Švestka (1997)

Švestka

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 14. 11. 1997 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana

Přednášky:

• Cimrmanův dlouhý krok - Prof. Petr Brukner
• Zuby, pohroma huby - Prof. Bořivoj Penc
• Maska - Ing. Genadij Rumlena
• Udržení a opuštění myšlenky - Dr. Ladislav Smoljak
• Píseň - Ing.Petr Brukner

Úvodní seminář

Cimrmanův dlouhý krok - Prof. Petr Brukner

Vážení přátelé dobrý večer,

dnes shlédnete Cimrmanovu hru Švestka. V tradičním úvodním semináři vás obeznámíme s několika zajímavostmi, které lze říci na okraj tohoto dramatu.

Tak na stopu hry Švestka nás přivedl jeden zdánlivě bezvýznamný detail. Zvláštní způsob Cimrmanovy chůze. Narazili jsme na tento objev v jeho korespondenci s Tomášem Alvou Edisonem, který mu na jedné pohlednici napsal:

Kdy zase zaskočíš do Států, Prevíte? Tak to alespoň z originálů přeložil zde přítomný kolega Penc, v době kdy byl u sedmé lekce angličtiny pro začátečníky. Já jsem o čtyři lekce dál, tak jsem ten text přeložil správně. To hop over the States, totiž neznamená Kdy zase zaskočíš do Států, nýbrž Kdy zase budeš skákat po státech, Prevíte. Toto zjištění jsme dali do souvislosti s milostným dopisem od Emílie Weberové, která Cimrmanovi sděluje, cituji doslova: Nemohu s tebou jíti životem, pro tvou směšnou chůzi, Prevíte. 

Nechme stranou, proč mu většina přátel říkala Prevíte. Nás teď zajímá, co tyto zmínky o Cimrmanově chůzi znamenají. Naše pátrání vedlo k nečekanému zjištění. Jára Cimrman, přestože nebyl vysokého vzrůstu, měl neobyčejně dlouhý krok. Zatímco krok normálního muže měří v průměru asi sedmdesát centimetrů, krok Járy Cimrmana byl devadesát centimetrů dlouhý, a to na milimetr přesně. Jak se například přesvědčili majitelé stavební firmy Zakoupil a Zbořil, kterým Cimrman krokoval parcely.

Cimrmanův neuvěřitelný devadesáticentimetrový krok byl vlastně chorobou z povolání. Na samém konci minulého století působil Jára Cimrman na českém venkově jako kočovný dentista. Jeho klientelu tvořili především lidé ze samot, hájoven, mlýnů a hamrů, tedy pacienti, kterým zubař svou návštěvou ušetřil dalekou cestu do městských ordinací.

Než se dostanu k meritu věci, dovolte malou odbočku. Když Cimrman vjel na dvorek se svým trakařem, na němž byla instalována jeho slavná M6, pojízdná nožní zubní vrtačka s pěti rychlostními stupni a zpětným chodem, a když oznámil zběhnuvši se dětem, že ani nedrátuje hrnce, ani nebrousí nože, ale že vrtá zuby, stávalo se mu, že se děti rozutekli do lesů. Z této doby právě pocházejí jeho zdravotně osvětové písně s dentální tématikou. Cimrmanovi, obdařenému silným hlasovým fondem, pak stačilo zazpívat některou z těchto písní a brzy se malí zvědaví pacienti začali trousit zpět. V Cimrmanově zápisníku jsme našli tři jejich texty. Pane kolego Kašpare, ty texty jak jsme se domluvili.

Kašpar:

To je ale novina…

Brukner:

Ale vy jste říkal, že se naučíte číst…

Kašpar:

To je ale novina

Brukner:

Ale ještě v šatně jste říkal, že už to umíte…

Kašpar:

To je ale novina

mlynářovic Vojtovi Popraskala sklovina
Teď je u dentisty s prosíkem
Tak dopadne každý, kdo se rýpe v zubech hřebíkem.

Tak dlouho Vojta

Tak dlouho Vojta mlsal karamely
až mu všechny zuby zpráchnivěly.
Nové mu dělá pan Kalista
zručný to český dentista.
Zásluhou této protézy,
kouše zas Vojta hovězí.
Pohublý chlapec záhy se spraví
dentistu Kalistu zdálky již zdraví.

Brukner:

Počkejte, ale dohodli jsme se, že přečtete tři!

Kašpar:

Nebojte se.

Brukner:

Já jen jestli jste nezapomněl.

Kašpar:

Nebojte se!

Nebojte se u dentisty,
je-li jeho pohyb jistý.
Je-li ale celý roztřesený,
takový dentista nemá valné ceny.
Leda, že se s dentistou třese i pacient,
pak to vyruší shodný kmitový koeficient.

Ale vraťme se teď k tajemství Cimrmanova dlouhého kroku. Na dušičky roku 1901 koupil Cimrman věnec a svíci a vypravil se vlakem z Prahy do Vídně, aby zjistil, zda jeho rodiče ještě žijí. Většinu cesty hleděl v zamyšlení z okna a všiml si zvláštního jevu. Dobrá polovina hlídačů strážních domků u trati má špatný chrup. Někteří salutovali vlaku s tváří ovázanou šátkem, jiní cenili na cestující své bezzubé dásně. Tehdy si Cimrman uvědomil, že tito lidé připoutaní dnem i nocí k železničnímu provozu potřebují jeho M6 daleko víc, než lidé ze samot. A tak ihned co doma ve Vídni zjistil, že jeho rodiče jsou ještě naživu, prodal věnec i svíci a za ztržené peníze si zhotovit speciální litinové kolo pro svůj zubařský trakař. Kolo svým profilem umožňovalo jízdu po jedné železniční kolejnici. Tím začala jeho dentistická mise po vechtrovnách a malých nádražích. Představíme-li si, že za sedm let oběhl se svým trakařem celou českomoravskou železniční siť, měřící tehdy 6280 kilometrů, a že vzdálenost mezi pražci Rakousko-Uherských železnic činila přesně devadesát centimetrů, je Cimrmanův krokový defekt vysvětlen.

Na závěr zbývá už jen dodat, že poté co ho 1. září 1908 zaskočila změna jízdního řádu z letního na zimní, dostal se Cimrman se svým trakařem před rychlík Praha-Budějovice a v zoufalém úprku, se supící lokomotivou v zádech, vykolejil v polích u staničky Středoplky. U tamního vechtra – Přemysla Hájka – strávil pak na lůžku celou zimu a napsal tam svou železniční hru Švestka, kterou uvidíte ve druhé půli dnešního večera.

Děkuji Vám za pozornost a prosím profesora Pence.

Zuby, pohroma huby - Prof. Bořivoj Penc

Vážení přátelé,

pozdržme se ještě u dentistického tématu. Znechucen a unaven svým zubařským trmácením po mlýnech a vechtrovnách, napsal Cimrman příručku s poněkud pesimistickým titulem: Zuby pohroma huby. V úvodu se až rouhačsky obořil rovnou na Pána Boha. Přiznal mu, že lidské tělo jako celek je dokonale fungujícím agregátem, až na jedinou součástku, a tou je právě chrup. Nechápal proč nástroj sloužící k pouhému mechanickému drcení potravy obdařil stvořitel něčím tak nepotřebným a zákeřným, jako jsou nervy. Proč by zuby, ptá se Cimrman, nemohly být nějakým druhem necitlivé rohoviny, jakou je třeba kopyto či kravský roh. Kousáním by se takové zuby obrušovaly, ale stejně jako například nehty by neustále dorůstali. Cimrman dále píše: I starý člověk by s takovými ústními paznehty dobře vypadal, správně artikuloval a bez potíží žvýkal. A co je nejpodstatnější, tato mnou navrhovaná zubní kopyta by nikdy nebolela.

Podobně jako Sigmund Freud uvádí Cimrman řadu příkladů ze své bohaté praxe.

Jestli-pak ses, Pane Bože, díval, ptá se Cimrman chybujícího Stvořitele, když jsem v prosinci loňského roku přijel k hlídači trati v Poříčanech Josefu Málkovi? V boční cihlové stěně vechtrovny zela díra, jak nešťastný železničář celou noc tloukl hlavou do zdi. S jeho osmičkou vpravo dole v oteklé dásni jsem kleštěmi nepohnul. Uvázal jsem tehdy nešťastníka za inkriminovaný zub k závoře a díky dobrému zpřevodování zvedl jsem ho zaň nahoru. Zub však nepovolil. Teprve když sebou visící Málek trhl, jak zasalutoval, projíždějící kolínské sedmičce, osmička povolila. 

Fenomén bolesti nebyl jediným zlem, které Cimrmana trápilo. Potýkal se i s případy, kdy se k silné bolesti přidalo něco ještě silnějšího. Strach ze zubaře. Velice názorně to ilustruje případem vechtra Pekárka z Kunčic u Vrchlabí. Cituji. Pekárek mě několikrát zoufale telegrafoval, že ho nesnesitelně bolí zub. Bylo mi jasné, že jedná o trojku vpravo nahoře, neboť jiných zubů již Pekárek neměl. Neprodleně jsem se za ním vypravil, abych jej bolestivého solitéru zbavil. Když jsem však dorazil na místo, našel jsem vechtrovnu prázdnou. Věděl jsem dobře, jak příšerně se mne Pekárek bojí, a tak jsem volal, Pekárku vylez, vím, že jsi tady. A abych jej vylákal z úkrytu, uchýlil jsem i k malé lži. Pekárku, mám nový vynález – bezbolestné kleště. Nevěřím vám, ozvalo se pod podlahou. Zvedl jsem poklop v rohu vechtrovny a Pekárka jsem za límec vytáhl ven. Vtlačil jsem ho násilím do židle, sedl jsem mu rozkročmo na klín a stiskem čelistního kloubu jsem mu otevřel chřtán. Tu se však ukázalo jakou sílu dokáže v člověku probudit strach. Pekárek se vzepjal, smýkl mnou do kouta a vyrazil ven.

Pronásledoval jsem ho podél železničního pešuňku dobrý kilometr, a když jsem ho už už držel za šosy, vytrhl se mi a naskočil do kolem projíždějícího osobního vlaku. Naskočil jsem též a došlo k riskantní honičce po střechách vagónů, která skončila až na tenderu za lokomotivou. Povalil jsem Pekárka na uhlí a zaklekl mu paži. Ale teprve s pomocí strojvedoucího, topiče a jeho lopaty – s lokálním anestetickým účinkem - se mi podařilo Pekárkův špičák extrahovat. A já se Tě, Pane Bože, ptám, takhle sis to přál?

Činorodý Cimrman se však ve své práci nespokojil jen stížnostmi na omyly, jichž se dopustil nejvyšší konstruktér. Jeho snem byla dokonalá zubní náhrada. Problémem byl materiál. První pokusy dělal Cimrman s ocelí. Ocelový chrup kousal dobře, byl však těžký, železo vylučovalo do úst odporné chuťové látky a vlídně nepůsobil ani ocelový úsměv.

Lepších výsledků dosáhl s hliníkem, jehož měkkost kompenzoval Cimrman na kousacích plochách alpakou. Tato protéza byla vzhlednější, lehčí, dobře zpracovávala potravu, ale mezi hliníkem a alpakou vznikal elektrický článek. V ústech to vyvolávalo nepříjemné brnění a v noci tyto zuby dokonce svítily. To bylo na jednu stranu praktické, neboť uživateli této náhrady stačilo otevřít ústa a mohl bez potíží číst. Ale na druhou stranu se rodinní příslušníci, zejména děti, těchto čtenářů báli. Volali: babi už nečti, dědo zhasni apod.

Dá se říci, že v hledání vhodného materiálu pro zubní náhrady Cimrman neuspěl. Pokud nepovažujeme za úspěch jeho sádrovou protézu Veselý železničář. Stejnojmenná akce – Veselý železničář – proběhla na trati Vídeň – Praha v roce 1907 u příležitosti císařovy plánované návštěvy Českých zemí. Ministerstvo drah vědělo, že František Josef I. má rád zdravé a spokojené státní zaměstnance. Stejně dobře však vědělo, v jak žalostném stavu je chrup většiny železničářů. Proto objednalo u Cimrmana 750 levných zubních protéz z bílé sádry k jednorázovému použití. Nádražní personál si je měl nasadit právě jen na těch několik vteřin zářivého úsměvu, kterým pozdraví stařičkého mocnáře v okně projíždějícího vlaku.

