Hospoda Na mýtince

Hospoda Na mýtince

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK
premiéra 17. 4. 1969 v Malostranské besedě v Praze

Přednášky

  • Nad operetním dílem Járy Cimrmana
  • Umělecká loupež 
  • Pravděpodobný obsah operety Proso
  • Hudební stránka operyCimrman a opereta (úvodní seminář)

Nad operetním dílem Járy Cimrmana

Miloň Čepelka:
Vážení přátelé,
obsah dnešního semináře lze vyjádřit slovy „Nad operetním dílem Járy Cimrmana“. Považujeme za nutné uvést vás do problematiky tohoto Cimrmanova žánru ještě dříve, než vám předvedeme samo dílo „Hospodu na mýtince“. Když jsem se před lety seznámil s obsahem truhly, v níž byl uložen odkaz našeho Járy Cimrmana, a když jsme se s kroužkem nadšenců rozhodli zasvětit svůj život Mistrovu géniu, netušil jsem, a netušili to myslím ani mí kolegové, že v rámci své vědecké profese budu muset i veřejně zazpívat.
Rád jsem se však tohoto úkolu podjal, a to i přes domluvy svých rodičů, neboť jsem si řekl, nejde přece o zpěv, ale o pravdivý obraz Cimrmanova díla, jehož podstatnou součástí je i dílo operetní. A tak, přátelé, kdykoli dnes večer uslyšíte někoho z nás zpívat, uvědomte si: nejde o zpěv. K prvnímu kontaktu se světem operety dostal se Cimrman v roce 1882, kdy pořídil pro Theater an der Wien klavírní výtah. Dva roky předtím přijal zde totiž místo jako řadový nosič bočních kulis, k jehož povinnostem patřilo i stěhování klavíru ze suterénního zkušebního sálu na jeviště a zpět. Práci, kterou s velkou námahou vykonávalo 6 zřízenců a při níž na točitých schodech docházelo často k poškození nástroje, zastal Cimrmanův klavírní výtah s minimem námahy a v čase nesrovnatelně kratším. Vtipným technickým nápadem upozornil na sebe mladičký Cimrman jevištního mistra a byly mu pak svěřovány stále náročnější úkoly. Kromě bočních kulis směl brzy manipulovat i s tahy zadních prospektů a v operetě „Pradlenka z předměstí“ směl dokonce rozsvítit světlo v jeskyňce skřítka. Odtud byl už jen krůček k napsání jeho prvního kupletu „I sedlák se nasytí“ do výpravné zpěvohry „Avaři“, která se udržela na repertoáru divadla dodnes. To se stalo v roce 1883. A tento rok je třeba považovat za počátek jeho práce v oblasti operety. Profesor Fiedler klade sice tento mezník o čtyři léta zpět, do roku 1879, ale důvody, kterými své tvrzení podpírá, jsou jen dalšími důkazy povrchnosti práce tohoto rakouského badatele. Profesor Erich Fiedler totiž objevil v divadelním oddělení vídeňského muzea plakát z citovaného roku s anoncí Cimrmanovy zpěvohry „Marná snaha“.
Kdyby se však Erich Fiedler obtěžoval a požádal v témže oddělení vídeňského muzea – a dokonce u téže soudružky – o nahlédnutí do textu zmíněné hry, shledal by, že o nějaké zpěvohře nemůže být ani řeči. „Marná snaha“ je, přátelé, obyčejná činohra. A v Cimrmanových režijních zápiscích na str. 347 dole čteme: „Co jen se natrápím s tím ochmelkou Živným. Jak jen dostane zlatku gáže, hned má pod čepicí. A tu jej pak nikdo neudrží a v nejnevhodnějších chvílích nám začne uprostřed děje zpívat vojenské písničky. Je mi líto starocha vyhodit. Domluvy ani pokuty nepomáhají, a tak jsem se vzdal a od nynějška na divadelní cedule píši: Marná snaha – hra se zpěvy.“
Profesor Fiedler má snad vzdáleně pravdu alespoň v tom, že Cimrman byl možná zmíněnou událostí přiveden na myšlenku inscenovat hru, v níž by se dalo zpívat kdekoli, aniž by tím děj utrpěl na plynulosti, a že ho tato myšlenka přivedla o tři léta později na operetní scénu divadla An der Wien.
Cimrmanova cesta k operetě nebyla lehká. Jako ve všem, co dělal, chtěl i zde dosáhnout absolutní dokonalosti. Cimrmana libretistu např. nejvíce znepokojovala otázka rýmu. Rýmy jako „krása – jásá“, „nese – v lese“, „beru – v šeru“, které nám připadají dokonalé, považoval on za polorýmy. Posluchač měl podle něho právo na naprostý souzvuk. Tato teoretická úvaha dovedla Cimrmana až k teorii absolutního rýmu, jejímž základem je tvrzení, že dokonalý rým lze vytvořit pouze opakováním téhož slova. Uveďme si ukázku z jeho operety „Uhlířské Janovice“, a to árii uhlíře Jana:
Miloval jsem děvče krásné
měla oči tuze krásné
vlasy měla jako len
na políčku plela len
Naše staré hodiny
bijí čtyři hodiny
Sotva jsem s ní pohovořil
řekla, abych pohovořil
zda mi staří dají dcerku
již jsem viděl venku, dcerku
Naše staré hodiny
bijí čtyři hodiny
A tak dohodla se svatba
a brzičko byla svatba
bydlíme teď na statku
rodiče též na statku
Naše staré hodiny
bijí čtyři hodiny
Jak jste slyšeli, verše znějí velice libozvučně. Ale náročnější posluchač se neubrání pocitu, že dokonalosti rýmu bylo dosaženo na úkor obsahu. Cimrman proto hledal způsob, jak zachovat absolutní rým, aniž by omezoval myšlenkovou stavbu verše. Našel jej zavedením tzv. akustické konstanty. Princip spočíval v tom, že se každý verš uzavíral stejně znějící a velmi zpěvnou skupinou slabik, která však nedávala v daném jazyce významový smysl. Cimrmanovy absolutní konstanty vzbudily svého času značný ohlas, jak o tom svědčí např. dnes už zlidovělá balada o kuplířce z Frýdlantu v severních Čechách, která po okolních vesnicích skupovala hezká chudá děvčata pro svůj pochybný podnik:
Jede paní z Frýdlantu, dyja dyja dá
Co si přeje paní z Frýdlantu, dyja dyja dá
Přeje si dceru, dyja dyja dá
Která to má býti, dyja dyja dá
Má to býti Růžena, dyja dyja dá
A my vám ji nedáme, dyja dyja dá
A my si ji vezmeme, dyja dyja dá
Z dalších konstant uveďme jen ty nejúspěšnější: Z domácích je to např. absolutní konstanta „bač bač jucharé“ – známá dodnes na Klatovsku – a podřipské „kábrt“. Ze zahraničních uveďme alespoň košické „joj“, alpské „hojdaláridý“, až za oceán proniknuvší „já, já, jupy jupy já“ a v dálné Indii zdomácnělý pokřik fotbalového mužstva, dožadujícího se předčasného ukončení zápasu konstantou „nehru, nehru“.

Umělecká loupež

Cimrmanova opereta Proso vznikla pod dojmem neobyčejně silného zážitku. Jednoho zářijového dne r. 1895 byl Jára Cimrman pozván svým přítelem hrabětem Ferdinandem Zeppelinem k vyhlídkovému letu novou stíhací vzducholodí Karel. Vzduchoplavci startovali ze Stuttgartu a měli namířeno do Bruselu. Avšak vlivem silného protivětru nechali brzy Stuttgart daleko před sebou a po sedmihodinovém letu na Brusel přistáli nedaleko Varšavy.
Obratným přistávacím manévrem vyhnul se Zeppelin lesu a dosedl se vzducholodí na čerstvě pokosené pole, přičemž došlo k mnohonásobné perforaci jejího pláště.
