Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 17. 10. 1974 v pražské Redutě

Úvodní seminář

Vážení přátelé, přeji vám dobrý večer. Dříve než uvidíte pohádku Dlouhý, Široký a Krátkozraký, rád bych předeslal několik slov o jejím autorovi, kterým není nikdo jiný než Jára Cimrman. Jiné autory tady ani nedáváme…
Italský vědec a publicista Genaro Castelli z Neapole přirovnal nedávno Cimrmana k sopce, která svou činnosti zasypala sama sebe. Já myslím, že to je přirovnání výstižné. Z Cimrmana opravdu jako z vulkánu tryskaly na všechny strany mohutné erupce objevů z oblasti fyziky, chemie, botaniky, filosofie, na něž pak dopadala sprška soch, obrazů divadelních her, básní, referátů i jeho slavných kondolenčních listů, a vysoko nahoře se pak ještě dlouho vznášelo mračno drobných aforismů, matematických vzorců a historických dat, aby se nakonec, kdy už se zdálo, že se živel zcela uklidnil, snesl z jasné oblohy výmluvný Mistrův epitaf: Budoucnost patří aluminiu!
Nepřekvapí proto, že Cimrman byl také snad vůbec největším světovým sběratelem pohádek. V jeho stínu zůstávají i tak slavná jména jako Erben, Kubín, Němcová, Božena a dokonce i bratři Grimmové, přestože na to byli dva.
Cimrmanův názor na pohádku byl však velice zvláštní. Ve své studii nazvané „Sbírejte pohádky,“ která byla otištěna v anarchistickém časopise „Doutnák,“ Cimrman píše: „Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když ale děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura,“ uzavírá Cimrman, „je podle mého soudu pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky.“
Krátce po otištění tohoto článku kupuje Cimrman vyřazený pivovarský valník, pár koní… taky vyřazených… a začíná po českém venkově pohádky sbírat. Někde postačila domluva, jinde se musel prokázat falešným průkazem jezuitského řádu, ale většinou se musel s paličatými sedláky o jejich pohádkové knížky doslova porvat. Čím byl jeho sběratelský věhlas větší, tím byla práce v terénu obtížnější. V chalupách jej nakonec vítalo už jen zaryté mlčení a poličky bez jediné knihy. Stačilo však sáhnout za trám nebo vylomit prkno v podlaze… to už Cimrman věděl, kde to mají poschovávané… a už lezli na světlo všichni ti Neohrožení Mikešové, Červené Karkulky či Obušky z pytlů ven, a někdy se mu podařilo vytáhnout ze skrýše za hřbet i Chytrou horákyni.
Nakonec se však Cimrman musel své sběratelské činnosti vzdát, neboť situace na českém venkově se nebezpečně vyhrotila. Například nedaleko Chlumce si na něho počíhali sedláci, vypřáhli mu koně, rozebrali si knihy a prázdný vůz svrhli do Cidliny. Toto jejich vítězství se tak stalo malou náplastí na jejich předchozí neúspěchy.
Cimrman se však nevzdává a ze svého liptákovského ústraní zasahuje konvenční pohádkovou tvorbu jedovatými šípy svých kritických výpadů: „Kdo kdy potkal vlka, který mluví!“ To Cimrman nemilosrdně buší do Červené Karkulky. A pokračuje: „Které zvíře dokáže sníst v celku tak veliká sousta, jako jsou babička, Karkulka a třená bábovka? Která dusí! Učíme děti ve školách o zažívacích procesech. Vykládáme jim, jak se potrava rozmělněná v ústech mísí se slinami, jak je dále zpracovávána žaludečními šťávami a peristaltikou střev. Vím, myslivec přišel poměrně brzo, takže trávení teprve započalo, ale přesto nenajdete dítě, které by uvěřilo, že babička s Karkulkou vyšly z vlkových útrob v nažehlených šatečkách a škrobeném neposlintaném fěrtošku.“
Se stejnou vehemencí zaútočil Cimrman i na samé základy Perníkové chaloupky. Už stavební materiál se mu zdál pro les naprosto nevhodný. „Co mravenci, myši a jiní lesní škůdci, což by takové stavení nechali bez povšimnutí?“ Jinde zase píše: „A jsou jeleni - zlaté parohy nechme stranou - vhodnými vychovateli naší mládeže?“
Pohádka za pohádkou se tak hroutí pod náporem Cimrmanovy logiky. Cimrman se však nespokojuje jen s kritikou, ale dává příklad vlastními tvůrčími činy. Rada jeho pohádek vzbudila sice odpor, zejména u dětí - například „Jak chudák do ještě větší nouze přišel“, nebo pohádkový horror „O třinácti tchyních“, a neuspěl ani roztomilý „Kašpárkův hrobeček“. Nutno ovšem poznamenat, že Cimrmanova pohádková tvorba patří do období, kdy se Cimrman - v německé literatuře už poměrně známý spisovatel - teprve rozhodoval vstoupit i do literatury české. A tento jeho vstup nebyl právě nejšťastnější. Když Cimrman překročil u Rozvadova hranice naší vlasti, zeptal se celníka, jenž ho odbavoval, které dílo z české literatury je nejlepší. Celník - Cimrman si do deníku poznamenal i jeho jméno: byl to nadporučík Mleziva - odpověděl, že „Babička“. A zatímco se probíral jeho zavazadly, podrobně mu vyprávěl její obsah.