Ale co se nestalo. Císař byl náladou na trati nadšen do té míry, že poručil v Benešově zastavit, aby přednostovi stanice osobně potřásl rukou. Na to však nebyla Cimrmanova zubní náhrada konstruována. A když měl přednosta, Jaromír Dušek, odpovědět na císařův dotaz, jak je u Dráhy spokojen, místo odpovědi mu vyšla z úst jen bílá kaše a poprskal mocnáře sádrovou drtí.

Maska - Ing. Genadij Rumlena

Vážení přátelé,

ve hře Švestka, kterou vy uvidíte po přestávce, a kterou diváci Cimrmanovy kočující společnosti shlédli prvně o Velikonocích roku 1912, použil Cimrman jednu scénickou novinku, a to hereckou masku. Byl to bezesporu důsledek jeho cesty do Japonska. Cimrman navštívil Zemi vycházejícího slunce jako dealer firmy Nerez Trutnov, která vyráběla jídelní příbory. Měl za úkol přesvědčit Japonce o výhodách pojídání pokrmů vidličkou a nožem.

Pro tento účel si nacvičil vtipný výstup, který předváděl v tokijských restauracích. Nechal si přinést dvě misky rýže, psací stroj a šachové hodiny. Stiskl časový spínač a předvedl, jak neúměrně dlouho trvá, pojídá-li se rýže tyčinkami. Pak uvedl v chod druhý hodinový stroj a během několika sekund zhltl obsah druhé misky nožem a vidličkou. V ušetřeném čase usedl k psacímu stroji a napsal báseň. Tu potom užaslým hostům restaurace přečetl. Přestože tyto básně nebyly umělecky na výši, vždyť často vznikaly během jedné minuty, že, a přestože byly v češtině, sklízeli od stolujících Japonců uznalý potlesk. Pro zajímavost aspoň jednu z nich vám přečtu:

Jamaha, Jamaha,
s tyčinkami námaha.
Fudžijama, Hiro, Hito,
příbor Nerez rychle sní to.
Okinava – Trutnov – Kurily,
tora, tora, tora.

Během svého pobytu v Tokiu, navštívil Cimrman i tradiční Japonské divadlo Nó. Kde mužští herci předvádějí ženské postavy pomocí masek. Po návratu do vlasti se mu tato inspirace velice hodila. Čelní protagonista jeho hereckého souboru – Ota Plk, který ženské role po léta v jeho hrách ztvárňoval, stal se totiž s ubíhajícím časem prakticky nepoužitelným, neboť na jeho povadlou tvář, plnou hlubokých vrásek a vysokých bradavic, bylo každé líčidlo krátké.

Cimrman se proto rozhodl vyřešit problém maskou. Ukázalo se, že maska přináší řadu výhod. Jeden herec mohl v jediném představení rychlým střídáním masek zastat několik ženských rolí. Takto sehrál Ota Plk například šest žen Jindřicha VIII. a všechny veselé paničky Windsorské. Z dámských masek si Cimrman postupně vytvořil celou kolekci, kterou vlastně pokryl základní ženské charakterové typy.

Každá maska dostala své jméno. Tak tam například byl Nevinný kvítek, Blbá Julča, Děvče s ďolíčky, Děvče s ďolíčky od neštovic, Stará panna, Mladá panna, Surová Marta, Jana z myslivny, Jana z Arku, Dáma s kaméliemi, Dáma s migrénou, Chudokrevná Soňa, Vzpurná Anežka, tady snad jednu poznámku – tato maska trochu dusila, takže herec pod ní vydržel sotva hodinu, proto jí přezdívali Anežka hodinová vzpurná. Kolekci masek uzavírá Šilhavá Olina, Pavlína diblík a Mužatka Irma.

Tyto masky se nakonec proslavili jinde než na jevišti a spíše v negativním slova smyslu. Cimrmanův sklad kostýmů a rekvizit byl totiž těsně před první světovou válkou vykraden proslulou bandou Zeno Fifky, která využila kostýmů a škrabošek ke své trestné činnosti. A tak v dobovém tisku můžeme číst smutné titulky jako Nevinný kvítek znásilnil nezletilou, nebo Šilhavá Olina trefila omylem svého komplice, nebo Jana z Arku přepadla listonoše z Dobrušky, nebo konečně Do trezoru Agrární banky se úspěšně protunelovala Blbá Julča.

Já Vám děkuji za pozornost.

Udžení a opuštění myšlenky - Dr. Ladislav Smoljak

Tak konečně. Hra Švestka, milí mladí přátelé, je hra o stáří a stářím jejího autora je umělecká úroveň této hry, bohužel, poznamenána. K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří především dvě vady komplementárně spojené. Je to neschopnost udržet myšlenku a naopak – neschopnost myšlenku opustit.

Já bych se dnes ve svém příspěvku soustředil pouze na tu první vadu. Tak tou velice pěkně trpěl například svého času profesor Zdeněk Nejedlý. Zvláště na sklonku života, když hovořil, jak se říká spatra. On začal dejme tomu husitským hnutím a teď řetězcem nejrůznějších asociací se dostal k rekreaci ROH, plnění plánu ve výkupu brambor, až skončil, dejme tomu, tradičním poděkováním straně a vládě třeba za dostatek citrónů na vánočním trhu.

Vidím před sebou většinou mladší tváře a vy mladí už ani možná nevíte, kdo to Zdeněk Nejedlý byl. Ale my starší si dobře pamatujeme, viďte vy starší, například jeho pravidelné rozhlasové promluvy na stanici Praha, jmenovalo se to Na okraj dne, které on v padesátých letech, neděli co neděli, nevím teď už přesně v kolik hodin, ale myslím, že to bylo kolem poledne, protože kdykoli si na ty jeho nedělní promluvy vzpomenu, tak se mi vybaví vůně svíčkové, kterou moje maminka k mé veliké radosti vždycky v neděli dělávala.

Já jsem totiž jako student jezdíval za rodiči na víkend, nebo abych byl přesnější – jenom na neděli, protože, a to vy mladší si už zase asi nepamatujete, za mého mládí volné soboty ještě nebyly. Tenkrát se v sobotu chodilo do práce, ale byla kratší pracovní doba. My studenti jsme šli dřív domů. Učitelé šli taky dřív domů. Hned po nás. Jediný, kdo nešel domů byl školník, protože ten tam bydlel, že.

No ale to tenkrát ani tak nevadilo lidem, protože na chalupy se ještě nejezdilo, tak jako dnes. Ta móda toho chalupaření tak přišla až později. No, ale abych se vrátil. Já sám jsem na chalupu jezdil, ale pozor, u mne to nebylo to pravé chalupaření. Já prostě pocházím z venkova a moji rodiče na té venkovské chalupě , no na té - v té - venkovské chalupě, vevnitř, celoročně žili. Takže to nebylo z jejich strany žádné chalupaření. Ani z mé strany když jsem tam k nim jezdil. Tak to jsme trochu…

Tak ta svíčková, tak ona to popravdě řečeno vždycky pravá svíčková vždycky nebyla, co si budeme namlouvat, protože, a to už si dnes zase málokdo uvědomuje, byla doba, kdy maso bylo velice vzácné. Zejména hovězího byl naprostý nedostatek. Takže někdy maminka nahradila to hovězí králíkem. Tatínek prostě zabil králíka a maminka ho nahradila. I když někdy ani ten králík nebyl.

(Brukner si domluví napsaní papírku)

No ale tak to jsme si zase věděli rady, to maminka vždycky řekla děti, šup do lesa, tedy v zimě né! V létě, šup do lesa a najděte nějaké lišky. Zase, dneska o lišku nezavadíte. Ale já pamatuju dobu, kdy lišek byl plný les. Liška byla vlastně takový lesní plevel. Že, do to ho se kopalo…

(Brukner mu předá papírek s textem: Zdeněk Nejedlý)

Ano, děkuji za ten lísteček, to je správná připomínka. Nejedlý, ano. To je správná připomínka. Tedy nevěřili byste tomu, ale skutečně existují mykologické atlasy, které pokládají lišku za nejedlou houbu, ale přátelé to je nesmysl. Já myslím, že se právem smějete, protože podle mne, nejsem tedy žádný Smotlacha, ale podle mne liška je druh jedlý, takže já to tady opravím. Zdeněk Jedlý…, ale je tuhý. Ale když se dobře podusí, povaří, tak je to velice dobrá houba. Ale to jsme opravdu odbočili.

Kde jsme to, ano, tak to Husitské hnutí. No, podívejte se, názory na tuto otázku se skutečně různí. Proti dřívější jednostranné glorifikaci, této epochy, je pravda, že tato glorifikace se opírá o pojetí Františka Palackého a v popularizační rovině o Jiráska. My se ale dnes kloníme spíše ke kritičtějšímu pohledu na tuto dobu, tak jak ho zastával ve svém díle, za komunistů naprosto zavrhovaný, Český historik profesor Josef Pekař.

Zase pro vás mladší asi naprosto neznámé jméno, že? No já sám jsem kdysi, mohu malou odbočku, pane inženýre? Já sám jsem kdysi pravidelně přisedal u přijímacích zkoušek na filosofické fakultě. Dnes už mě tam, nevím proč, nezvou. Vzpomínám si, že jsme tam měli jednoho uchazeče o studium, který právě dostal otázku na historika Josefa Pekaře. Ale neřeklo se mu to takhle historik Josef Pekař, co o něm víte, někdo z komise na něj prostě vypálil Pekař! Takhle na něj prostě ukázal a řek Pekař! No a teď tak jako zaváhal, nevěděl co se po něm honem, honem chce. A potom, protože shodou okolností byl o prázdninách na brigádě v pekárnách, ale pozor, nebyl to hloupý chlapec, byl z Prahy. Počkejte, nejsem si jist, jestli nebyl z Brna. Ne z Prahy byl, už si vzpomínám, ano, z Prahy, pražák to byl pražák, pražák. Profesor Albert Pražák. Dobře, že jste mi ho připomněli. To je také nedoceněná postava. Nejen literární vědec, ale i předseda české Národní rady. Víte, oni to v tom Pražském povstání, v tom pětačtyřicátém roce, oni to neměli lehké. Vezměte si třeba jenom tu otázku Vlasovců. Co to bylo na konci druhé světové války u nás za problém. Protože Rudá armáda za dveřmi a v Praze Vlasovci. Já tedy jsem tolerantní, pro mě za mě, ať si každý chodí ostříhán jak chce. Ale nezlobte se na mě, když si někdo tu lebku úplně vyholí, tak tomu já, nezlobte se kolego Životský, tomu já nemohu říkat účes. Co na tom chcete česat? Nebo můj bratranec, když už se mě na to ptáte, ten si nechává ty vlasy po ramena a splétá je do takových těch copánků, jestli to znáte, teď vono to tak jako zplstnatí, umýt se to nedá, česat se to nedá. Já mu domlouvám horem dolem, on je strašnej paličák a je to prostě marné.

Brukner: Pane kolego, já myslím, že je to vyčerpávající…

Ano, je to vyčerpávající, prostě není to nic platné. Takže já jsem si nakonec řek, co se s tím budu rozčilovat. Je to jeho hlava, ne? Já mám se svou hlavou starostí až nad hlavu.

Píseň - Ing. Petr Brukner

Vážení přátelé, nyní před přestávkou si zazpíváme. Objevili jsme totiž Cimrmanovu píseň s železniční tématikou. Patří do rodu písní kramářských a je zvláštní tím, že je nezvykle dlouhá a její melodii tvoří jen dva tóny v intervalu pouhého půltónu. Skladatel Jaroslav Uhlíř, který tuto píseň zrekonstruoval, je na pochybách, zda je to znakem Cimrmanovy geniality, nebo stařeckého úbytku tvůrčích sil. Konečně posoudíte to sami.