Naštěstí pro nás – vědomě říkám naštěstí – si Cimrman při vylézání z koše vymkl nohu, takže nemohl svému příteli pomáhat při zalepování děr ve vzducholodi, která po splasknutí zabrala prakticky celou plochu dvouhektarového strniště, a využil nucené přestávky k napsání své sedmihodinové operetní fresky Proso. Když byl Zeppelin se správkou hotov, doplnil plyn a oba vzduchoplavci se v příznivém větru nechali unášet zpět. Přistáli ve Vídni a tam Cimrman přihlásil své nové dílo do velké mezinárodní soutěže, vypsané tam k zahájení provozu obřího ruského kola v Prátru. Záhy poté se vydal na filosofický kongres do Basileje, celou záležitost pustil z hlavy a do dalších osudů svého stěžejního operetního díla již nezasáhl. Zasahovali však jiní! V porotě vídeňské operetní soutěže seděli totiž tito pánové: František Lehár, Johann Strauss, Oskar Nedbal, Adolf Piskáček – starší bratr známého Rudolfa Piskáčka – a maďarský statkář a hudební mecenáš Béla Kálmán, otec skladatele Imre Kálmána. Tito mužové se nepochybně domnívali, že celá soutěž bude pro ně hladkou záležitostí, při níž si navzájem pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny. Jak to tak chodí. Balíček, který se před nimi jednoho deštivého jitra objevil na stole, rovnal se za těchto okolností náloži ekrazitu. Již zběžné zalistování fasciklem Cimrmanových not způsobilo mezi přítomnými paniku. Očitý svědek, korepetitor Josef Tesárek z Českých Velenic, popisuje scénu takto: „Johann Strauss, tehdy již jedenasedmdesátiletý, přecházel nervózně po místnosti. Statkář Kálmán hryzl nehty a co chvíli opakoval temné maďarské erömü.“ – V překladu to je elektrárna a nám se dosud nepodařilo zjistit, proč říkal právě to. – „V jednom okamžiku pan Lehár otevřel okno a vykřikl do ulice dvakrát rychle za sebou: Je to běs! Je to běs! Nedbal na nic… promiňte… Nedbal, na nic se neohlížeje, chtěl přede všemi roztrhat rozepsanou předehru k Vinobraní, ale chvěly se mu ruce tak, že to nesvedl. Tu náhle vyskočil Čech Adolf Piskáček, zvedl z podlahy balicí papír, do něhož byla předtím zásilka zabalena, pozorně ho z obou stran prohlédl a pak jej vítězoslavně hodil na stůl. Chvíle nechápavého ticha. Teprve potom si všichni úlevou oddychli: balíček nebyl podán rekomando!“
Než vás nyní seznámím s tím, jaké měla tato zdánlivá maličkost osudné následky, dovolte mi, abych na okamžik odbočil a pohovořil o jedné záporné vlastnosti Járy Cimrmana, která s tím souvisí.
Nedostatky velkých osobností před námi historikové většinou zatajují. Nevím, jak vy, ale já jsem se například ve škole nikdy nedověděl – mimo jiné – že Palacký, jinak jistě velice statečný muž, se bál zubaře. Nebo že všechna díla Aloise Jiráska z doby jeho učitelského působení v Litomyšli jsou prokazatelně psána školním, a tedy kradeným inkoustem. A že to bylo nějakého inkoustu!
My cimrmanologové nic zatajovat nechceme. My už jsme před časem naší veřejnosti otevřeně řekli, že Jára Cimrman měl kupříkladu dosti slabou paměť. Jeho paměťový koeficient činil 0,03. Což není mnoho! To je jen o jednu setinu víc, než má delfín.
A stejně tak nechceme tajit – a to už se vracím – že Cimrman měl jeden malý charakterový kaz. Byl to drobný škudlil. Je to až neuvěřitelné: na jedné straně dokázal vrhnout do stavby železnice z Wroclavi do Poznaně 120 miliónů zlotých plus 17 vlastních pražců, na druhé straně však, když měl poslat matce dopis odněkud z cesty, celé noci prý přemýšlel, jak by poštu ošidil. Šel dokonce tak daleko, že plnil obálky vodíkem, aby nemusel platit plnou váhu. Upustil od toho teprve tehdy, když zjistil, že matka dopisy nedostává. Pochopitelně, protože se všechny na poště při prudkém razítkování vzňaly. Nuže, kdo zná tento rys Cimrmanova charakteru, tomu není divné, že tak důležitou zásilku, jakou byla opereta Proso, nepodal doporučeně. Nám zasvěceným se zdá už dost na tom, že balíček vůbec frankoval.
Když tedy pánové v porotě zjistili, že mohou příjem zásilky zapřít, ztratili poslední zbytky studu. V místnosti nastal chaos. „Kdo je tu nejstarší? Kdo je tu nejstarší?“ křičel prý jedenasedmdesátiletý Strauss a tloukl o stůl svým občanským průkazem. Korepetitor Josef Tesárek z Českých Velenic okamžitě pochopil, že se stal svědkem historické události, a ukryt za otevřenou deskou klavírního křídla, celou scénu nám doslova zapsal. Přečtu vám alespoň úryvek z jeho zápisu:
Kálmán: Jsou zavřené dveře?
Lehár: Jsou.
Kálmán: A co ten? (Míněn korepetitor Josef Tesárek z Českých Velenic.)
Piskáček: Ten nerozumí ani slovu. Je to Čech jako poleno. (V originále: Das ist ein Holztscheche.)
Nedbal: Přátelé, netahejme se o to! Vždyť je toho tady pro všechny dost. Dejte mi Blondýnky něžné, Jste kavalír, to vím a Sladká dívko má a s ostatním si dělejte, co chcete.
Lehár: Nechápu, co bude statkář Kálmán u těch svých krav dělat s Čardášovou princeznou. Dejte to sem.
Kálmán: Vy zvíře! (Míněn Lehár.) Mám syna Imricha. Je neduživý. Půda ho neuživí. Erömü!
Chce-li někdo najít v dějinách příklad umělecké loupeže, pak myslím nenajde lepší.

Pravděpodobný obsah opery Proso

Doc. Jaroslav Vozáb:
O Cimrmanově operetní tvorbě se nám podařilo shromáždit řadu cenných zpráv. Ovšem operetní dílo samo musíme pokládat z valné části za ztracené. Existuje buď ve zkomolené podobě u těch, kteří si výsledky Cimrmanovy práce přivlastnili, nebo jen v útržcích a torzech. A právě útržky z operety Proso jsme nalezli v místech, kde bychom to nejméně čekali. Vyslechněte prosím svědectví technika pražského rozhlasu Karla Probošta. Karel Probošt vypráví: „Koncem šedesátých let jsem byl pro své katolické jméno přeřazen na podřadnou práci v suterénu. Mým úkolem bylo celé dny poslouchat mazané magnetofonové pásky, zda jsou kvalitně smazány. Práce to nebyla těžká. Jen málokdy se stávalo, že jsem byl na pracovišti probuzen náhlým několikavteřinovým zvukem záznamu. Byl to vždy útržek nějaké hudby či zpěvu. Docházelo k tomu jednou, dvakrát za rok, někdy i častěji. Tyto úkazy jsem si nedovedl vysvětlit, a svěřil jsem se proto s celou věcí doktoru Hedvábnému.“ Tolik svědectví Karla Probošta. Dr. Hedvábný podrobil útržky magnetofonového pásku své osvědčené hypermanganové lázni a provedl filtrační zkoušku přes živočišné uhlí. Zkouška potvrdila, že má v ruce zbytky nahrávky Cimrmanovy operety Proso. Kdo ji ale natočil a jak se dostal k partituře? K odhalení tohoto tajemství pomohla dr. Hedvábnému náhodná známost s předválečným operetním režisérem Alfrédem Kubíkem, dnes vedoucím čistírny peří v Praze-Braníku. Alfréd Kubík prý často vyprávěl dr. Hedvábnému o tom, jak byl za války fašisty totálně nasazen do nedýchatelného prostředí vídeňského operetního archivu, aby tam utíral po náletech prach. Před bombardováním vybíhal Kubík vždycky do zahrady, kde zalehl mezi angreštové keře – jako nevoják vycházel totiž z laického předpokladu, že spojenci na angrešt nezaútočí. Jednoho dne, právě v okamžiku, kdy rádio ohlašovalo nepřátelské svazy, zřítil se z regálu těžký notový fascikl. Vystrašený Kubík leknutím omdlel. Když se po náletu probral, zjistil, že zahrada právě v místech, kde rostly angreštové keře, dostala plný zásah. Tehdy si Alfréd Kubík slíbil, že z vděčnosti převeze osudný notový fascikl po válce do Prahy a celé dílo stůj co stůj natočí. Začal hned v roce 1945. V roce 1950, kdy měl hotovo už prvních 47 obrazů, se však zúčastnil dvoudenního semináře v Liblicích. Tam se prvního dne dověděl, že opereta je úpadkový žánr, a druhého dne, komu slouží. Po seznamovacím večírku, konaném na závěr školení, Kubík v záchvatu výčitek svědomí partituru spálil a 178 pásků rozpracované operety Proso dal smazat. Ukázalo se však, že se Cimrmanova hudba do magnetofonového pásku nesmazatelně vryla. Místa hudebně nejsilnější vzdorovala i nejmodernějším mazacím aparátům. Díky tomuto úkazu se nám zachovalo šest dvou až pětivteřinových zlomků, z nichž jsme zrekonstruovali celý obsah operety Proso. Povězme si jej alespoň ve stručnosti.
