já věštím nejradši z trouby, protože se potřebuju dívat do naprostý tmy. A ten horkej luft, co z ní jde, to jako by na vás vanul dech dějin. – Tak se ukaž, Daňku. Kdepak tě máme? V Praze! A hele, jakej má velkej podnik. Těch strojů! Dokonce lokomotivy. A má tam kamaráda. Ale nespí mi, pane Ptáček. Co s tím budeme dělat?

PTÁČEK: Že bychom chvíli počkali? Třeba se po obědě natáhne.

HLAVSA: To nejde, pane Ptáček, já nemůžu nechat tady pana Smrtku tak dlouho čekat.

SMRTKA: Správně. Žádný zdržování.

PTÁČEK: Tak se mi, prosím vás, ještě podívejte na toho druhého nápadníka.

HLAVSA: Jak se jmenuje?

PTÁČEK: To je pan Kolben.

HLAVSA (se opět dívá do trouby): Tak se ukaž, Kolbene. Kdepak tě máme? V Praze! A hele, jakej má velkej podnik. Těch strojů. A má tam kamaráda.

PTÁČEK: Ale počkejte. To tam máte zase toho Daňka. To už jste říkal.

HLAVSA: Kdepak. Tohleto je Kolben. Dokonce lokomotivy! Ale taky mi nespí. No, nedá se nic dělat. Tak to máme Kolben-Daněk po pěti korunách, celkem dostanu deset korun. (Zavře troubu.)

PTÁČEK: Ale to hlavní, pane Hlavsa, to chrápání, to jsem se vlastně nedověděl.

HLAVSA: Taky to máte levnější. Jinak by to stálo dvacet.

SMRTKA (vstane): Tak hotov?

HLAVSA: Nezlobte se, ještě ten grunt odkázat synovi.

SMRTKA (si zase sedne): Tak ale rychle, prosím vás.

HLAVSA: Milý synu, celý život jsem se dřel, abyste se vy, moje děti, měly dobře. Jak víš, tvého mladšího bratra Václava jsem dal vyučit popelářem a tobě, prvorozenému, odkazuji náš grunt. A není to malý grunt. Máme na devadesát korců polí a luk (Smrtka si začne brousit kosu), deset korců lesa, jeden rybník, deset kraviček, tři bejčky, dva páry koní, tucet prasat, drůbež nepočítaje. To všechno, Františku, bude odedneška tvoje. Tady pan Ptáček je svědek.

PTÁČEK: Jestli tomu dobře rozumím, tak ten podnik pana Kolbena je stejného druhu jako podnik pana Daňka?

HLAVSA: Jo. – A ve slamníku, Františku, jsou peníze na tu parní mlátičku.

PTÁČEK: A který z těch podniků je větší?

HLAVSA: Ty podniky jsou jeden jako druhý.

PTÁČEK: Úplně stejné?

HLAVSA: Navlas. A hypotéku na barák, Františku, jsem už taky splatil.

FRANTIŠEK: Milý tatínku, já vám děkuji za všechnu tu vaši dřinu, za to, že jste se celý život uskrovňoval, abysme my děti neměly nouzi.

HLAVSA: Děti jsem vychoval dobře.

FRANTIŠEK: Ale ten grunt, tatínku, ten náš velkej grunt já nechci.

HLAVSA: Co říkáš?

FRANTIŠEK: Ale ten grunt tatínku, ten náš velkej grunt já nechci.

HLAVSA: A proč?

FRANTIŠEK: Já nechci bejt bohatej.

PTÁČEK (se usměje): No tohleto tedy… To jsem ještě neslyšel! On nechce být bohatý. Vám snad, hochu, přeskočilo.

HLAVSA: Ale ne. To my jsme jednou tu troubu strašně. rozhicovali a viděli jsme neuvěřitelný věci. Chlapec se toho polekal.

FRANTIŠEK: Já ten grunt nechci.

HLAVSA: Ale neboj se, synu. Kdoví co ty výjevy znamenají. Já myslím, že bohatí to budou mít vždycky dobrý.

FRANTIŠEK: Ne, ne. Co trouba ukázala, to se vždycky stalo.

PTÁČEK: A copak? Copak jste tam viděli tak hrozného?