(Kotek přijde uklidit pultík)

Děkuji mnohokrát, pane kolego.

Kotek: Starejte se o sebe..

Šel nádražák na mlíčí

Brukner:

V šestnáct nula pět,
kdy projel nákladní vlak na Prahu,
uchopil hradlař Karel Berka nůž,
opustil pracoviště a vydal se po trati.
Byl klidný slunečný den.
Traťový svršek se zelenal bohatými trsy odkvetlých pampelišek.

Stojící:

V Poříčí, v Poříčí šel nádražák na mlíčí
mezi pražce, mezi pražce.
Než příští vlak profičí bude píce králičí
dávno v tašce, dávno v tašce.

(přichází další účinkující)

Ref.: │: Na železnici, dějou se věci,

na Dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci. : │

(úkrok na bok)

Penc:

Jak Berka podřezával trsy mlíčí,
všiml si, že není na trati sám.
Nedaleko vjezdového návěstidla
spatřil Marii Rezkovou,
která, pevně rozkročena v kolejišti,
plnila mlíčím svůj proutěný koš.

Stojící:

Nádražák zakřičí, kam to chodíš na mlíčí,
kam to chodíš na lupení.
Starej se o sebe, řekla Madla pro sebe,
ale Berka hluchý není.

Ref.

Smoljak:

Hradlař Rezkové vysvětlil,
že na mlíčí, které je u dráhy má nárok on,
jelikož je také u Dráhy.
Ale žena se dál oháněla kudličkou.
Když mu pak doslova pod rukou odřízla nejlepší trs,
Berka zrudl a v slunci se zablýskl jeho nůž.

Stojící:

Ubožáku zarudlý, chceš-li tak pojď na kudly,
ajzlboňácká ty svině.
Dráze patří mašiny, všecky pražce a šíny,
ale mlíčí obecní je.

Ref.

Rumlena:

Tou dobou jel zmíněnou tratí,
ve své služební drezíně,
inspektor Jihozápadní dráhy,
doktor Václav Kulihrach.
Byl to čerstvý vdovec a kochal se pohledem na tu naši malebnou českou krajinu.
Ještě že si vybral inspekční cestu právě dnes.

Stojící:

Na nože, na nože nedošlo jen protože
zčista jasna vjel mezi ně.
Inspektor Státních drah, doktor Václav Kulihrach
na drezíně, na drezíně.

Ref.

Kašpar: 

Kdo z nás Čechů není chovatel?
Ani inspektor nebyl výjimkou,
a proto měl pro oba zápasící pochopení.
Aby zabránil dalším sporům,všechno mlíčí zabavil,
neboť měl doma malochov statných českých strakáčů
a své služební cesty rád spojoval s cestou za krmením.

Stojící:

Povídá, ty Karle, ty máš službu na hradle
ať už jsi tam, ať už jsi tam.
Vás Madlo, vás Madlo, s očima jak zrcadlo,
doufám víckrát nenachytám.

Ref.

Reidinger:

Nad pešuňkem se rozhostil vlahý podvečer.
Kolejnice vyhřáté odpoledním Sluncem se leskly a vzduch nad nimi se tetelil.
Telegrafní sloupy podél trati hučely svou monotónní píseň dálek
doprovázenou stakatem cvrčků a zvonkohrou chráněného železničního přejezdu.

Stojící: 

Dobře to dopadlo, Berka spěchá na hradlo,
aby pohnul semaforem.
Když návěst přepíná, jede kolem drezína
a v ní Madla s inspektorem.

(Přichází Kotek, ale nezpívá)

Ref.

(Kotek odnáší mikrofon)

Švestka

jevištní sklerotikon

Osoby:

Kamil Patka vechtr (mladý)Přemysl Hájek vechtr v. v. (starý)Sváťa Pulec horolezec (starý)Blažej Motyčka Hájkův bratranec (starý)Eda Wasserfall člen KČT (starý)Emilka Najbrtová služkaJenny Suk sufražetkaAndulka Šafářová venkovankaKryštof Nastoupil úředník (středního věku)

Na scéně vpravo vidíme vstupní část železničního strážního domku s plůtkem. Za ním je v zahrádce postavena miniatura hrudu Karlštejn. Před zahrádkou má vechtr  lavičku. Na bílém štítu vidíme název staničky: STŘEDOPLKY. U levého portálu je sloupek s klikou na ovládání železničních závor, ty však už nevidíme. Ze samého středu scény se pne vzhůru kmen staré švestky, jejíž koruna se nahoře ztrácí

MOTYČKA

(Podřimuje na lavičce)

PATKA

(Vyjde z vechtrovny a chvíli spícího Motyčku pozoruje. Pak ho opustí a na rampě se svěří publiku):

Není to špatné povolání, tohle vechtrování. Až na tu samotu. Proto jsem rád, když tu nějaká cestující osoba vystoupí a prohodí se mnou pár slov. S okolím se stýkám vlastně jen služebním telegrafem. Ale po telegrafu to není od srdce. Živá cestující osoba, to je něco jiného. Ona něco řekne, já něco řeknu. Pak třeba zase ona něco řekne a já se zasměju - chachacha. Nebo já něco řeknu a ona se zasměje… Ale taková cestující osoba jako tenhle Motyčka, to zas je skoro lepší telegraf. U něj to máte: on něco řekne, on něco řekne, já chci něco říct, ale on něco řekne. Já chci zase něco říct, ale on zase něco řekne. Jsem rád, že spí.

(Pohlédne na kapesní hodinky)

Ale za pět minut přijede vlak a já musím bohužel zavřít závory. Ne že bych je zavíral nerad. Nerad je zavírám, když je tu někdo takovej jako tady Motyčka.

(Začne otáčet klikou, což už samo o sobě rachotí jako velikonoční řehtačka, a navíc se k tomu přidají pronikavé údery zvonce )

MOTYČKA

(Probudí se)

Nepřijel Přemek? Ne. Nemusíte nic říkat. Nepřijel. To byste tu takhle nestál. Protože Přemek by se s vámi jaksepatří přivítal. To on vždycky: Dovolíte, abych vám potřásl pravicí? A už je zle. No, co vám budu vykládat, uvidíte sám. Už jste se s tím smířil, že vám nemůžu říct, proč jsem tady? Já vím, že jste zatím okukoval můj pytel, co? Říkal jste si, proč ten člověk cestuje s prázdným pytlem. To on pro něco jede. Možná že jste do něj i nakouk, ne? A jdete na to správně. Jenomže pro co jede? A to já vám právě nesmím říct. To by mi bratranec dal. Říkal jsem vám, že Přemek je můj bratranec? No, neříkal, říkal. Taky to není žádný tajemství. Tajemství je, proč jsme si s Přemkem dali sraz zrovna tady. Ale netrapte se tím. Přijede Přemek a dovíte se to.

(Slyšíme, jak se blíží vlak)

PATKA: Jedenáctka!

(Vlak brzdí, vechtr mu na uvítanou salutuje)

A heleme se, zastavila. Tady staví jen na požádání. Tak to musel někdo požádat.

(Ozve se hvizd píšťalky průvodčího, bouchnutí dveří a vlak pokračuje v cestě. Patka mu zasalutuje i na rozloučenou. Záhy jeho lomoz zeslábne, až zmizí)

PATKA

(Dívá se do bočních kulis, kde tušíme trať a přechod přes koleje):

Dobrý den!

HÁJEK

(Vyjde zpoza boční kulisou s batohem na zádech):

Dobrý den! Tak vy jste nový vechtr.

PATKA: Ano, již třetím rokem.

HÁJEK: Dovolíte, abych vám potřásl pravicí'?

PATKA

(Přikývne a čeká, až k němu neznámý přistoupí)

HÁJEK

(Než ruku podá):

Ale to musíte, človíčku, zvednout šraňky.

PATKA: Promiňte.

(Opět zarachotí klikou, což se tentokrát obejde už bez výstražného zvonce)

HÁJEK

(Stiskne Patkovi ruku a už ji nepustí. Stále s ní třese a rozhlíží se):

Ano. Všechno jako zastara: vechtrovna, švestka, šraňky, hrad. Jestlipak víte, mladý muži, kdo tenhle hrad postavil?

PATKA: To vím. Nějakej Hájek, co tu sloužil ještě před Fialou.

HÁJEK: A jestlipak víte, kdo tady na tom místě udělal patou důlek a vypliv do něj švestkovou pecku?

PATKA: Taky Hájek?

(Cítíme, že Patka už by rád svou pravici vyprostil z Hájkova sevření, ale neví jak.)

HÁJEK: Taky Hájek. A teď nejtěžší otázka: Jestlipak víte, kdo jsem já?

PATKA: To tedy nevím.

HÁJEK: Taky Hájek.

PATKA: Tak vy jste taky Hájek!

HÁJEK: Taky Hájek.

(Stále drží Patkovu ruku)

Přemysl Hájek, vechtr ve výslužbě.

PATKA: Kamil Patka, vechtr ve službě.

(Tady už pokládá mladý vechtr potřásání své ztuhlé ruky za ukončené, ale mýlí se. Hájek nepovolí)

Tak já budu muset zapsat do knihy ten vlak.

HÁJEK: No jo, to je nutný. Po odjezdu vlaku ihned zapsat.

PATKA: Píšu pravou rukou…

HÁJEK: Co říkáte?

PATKA: Že píšou tou rukou, co mi držíte.

HÁJEK: Pravou? No to já taky. Většina lidí píše pravou rukou.

PATKA: Že bych šel dovnitř a zapsal to…

HÁJEK: To já půjdu s váma. Možná že tam budou ještě moje zápisy.

(Oba ruku v ruce zajdou do vechtrovny. Odtud slyšíme): Vidíte, tohle je můj rukopis. Dodnes krásně čitelný. A tohle je Fialův rukopis. To už je horší, ale taky čitelný. Jen pište, na mě se neohlížejte.

(Vyjdou ven)

Ale Kamile, vy máte velice nečitelný rukopis.

PATKA: Když píšu levou rukou…

HÁJEK: Vy píšete levou rukou? Vždyť jste říkal, že píšete pravou!

PATKA: Jak kdy.

(Patka chvíli přemýšlí, jak se dostat ze zajetí Hájkovy ruky)

Nechcete si sundat ruksak?

HÁJEK: Já mám ještě na zádech ruksak? Vidíte, člověk se zapovídá… Pomohl byste mi s tím popruhem?

(Patka mu pomůže a tlumok zůstane viset na jejich spojených rukách.)

Ten jsem koupil v Praze v Kotcích. Je lehkej. Že jo?

PATKA: Docela jo. Že bychom ho někam položili?

HÁJEK: Jo, dáme ho tady ke Karlštejnu, ať je po ruce.

(Dojdou ke kulise hradu a spustí ruce tak, že se tlumok dotkne země. Chvilku zůstanou bezradně skloněni)

Ale, človíčku, to mi budete muset pustit tu ruku.

(Patka se konečně s úlevnou vysvobodí z Hájkova sevření. Masíruje si ztuhlou pravici)

Víte, srdečnost je pěkná vlastnost, ale nic se nemá přehánět. Jste rád, že jsem přijel. Já to znám. Nejste ženatý, viďte?

PATKA: Ne.

HÁJEK: No jo, to je osud vechtrů. Věčně sám. Nemůže se nikam hnout, ani do hospody, ani na houby, pořád přikovaný k závorám a k telegrafu. Nikdo ho nezastoupí. A jiný to nebude.

PATKA: Proč myslíte? Jsem mladý, zdravý…

HÁJEK: Taky jsem si představoval, že mi tu jednou vystoupí z vlaku hezká, hodná, věrná, milující cestující osoba, ženského pohlaví samozřejmě…

PATKA: Pracovitá, chytrá, vařit by uměla, závory by uměla, morseovku by uměla…

HÁJEK: Vystoupila mi tu jedna, měla všechno, jak jsme říkali…

PATKA: Hezká, hodná…

HÁJEK: Ano, ano. Jenom tu jednu důležitou věc…

PATKA: Věrná, milující, cestující…

HÁJEK: No, ano! Vždyť říkám, to všechno tam bylo. Jenom jedna jediná maličkost to zhatila.