Na samotě nedaleko skotského města Glasgow se v chudé rodině srbského vystěhovalce narodil mladičký hrabě Nikolič. Rodiče se před svým bohatým synkem styděli za svou chudobu, a tak hrabě Nikolič prožil těžké dětství. Naštěstí přišel otec o celé synkovo jmění tím, že je uložil do místního peněžního ústavu na heslo „Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavlja u stvari pravodlivo krivudanje“, které zapomněl. Mladičký Nikolič prodává posléze otcův dům a za stržené peníze kupuje lom. Tak končí první obraz. Ve druhém obraze zastihujeme hraběte Nikoliče na carském dvoře, kde v přestrojení za anarchistu Kuragina svádí jednookou dceru generála Jusupiče. Generál si však brzy všimne, po kom jeho dcera pošilhává, rozzuří se a uhodí Arkadije Leontějeviče do tváře. Básník Vsevolod Majskij nemá odvahu se přítele zastat a zahanben prchá ze sálu. Příchodem Soni druhý obraz končí. Třetí obraz. V zámku pozdě večer hovoří stará klíčnice Markéta s Annou, schovankou Gavestonovou, o minulosti, o mladém baronu Juliovi, který kdysi zmizel, i o staré hraběnce. Anna se přiznává, že před časem ošetřovala jakéhosi anglického důstojníka. Kupodivu však také ví, že se téže noci dostaví do zámku Dickson. Tak mine noc a ráno opravdu dojde k dražbě. To vše pozoruje z řiditelné vzducholodi hrabě Nikolič, tentokrát již se svou ženou Helenou a dětmi Vašíkem, Slávkem, Boříkem, Mirkem, Jendou a dalšími. V sedmnácti následujících obrazech ilustruje Cimrman názorně rozkvět řemesel a vzrůstající moc městské buržoazie.
Dvaadvacátý obraz je pak vlastně jen řadou svěžích zpěvních čísel, vysvětlujících princip Nikoličova vodního čerpadla se zpětnou záklopkou. Básník Vsevolod Majskij se tu pouze mihne. To už ale opět sledujeme hraběte Nikoliče, jemuž je při soudním řízení ve Štýrském Hradci zabaven celý zámeček Beringshof (obraz 23-28) i s přilehlými rybníky (obraz 29).
Děj obrazů 30-47 by byl ve stručném podání poněkud nepřehledný, a proto se zastavíme až u obrazu 48, v němž je Eliška již provdána a rychtář Hlavsa umírá. K dovršení neštěstí přichází zpráva ze Skotska, že v Nikoličově lomu narazili na hlínu. Ukazuje se však, že René myslel své výhrůžky vážně. Hrabě Nikolič musí do vzduchu, neboť jedině tam se cítí bezpečný. Do gondoly své vzducholodi však nebere, jak byste očekávali, nostalgickou Olgu, nýbrž nostalgickou Helenu.
V obrazech 50 až 61 vznáší se Nikoličova vzducholoď nad územím Čech. Následujících šest obrazů líčí děj v krajině pod ní. Neuvádíme ho, protože je právě obsahem operety Hospoda Na mýtince, kterou uvidíte po přestávce.
Jistě vás zajímá, jak celý příběh, který jste se mnou sledovali, končí. Ve třiceti pěti zbývajících obrazech už hrabě Nikolič nežije, a proto jen stručně: Elvíra se Soňou dožívají svůj život na statku v Cáchách. Karel se stal plukovníkem a jeho syn Bedřich byl přijat na hospodářskou školu. Neúnavný smíšek Heřmanský, který nás jako povedené čertovo kvítko provázel celou operetou, se přece jen dočkal toho vytouženého vyznamenání. A Robert? Sami víte, jak to s takovými bývá. Toulavá krev se nakonec usadila a z Roberta se v posledním dějství stává starostlivý otec rodiny. Šílenství Žofiino je tedy jediným tragickým tónem v celém tak rozmarném příběhu. Tolik tedy k obsahu díla.

Hudební stránka opery

Zdeněk Svěrák:
Tak když už se umíte orientovat v ději, nakonec už jen pár slov k hudební stránce operety. Dodnes nedocenění význam má jeho způsob kompozice operetních předeher. Cimrman v nich totiž, na rozdíl od všech tehdejších skladatelů, zásadně nepracoval s vedlejšími a už vůbec ne s nějakými hlavními melodickými motivy. Cimrman pracuje pouze s hudebními mosty, přechody, výplněmi až vycpávkami a vytváří tak zvláštní atmosféru plnou svérázného napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání. To je typický příklad jeho slavné frustrační kompozice. Pokud jde o rekonstrukci zpěvohry samé, zvolili jsme doslova pietní úpravu. Do notového záznamu jsme prakticky nesáhli, on taky skoro žádný nebyl. Tam kde existuje dílo jen ve zbytcích klavírního partu, tam uslyšíte klavír, tam kde se dochovala torza orchestrálního zápisu, tam zazní v plné šíři celý orchestr. Na několika místech, právě v těch švech, došlo sice k určitým tóninovým nesrovnalostem, které odborníka dráždí, ale vy si jich ani nevšimnete.
Teď mi dovolte abych svojí přednášku rád přerušil. Možná, že už o tom víte sami z denního tisku, že na pražské konzervatoři byla konečně otevřena večerní škola Cimrmanologie. My z toho máme nelíčenou radost, dalo to práci a zejména nás těší, že už máme prvního posluchače: je to žák 1. Ročníku Petr Brukner z Brandýsa nad Labem - on studuje dálkově. A Petr Brukner si pro dnešní večer připravil svůj první - a myslím, že velice zajímavý - referát. Prosím tedy Petra Bruknera.
BRUKNER: Tak... já jsem si měl připravit referát na téma "Grafická stránka... cimrmanova...
SVĚRÁK: Dobře ! Tak v podstatě si počínáte velice dobře, ale mě to neříkejte, tady posluchači jsou na Vás zvědaví. Pěkně nahlas, aby to všichni slyšeli.
BRUKNER: Tak já jsem si měl připravit referát na téma „Grafická stránka cimrmanova notového záznamu“.
SVĚRÁK: Na mě se vůbec neohlížejte, já jako bych tu nebyl.
BRUKNER: Tak... Osnova: Za „á“ notová osnova, za„b“ nožičky, za „c“ závěr. Za „á“ notová osnova: Zjistil jsem, že Cimrman nepsal noty jako ostatní skladatelé na notový papír. Cimrman psal noty na čistý pauzovací papír bez linek. Linky měl na tvrdé podložce, na kterou pauzák přikládal...
SVĚRÁK: No, tak jistě víte, proč to tak dělal.
BRUKNER: Notový papír byl drahý!
SVĚRÁK: No to byl, ale co také tenkrát nebylo drahé, že? K tomu ho vedl jiný důvod, zkuste na to přijít!
BRUKNER: Cimrman měl málo peněz!
SVĚRÁK: To nám jinými slovy říkáte stále totéž, nemáte to tady někde dál?
BRUKNER: Dál už tady mám jenom nožičky a závěr.
SVĚRÁK: No... Tak to bylo přece kvůli transpozici. Cimrman potom pouhým posunutím pauzáku po podložce nahoru nebo dolů transponoval celou skladbu výš nebo níž. Tím si ušetřil spousty namáhavé práce - kdo jste někdy transponoval, dáte mi za pravdu. Ovšem je třeba říci, že nám badatelům tím práci zkomplikoval. My totiž často nevíme kam pauzák na podložku přiložit - jak vysoko a řada skladeb je pro nás tím nečitelná. Zvláště taková maličkost nám ztěžuje výzkum, že Cimrman psal zásadně všechny nožičky od not - půlových, čtvrťových a tak dále, směrem dolů. Kdežto my... ale to už víte jistě vy jak píšeme nožičky?
BRUKNER: Od noty „h“ nahoru píšeme nožičky dolů a od noty „h“ dolů píšeme nožičky nahoru... né... dolů... nahoru.
SVĚRÁK: No... dobře, dobře. Ale pokračujte dál, já jsem vás přerušil.
BRUKNER: Za „b“  nožičky. Když vy už jste to říkal...
SVĚRÁK: Co jsem říkal?
BRUKNER: Že Cimrman psal nožičky všech not směrem dolů.
SVĚRÁK: Dobře, ale nějak šířeji jste o tom nepojednal?