HLAVSA: Do toho se nepleťte, pane Ptáček, vy jste si zaplatil Kolbena-Daňka a tohle je zas jiná předpověď.

PTÁČEK: No počkejte, pane Hlavsa, tady se naznačuje, že majetné lidi stihne snad nějaký úpadek nebo co. A to mě jako uhlobarona eminentně zajímá. Na to já bych si rád připlatil, abych věděl, co nás čeká.

HLAVSA: Pane Ptáček, já tady teď musím dát do pořádku rodinný věci, žádný další zakázky už neberu.

SMRTKA: Správně. Končíme. Nic novýho nerozjíždět!

HLAVSA: To jsem to dopracoval. Celej život se od slunka do slunka dřu na poli, po večerech ještě přivydělávám u trouby, a nakonec mi syn oznámí, že o to hospodářství nestojí. To ti není hanba, říct takovou věc starýmu tátovi v jeho poslední hodině?

SMRTKA: Tak hodinu ne, pane Hlavsa, to jsme si nedomluvili. Já nemám jenom vás.

HLAVSA: To jsem tedy nečekal. A jak si to představuješ? Co já teď mám dělat, když jsem vlastně už na smrtelný… židli?!

PTÁČEK: Pane Hlavsa, já nevím, co v té troubě bylo, ale kdybyste věděl, co já mám pod zemí uhlí. A to mě švagr ještě přivedl na myšlenku, že bych si mohl vedle toho uhlobaronství něco přivydělat jako finanční magnát. Takže já tu budoucnost v našem fochu vidím velice růžově. (Smrtka se zasměje.)

PTÁČEK: Vy se smějete?

SMRTKA: Mě si nevšímejte.

PTÁČEK: Vy něco víte? (Smrtka se jen vědoucně usměje.)

PTÁČEK: A nemohl byste nám to prozradit?

SMRTKA: Kdepak. To my nesmíme říkat.

PTÁČEK: No tohleto tedy! To jste mi tedy, pánové, nasadili pěkného brouka. Řeknu vám, pane Hlavsa, za ty peníze jste mě moc nepotěšil. S tím chrápáním jste mi neporadil a teď ty divné řeči o majetku. Kdybyste aspoň řekl něco určitějšího, aby člověk věděl, na čem je.

HLAVSA: Vidím jen výjevy. Vždycky jsem viděl jen výjevy.

SMRTKA: Pánové, vy to opravdu protahujete. Já nejsem žádný pedant, ale mně stojí práce. (Vytáhne cibule.) V Tanvaldě U labutě je teď rvačka a ten cikán jim tam už půl hodiny běhá po lokále s nožem v zádech. Tak prosím vás mějte taky trochu uznání.

PTÁČEK: Pane Hlavsa, přiložíme a vy se nám rychle podíváte do tý trouby. Vždyť nejde jen o mě. Udělejte to už kvůli svému synovi. (Františkovi) Hoďte tam poleno, mladý pane.

HLAVSA (mávne rukou): Tak tam nalož, Františku, já se mu na to kouknu.

(František přiloží. Smrtka si vytáhne z aktovky kladívko a kovadlinku a začne si naklepávat kosu.)

HLAVSA (otevře troubu): Otevři mi dole popelník… No, a je to tady. Dneska je pěknej obraz. Vidím věž. Vidím kolo.

PTÁČEK: Ano, to je těžní věž.

HLAVSA: Je tam taková krásně kovaná brána.

PTÁČEK (pro hluk naklepávání neslyší): Cože?

SMRTKA: Kovaná brána! Vy jste snad hluchej!

PTÁČEK: Tak to je Terezka. Můj nejmilejší důl. Je to napsáno nad bránou. Terezka.

HLAVSA: Prosím vás, nemůžete s tím na chvíli přestat (Smrtka mu vyhoví.) Tady se nedá pracovat. Tam není napsáno Terezka. Tam je Pe… Petr.

PTÁČEK: Petr? Já přece žádného Petra v rodině nemám? Proč já bych… Leda že by Terezka měla syna a že by se to jmenovalo po vnukovi.

HLAVSA: Počkejte, to není celý, tam je napsáno Petr… Bezruč.