PATKA: Vaření.

HÁJEK: Morseovka, Kamile.

PATKA: Nezvládla?

HÁJEK: Nezvládla. Chtěla, snažila, plakala, nezvládla. Řeknu vám příklad. Povídám jí: Hermíno, tečka znamená E. To pochopila. Druhý den probíráme I, dvě tečky, že ano. Já ji nezahlcoval. Jedno písmeno za den jsme brali. Říkám: Hermíno, dvě tečky, co to je? A víte, co odpověděla?

PATKA: (Zavřenými ústy naznačí, že neví): M, m.

HÁJEK: M, m… E! E! Jako dvě E!

PATKA: Měl jste asi smůlu. Já ale věřím, že jednou tu zastaví ten pravý vlak. Chtěl bych, aby to bylo děvče krev a mlíko. Blondýnka, s černou sametovou stuhou ve vlasech.

HÁJEK: Jo, tak vy máte ještě požadavky na barvu vlasů! To se s tím ženěním rovnou rozlučte.

PATKA: Tak jste se přijel podívat po letech.

HÁJEK: Přijel, ale teď, kdybyste mě zabil, nevím, na co jsem se to přijel hlavně podívat.

PATKA: No, na vechtrovnu, na šraňky…

HÁJEK: Taky, Kamile, taky, ale hlavně na to… no…

PATKA: Myslím tak vůbec, na koleje, na hrad, co jste postavil…

HÁJEK: To taky. Jistě. Jmenujte ještě dál…

PATKA: Na tuhle švestku, starou…

HÁJEK: No jistě! Ano, Kamile. Děkuju.

(Chce uchopit jeho pravici, ale Patka schová obě ruce za záda.)

Ano. Hlavně jsem přijel kvůli tomuhle stromu.

PATKA: No, to se nedivím. Ten má dobrý švestky. Co nesním, to zavařím, nebo usuším, taky povidla z nich dělám…

HÁJEK: Ano? Tak s tím je konec, Kamile.

PATKA: Myslíte? Podívejte, co jich zase letos má.

HAJEK: Má. Ale vy už je sklízet nebudete. Neříkám, když nějaká spadne a vy ji seberete. Prosím, jako bych nic neviděl. Nejsem nelida.

PATKA: Tuhle švestku odjakživa česal vechtr. Fiala ji česal…

HAJEK: Fiala ano! Protože za Fialy byl drážní inspektor Nastoupil už po smrti. Ale já, kterej jsem tu švestku zasadil, jsem ji nikdy nečesal.

PATKA: A kdo ji teda česal?

HÁJEK: Inspektor Nastoupil. Jen si to zkuste představit, Kamile. Vždycky když přišel čas švestek, zastavila tady na koleji drezína, vystoupil Nastoupil…

PATKA: Tak vystoupil nebo nastoupil?

HÁJEK: Nastoupil vystoupil, co je na tom složitého? A s ním čtyři jeho haranti. Ted se na to vrhli a ten strom, kterej jsem zasadil vlastními ústy, kropil vlastním potem a hnojil, Kamile, vlastníma hnojivem, mi před očima očesali do poslední švestičky. A pak zase naskládal ty tašky, košíky, ruksaky a haranty do drezíny, Nastoupil nastoupil… tady je to jasný?… řek: za rok na shledanou, a pak to ještě nahoře vykázal jako revizi.

PATKA: A že si to Nastoupil dovolil?

HÁJEK: Nastoupil? Dovolil. Očesal, naložil, odvezl, vykázal, debil.

PATKA: To je smutné.

HAJEK: Je, ale má to šťastný konec. Pro vás tedy ne, vy jste dočesal.

PATKA: Jak to?

HÁJEK: Já jsem vám totiž neřek to hlavní.

(Vytáhne z kapsy dopis.)

Poslechněte si, co mi píšou z ministerstva.

(Čte):

„Ministr železnic prodává panu Přemyslu Hájkovi, vechtrovi v. v., švestku v zahrádce u staničky Středoplky za 15 korun rakouských. Nebude-li strom očesán do 30. září do 6. hodiny odpolední,“ což je dnes, „propadá úroda dráze. Vedoucí oddělení Stromy u trati, Kryštof Nastoupil.“

PATKA: Nastoupil je na ministerstvu? Vždyť jste říkal, že je po smrti.

HÁJEK: Nastoupil Richard je po smrti. Tohle je Kryštof. Jeden ten jeho harant. Bydlí v Polžicích. Nebo v Bezdružicích? Ted nevím.

PATKA (S pohledem do koruny švestky): Říkáte tedy, že já už neochutnám…

HÁJEK: Neříkám, že neochutnáte. Říkám jen, že tou úrodou disponuji já.

PATKA (pošklebek): A co žebřík?

HÁJEK: Ten je přece vzadu za vechtrovnou, pod střechou, ano vidím ho…

PATKA: Ano, ale je to drážní žebřík. A tím zase disponuji já.

HÁJEK (smích): Klidně si s ním disponujte. Opřete si ho třeba o telegrafní tyč a lezte si nahoru dolů. Já ten váš drážní žebřík nepotřebuji. Jestlipak víte, milý disponente, kdo přijede příštím vlakem?

PATKA: Ne.

HÁJEK: Sváťa Pulec. Říká vám to něco?

PATKA: Ne.

(Zahouká vlak)

HÁJEK: To je on. Sváťa Pulec. Slavný český horolezec. zvaný Bivak. Sedmkrát pokořil Milešovku.

(Hluk soupravy se blíží)

Dnes pokoří švestku. Ošlehaná tvář, ostříží oko, jasná mysl. Tělo jeden pletenec svalů, čili žádný primitivní drážní žebřík, ale lana, kladky, závory, háky, skoby, závory! cepíny, závory ! ! !

PATKA: Do frasa!

(Patka se vrhne ke klice a rachocení převodu i údery zvonce splynou se skřípěním vlakových brzd. Do oddychování parní lokomotivy zní mužské hlasy):

„Držíš?“                                          „Držím.“

„Můžu?“                            „Můžeš. Spouštěj!"

„Spouštím. Máš ho?“               „Mám.“

(Ozve se hvizd píšťalky, bouchnutí dveří a vlak odjede. Patka mu zasalutuje, otevře závory a zamíří do vechtrovny)

Vy jste mě tak vyvedl z konceptu, že teď musím zapsat příjezd zároveň s odjezdem. A mělo se to udělat zvlášť.

HÁJEK (Nevnímá ho, protože celou dobu užasle sleduje, co se u vlaku děje): Sváťo? Bivaku! Jsi to ty?

PULEC: Jsem.

HÁJEK: Co se ti stalo?

PULEC (Vjede na scénu v invalidním vozíku, ale zastaví se hned u boční kulisy): Spad jsem z Milešovky. Na hlavu. Po osmý se to zkrátka nepovedlo.

HÁJEK: A co moje švestka?

PULEC: Všechno mám. Lana, kladky, háky, skoby, cepín. A mám to i v čem vodvízt.

(Pulec vyjede dál do scény a ukáže se, že má za svým invalidním vozíkem přívěs: je to velký proutěný koš na kolečkách)

HÁJEK: Tak tě tady vítám, Sváto!

PULEC (Přijme nabízenou pravici): Rád tě vidím, Přemku.

(Vzápětí si uvědomí, co provedl)

Já vůl! Třicet let ho znám…

HÁJEK: Ano, třicet let se známe…

PULEC: Vím to, a zase do toho spadnu. Jsem holt padlej na hlavu.

HÁJEK: Co povídáš?

PULEC: Ale vo tý Milešovce, jak jsem spad.

HÁJEK: Aha, jo.

PULEC: Ty, poslyš. Přemku, už ses tady se všema přivítal?

HÁJEK: Jo. Tady je akorát mladej vechtr.

PULEC: A co tady ten pán? Jestlipak jsi mu podal ruku?

HÁJEK (překvapeně):

A jéje, to je můj bratranec Motyčka. Tak on už je tady.

(rázně):

Ale koukám, že spí. Nebudeme ho budit.

PULEC: Ale to by ho mrzelo, Přemku, kdybys mu ani ruku nepodal. Pojď, probudíme ho.

HÁJEK: Ale, prosím tě, to má čas.

PULEC: Jen si nemysli. My vočešeme švestku, vodjedeme a von se pak doví, že jsi se s ním ani nepřivítal.

HÁJEK: Ale nedělej si starosti. Já jsem tak rád, že jsi přijel, kamaráde zlatá, věrná…

(V záchvatu srdečnosti zesílí své potřásání rukou)

PULEC: Ne, ne. To já si nevezmu na svědomí.

(Obrátí se k Motyčkovi):

Pane Motyčka!

(Nahluchlého Motyčku však jeho volání neprobudí. V té chvíli vyjde z vechtrovny Patka s otevřenou služební knihou v ruce)

PATKA: Podívejte, jaký mám čitelný rukopis, když píšu pravou rukou.

PULEC: Pane dráha, probudil byste nám pana Motyčku?

PATKA: To bych nedoporučoval. Já jsem rád, že spí.

PULEC: Jenomže tady kamarád by se s ním potřeboval přivítat. Rozumíte? S vámi se nevítal?

PATKA: Vítal.

PULEC: Tak snad víte, o čem mluvím.

HÁJEK: Ano Sváťo, já jsem tak rád, že jsme zase spolu.

PATKA: (Konečně to pochopí, přistoupí k Motyčkovi a křičí mu do ucha)

Aha. Pane Motyčka! Probuďte se.

(Motyčka se probudí)

HÁJEK: Ale to jste nemuseli.

PULEC: Hele, nekecej a pěkně bratránkovi podej ruku!

(Hájek chtě nechtě Pulcovu ruku pustí a nabídne ji Motyčkovi)

MOTYČKA: Přemek!

(Dá ruce za záda)

Jako by se stalo!

HÁJEK: To mi ani ruku nepodáš? Vlastní bratranec? Deset let jsme se neviděli.

MOTYČKA: Podívej se, Přemku. Jsou národy, které si vůbec ruku nepodávají. Například Japonci: ukloní se, a dost.

(Patka zjistí, že se ho hovor netýká, a vrátí se do vechtrovny)

Nebo Křováci. Vystrčí hlavu ze křoví, zamávají si a zase zalezou.

PULEC: Tak se do toho dáme, ne?

HÁJEK: A do čeho jako myslíš, Sváťo?

MOTYČKA (Pokračuje bez ohledu na to, že ho nikdo neposlouchá): Nebo Eskymáci. Ty maj rukavice, palčáky, a sundávej v tý zimě rukavice.

PULEC: No přece, kvůli čemu jsme sem přijeli.

MOTYČKA: Tak si třou nos vo nos.

HÁJEK: Aha. A kvůli čemu jsme sem přijeli?

MOTYČKA: To je totiž jediný, co jim z těch kožešin kouká.

PULEC: Ty to nevíš?

HÁJEK: Vím, samozřejmě, teď si jenom momentálně…

PULEC: No, kvůli tý tvý švestce přece.

HÁJEK: No jo! Díky, Sváťo! Díky. Hned se do toho pustíme.

MOTYČKA (žvaní dál): Podávání rukou, to má taky svoje pravidla, nemyslete si. To nejde jenom natáhnout ruku a hotovo.

PULEC: V první řadě by to chtělo žebřík.

MOTYČKA: Dáma podává ruku vždycky první.

HÁJEK: Tak to bude kámen úrazu, Sváťo. Je tady totiž disponent.

MOTYČKA: Pokud ovšem před ní nestojí jiná dáma. Starší dáma podává ruku mladší dámě. Nikdy naopak.

PULEC: Co jsi říkal?

MOTYČKA: Že starší dáma…

PULEC: Ale ty ne!

HÁJEK: Že je tady disponent.

PULEC: To znamená co?