BRUKNER: Šířeji?! ...ne.
SVĚRÁK: Tak to přeskočte a přejděte k dalšímu bodu.
BRUKNER: Za „c“  závěr: Cimrmanův způsob zápisu not byl na svou dobu neobvyklý a odlišoval se výrazně od způsobu, jakým zapisovali noty tehdejší význační skladatelé jako například: Bach...
SVĚRÁK: Pěkně celé!
BRUKNER: ...Offenbach, Marie Weber, Glinka, Musorský, Rimský a Korzakov.
SVĚRÁK: Já myslím, že napoprvé to nebyl špatný referát. Děkujeme vám.


Hospoda Na mýtince
opereta s výpravou a kostýmy

Osoby:
HOSTINSKÝ
HRABĚ FERDINAND VON ZEPPELIN
KULHÁNEK
TRACHTA, P.I.
(Operetní předehra: sestřih hudebních přechodů mezi hlavními melodickými pasážemi operetních předeher a meziher ze Straussova Netopýra a Nedbalova Vinobraní. Otevře se opona. Hospoda v lese, před hospodou stůl a židle. U stolu figurína Ludvík a hostinský.)
HOSTINSKÝ: Chceš vědět, Ludvíku, můj starý - a dalo by se říci - ano! Vlastně jediný dobrý příteli, jak jsem se zde v této osamělé pustině uprostřed hlubokého lesa, kde široko daleko nikdo nebydlí a kudy nevede ani pěšina a kde bys za celý den nespatřil človíčka, nebýt těch zatracenych vzducholodí, ocitl? Vyprávím ti tento příběh svého života den co den již po patnácte let a nemám věru důvodu neříci ti jej znovu. (Podívá se nahoru, odkud zazní hudba z Netopýra.) To je Vídeňák, Ludvíku. Ech, ti boháči! Letos na svatou Annu bude tomu třicet let, co jsem jako chudý tovaryš s buchtou v ranečku opustil svou milovanou vlast. Neměl jsem, Ludvíku, můj starý - a dalo by se říci - ano! vlastně jediný dobrý příteli, nic než tyhle dvě ruce. Kam se vrtnout? Chtěl jsem se samozřejmě uchytit nejdříve jako košíkář. Ale košíky jsem nikdy nepletl, ani jsem nevěděl, jak se taková práce dělá. A tu, v nouzi nejvyšší, přinesl mi listonoš radostnou zprávu: Dědeček zemřel, stáváte se majitelem hostince Na mýtince. A tak jsem si to namířil rovnou k notáři. Notář vzal sekeru, jídlo na tři dny a vyrazili jsme. Když jsme se, Ludvíku, můj starý - a dalo by se říci - ano! vlastně jediný dobrý příteli, prosekali až sem, tu teprve jsem poznal, jaký byl můj dědeček, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, blbec.
Notář mi vyprávěl, že dědeček byl vyhlášený samotář. Lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl. Ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto. Ty jsi tu, Ludvíku, za dědečka nevím, ale za mě patnáct let, sice stálý, to je pravda, ale jediný host. A takový host, že to tak musím říct, neurazíš se, Ludvíku, viď? To vlastně ani není host. A bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče.
(Zazpívá árii tuláka z operety R. Piskáčka Tulák.)
Jak to ptáče světem sem a tam
smuten bloudím, bez cíle a sám.
Přejdu hory, doly, vsi i města,
kam však vede moje cesta,
to já sotva znám.
A tak toulám se už dlouhý čas,
dnes mám bídu, zítra nouzi zas,
věru kapsy moje tak jsou chudé,
pomalu že sotva zbude v nich na provaz.
A přec kupodivu někdy zdá se mi,
že jsem nejbohatším z lidí na zemi.
Když z jara první vonný květ se
venku počne rozvíjet,
každému štěstí na tváři
hned zazáří.
A vůně šeříku láká i ubohého tuláka,
by jako jiným též mu kvet
ten máje květ.
Jedenkrát, až znavený můj hled
obrátí se k slunci naposled,
modré zvonky květů na vše strany
vyzvánět mi budou hrany
a pták žalmy pět.
Na obloze místo drahych svic
bude zářit hvězd mi na tisíc,
potom naposledy ještě jednou
oči mé se k nebi zvednou,
pak nikdy víc.
Teprv potom dobře v duši bude mi,
sladce usmívat se budu pod zemí.
Až z jara první vonný květ
se venku počne rozvíjet,
každému štěstí na tváři
hned zazáří.
A vůně šeříků láká
motýly na hrob tuláka,
vždyť jako jiným též mu kvet
ten máje květ.
Ty pláčeš, Ludvíku? Ty pláčeš. Podívej se na mě. Na mě se podívej! (Jde k Ludvíkovi a sleduje směr jeho pohledu k obloze, odkud zní árie „Líbám, ženy, vás tak rád“ z operety Fr. Lehára Paganini.) Á, zeppelín pozoruješ. Jednomístný, ale rychlý. Letí do Polska. Kolikrát si říkám, pušku na tebe, pacholku (vezme pušku do ruky), a bác! (míří) dolů spadneš, sem přijdeš a tady si sedneš. A pivo si dáš! Jenomže z flinty na zeppelín nevystřelíš. A vystřelíš-li, nedostřelíš. A dostřelíš-li, netrefíš se. (Rezignovaně uhodí pažbou do země. Vyjde rána a ozve se syčení ucházejícího plynu.) Ludvíku, hosti jdou! (Odkráčí se svým půllitrem do výčepu.)
HRABĚ (vyběhne v kožené kukle, v rukavicích s manžetami a s bílým šálem okolo krku): Saprment, to je smůla! Ještě že jsem vyvázl ze zdravou koží. Prosím vás, jsem ještě v Čechách, nebo již v Polsku? (Ludvík nic.) Proše pana, mluvi pan po polsku? Nebo že bych… Sprechen Sie deutsch, mein lieber Freund? Nebo že bych… Hwong pink či pink ung honkong pink tse? Promiňte, nepředstavil jsem se. Jsem hrabě Ferdinand von Zeppelin. (Přisedne ke stolu.) Chápu vaše stanovisko. Sám nejsem přítelem oněch povrchních hospodskych známostí. Dovolíte, abych si odkrvil nohy? (Dá si nohy na stůl, takže poznáme, že letěl v bačkorách.) Ovšem pochopte mou situaci. Zničehonic mi ušel plyn. No, nelamte si s tím hlavu, máte jistě svých starostí dost. Hej hola, hospodo!
HOSTINSKÝ (již delší dobu stojí ve dveřích tak, aby ho hrabě neviděl): No, no, to je spěchu! Mám jen dvě ruce a nejste tady sám. (Přináší půllitr s pivem.) Zdejší?
HRABĚ: I kdež! My vzduchoplavci nejsme vlastně nikde zdejší. Jsem hrabě Ferdinand von Zeppelin.
HOSTINSKÝ: A co vás sem přivádí, milosti?
HRABĚ: Nehoda. Ušel mi plyn.
HOSTINSKÝ: To je zlé. To si tu hezkých pár neděl posedíte. No, chybět vám tu nic nebude, že? Piva dost, platit máte čím, že?
HRABĚ: To nepřichází v úvahu. Musím okamžitě pokračovat v cestě.
HOSTINSKÝ: Zle vám tu nebude, milosti. V sobotu vždycky vydrhnu stůl, zbavím Ludvíka pavučin a poveselíme se.
HRABĚ: Nejsem proti zábavě. Ovšem v místě, kde nebylo žen, pobyl jsem nejvýše den.
(Hrabě zpívá árii „Líbám, ženy, vás tak rád“ z operety Fr. Lehára Paganini.)
Vás, ženy, jsem líbal rád,
nevím, proč lhát,
kdo by se vás chtěl vzdát?
Já jen vím,
že líbat smím,
ženy, vás,
a proto vás mám rád.
HOSTINSKÝ: Při dobrém pivě a na zdravém vzduchu přijdete, milosti, i na jiné myšlenky.
HRABĚ: Hrabě Polovecky použil kdysi ve spojitosti se mnou těchto slov: sexuální štvanec, spermon a erektik. Myslím, že tím vystihl můj základní povahový rys.
HOSTINSKÝ: Nechce se mi věřit vlastním uším. Představoval jsem si vždycky hraběte Zeppelina skloněného dnem i nocí nad projekty létajících balónů a řiditelných vzducholodí.
HRABĚ: To vše jsou jen první nedokonalé krůčky v mé hlavní badatelské činnosti. Způsob mého života mne totiž donutil zabývat se především otázkou ochranného prostředku proti alimentačním poplatkům. Pracuji na bázi tvrzené gumopryže. Ovšem výrobky vycházející z mých dílen jsou zatím - bohužel - příliš velké a nehodí se než ku létání.