PTÁČEK: Jak?

HLAVSA: Petr – něco červenýho – Bezruč.

PTÁČEK: No tohleto… Bezruč? Počkejte, není to ten, co píše proti nám ty básničky?

HLAVSA: Já básničky nečtu.

PTÁČEK: No jo, to je on. Ale že já bych po něm pojmenoval důl? To je nesmysl! Ledaže by ho ode mne koupil. Ale že by mu ty básničky tak vynášely? Možné to je. Když bude mít dost peněz, klidně mu ho prodám. Piš, barde, střádej, a až budeš mít dvacet miliónů, přijde den, zúčtujem spolu.

HLAVSA: Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte.

PTÁČEK: To je v pořádku, pane Hlavsa, já jsem s těmi výjevy spokojen.

FRANTIŠEK: Já bych se neukvapoval, pane Ptáček. Ty výjevy můžou znamenat všelicos.

PTÁČEK: Co by to mohlo znamenat? Prodám důl, no.

FRANTIŠEK: Třeba ho neprodáte. Třeba vám ho vemou.

PTÁČEK: Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak (ukazuje svislý a vodorovný směr). Prosím, peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít.

(Smrtka se zasměje.)

PTÁČEK: Pane Smrtko, vy se pořád jen smějete. Když to víte, tak to řekněte, nebo alespoň něco naznačte.

SMRTKA: My nesmíme ani naznačovat.

PTÁČEK: To jsou věci! Já snad teď nebudu ani spát.

FRANTIŠEK: No jo. Je to v troubě. Proto já ten grunt nechci.

HLAVSA: Ale Františku, komu ho teda mám odkázat? Vždyť mám jenom tebe a Václava.

FRANTIŠEK: Tak ho aspoň rozděl napůl. Půl mně, půl Václavovi.

HLAVSA: Ale to by byla škoda, dělit tak pěknej grunt.

FRANTIŠEK: Škoda! Škoda! Já ti řeknu, proč to nechceš rozdělit. Protože Václav je tvůj mazánek. On si v Praze vesele popelaří a mně hodíš na hřbet takovej majetek. A až se ty tvý výjevy vyplněj, bude si Václav vesele sypat popel a já to odskáču za celou rodinu.

PTÁČEK: Poslyšte, pane Hlavsa, jak tak o tom přemýšlím, nešlo by s tím něco dělat? Nemoh já bych se dát proti tomu Bezručovi pojistit?

SMRTKA: Pánové, já vás tady poslouchám a nestačím se divit. Všichni jste stejný. Včera taky: řídicí učitel Sýkora z Liberce, takový rozumný, až osvícený člověk, se vším smířený, nezlobil, ale pořád jestli si s sebou může vzít knihovnu, že tam má slovníky. Já mu povídám, pane řídicí, co tam s tím, a on: tak aspoň sbírku brouků. Já mu říkám, tam si užijete brouků… A ve dveřích, dělám to nerad, jsem ho tak zběžně prošacoval, a co myslíte, že měl v kapse? Spořitelní knížku. Prej že je cestovní. Pánové, uvědomte si to všichni, jak jste tady, to se netýká jen pana Hlavsy. Je zakázáno cokoli brát s sebou do hrobu.

HLAVSA: A víte, pane Smrtka, že jsem si vás představoval úplně jinak?

SMRTKA: Že jo? Lidi si strašně vymýšlejí. Onehdy na jaře jsem viděl, jak mě vynášeli. Nesli mě na holi k potoku. Já vypadal! No tak, Hlavso… (vytáhne hodinky)… kolikpak už máme… Propánakrále! To jsem se zase zakecal. To je nadělení! Teď už mi vás nevemou! Tak akorát toho cikána s tím nožem v zádech, to je násilná smrt, to mi vemou, ale vás, Hlavso… vás už ne. Vás až tak… za dva roky. Ale to už nebudu já.

HLAVSA: Jak to, vy ne?

SMRTKA: No jo. Já končím. Poslední, co dělám, je nějakej Ferdinand, Sarajevo. A pak jdu na odpočinek a přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá… (Kývne hlavou a odchází.) Tak na shledanou! (Zastaví se a pohlédne do publika.) Na shledanou...

(KONEC)