(V té chvíli vyjde z vechtrovny Patka a táhne za sebou dlouhou telegrafní pásku, jejíž druhý konec je stále ještě v přístroji)

PATKA: To znamená, že záleží na mně, komu žebřík půjčím a komu ne. Právě jsem se na to ptal kolegy ze sousední stanice a jasně mi tady sděluje, že bych byl blázen, kdybych vám ho půjčil.

HÁJEK: Ukažte…

(Vezme mu z ruky pásku a prohlíží si zprávu):

Kdo to psal?

PATKA: Výpravčí Tumpach.

HÁJEK: Tumpach! Tak on ještě slouží, dědek stará… To je ale rukopis… rozklepaný je to, rovnou čárku neudělá…

(Čte a ručkuje po pásce až k telegrafnímu přístroji ve vechtrovně):

Milý Kamile, předem mého telegramu přijmi srdečný pozdrav ze sousední stanice. Jinýmu bych žebřík půjčil, ale Hájkovi naser. Co to je todleto?

(Vyběhne dotčeně z vechtrovny)

To vy si dovolujete s Tumpachem takovéhle věci služebním telegrafem? Drážní telegraf používáme výhradně ke služebnímu styku. Jakákoli soukromá sdělení jsou nepřípustná.

PATKA: To není žádné soukromé sdělení.

HÁJEK: Né?

PATKA: To je vyžádaná služební informace stran drážního žebříku.

HÁJEK (posměšně): Vyžádaná služební informace…

MOTYČKA: Pán smí podat dámě ruku jako první jedině v případě, pokud tato je tak mladá, že by mohla býti jeho dcerou.

HÁJEK (nechápavě): Vyžádaná služební informace…

PULEC: Hele Přemku, vykašleme se na jeho žebřík a hodíme tam lano.

MOTYČKA: O tom jsou celý knihy.

HÁJEK: Na co lano, Sváťo?

PULEC: Na větev. Přehodíme lano přes větev a přivážeme na něj košík.

HÁJEK: Počkej, Sváťo, lano, košík, ty zase vidíš jen ty své horolezecké věci. My tady řešíme úplně jiné problémy.

PULEC: Jaký problémy?

HÁJEK: Že nemáme žebřík.

PULEC: Vždyť o tom mluvím.

HÁJEK: Jak to? Ty mluvíš o nějakém laně a koši. Já mluvím o žebříku.

PULEC: Ale to spolu přece souvisí.

HÁJEK: Jak to spolu souvisí?

PULEC: Přemku, proč jsme sem přijeli. Já s košem, ty s ruksakem, Motyčka s pytlem.

MOTYČKA: A je to venku! Říkal jsem vám, Kamile, přijede Přemek a dovíte se to. Tak, Přemku, řekni mu, na co mám ten pytel.

HAJEK: Ty máš pytel?

MOTYČKA: No jo, podívej.

(Ukáže prázdný pytel)

HÁJEK: A na co ho máš?

PULEC: Přemku! Přemku, vzpamatuj se. Říkal jsi, že se rozdělíme na tři díly!

HÁJEK: Co na tři díly.

PULEC: No švestky přece!

HÁJEK (Pohlédne do koruny ,stromu a konečně si vzpomene): Díky, Sváťo. Já jak toho mám víc, tak zapomenu jedno pro druhý. Díky!

(Obrátí se k Patkovi)

Tak rozhodné slovo, Kamile. Vy nám ten žebřík nepůjčíte.

PATKA: Ne.

HAJEK: (Napřáhne k němu pravici) Čestné slovo?

PATKA (Stiskne mu ji): Čestné slovo. (Uvědomí si, co provedl): Teď přijede dvanáctka, závory zavřít, do knihy zapsat…

HÁJEK: Tak, Sváťo, žebřík definitivně padá, viďte, Kamile.

(Zahouká vlak)

PATKA: Já musím zavřít ty šraňky.

HÁJEK: Jo, jo, nenechte se rušit.

(Patka levou rukou zatahuje šraňky, zatímco Hájek dál rozmlouvá s Pulcem)

Ale my, my Sváťo si víme rady. Vezmeme košík, zavěsíme na hák, přivážeme na lano, přehodíme přes větev a můžeme česat.

PATKA: Já teď musím zapsat příjezd, pane Hájek.

HÁJEK: To zas budete, jak vás znám, zapisovat levou rukou, co?

PATKA: No, radši bych to zapsal pravou.

HÁJEK: Tak to se schválně půjdu podívat, jestli to bude lepší než minule.

(Zajdou ruku v ruce do vechtrovny )

MOTYČKA: Poslyšte, pane Pulec, já jsem znal nějakýho doktora Žábu. Nejste vy jeho syn?

PULEC: Ne. Můj otec byl taky Pulec.

MOTYČKA: Otec Pulec, dítě Pulec, to jsou dneska věci…

(Z vechtrovny vyjdou ruku v ruce Patka a Hájek. Patka levou rukou salutuje přijíždějícímu vlaku)

HÁJEK: Takže vy, Kamile, nejenže píšete levou rukou, ale vy tou levou rukou i salutujete. No, to se za nás netrpělo ani levákům.

(Vlak zabrzdí, bouchnou dvířka, průvodčí zapíská a souprava odjede. Patka otevře závory a všichni se dívají, kdo to vystoupil. )

PATKA: Vítejte v naší občasné stanici, slečno.

PULEC: Dobrý den.

MOTYČKA: Pozdrav Pán Bůh, panenko.

HÁJEK (Pustí Patkovu ruku a napřáhne ji směrem, kde tušíme příchozí osobu): Dovolíte, drahá slečno, abych vám potřásl pravicí?

(Vejde Emilka. Je to mladé děvče s počínajícím, ale viditelným outěžkem. Hraje ji - jako všechny dámské role v této hře - herec s ženskou maskou. Emilčina maska září neměnným, širokým úsměvem. Ignoruje Hájkovu napřaženou pravici a mlčky projde celou společností. Zastaví se až za keříkem na protější straně, kde se přikrčí tak, že jí vyčuhuje jen její trvale rozesmátý obličej. Všichni se na ní rozpačitě dívají. Emilka ještě chvilku zůstane v podřepu a pak se konečně vesele napřímí)

EMILKA: Dobrý den vespolek!

VŠICHNI: Dobrý den.

EMILKA: Promiňte, že jsem se hned nepředstavila. Jmenuji se Emilka Najbrtová a sloužila jsem v Praze na Královských Vinohradech u pana továrníka Rosensteina. Milostpán pořád Emilko sem. Emilko tam, Emilko sem, Emilko tam.

PULEC: A potom?

EMILKA: A pořád: Emilko sem, Emilko tam…

PULEC: No, dobře, a co dál?

EMILKA: A najednou jsem chodila s outěžkem. Milostpaní řekla: Emy, tady máte na dráhu, jeďte na venkov, tam se spíš najde někdo, kdo by si vás vzal. Tak jsem šla na nádraží a koupila si jízdenku na venkov.

PATKA: A proč jste vystoupila právě v naší stanici, kde staví vlak jen na požádání?

EMILKA: To bylo tak: ve vlaku jsem potřebovala na toaletu, ale kabinka byla obsazena. Pohlédla jsem z okna a vidím - venkov. Tak jsem požádala. Nu, první starost mám tedy za sebou, teď ještě abych našla někoho, kdo by si mě vzal.

(Rozhlédne se po všech přítomných a po řadě osloví Hájka, Motyčku a Patku. )

Vy jste starý, vy jste ještě starší - a co vy?

PATKA: Což o to, hezká jste, stále veselá…

(Na dotvrzení těchto slov se Emilka znovu pochlubí divákům svým trvalým úsměvem)

EMILKA: Pocházím z Veselí nad Lužnicí.

PATKA: Ale jestli tomu dobře rozumím, vy jste doteďka chodila s Outěžkem a teď byste chtěla chodit se mnou? To já bych asi nemoh. Dělit se o vás s Outěžkem.

MOTYČKA: Pozor, pozor, vemte mohamedány. Tam je to zase opačně: jeden muž má třeba osm žen. Ale zase se mu postarají o to hospodářství. O ty pole, o ten dobytek…

PULEC: Kamile, outěžek znamená, že tady slečna čeká dítě.

PATKA: Aha. A ono přijede sem?

PULEC: To dítě je pravda na cestě, ale nejede vlakem.

PATKA: Jde pěšky.

PULEC (Vidí, že rozhovor s patkou nikam nevede): Kdy to čekáte, Emilko?

EMILKA: Za čtyři měsíce.

PATKA: Že byste tu na něj čtyři měsíce čekala… To tedy nevím. Stanička je to malá, čekárna tu není…

MOTYČKA: Nemyslete si, chovat dobytek, to je starost…

PULEC: Kamile, za čtyři měsíce se tady Emilce narodí dítě.

PATKA: Vidíte, tak o dítěti ve vechtrovně jsem zatím neuvažoval. Nepřekáželo by provozu?

PULEC: Ze začátku jo. V noci to řve, budí vás to, potřebuje nakrmit, přebalit…

MOTYČKA: Podojit, podestlat, tu močůvku vyvízt…

PATKA: Ale když to dítě vyroste, mohlo by stahovat šraňky, telegraf obsluhovat, ne?

HÁJEK: Já bych nebyl tak hrr, Kamile. Podívejte se, Rosenstein ovdoví, bude bezdětek a začne se shánět po outěžku. Vám to dítě mezitím přiroste k srdci, nebudete mu ho chtít dát, a takové spory o dítě se kolikrát táhnou léta. To dítě už je třeba penzista a ten spor o něj pořád běží, a vy platíte ty soudní výlohy a ten spor běží a běží a vy platíte a platíte a toho rozsudku se možná ani nedožijete.

PATKA: Aha. Tak to já bych radši vlastní dítě. Nezlobte se Emilko, líbíte se mi, mladá jste, hezká, stále veselá, ale budu si mu, set počkat na jinou.

EMILKA: Nevadí, mám ještě čtyři měsíce čas. Nevíte, kde bych se měla poptat?

PATKA: Jděte touhle cestou do Kostelce a zeptejte se v lihovaru. Tam jsou chlapi pořád v náladě.

EMILKA: Tak děkuju. Na shledanou.

(Odejde)

PATKA: Byla hezká, ale můj ideál to nebyl. Blondýnka, krev a mlíko, s černou stuhou ve vlasech…

HÁJEK: Tedy řeknu vám, chlapi, já se měl co držet před tou slečnou. Jakej my tady máme élent. Jen se podívejte tady kolem. Košík, provazy, nějaký železa nebo co. Kdo to sem natahal, ty krámy všechny? Motyčka, na co máš ten starej pytel? Vám se divím, mladej, že to tady trpíte. To by si za mě stát nemohlo.

PULEC: Přemku, já jsem taky padlej na hlavu, ale kam se na tebe hrabu, člověče. To je těžká skleróza, co ty máš. Tys nás sem všechny pozval, já si kvůli němu pořídím vlečňák. Ta celá výprava je k ničemu, když ty se k tomu takhle stavíš.

HÁJEK: Jak se mám k tomu stavět? Já jen chci, aby tady byl pořádek. Dráha je založená na pořádku. Začíná to chlívkem u vechtrovny a končí to srážkou vlaků.

PULEC: Přemku znovu: koupil jsi co? Strom. Je to co?  Švestka. Pozval jsi koho? Nás. Abychom ho co? Očesali. Poslední možnost je kdy? 30. září do šesti odpoledne. Což je dneska. Čili máme do večera co dělat.

HÁJEK: Věřili byste tomu? Věřili byste tomu? Co já jsem to za člověka!

PULEC: No já bych tomu věřil.

HÁJEK: Tak prosím: koupil, vymyslel zorganizoval, sezval, neudržel a ještě vynadal. Tak se dáme do česání, ne? Co bys říka1 takovýmu nápadu, Sváťo?

PULEC: No jistě!

HÁJEK: Žebřík tady máme, Kamil ho jistě rád půjčí…

PULEC: To nemá cenu. Já jedu domů.