Nu, připrav mi něco uzenek, půjdu vyhledat močál s bahenním plynem, abych doplnil vzducholoď k další plavbě.
HOSTINSKÝ: Růženko!
HRABĚ (k Ludvíkovi): Tak se tu mějte hezky, příteli…
HOSTINSKÝ: Rů-žen-ko!
HRABĚ: A kdyby mi zas někdy, nedej bože, ušel plyn, tak na shledanou.
HOSTINSKÝ: Rů-žen-ko!
HRABĚ: Cože?
HOSTINSKÝ: Rů-žen-ko!
HRABĚ: Saprment, snad nechceš říci, že v této pustině žije něžné pohlaví?
HOSTINSKÝ: Nejen pohlaví, pane hrabě. Kromě Ludvíka tu se mnou žije celá má vnučka.
HRABĚ: Probůh, vnučka! A já tu vedl takové nestoudné řeči o ženách!
HOSTINSKÝ (spustí árii z operety Fr. Lehára Kde skřivánek zpívá):
Ech, co na řečech hloupých teď záleží.
Ona světem jen je mým,
světem je mym jediným,
ta vnučka moje čistá a líbezná.
Pro děvče své
všechno již učiním rád.
HRABĚ: Tedy mladá vnučka! A kde vězí? Proč nevítá hosta?
HOSTINSKÝ: Před týdnem se vypravila, děvenka moje starostlivá, do města pro šafrán a trochu toho zázvoru.
HRABĚ: Pro šafrán? Hm… Pověz mi něco o ní.
HOSTINSKÝ: Před týdnem se vypravila… do města. Pro šafrán. A trochu toho zázvoru.
HRABĚ: Dál, jen dál!
HOSTINSKÝ: Děvenka moje starostlivá.
HRABĚ: Hm! Jak mi ji tak líčíš… Před týdnem, říkáš, se vypravila. To musí být ženská. Víš, jak jsi říkal to…
HOSTINSKÝ: Do města?
HRABĚ: Ne.
HOSTINSKÝ: Starostlivá?
HRABĚ: Ne.
HOSTINSKÝ: Pro šafrán?
HRABĚ: To!!! Tak tedy blondýnka říkáš. Modré rtíky. Růžové oči… A ještě řekni, že je něžná.
HOSTINSKÝ: Je něžná.
HRABĚ (zpívá árii „Blondýnky něžné“ z operety O. Nedbala Polská krev; během zpěvu se hostinský i hrabě přezují do tanečních cviček, aby pak mohli v mezihře zatančit):
Blondýnky něžné, ty mám tak rád,
jen při nich umím se rozehřát.
Mně tepny buší, já nevím čím,
a hned se stávám divokým.
Mají-li modrý jak chrpa zrak
a něžné tílko, okrouhlé tak,
pak na mou duši stačí jeden hled,
mě ďábel posedne, a neštěstí je hned.
HRABĚ: Ukaž mi, které okénko vede do její komůrky.
HOSTINSKÝ: Zde toto!
HRABĚ: Zde tedy spí!
HOSTINSKÝ: Nespí. Před týdnem se vypravila do města…
HRABĚ: Ustel mi v sousední komůrce, jdu se vyspat, abych nabral sil. Avšak kdyby přišla, nehleď na můj původ a vzbuď mě třeba cloumáním. (Hostinský odejde.) Pro šafrán, děvka! (Do operetní mezihry z Nedbalova Vinobraní padá opona. Hudba dozní, opona se rozhrne. Hrabě si přijde na scénu vyčistit zuby, hostinský schová rukáv, který tajně šil, a zabije na stole mouchu. Opona se znovu zavře. Operetní mezihra pokračuje. Znovu dozní, znovu se otevře opona a celá scéna se opakuje. Znovu opona a hudba ze Straussova Netopýra. Během ní hostinsky vystrčí před oponu ceduli s nápisem „Takových jiter prožil hrabě v hostinci 28“. Opona se znovu otevře. Hostinský došije rukáv, hrabě si dočistí zuby.)
HRABĚ: Nu, měsíc je pryč a tvoje vnučka nikde. Připrav mi něco uzenek, půjdu vyhledat močál s bahenním plynem, abych doplnil vzducholoď k další plavbě.
HOSTINSKÝ: Růženko!
HRABĚ (k Ludvíkovi): Tak se tu mějte hezky, příteli!
HOSTINSKÝ: Růženko!
HRABĚ: A kdyby mi zas někdy, nedej bože, ušel plyn, tak na shledanou!
HOSTINSKÝ: Růženko!
HRABĚ: Cože?
HOSTINSKÝ: Vnučka se mi vrátila. Byla ve městě pro šafrán a trochu toho zázvoru. Děvenka moje starostlivá.
HRABĚ: A to mi říkáš teprve nyní?
HOSTINSKÝ: Já jsem vám to ještě neřekl?
HRABĚ: Samozřejmě, žes mi to neřekl. Já vůbec o ničem nevím.
HOSTINSKÝ: Aha. Tak to vám to musím říct. Před měsícem se vypravila, děvenka moje starostlivá…
HRABĚ: To jsi říkal! Ale že se vrátila, jsi neříkal!
HOSTINSKÝ: Vrátila se včera pozdě k ránu. Nechtěl jsem vás budit. Spal jste, milosti, s odpuštěním jako čuně.
HRABĚ (plný elánu): Jdu se upravit a vyřiď jí, že bych s ní velice rád… počkej… musíme to říci nějak… vyřiď jí, že jí přeji, ano, že jí přeji hodně štěstí, hodně zdraví, všechno nejlepší, aby byla ještě dlouho mezi námi a stále tak svěží, a že se tato bolestná ztráta z celého srdce… a že jsem tu hned! (Odejde.)
HOSTINSKÝ (vytáhne z kapsy ženský rukáv, navleče si ho na ruku a zkouší, jak převlek působí v okně): Tak, a pan hrabě může přijít.
HRABĚ (vyběhne s árií „Krásná dívko má“ z operety Vinobraní O. Nedbala):
Krásná dívko má,
tys má jediná,
kéž bys přišla brzy už za mnou.
Celou duší svou toužím za tebou,
obraz tvůj mi svítí tmou.
Sbor: Pospěš! Pospěš!
HRABĚ:
Sladká ústa tvá
z touhy žárlivá,
srdce mé po tobě touží.
Jen soucit měj, má kráso smavá,
náruč má tě očekává,
vím, že moji touhu vyslyšíš.
(Během árie vyleze po kolenou ze zákulisí vězeň. Dozpívá s hrabětem a hostinským poslední sloku árie. Pak se dá po čtyřech na útěk do míst, odkud přišel. Hostinský mu v tom zabrání.)
HRABĚ: Ale, příteli, kampak? Jen klid! No, a teď nám pěkně povězte, kdo jste a odkud přicházíte.
(Vězeň se znovu pokusí o útěk.)
HRABĚ: Ale příteli, jste mezi hodnými lidmi. Mé jméno je hrabě Ferdinand von Zeppelin. Pojďte mezi nás, posaďte se. (Nabízí mu židli.) Hospodo, přines pivo, jídlo, já to platím.
HOSTINSKÝ: Počkejte, počkejte, pomalu s tím hoštěním. Na takovy návaly nejsme zařízený. Patnáct let nic, a najednou zájezd! (Spočítá hosty a odejde.)
HRABĚ: To víte, je tady samota, široko daleko nikde nikdo. Hostinský je trochu podivín, ale mezi námi, žije tady s ním vnučka. Krasavice. Před měsícem se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru. Vrátila se včera pozdě k ránu, a tak si trochu přispala. Ale teď už se jistě obléká. Jenomže, to víte, má na sobě plno všelijakých pradélek… vždyť to znáte.
(Hostinský vejde s pivem, chlebem a párkem.)
HRABĚ: Tak a nyní jezte, pijte, já to platím. Nenechte se pobízet.
VĚZEŇ (zakousne se do chleba): Bože, to je dobrota! Já jsem, pánové, dvacet let nic podobného nejedl. Dostávali jsme jen vodu a skývu z pilin. Jenom na Štědrý den nám vždycky přinesli jablko a na Štěpána, podle vězeňského řádu, jsme ho zase museli vrátit. (Dojí sousto a vezme do ruky párek.) Tohleto už jsem neviděl, ani nepamatuju. Hm, ten voní! (Ukousne špičku párku, vyplivne ji, dá si párek do pusy jako doutník a snaží se ho zapálit.)