(S vlečňáčkem za sebou odjíždí ze scény. Hájek ho zadrží)

HÁJEK: Počkej, Sváťo, já vím, žebřík, to je potupa pro tebe, pro horolezce. Ale myslel jsem si, když už tu ten žebřík je…

PULEC: Nepůjčí žebřík. Vechtr. Jasně to řek. To je těžká skleróza, tohleto. A mně něco říkalo: Pulec, nejezdi tam!

MOTYČKA: Vy jste Pulec? Já jsem znal nějakýho doktora Žábu. Nejste vy jeho syn?

PULEC: To nemá cenu. Já jedu domů.

(Odjede do portálu, kde tušíme nástupiště)

HÁJEK: Sváťo.

PATKA: Pane Pulec, zapomněl jste si tady vlečňák.

WASSERFALL: (V tu chvíli se na druhé straně objeví muž v turistickém obleku. Je to Eda Wasserfall. V jedné ruce má plechovku s bílou, ve druhé s červenou barvou. Na víku každé z nich leží štětec): No ano! To je on. To je ideální strom. Tady to uvidí i slepý.

(Položí plechovku na zem a představí se)

Doktor Wasserfall, Klub českých turistů.

HÁJEK (Vykročí k němu s napřaženou rukou): Klub českých turistů. To je milá návštěva!

PULEC (Vystartuje s vozíkem ze zákulisí a zatarasí Hájkovi cestu. Sám se, chopí Wasserfallovy ruky): Sváťa Pulec, těší mě. Dovolte, abych vám potřásl pravicí za všechny ostatní. Takže nikomu dalšímu už ruku podávat nemusíte.

WASS.: Ale to já rád stisknu ruku všem.

(Napřáhne ruku k Patkoví)

PATKA: No, já bych… ale jak myslíte.

(Podá mu ruku)

Kamil Patka.

MOTYČKA (Vtlačí se mezi nedočkavě čekajícího Hájka a jeho novou oběť):

Pane doktore, s tím podáváním rukou… Některé národy nepodávají ruku vůbec. Například Japonci. Ukloní se a dost. To jde o zvyk. A vy byste se měl toho zvyku zbavit. Mně ještě podat ruku jako poslednímu a pak s tím jednou pro vždy skoncovat.

WASS.: Ale prosím vás…

(Stiskne Motyčkovu pravicí)

Jedno podání ruky člověka nezabije.

(Ochotně vyšle ruku vstříc i Hájkovi)

Mám pravdu, pane?

HÁJEK (Chňapne vděčně po nabídnuté ruce):

No jistě. Nejsme Japonci. Slovan Slovanu vždycky rád rukou zatřese.

PULEC: Má co chtěl. Varovali jsme ho? Varovali.

MOTYČKA: Ten bude vzpomínat. Na Japonce.

WASS.: Já dělám turistické značky, pánové. Tady se bude chodit po červené.

HÁJEK: To je užitečná věc, vlastivědná.

WASS.: Člověk vystoupí z vlaku, uvidí strom, na něm červenou značku, a hned bude vědět, kudy jít. Pane vechtr, nemáte nic proti tomu?

PATKA: Ne. Pro mě za mě…

HÁJEK: Pane Wasserfalle. Kamila neposlouchejte, on měl správně říci: „mě se neptejte, poněvadž ta švestka mi nepatří. Ta patří panu Přemyslu Hájkovi z Prahy, víte?“

WASS.: Aha. Ale já kvůli tomu přece nepojedu do Prahy.

HÁJEK: Nemusíte nikam jezdit. Přemysl Hájek stojí před vámi.

WASS.: No tak to mám tedy štěstí.

PULEC: To tedy máte.

WASS.: Pane Hájek, na kmeni vašeho stromu bude první turistická značka, kterou turista, vystoupivší z vlaku, spatří. Blahopřeji vám.

HÁJEK: Děkuji vám. Těší mě, že taková důležitá věc bude právě na mém stromě.

WASS.: Tak já bych otevřel ty piksly s barvami a dám se do toho.

PULEC (skočí do řeči): Promiň, Přemku, promiň, promiň…nebylo by lepší udělat tu značku až potom?

HÁJEK: Po čem?

PULEC: No, polezeme tam a umažeme se od barev.

HÁJEK: Proč?

PULEC: No, musíš počítat s tím, že ty barvy budou nějakou dobu schnout.

HÁJEK: Ať schnou. Mně to nevadí.

PULEC: A to tu budem celou tu dobu čekat? Jak dlouho taková barva schne, pane Wasserfall?

WASS.: Osmačtyřicet hodin. Když je dobré počasí.

PULEC: No vidíš. A my máme čas jen do šesti.

(Slyšíme, jak se blíží vlak)

HÁJEK: Ty někam spěcháš, Sváťo? Já mám času dost.

PULEC: To nemá cenu, já jedu domů. Pomůže mi někdo do vagónu?

(Houkající vlak však stanicí jenom prohučí)

PATKA: To snad ne! Teď mi projel vlak otevřenejma šraňkama!

(Pádí do vechtrovny)

PULEC: Proč nezastavil?

PATKA: To musíte říct dřív, když chcete nastoupit. Abych mu dal signál.

(Zmizí za dveřmi)

HAJEK: Já nevím, Bivaku, proč ty se hned urážíš. Vždyť jenom přátelsky debatujeme, viďte pane Wasserfall?

PULEC: Přemku, poslední slovo: chceš tu švestku očesat. nebo ne?

HÁJEK (Připomene si znovu cíl celé výpravy): No vidíš, Sváťo, a tohles nemoh říct panu Wasserfallovi rovnou? On by věděl, oč jde, já bych se možná taky chytil…

WASS.: Pane Hájku, jak bych vám to… přivítali jsme se, poblahopřáli si, vy souhlasíte s umístěním značky, takže teď už bychom se mohli pustit, ne?

HÁJEK: Myslíte jako pustit se do práce?

WASS.: Myslím, to uvítání že bychom už ukončili.

HÁJEK: Počkejte, počkejte, pane doktore. Nevnášejte nám sem zase další problémy. My teď stojíme, Sváťo poslouchej, před úkolem očesat švestku a jsme velmi rádi, že to víme, viď Sváťo.

PULEC: Hlavně aby nám to vydrželo.

WASS.: (k ostatním) Ti Japonci, jak tady pán říkal, ti mají dobré zvyky. Proto oni jsou tak výkonní.

(Vejde brýlatá a prsatá sufražetka v kalhotách. Na krku jí visí dvě šňůrky - jedna se zápisníkem, druhá s tužkou. Má dlouhé vlasy a masku intelektuálky)

JENNY: Nazdar, mládenci!

(Podá ruku Patkovi)

Já jsem Jenny. Spisovatelka a sufražetka. Jak se jmenuješ ty?

PATKA: Patka.

JENNY: Křestní, křestní!

PATKA: Kamil.

JENNY: Nazdar, Kamile. Líbíš se mi.

(Podá ruku Motyčkovi)

Já jsem Jenny. Nevstávej, klidně sed. Jak se jmenuješ?

MOTYČKA: Blažej.

JENNY: Nazdar, Blažeji. Nelíbíš se mi.

(Podá ruku Pulcovi)

Já jsem Jenny. Nevstávej, klidně sed. Jak se jmenuješ?

PULEC: Svatopluk.

JENNY: Nazdar, Sváťo, líbíš se mi.

(Napřáhne ruku k dvojici Hájek-Wasserfall)

A co vy, kluci, že se tady držíte jak dva buzeranti?

(Hájek pustí Wasserfalla a vystřeli k Jenny svou pravici. Wasserfall ho však duchapřítomně předběhne.)

WASS.: Mé jméno je Eda Wasserfall. Ani nevíte, milá slečno…

JENNY: Tykej mi, Edo.

WASS.: Ani nevíš, milá slečno, jak rád tě vidím.

JENNY: Edo, na rovinu: líbíš se mi, ale tu ruku mi hezky rychle koukej pustit. Vy chlapi v tý ženský nevidíte rovnocenného partnera, ale jen ten sexuální objekt. A přitom vás v mnoha ohledech převyšujeme. Takže už mě doopravdy pusť, protože to už hraničí s vilností.

WASS.: Ale já to myslím pro tvoje dobro, slečno.

JENNY: Nežvaň o dobru, normální chtíč je to.

WASS.: Já tě klidně pustím, Jenny, ale pak to bude horši!

PATKA: Jestli dovolíte, pane Wasserfall, já vás vystřídám. Kdybyste mi laskavě předal tu ručku…

(Wasserfall vloží Jenninu ruku Patkovi do dlaně)

JENNY: Hergot, chlapi, co to se mnou vyvádíte? To už opravdu hraničí! S tebou už jsem si přece potřásala! (Sportovním chmatem složí Patku na zem)

HÁJEK: To se nehodí, Kamile, podávat dámě ruku dvakrát.

PATKA (Vstane, ale drží se v předklonu, jak mu Jenny zkroutila ruku za zády): A co tě sem, Jenny, přivedlo?

JENNY: No co, červená značka. Jdu po ní a najednou šlus. Značka v hajzlu.

HÁJEK: Podívejte se na něj, jak on jí tu ruku dlouho svírá. Nejsi tady sám, Kamile.

PULEC: Tak dost. Takhle by jsme se nikam nedostali. Jenny, já jsem slyšel, že vy sufražetky nosíte obě ruce v kapsách jako chlapi.

JENNY: To je pravda.

MOTYČKA: Mohla bys nám to ukázat? Něco takovýho jsem ještě nikdy neviděl.

JENNY: No jistě. Hele.

(Dá si obě ruce do kapes)

PULEC: Fajn. Takhle zůstaň.

HÁJEK: Mně se to tedy vůbec nelíbí.

WASS.: Tak po mé červené značce jsi přišla. A ty jsi, Jenny, organizovaná, nebo divoká turistka?

JENNY: Jsem divoká.

PATKA: Vždycky jsem si přál mít ženu, která by byla trochu divoká.

JENNY: Ano? No to si musím zapsat.

(Píše a diktuje si nahlas)

Mladí zaměstnanci drah touží po zdivočelých ženách. Jsem totiž spisovatelka a sbírám materiál pro svou další hru. Už jste slyšeli o hře Louny?

WASS.: Ohře Louny! Jakpak by ne. Stav vody na českých tocích v sedm hodin ráno.

MOTYČKA: Ohře Louny. Tam bejvalo ryb.

JENNY: Nemyslím Ohře Louny. Mluvím o hře Louny.

MOTYČKA: Ó hřebíčku zahradnický.

JENNY: O své hře, která se jmenuje Louny. Je to o mladém převozníkovi na Ohři.

HÁJEK: V tom případě bych tu hru klidně nazval Ohře Louny. Když už tam tu řeku máte.

JENNY: To je pravda. To bude lepší.

(Píše si):

Ohře… Louny… činohra.

PATKA: Vypravujte nám o hře Ohře Louny.

JENNY: Co bych vám tak o hře Ohře Louny řekla… N. Teď, jak to slyším, vidím, že to není dobrý název. Bude se to zase jmenovat jenom Louny.

(Nový název v zápisníku škrtne)

Takže Louny. O hře Louny: Mladý převozník Hetmuth vozí již padesát let na své pramici…

MOTYČKA: Promiň, promiň, slečno, ale to je Němec, ten Helmuth?

PULEC: Prosím Tě, nepřerušuj pořád. Takhle tu švestku do smrti nedočešeme. Přátelé, slibme si, že do půl hodiny začneme česat. Půl hodiny ještě počkám, ale pak už se mnou nepočítejte.

JENNY: Ne, Helmuth je Čech, ale má německé jméno.

MOTYČKA: Tak to u mě není žádnej Čech. Jako tady Wasserfall. Čech má mít český jméno. Proč nejsi Vodopád? Wasserfall! Že se nestydíš…

WASS.: Jako dítě jsem byl Vodopád. Ale to věčné pokřikování spolužáků "První pád - Vodopád" mě tak iritovalo, že jsem se dal přejmenovat. Pravda, pak jsem přešel na německé gymnázium a bylo to tu zas: "Erster Fall - Wasserfall". Další přejmenování mi už nepovolili.