HRABĚ: Ale příteli, to je párek!
VĚZEŇ: Ano?
HOSTINSKÝ: No jo, to se kouše. Ukousněte si ještě.
(Vězeň ukousne další kus a vyplivne ho.)
HRABĚ: Dobře, ale neplivat, nechat.
(Vězeň dá párek do úst a sáhne po sirkách.)
HOSTINSKÝ a HRABĚ: A nezapalovat!
(Vězeň konečně pochopí a kouše párek s výkřiky rozkoše.)
HRABĚ: A teď nám pěkně povězte, kdo jste a odkud přicházíte.
(Vězni se radost z jídla změní v pláč.)
HOSTINSKÝ: Neplačte, pane. Vemte si příklad ze mě. Jednou se mi stala taková… taková věc. Však to znáte. A já vám plakal! No, a vidíte, jindy zase se mi stala jiná věc, a já neplakal.
HRABĚ: No vidíte.
VĚZEŇ (osuší si oči): Děkuji vám, pánové. Jsem Kulhánek, číslo 21. Víte, já jsem tu tajnou chodbu kopal noc co noc patnáct let. Z okénka své cely jsem si vybral směr do toho nejhlubšího lesa. A ona je tu restaurace.
HOSTINSKÝ: Nevěšte hlavu, pane Kulhánek, tady je opravdu nejhlubší les. Široko daleko jen my čtyři.
HRABĚ: Široko daleko jen my pět!
HOSTINSKÝ: Čtyři!
HRABĚ: Pět!
HOSTINSKÝ: Čtyři!
HRABĚ: Pět!
HOSTINSKÝ: No, jo, zpět! Pět. Vnučka se mi vrátila! Před měsícem se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru.
HRABĚ: Ale hospodo, když člověk neviděl dvacet let ženskou, tak na něj musíte v těchhle věcech pomalu. A ne hned naplno, „zázvor“ a „šafrán“. Příteli, nerad bych vás znovu rozplakal, ale jaký je váš poměr k ženám?
VĚZEŇ (hovoří do úryvku z předehry k Nedbalovu Vinobraní): Pro mne existuje jediná žena na světě. Setkali jsme se pouze na okamžik, když mě vedli v řetězech. Vidím ji stále před sebou, jak odstrčila stráž, nabrala vody do dlaní a řekla mně, neznámému člověku: „Pij!“
HRABĚ: To že řekla?
VĚZEŇ: Ano.
HRABĚ: Saprment! To musí byt ženská. Saprment! (Zpívá árii „Bratři, mé srdce plá“ z Nedbalovy operety Polská krev. )
Bratři, mé srdce plá, mé srdce plá,
je chvátí touha bezejmenná.
/Bratři, mu srdce plá, mu srdce plá,
je chvátí touha bezejmenná./
Když máme ženy takové,
/když máme ženy takové,/
je naše drahá vlast,
/je naše drahá vlast,/
vlast naše zachráněna.
HOSTINSKÝ: A že jsem tak smělý, pane Kulhánek, za co jste byl vlastně potrestán?
VĚZEŇ: Nezlobte se, pánové, ale o tom nemohu hovořit. Obvinění je příliš hrozné. Ale věřte, že jsem byl odsouzen nevinně.
HOSTINSKÝ: Jestli jsem si to nemyslel! Nevinný člověk se pozná na první pohled.
HRABĚ: No jo. Hned, jak jste vystrčil hlavu tam z toho roští, řekl jsem si: Justiční omyl!
HOSTINSKÝ: A že jsem tak smělý, pane Kulhánek, na kolik let vás odsoudili?
VĚZEŇ: Na dvacet.
HOSTINSKÝ: A že jsem tak smělý, pane Kulhánek, kolik z toho jste si už odseděl?
VĚZEŇ: No, zítra tomu bude dvacet let.
HOSTINSKÝ: Já nevím, školy nemám, jsem jen prostý člověk, ale to už vám snad ani nestálo za to utíkat, ne?
VĚZEŇ: Viďte? Taky mě to napadlo. Zrovna včera. Jenomže to už jsem měl tu tajnou chodbu prokopanou. No, ale jednou jsem venku, tak hlavně, aby mě nechytili.
HRABĚ: Máte pravdu, musíte okamžitě zmizet. Mám v tlumoku turisticky oděv, nechcete? (Odejde.)
VĚZEŇ: Ale jo. Já sním všechno.
HOSTINSKÝ: Vy chcete odejít?
VĚZEŇ: Musím.
HOSTINSKÝ: Nechoďte, pane Kulhánek. Hostinec bez hostů, to skoro ani není hostinec.
VĚZEŇ: Jsem štvanec, pane. A kromě toho nemám peněz.
HOSTINSKÝ: Zůstaňte. Dobře vám zaplatím.
VĚZEŇ: Vy jste tak hodný člověk, pane hostinský. Mně, trestanci, chcete dát jen tak beze všeho peníze.
HOSTINSKÝ: Já vám věřím, pane Kulhánek. A potom - vždyť tady taky něco utratíte, ne?
VĚZEŇ: Víte, já jsem se do toho vězení dostal opravdu nevinně. To bylo tak: Jdu takhle jednou po louce a najednou vám z nebe spadne zvonek. Obyčejný cyklistický zvonek. Zvednu ho, zazvoním, a kde se vzali tu se vzali dva četníci. A hned se mnou do vězení a k soudu. U soudu vznikla samozřejmě trapná situace. „Tak kdepak jste k tomu,“ povídají, „zvonku přišel? No, vzpomeňte si,“ povídají. „Přece nám nechcete namluvit, že spadnul z nebe?“ Co jsem měl říct? Tak jsem radši mlčel. Obvinili mě, že jsem pašerák Göč…
HOSTINSKÝ: Pašerák Göč? Počkejte, jak oni mu to říkali… teď si nevzpomenu. No, vypravujte dál.
VĚZEŇ: Obvinili mě, že jsem pašerák Göč…
HOSTINSKÝ: Alias! Už to mám, pašerák Göč, zvaný Alias… Ne, Alias bylo křestní. No, nevadí, pokračujte.
VĚZEŇ: Zkrátka řekli, že jsem pašerák Göč, a napařili mi dvacet let.
HOSTINSKÝ: A kakraholte.
VĚZEŇ: No jo. Tak už abych radši šel.
HOSTINSKÝ: Nikam nechoďte, pane Kulhánku. Jednou jsem řek, že o peníze nemusíte mít starost, tak to platí!
VĚZEŇ: Jste velice laskav, pane restauratér, ale kromě nedostatku peněz mě ženou pryč ještě dva další důvody: první důvod je, že se každou chvíli může z tamté díry vynořit dozorce Hurych, a druhý důvod je, že se každou chvíli může z tamté díry vynořit dozorce Krhavec. Nevím totiž, který má dneska službu.
HOSTINSKÝ: Poslyšte, jak jste vypravoval o tom děvčeti, které vám dalo napít a přitom řeklo to… to slovo. Neměla ona na sobě takovy… (cosi ukazuje)
VĚZEŇ: Červený fěrtoch.
HOSTINSKÝ: Já jsem si to myslel. A neměla na hlavě takovou… (znovu ukazuje)
VĚZEŇ: Zlaté vlasy.
HOSTINSKÝ: Toho jsem se bál. A když se dívala, že ona tak jakoby… (ukazuje už zcela bez smyslu)
VĚZEŇ: Držela košík.
HOSTINSKÝ: Je to ona!
VĚZEŇ: Kdo?
HOSTINSKÝ: Je to má vnučka.
VĚZEŇ: Vy šílíte!
HOSTINSKÝ: Často mi o vás vyprávěla.
VĚZEŇ: Ano? Co říkala? Mluvte!
HOSTINSKÝ: No, vyprávěla, jak jste šel…
VĚZEŇ: Ano, to je přesné.
HOSTINSKÝ: No, a jak vám pak dala napít…
VĚZEŇ: Ano.
HOSTINSKÝ: A jak potom řekla to slovo, nezlobte se na ni, že jí to tak vyklouzlo, dlouho ji to mrzelo…
VĚZEŇ: A kde je?
HOSTINSKÝ: Zde, v této komůrce má svoji světničku. Před měsícem se, děvenka moje starostlivá, vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru.
VĚZEŇ (zpívá árii „Nikdo v celém světě snad“ z operety Fr. Lehára Paganini):
Nikdo v celém světě snad
tak jako já tě nemá rád.
Tyto oči, tyto rty tak žíznivé
si můžeš vzít, vždyť jsou jen tvé.
Nebes blaha neznámá,
to vše ti dá jen láska má.