JENNY: Tak já nevím. Chcete slyšet o hře Louny?

PATKA: Já ano. Ten mladý převozník mi totiž připomíná mne. Taky tu léta sám a sám…

JENNY: Tak mladý převozník Helmuth vozí již padesát let na své pramici…

HÁJEK: Promiň, Jenny, jenom dotaz: V kolika letech Helmuth s tím převoznictvím začal?

JENNY: Já nevím… asi ve dvaceti.

HÁJEK: Nerad bych vypadal jako hnidopich, ale počítám, že mladýmu Helmuthovi bude tak kolem sedmdesátky, když už padesát let na té pramici…

JENNY: Jo, to je pravda, to mi nějak ujelo todleto. Takže starý… Starý převozník Helmuth čeká, že se jednoho dne objeví na břehu Ohře dívka jeho snů - první láska

PATKA: Jako já.

JENNY: Je plachý…

PATKA: Jako já.

JENNY: Nezkušený…

PATKA: Jako já.

JENNY: Ještě panic.

(Čeká, co na to Patka)

Žádná poznámka, Kamile?

PATKA: Jenny, umíš Morseovu abecedu? Uměla bys bez pomoci zatelegrafovat třeba slovo vlak?

JENNY: No, jasně: vinobraní, lupíneček, akát, krákorá.

PATKA: Přesně! A líbilo by se ti tady na tom opuštěném…

MOTYČKA: Nezdržuj, Kamile, osobníma věcma. Slečno spisovatelko, jak je to dál s Helmuthem?

JENNY: Helmuth se jednoho dne dočkal. Do jeho pramice nastoupí dívka jeho snů.

PATKA: Ano.

JENNY: Vysoká…

PATKA: Ano.

JENNY: …ztepilá…

PATKA: Ano.

JENNY: Vítr si pohrával s kadeřemi…

PATKA: Ano!

JENNY: …na jejích svalnatých lýtkách.

PATKA (Nadechne se, ale chystané ano mu uvízne místech)

MOTYČKA: Mluvíte o Helmuthovi teď?

JENNY: Ne, je to Květa Hošek.

MOTYČKA: Snad Hošková, ne?

JENNY: My sufražetky neuznáváme žádné -ová. Já například jsem Jenny Suk.

HÁJEK: Ty, Suk, a jak to bylo dál s Helmuthem?

PULEC: Upozorňuju vás, pánové, že čekám už jenom patnáct minut a pak jedu domů.

JENNY: No má to konec, ale nevím, jestli ho snesete. Vy chlapi jste děsný měkoty.

HÁJEK: Jen do toho, my něco vydržíme.

JENNY: Dobře; Hošek nastoupila na pramici svým typicky ženským krokem nebojácné slonice. Helmuth takovou razanci nečekal, loď se zakymácela a Květa Hošek zmizela pod hladinou. Helmuth, nedbaje toho, že on sám je neplavec, vrhl se do zpěněných vod Ohře Louny.

PATKA: A jak to dopadlo?

JENNY: Poté, co Helmuth a Hošek utonuli, spolu s Ohří se vlili do Labe a vylovili je až v Hamburku.

MOTYČKA: Hezký příběh, Jenny, ale má to jednu mouchu: převozník a neplavec.

HÁJEK: Jistě. Každý převozník musí mít plavecké zkoušky, jinak mu nedají licenci.

MOTYČKA: Leda že by tu komisi uplatil.

PULEC: Tak vy nepřestanete? Kamile, kdy jede další vlak?

PATKA: V 16:35, Ale staví jen na požádání.

PULEC: No tak já tímto žádám.

PATKA: Dobře, zatelegrafuju Tumpachovi do sousední stanice.

(Odejde do vechtrovny)

PULEC: Přemku, pár slov na rozloučenou. Ne připaž, připaž. Takovou nezodpovědnost jsem od tebe nečekal. Tys nás všechny svolal, my sem jedeme takovou dálku, a výsledek? Nula. Prožvaněnej den.

WASS.: Tak já rozdělám ty barvy, co říkáte? Abychom jenom tak nemluvili.

PATKA (Vrací se): Tak vám tu příští vlak zastaví, pane Pulec. Jenny, to je dojemný příběh. Škoda, že to neuvidím na divadle. Nemůžu se odtud hnout.

MOTYČKA: Ale to mi nejde do hlavy, jak se to na tom divadle udělá, víte, ta pramice, ta voda, ty mrtvoly jak se vlévají…

JENNY: To už není moje starost. To si vyřeší režisér. Ten to bude režírovat.

PULEC: (Zoufale si zakryje obě uši) Režisér! Helmuth! Mrtvoly! A já sliboval ženě: přivezu švestky, něco zavaříš, něco nasušíme, něco do kompotu, většinu vypálíme…

PATKA: Jenny, chtěl bych se tě na něco zeptat. Líbilo by se ti tady se mnou? Telegrafovala bys, šraňky bys zvedala. Ohře Louny bys psala…

JENNY: Proč ne? Klid tady je, když tu nebudou tyhte páprdové.

PATKA: Vařit jistě umíš…

JENNY: A je to tady. No teď ses vodkopal! Tam nás chcete mít. U plotny, u škopku s nádobím. Prát vám ty vaše vytahaný, zažloutlý spodky. Denně žehlit, denně zašívat, denně rodit, to by se vám líbilo.

(Zahouká vlak a Patka se vrhne k závorám. Za chvíli nato už souprava brzdí ve staničce. Patka zasalutuje)

Pryč od vás, trubci! Vy poživační samci!

(Otevře razantně závory)

Zhnusena odjíždím!

(Zmizí v zákulisí)

PATKA: Ale to nesmíte, otevírat šraňky, když je vlak ve stanici!

(Znovu závory spustí)

PULEC: No já taky pojedu, mějte se tu hezky. Přemku, co jsme si, to jsme si…

(Neprozřetelně podá Hájkovi ruku. Vzápětí si uvědomí, co provedl, a rezignovaně se ve svém vozíku zhroutí)

HAJEK: Sváto, kamaráde zlatá. Tebe já jsem měl vždycky nejradši. Už od mládí…

PATKA: Tak, pane Pulec… Aha.

(Patka pohledem zjistí, že Pulcův odjezd je v nedohlednu a dá pokyn k odjezdu vlaku. Slyšíme, jak bouchnou dvířka vagónu, hvizd průvodčího a rozjezd parní lokomotivy)

HÁJEK: …Obětavej, spolehlivej, nikdy nenechá kamaráda ve štychu. Díky, hochu. žes přijel. Pozdravuj doma.

(Patka odsalutuje a chystá se otevřít závory. Pulec ho však nenápadně přivolá a cosi mu pošeptá)

A někdy se zase ukaž, chlape! To je věčnost, co jsme se viděli naposled.

MOTYČKA: Pozdravujte otce, pana Žábu.

PATKA: To jsem blázen.

(Předstírá, že nemůže klikou od závor pohnout)

Ty závory nejdou otevřít.

HAJEK: Ukažte, člověče.

(Pustí Pulcovu ruku a přejde ke klice. Závory hravě otevře)

Léta praxe, mladíčku!

PULEC: Díky, Kamile.

(Masíruje si ruku)

MOTYČKA: Heleďte, to bylo hezký, jak se s námi Suk loučila: poživační samci, to už mi dlouho nikdo neřek.

WASS. (Wasserfall postaví piksly se zamíchanými barvami a vezme si do ruky štětec): Tak já se dám do tý značky. Tady je jedna taková komická věc. V předpisech stojí, že značka na stromě má být ve výši očí dospělého člověka. Jenomže - v tom je právě ten háček - každý má ty oči jinak vysoko. Kolega Kratochvíl například je dospělý, ale tak maličký, že ty jeho značky jsou skoro u země.

MOTYČKA: Vidíte, Kratochvíl, to je hezký český jméno. A taky by se moh jmenovat Kurzweil. Z něho by sis měl vzít příklad, Vodopáde.

WASS.: Co já se mu nadomlouvám: Kratochvíle, dělej ty značky výš…A von to šmrdlá pořád u země. A ty jeho značky nikdo nevidí, protože jsou schovaný v trávě.

PULEC: Tak dost. Žádná značka se teď malovat nebude. Když už jsem tady skejs, tak se taky postarám, aby se ta zatracená švestka konečně vočesala.

HÁJEK: To je slovo do pranice! Sváťo, jestli můžu, jak já to vidím, tak v první řadě by to chtělo žebřík a jdeme na to, kluci!!!

PULEC: Přemku, já mám takovej nápad…

HÁJEK: Výborně, sem s ním!

PULEC: Co kdybys mlčel a organizaci akce Švestka nechal na mně.

MOTYČKA: Moje řeč. Moje řeč. V kuchyní taky může bejt jen jeden kuchař. To se říká: dva kuchaři, jeden host, nikdo neměl dost.

PULEC: Ty taky drž hubu, laskavě. Přemku, tady máš lano, přidělej na něho tu karabinu a přehoď ho přes tu tlustou větev. Motyčka, koš! Posléze přivázat na lano.

HÁJEK: Pozor, přehazuji lano.

PULEC: Hotovo?

HÁJEK: hotovo.

PULEC: Tak a teď tahej za lano a říkej co se děje.

(Hájek tahá za tu část provazu, na které je připevněn koš)

HÁJEK: Koš se plní lanem.

PULEC: Za druhej konec, Za druhej konec musíš! Tak a teď dávejte pozor, co to s tím košem udělá.

HÁJEK: (Pochopí a začne tahat za správný konec. Koš stoupá do koruny) No teda Sváto, tobě to pořád pálí! Ted ještě určit, kdo tam vyleze, a můžeme česat.

PULEC: Tak drž, nepouštěj. Já si musím ujasnit jeden detail. Uvažuju takhle. Jedinej z nás, kdo je schopen vylézt nahoru, je tady Kamil. Ale vzhledem k tomu, že nechce půjčit žebřík, nebude patrně chtít ani vylézt. Uvažuju správné, Kamile?

PATKA: Správně.

PULEC: Hm, to je blbý. Mám to. Přivážeme ke koši někoho z nás a vytáhneme ho nahoru. Já nepřipadám v úvahu, takže co ty, Přemku?

HÁJEK: Já mám závratě, bohužel.

PULEC: A Motyčka?

MOTYČKA: Kdepak, já mám páteř, kdepak.

PULEC: Takže zbývá pan Wasserfall.

WASS.: Já se výšek nebojím a páteř mám v pořádku.

PULEC: Čili je to vyřešeno. Přivažte ke koši pana Wasserfalla.

HÁJEK: (Jde s lanem k Pulcovi ) Ty, Sváťo, taková věc. Když pan Wasserfall bude česat, bude možná i chtít.

PULEC: Co jako?

HÁJEK: No švestky. Budeme se s ním muset dělit. To už jsme se mohli dohodnout támhle s Kamilem, a mohli jsme mít i žebřík.

PULEC: To je pravda. Tady Kamil by byl lepší. Protože kdyby půjčil žebřík, tak by i vylez.

HÁJEK: Co říkáte, Kamile, že byste zapůjčil, vylezl, očesal, rozdělil, zavařil, usušil… Nesouhlasil?

PATKA: Uhodl.

PULEC: Čili Wasserfall.

HÁJEK: Tak pojď, Edo.

(Wasserfall u stromu poklekne tak, že na chvíli zmizí, kryt kulisou keře)

MOTYČKA: Kolik vážíš, Vodopád?

WASS.: Osmdesát tři kilogramy. Bez šatů.

HÁJEK: Vydrží to ten pásek?

WASS.: No jistě. Je to pravá vepřovice.

(Během dialogu vyměníme Wasserfalla za stejně oblečenou figurínu. Hájek s Motyčkou jí uvážou jeden konec lana vzadu za opasek a pokusí se ji vytáhnout nahoru. Zpoza keře se vynoří jen ohnutá záda. Dvojici se nedaří figurínu vytáhnout výše)

MOTYČKA: To mi nepovídej, že vážíš jen třiaosmdesát kilo.