Smíš i žití mé si vzíti,
vždyť jsi mou
otrokyní i královnou.
HRABĚ (vyjde a nese šaty): Tak tady vám to nesu, převlékněte se a hajdy odsud!
VĚZEŇ: Nikam nepůjdu. Zůstanu zde v obleku, ve kterém jsme se poprvé spatřili. Zmýlil jste se ve mně, pane hrabě! Jsem jen prostý sekáček trávy, ale i ten ví, co je to čest. A tu on nikdy, nikdy neprodá!
(Úryvek z operety Vinobraní O.Nedbala. Padá opona. Když se otevře, je na scéně vězeň a hrabě.)
VĚZEŇ: Nemá! Nic takového ona nemá!
HRABĚ: Prosím vás, je to přece ženská!
VĚZEŇ: Ona je andělská bytost!
HRABĚ: Já vám něco řeknu…
VĚZEŇ: Od vás nechci nic slyšet. (Oba mlčí.)
HOSTINSKÝ (vejde): Tak se mi to líbí. V hospodě má byt živo. O čem je řeč, pánové?
(Hrabě šeptá hostinskému do ucha.)
HOSTINSKÝ: Pan hrabě má samozřejmě pravdu, pane Kulhánku. Moje vnučka má všechno, co k ní patří.
VĚZEŇ: Nemá! Nic takového ona nemá.
HOSTINSKÝ: Podívejte, vemte si příklad ze mě. Jednou jsem takhle seděl s kamarádem v hospodě a on mi něco povídá. A já mu povídám, že ne. A jindy zase přišel a zase mi něco říká a já mu povídám: To jo. Vidíte? Kdepak, na mě si nepřijdou. (Odejde.)
HRABĚ: Poslyšte, kamaráde, já vám něco řeknu. To není žena pro vás. To je žena, která potřebuje chlapa, rozumíte? Chlapa jako… jako jsem já. A kromě toho, nechtěl jsem vám to říkat, abyste si nemyslel, že se snad holedbám, ale napsala mi dopis.
VĚZEŇ: Cože?
HRABĚ: Ano, všechno je jasné, miluje mne.
VĚZEŇ (zpívá „ To je směšné“ ze Straussova Netopýra):
To je směšné, cha - cha - cha,
tuze směšné, cha - cha - cha,
odpusťte mi, cha - cha - cha,
že se směji vám.
HRABĚ: Však on vás přejde smích! Poslouchejte (vytáhne psaní a čte): Milovaný hrabě! Když jsem se vrátila z města, kde jsem byla pro šafrán a trochu toho zázvoru - děvka! - tu jsem já, děvenka moje starostlivá, spatřila zde vás. Jak jsem šťastna, že vám ušel plyn. Dědeček je hodný, časem si najdeme houštinu, kde se budeme slézat. Objednávejte si hodně piva. Mám na skladě také dobré zavináče, sýr a okurky. Uzenky již docházejí. Vaše roztoužená Růža.
VĚZEŇ: Nevěřím!!! Takový dopis nemohla napsat ona.
HRABĚ: Co nevěříte! Sama mi ho hodila z okna.
VĚZEŇ: Někdo si z vás vystřelil, pane hrabě. Poslechněte si, jaky moták mi poslala Růženka (čte): Milovaný Kulhánku! Když jsem se vrátila z města, kde jsem byla pro šafrán a trochu toho zázvoru, tu jsem já, děvenka moje starostlivá, spatřila zde nejen toho oplzlého hraběte, ale i vás, vy mé pruhované štěstí. - Teď poslouchejte, jak je šlechetná: Nevadí mi, že nemáte peněz. Můžete si půjčit od hraběte. Ten děvkař má jistě peněz dost. Zato vy jste jiný, na žádné sprosťárny nemyslíte. Vaše oddaná Růženka. - Co tomu říkáte?
HRABĚ: Že vám nepůjčím.
VĚZEŇ: Já se vás o to také neprosím. To vy jste říkal: Tak a nyní jezte, pijte, já to platím, nenechte se pobízet.
HRABĚ: Já?
VĚZEŇ: Ano, vy.
HRABĚ (zpívá „To je směšné“ jako předtím vězeň): Já že jsem to říkal?
VĚZEŇ: Ano, vy jste to říkal.
HRABĚ: Já???
VĚZEŇ: Ano.
HRABĚ: No, to je možný.
VĚZEŇ: Tak vidíte.
HRABĚ: Jenomže jsem to neříkal vám.
VĚZEŇ: A komu jste to tedy říkal?
HRABĚ: Tady tomu pánovi. (Ukáže na Ludvíka.) Jen se ho zeptejte.
VĚZEŇ: Já se ho nepotřebuji na nic ptát. Mně je to úplně jasné.
HRABĚ: Co je vám jasné?
VĚZEŇ: Komu jste říkal: Tak a nyní jezte, pijte, já to platím, nenechte se pobízet.
HRABĚ: A komu jsem to tedy říkal?
VĚZEŇ: Tady tomu pánovi.
HRABĚ: Tomuhle pánovi?!
VĚZEŇ: Ano, tomuhle pánovi.
HRABĚ: Já že jsem to říkal… No ano, to je pravda!!!
VĚZEŇ: No, tak vidíte.
HRABĚ: Ale to tvrdím já, vy to netvrdíte!
VĚZEŇ: Já to tvrdím.
HRABĚ: Vy že to tvrdíte? Vy přece tvrdíte, že jsem řek, tak a nyní jezte, pijte, já to platím, nenechte se pobízet, vám. Kdežto já tvrdím, že jsem řek, tak a nyní jezte, pijte, já to platím, nenechte se pobízet, tady tomu pánovi. (Hostinský vejde s půllitry a s jídlem.)
HRABĚ: A to je setsakra rozdíl, když já řeknu, tak a nyní jezte, pijte, já to platím, nenechte se pobízet tady tomu, kterej nejí a nepije, anebo když řeknu, tak a nyní jezte, pijte, já to platím, nenechte se pobízet vám, kterej dvacet let nejed a nepil a na vánoce si půjčoval jabko!
HOSTINSKÝ (přisedne): Pánové, pánové, vemte si příklad ze mě. Jednou jsem takhle přišel do hospody a jeden host povídá: Já to za vás zaplatím. A zaplatil. A jindy zase přijdu do hospody a ten host už z dálky na mě volá: Dneska né! A vidíte…
HRABĚ: Nezaplatil, že jo.
HOSTINSKÝ: Nezlobte se, ale tohle se nedělá. Vy jste u toho nebyl, tak jak můžete vědět, co on řek? To je nespolečenské, tohleto, když někdo něco zajímavého vypravuje a to nejzajímavější si chudák nechává nakonec a jinej mu to potom takhle vyplácne.
VĚZEŇ: A jak to dopadlo, pane hostinský?
HOSTINSKÝ: Jak to dopadlo. Tak on… ale to už teď nebude tak zajímavé, když to tady hrabě naznačil.
VĚZEŇ: Ale jen nám to řekněte.
HOSTINSKÝ: Zkrátka ten četník mu ji zabalil a usek.
HRABĚ: Co? Komu?
HOSTINSKÝ: Vidíte, kdybyste dával pozor a nepřerušoval, tak byste věděl, o čem je řeč. (Vítězně se zvedne a odejde.)
HRABĚ: Tak. A teď už toho mám dost. Kdo je tady vlastně blbec? (Vězeň šeptá něco Ludvíkovi.) Co si to tady šuškáte?
VĚZEŇ: Ale, tady pán mi říkal… a já jsem mu říkal, aby se do toho radši nemíchal.
HRABĚ: A co říkal?
VĚZEŇ: Ale já nevím, já se o to nestarám.
HRABĚ: Počkejte, počkejte, to mě zajímá, co říkal!
VĚZEŇ: Dohromady nic.
HRABĚ: Nic, nic! To já znám. Dřepí si tady, kouká, jako když neumí do pěti počítat, a popichuje. Kibic jeden. Ale to by se mu nemuselo vyplatit. Taky by mu moh někdo takhle narazit klobouček do čelíčka a kravatku kapánek šejdrem posunout. (Provede to.) Tak to by byl jeden. A teď aby bylo jasno mezi námi. Ona mě miluje. Já ji chci. A jestli vás uvidím, že se kolem ní ometáte, nebo že jí děláte návrhy, nebo že byste se dokonce odvážil…
VĚZEŇ: Nemá! Nic takového ona nemá!
HRABĚ: Nemá, nemá! Ještě jste ji neviděl.