PATKA: V kůlně mám kladkostroj.

HÁJEK: No, výborně!

PATKA: Ale ten je taky drážní.

PULEC: Kluci, přivažte mi ho k vozejku a potáhneme všichni.

(Motyčka s Hájkem odpojí Pulcův vlečňák a přivážou lano k opěradlu vozíku. Pak se do něho opřou. Pulec vší silou svých paží otáčí koly.)

MOTYČKA: Vidíte, a jsou tu dvě mladé, zdravé ruce a nepomůžou.

PATKA: Ty jsou taky drážní.

PULEC: Na nohy jsem trop, ale v rukách mám děsnou sílu. (Jak se vozík vzdaluje od stromu k závorám, umělý Wasserfall stoupá vzhůru. Jde to však ztuha. Když se figurína dostane až k sufitám a vozík zmizí v zákulisí, Motyčka se vrátí a obhlíží situaci.)

MOTYČKA: Já nevím, Přemku, jestli on v týhle pozici bude schopen česat. Jestli by to nechtělo nějakým bidlem ho otočit.

HÁJEK: (Rovněž vyjde na scénu) Myslíš?

(Vozík už nikdo nedrží, takže ho váha břemene přitáhne zpátky ke stromu. Vycpaný Wasserfall spadne na zem)

PULEC: To nemá cenu, já jedu domů.

(Hájek pomůže Pulcovi znovu vytáhnout Wasserfalla do výšky. Zahouká vlak a Patka zavře závory)

HAJEK: Ale Sváto, vždyť už jsme těsně před cílem. Přece to nevzdáš. Ty, horolezec!

PULEC (V zákulisí): Přivažte si ho tady k tý telegrafní tyči, to nemá cenu, já jedu domů.

(Slyšíme dojezd vlaku a komplex zvuků s tím spojených: brzdy, oddychování lokomotivy, bouchnutí dveří, píšťalku průvodčího a odjezd. Patka vytáhne závory a Pulec se vrátí na scénu)

Máte štěstí, že ten vlak jede opačným směrem. Jinak jste mě tu už neviděli.

(Kamil Patka salutuje odjížějícímu vlaku a nepřestává salutovat ani po jeho odjezdu, ani když na jeviště vstoupí venkovské děvče s černou sametkou ve slámově zlatých vlasech.Její maska je pojednána jako modrooká, růžolící, upřímná, s ústy pootevřenými ke zpěvu. Na Zádech má dřevěný nosič se dvěma bíle smaltovanými bandaskami. Na jedné je červeně napsáno KREV, nu druhé modře MLÍKO. Pravou rukou objímá košík s maketou živé husy, jejímž krkem může skrytě pohybovat. Během následujících dialogů otáčí husa zvědavě hlavu k tomu, kdo právě mluví)

ANNA (Zpívá):

Anička konopí močila,
žabka jí do kapsy skočila.
Na druhý den močila len,
žabka jí z kapsičky skočila ven ven ven,
skočila ven.
Já ráda zpívám,

PATKA: (Stále omámeně salutuje) Dobrý den, slečno. Já jsem Kamil Patka, zdejší vechtr.

ANNA: Dobrý den. Já jsem Andulka Šafářová.

(Otáčí se, aby postupně všechny pozdravila, takže dobře ukáže publiku konve s nápisy)

Mám tady ve Středoplkách babičku a nesu jí husu a taky krev na prdelačku a taky mlíko.

HÁJEK: (Vrhne se k ní s napřaženou rukou) Drahá slečno! Dovolte, abych vám potřásl pravicí.

(Husa ho však do ruky štípne, Hájek bolestně sykne a přestane otravovat)

Husa pitomá.

ANNA: Nezlobte se, pane. Je to jen hloupá husa.

(Zpívá):

Když jsem husy pásala,
zimou jsem se třásala,
teď už husy nepasu
zimou se už netřasu.
Já ráda zpívám.

MOTYČKA: Já taky. Copak to máte v kapse, Andulko?

ANNA: Žabku.

(Vyndá z kapsy v zástěře umělou ropuchu)

Vždyť jsem vám to před chvílí říkala. Skočila mi tam, když jsem močila konopí. Ale zítra jdu močit len, a tak se jí zase zbavím.

PULEC: Přátelé, je to milá návštěva, ale nezapomeňte, proč jsme tady. Česat švestky. Česat švestky!

ANNA (Zpívá):

V té naší áleji,
švestky se válejí
já dneska nehlídám,
já dneska nehlídám,
oči mě pálejí.

WASS. (Visí zapomenut na laně): Pánové, já čekám, já jsem připraven!

ANNA: Já ráda zpívám.

PULEC: To je hezký, jak tady zpíváte, ale Vodopád nám visí nad hlavou.

HÁJEK: Správně, Sváťo. Žebřík, a jdeme na to.

PULEC: Přemku, ještě jednou řekneš, slovo žebřík a já z toho vozejku namouduši vstanu a přerazím tě.

MOTYČKA: To prej se stalo. V Lurdech. Že tam přijel chlap na vozejku, napil se tý vody a vodešel po svejch.

WASS.: Pánové, bud mě vytáhněte vejš, nebo mě spusťte dolů. V téhle poloze jsem tu zbytečný.

MOTYČKA: Byl to invalida z Hradce Královýho.

PULEC: Pánové, já vám něco řeknu. Od teďka počítám do padesáti a až dopočítám, tak se mnou nepočítejte.

MOTYČKA: Byly toho plný noviny.

PATKA: Promiňte, slečno, že se vás tak neomaleně ptám…

ANNA: Říkejte mi Andulko.

HAJEK: Kamile, já už vám to musím říct. Vím, že jste tady ze slečny celý pryč, ale jste pořád ve službě. Já jako bývalý vechtr vysloveně trpím. Salutováním bud vítáme, nebo vyprovázíme vlak. Je snad zde slečna vlak?

(Ukáže na Andulku, a v tom ho opět štípne husa. Pokračuje v monologu a mezitím tu husu škrtí)

Vy ten pozdrav prostě znevažujete.

PATKA: (Spustí ruku)

Andulko…

ANNA (Zpívá):

…Mé dítě,
vy se mi tuze líbíte.
Andulko, mé dítě,
já vás mám rád.
Já ráda zpívám.

PATKA: Andulko, promiňte, že se vás tak neomaleně ptám, ale… máte nějakého chlapce?

(Anna v rozpacích skryje tvář ve dveřích vechtrovny, kde si vymění masku; při obrácení  zpět, její obličej je červený)

PATKA

(Chvíli se na ní dlívá, pohlédne po ostatních, a pak se důvěrně obrátí k Hájkovi)

Pane Hájek, vy jste takový zkušený člověk. Pýří se proto, že chlapce má, nebo že ho nemá?

HÁJEK: Nemá. Kdyby ho měla, tak se nepýří.

PULEC: …dvacet osm, dvacet devět, třicet…

MOTYČKA: Takový prameny jako v Lurdech jsou i u nás. Například v Jánských Lázních.

WASS. (Stále ještě zavěšen): Pane Hájek, nerad vám oponuji, ale podle mne se může pýřit i proto, že navzdory svému mládí již chlapce má.

MOTYČKA: Já to tam pil, tu léčivou vodu. Poněvadž jsem byl chabrus na kolena. První den nic. Druhej den taky nic. A teprve třetí den, tedy nebudete tomu věřit…

HÁJEK: …bolesti povolily, co.

MOTYČKA: Ne. Poblil jsem se. Ale kdyby jednou, jo. Ráno jsem blil, v poledne jsem blil, večer jsem blil…

PATKA: Pane Motyčka, nechte toho, prosím vás, podívejte, jak je Andulce z těch vašich řečí nanic.

(A skutečně Anna si mezitím stačila vyměnit svou červenou masku za zelenou)

PULEC: …třicet devět, čtyřicet, čtyřicet jedna… .

PATKA: Andulko…

ANNA (Zpívá):

…mé dítě…

PATKA: Teď prosím vás nezpívejte. Myslím, že jste ta pravá. Líbilo by se vám tady se mnou? Život s vámi, to by byla jedna krásná písnička.

ANNA (Během jeho řeči zase skryje tvář ve vechtrovně, a když se otočí zpět, má přes svou původní neutrální masku, bílý svatební závojíček. Zpívá):Už mou milou do kostela vedou.

PATKA (Zpívá):

Tenkrát jsi, má panenko,
tenkrát jsi má.

ANNA (Zpívá):

Ještě nejsem, můj nejmilejší,
ještě jsem maminčina.

PULEC: Čtyřicet devět, padesát! Odvažte mi moje lano, já jedu domů!

(Hájek zajde do zákulisí a odváže provaz. Wasserfall žuchne z výšky na zem )

MOTYČKA: První pád - Vodopád!

WASS. (Vstane a s bolestí si narovná hřbet): No, udělám tu značku a taky půjdu.

(Skloní se ke svým barvám a maluje)

ANNA (Zpívá): Už mou milou od oltáře vedou.

PATKA (Zpívá):

Tenkrát jsi, má panenko,
tenkrát jsi má.

VŠICHNI KROMĚ PULCE (Zpívají):

Už jsem tvoje, můj nejmilejší.
už nejsem maminčina.

HÁJEK: Ale že se nám ten výlet docela poved!

PULEC: Přemku, proč jsme sem přijeli, netušíš, že?

HÁJEK: Ne. Akorát mi utkvělo, že nesmím říkat žebřík.

(Zahouká vlak)

MOTYČKA: Já mám rád svatby. Tam bejvá jídla…

WASS. (Dokončil značku a zavírá barvy):

Tak, hotovo. Příště už budete vědět, kudy se dát.

PULEC: Tak to se mě netýká. Já jsem tu byl prvně a naposledy. Připojte mi vlečňák.

HÁJEK (Připne mu přípojný koš k vozíku): Ale vyšlo nám to, ne? Pěkný počasí, dobrá parta…

(Všichni kromě Patky a Andulky odcházejí)

MOTYČKA: A taková svatební žranice trvá kolikrát i dny.

(Patka za nimi spouští závory)

PATKA: Podívej, Andulko, takhle se zavírají šraňky.

ANNA: Jů, ty to tak umíš. Kamile, víš jaké by jsem chtěla svatební koláče? Švestkové.

PATKA (Chutě vykročí k vechtrovně): Jaké jiné. Andulko.

(Ozve se neznámý zvuk: není to parní lokomotiva, ale spalovací motor. Patka přinese žebřík, a když ho opře o strom, udiveně hledí ke kolejím)

ANNA: Podívej, muži, po kolejích přijelo auto!

PATKA (zaraženě): To je drezína, Andulko.

NASTOUPIL (Volá z portálu): Otevřte ty šraňky, vechtře!

(Patka uposlechne. Vstoupí pán ověšený košíky, ruksaky a vycpanými dětmi. Dvě hlavičky koukají z tlumoku, tři děti vleče za ruce. Jemu v patách se vracejí všichni ostatní. Neznámý muž dojde až k žebříku a pohlédne do korun)

Ano, to jsem předpokládal. Je 30. září 18:00, švestka není očesána, úroda propadá dráze. Kdybyste dovolil, mladý muži, já bych vylezl, očesal, naložil, odvezl, vykázal.

PATKA: Vy jste, pane, kdo?

NASTOUPIL: Nastoupil junior.

HÁJEK: Kryštof!

PATKA: Harant!

HÁJEK: Dovolíte, abych vám potřásl pravici! Já jsem znal vašeho pana otce…

(Chopí se jeho ruky a třese jí tak, že roztřese i všechny Nastoupilovy haranty)

(Zatímco Hájek žvaní a drží Nastoupila nevědomky v pasti, ukazuje, že ho znal jako malého, dívá se na jeho děti. Ostatní zajásají. Patka vyleze na strom a všichni dole nastaví své košíky, ruksaky a pytle, Andulka zástěru; zpívají):

A já sám, vždycky sám,
krásný švestky očesám…

! ! ! OPONA ! ! !

Při závěrečné klaněčce může Hájek zkusmo nabízet svou nebezpečnou ruku divákům v první řadě.