VĚZEŇ: Já ji viděl. Vy jste ji neviděl. Ona je vánek v korunách stromů. Ona je horský potůček. Ona je kapička rosičky na travičce. Ona je…
HRABĚ: Prd. Počkejte, až tu vaši kapičku rosičky plácnu po zadku, jak si povyskočí. (Vězeň cosi plačtivé říká.)
HRABĚ: Co?
(Vězeň opět nesrozumitelně zavzlyká.)
HRABĚ: Nedupejte těma nožičkama, já vás neslyším!
(Vězeň znovu zanaříká.)
HRABĚ: Že umíte hrát na hoboj?
(Tentokrát vězeň opravdu něco takového v pláči řekne.)
HRABĚ: Jo, vy mě vyzyváte na souboj. To jste měl říct hned. A čímpak se budeme bít, pane Kulhánku? (Vězeň zaštká.)
HRABĚ: Šavličkama?
(Vězeň znovu zavzlyká.)
HRABĚ: Pistolkama! Mám. Přinesu. Neplačte. Ráno si přivstaneme, pěkně se umejeme a dáme se do toho. Ale ne abyste něco papal. Protože já vás střelím do bříška a to se musí na lačno. Jinak by to moc bolelo. - Puf! (Píchne ho do břicha.) A teď dobrou noc! Pěkně se na to vyspinkejte. (Odejde.)
VĚZEŇ (zpívá árii „Dobrou noc, milá dívenko má“ z operety Bratránek z Batávie E. Künneckeho, repetici jako playback):
Jdu chud světem dál,
jsem vandrákem jen,
dobrou noc, milá dívenko má.
Ať déšť je či mráz,
nocí tmoucí jdu ven,
dobrou noc, milá dívenko má.
Když štěstí svému
já vstříc jsem se smál,
tu náhle zmizelo,
a sám jsem tu stál.
Jdu tam, kam mě můj osud zve.
(Spadne opona a z pásku zní „Jednadvacet“ z operety O. Nedbala Polská krev. Během meziopony zaujme Ludvíkovo místo stejně oblečený a nalíčený herec. Tvář mu pro jistotu ještě kryje „klobouček naražený do čelíčka“. Když se opona otevře, ostatní opile dozpívají s nahrávkou.)
HRABĚ: Ticho! Chci vám něco oznámit. V noci jsem o našem souboji přemýšlel.
HOSTINSKÝ: Výborně! Hrabě přemýšlel!
HRABĚ: Počkejte, to není všechno. V noci jsem o našem souboji přemýšlel a rozhodl jsem se, že se tady pan Kulhánek může klidně najíst.
HOSTINSKÝ: Vyborně!
HRABĚ: Původně jsem ho chtěl střelit do břicha, ale nestřelím ho.
VĚZEŇ: Vyborně! (do okénka) Růženko! (Po každém oslovení Růženky se hostinský zvedne a jde nastavit ruku v dívčím rukávu z okna; později ho už ani nesvléká.) Růženko! On mě nestřelí.
HRABĚ: Do břicha.
VĚZEŇ: Vyborně. Růženko! Nestřelí mě do břicha.
HRABĚ: Já ho střelím do hlavy.
VĚZEŇ: Vyborně. Růženko! Střelí mě do hlavy.
HOSTINSKÝ (tentokrát ruku z okna nevystrčí): Počkejte, na vašem místě bych se tak neradoval. Naslibuje vám hory doly, a nakonec vás stejně střelí do břicha.
HRABĚ: Když hrabě Ferdinand von Zeppelin něco slíbí, tak to platí. Já ho střelím do hlavy. Růženko! Já ti slibuji, že ho střelím do hlavy. A proč ho střelím do hlavy? Protože je to dobrý člověk. Kulhánku, pojď sem. Připijme si na tykání. (Hostinský s rukávem na paži vezme Kulhánkovi půllitr a připíjí za něho.) Ode dneška ti budu říkat mukl.
VĚZEŇ: Růženko! (Hostinský omylem vystrčí ruku s půllitrem, pak ho schová, aby Kulhánek mohl ruku políbit.)
HRABĚ: Jsme kamarádi? Jsme. Máme se rádi?
VĚZEŇ: Jsme.
HOSTINSKÝ: Pánové! Vemte si příklad ze mě. Jednou… jsem šel. A pořád jsem šel. A vidíte, jindy, například dneska - sotva stojím. (Dosedne ztěžka na lavici.)
VĚZEŇ: Růženko!
HOSTINSKÝ (nechce se mu vstávat): Nechte už tu holku na pokoji.
VĚZEŇ: Ale počkejte, to jí musím říct!
HOSTINSKÝ: Růženka toho má dneska tak akorát!
HRABĚ: Tak jsme se pobavili, a teď do práce. Hospodo, přines mé bambitky. Jsou v tlumoku.
HOSTINSKÝ (opile): Pane hrabě, nechte si to… nechte si to… nechcete si to rozmyslet? Podívejte, vy si odletíte jako ten pták, a když mi tady pana Kulhánka střelíte do břicha…
HRABĚ:… do hlavy.
HOSTINSKÝ: … do hlavy, kdo mi tu zůstane?
HRABĚ: To mě nezajímá. Jednou jsme se dohodli… Mukl! Dohodli jsme se?
VĚZEŇ: Dohodli.
HRABĚ: Tak bude souboj.
HOSTINSKÝ: Dobře. Ale nejdřív zaplatíte.
HRABĚ: Hotově?
HOSTINSKÝ: Hotově.
HRABĚ: Bohužel. nemám při sobě na hotovosti přiměřenou sumu, mohu vám však zaplatiti zbožím. (Odejde.)
HOSTINSKÝ (Kulhánkovi): Nezdá se vám to… (Kulhánek však spí, a tak se obrátí na Ludvíka) nezdá se ti to… (mávne rukou, že od něho se odpovědi teprv nedočká) nezdá se mi to divné? Hrabě, a chce platit zbožím jako nějaky kupčík!
VĚZEŇ (zvedne hlavu): Růženko!
HOSTINSKÝ: Kuš pořád!
HRABĚ (vrací se s tlumokem): Je to vzácné zboží. V Polsku se za ně plotí zlotem. (Vytáhne cyklistický zvonek.) Tady mám namontovaný jeden vzorek. Zkuste si.
(Hostinský zazvoní.)
VĚZEŇ (vyskočí): Kulhánek číslo 21!
HOSTINSKÝ: A co já tady s tím?
HRABĚ: Takový zvonek se neztratí.
HOSTINSKÝ: Já neříkám, že by se ztratil. Sem nikdo nepřijde. Ale co v lese s pytlem zvonků?
VĚZEŇ (vezme zvonek a se zájmem na něj cinká): Tohle vy vozíte?
HRABĚ: Ano.
VĚZEŇ: Vzducholodí?
HRABĚ: Ano.
VĚZEŇ: Do Polska?
HRABĚ: Ano.
VĚZEŇ: Göč! Mikloš Göč!
HOSTINSKÝ: Pašerák Göč? Zvaný Dešťovka?
VĚZEŇ: A já za něj dvacet let nevinně trpěl!
HRABĚ (uchopí bojovně židli): Šlaka! Jsem prozrazen.
LUDVÍK (začne vstávat a v jeho kloubech to praští a vrže): Stůjte, Dešťovko. Jsem policejní inspektor Trachta. Dvacet let tu na vás čekám, a dočkal jsem se. Půjdeme! (Hudba z Polské krve O. Nedbala. Ludvík vezme falešného hraběte za rameno a oba odejdou.)
HOSTINSKÝ: Tak to vidíte, pane Kulhánek. Vezměte si příklad… ze sebe. Byl jste vždycky poctivý člověk? Byl. Odseděl jste si poctivě dvacet let? Odseděl. Vidíte. Poctivost se nakonec vždycky vyplácí.
VĚZEŇ: Co myslíte, viděla to Růženka?
HOSTINSKÝ: Jo, Růženka, to jsem vám chtěl zrovna říct: před chvílí se vypravila, děvenka moje starostlivá, do města pro šafrán a trochu toho zázvoru.
VĚZEŇ: Nevadí! Budu tu na ni čekat.
(Hostinský ho usadí do stejné polohy, jako seděl Ludvík.)
HOSTINSKÝ: Ani se vám nedivím. Víte, ty naše český holky… (Vejde Ludvík a hrabě a začnou spolu s hostinským zpívat „Ty české panenky“ z operety Perly panny Serafinky R. Piskáčka.)
Ty české panenky
kdo z nás by neměl rád?
Tak věrné vlastenky
musí svět pohledat.
Tvářičky mají krev a mlíčko,
každého chytnou za srdíčko,
kdo na ně pohlédne,
celé jim ho musí honem dát.
(KONEC)