Cimrmanovi se dílo hned na celnici zalíbilo, zvláště oceňoval jeho drsný, vojácký jazyk. A ještě téhož večera se v plzeňském hotelu „Slovan,“ kde se ubytoval, pustil do psaní své první české knihy. Postavíme-li ovšem vedle sebe Babičku Boženy Němcové a Dědečka Járy Cimrmana, neubráníme se pocitu, že se Cimrman přes veškerou snahu nedokázal od svého velkého vzoru zcela oprostit. Zalidnil sice Dědečkovo údolí řadou půvabných postav, které nesou zřetelný punc jeho rukopisu, jako jsou například dědeček sám, vnoučata Bohoušek, Toník, Jiřinka a Vilma, nebo jeho zámecký pan kníže se svým schovancem Narcisem, velice hezká postava je i bláznivý Viktor. To jsou však výjimky. Jinak zůstává Cimrman původní předlozeočividně poplatný. Některé pasáže jako by od Němcové přímo opsal - tady mám na mysli například známé dědečkovo vyprávění o tom, že zamlada viděl císařovnu Marii Terezii, jak se nedaleko Hořic dívá trubičkou.
To tedy platí o Cimrmanově pohádkové tvorbě obecně. Pohádka Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kterou dnes uvidíte, patří k dílům zdařilejším. Naše úprava také ponechává text zhruba v původní podobě, až na pár drobných změn. Především jsme se rozhodli, že celkově chmurnou atmosféru pohádky projasníme. Zakletá princezna Zlatovláska se proto v naší verzi nepromění v ohyzdnou babiznu, ale v mladou krasavici. Druhým zásahem byla redukce mrtvých, a to z původních 27 na pouhé 3. A konečně se nám podařilo snížit na polovinu sklerózu děda Vševěda.
Ke druhé změně nás vedla Cimrmanova ručně psaná poznámka na titulním listě hry: „Nedělat přestávku, jinak utečou“ My tomuto nebezpečí čelíme tím, že přestávku sice děláme, ale zařazujeme ji hned za třetí obraz hry, což je tak nečekaně brzy, že se pohádka ani nestačí rozjet. Podle odhadu našeho psychologa dr. Pšeničky se publikum o přestávce rozdělí na dva tábory. Jedni by rádi odešli domů, ale bude jim prý líto, že vynaložili tolik peněz na tak krátký čas zábavy. Druzí by také rádi odešli domů, ale ti zase setrvávají ze zvědavosti, zda bude druhá část představení stejně slabá jako první. A kromě toho zamykáme hlavní dveře.
Ostatně divák, který by si nechal ujít druhou půli večera, by se ošidil o výstup v dějinách inscenační tvorby zcela ojedinělý. Jedná se o proměnu jedné osoby v osobu jinou, která se odehraje přímo před očima diváků, a to podle vlastního Cimrmanova vynálezu. Tento výjev vzbudil ve své době světový rozruch, především na Litoměřicku, i byl označován jako „zázrak divadelní techniky.“
Rád bych teď využil té skutečnosti, že má dnes službu jevištní mistr, který vynález podle Cimrmanova původního nákresu rekonstruoval, takže by nám o něm mohl říci několik zajímavostí.
(Zavolá do opony a podrží ji rozevřenou. Nikdo se však neobjeví, a tak přednášející zajde za oponu a po chvíli přivede neochotně se tvářícího mistra.)
Pane kolego, já jsem tu hovořil o tom Cimrmanově vynálezu, a vy jste ho vlastně rekonstruoval. Buďte tak laskav a povězte divákům, jak to celé funguje. (Mistr mlčí.)
Rozumíte, já po vás nechci žádnou přednášku, jenom ten základní princip a jednu dvě zajímavosti. (Jevištní mistr mlčí.)
Že vás ještě přerušuji: já jsem si všiml, že tam je taková soustava vodičů vzájemně propojených, že, která je přesně vyvážená, a celé je to, myslím, pevně fixováno v portále, ne?
Jevištní mistr: Žádný vodiče tam nejsou.
Přednášející: Aha, tak já do toho tak nevidím. Dobře, že vás tu máme. My jenom vidíme, že jak ona tam princezna Zlatovláska stojí, tak se při plném světle uprostřed jeviště promění. Je to tak, nebo ne? (Jevištní mistr přikývne.)
Přednášející: A já jsem si právě myslel, že to je způsobeno těmi vodiči, respektive jejich napětím, že se její staré rysy odstraní a nahradí novými. A to vy ovládáte u toho řídicího panelu, viďte?
Jevištní mistr: Tam sedí Maurenc.
Přednášející: Ale to snad není podstatné, někdy tam sedí pan Maurenc, jindy vy. To je jedno. Mně jde o princip. A ten jsem snad popsal správně, ne? Až na tu pneumatickou fázi, to je pravda. To byste mohl sám... o té pneumatické fázi...
Jevištní mistr: Tam vždycky sedí Maurenc.
Přednášející: Tak vám děkuju.  A teď už mi  dovolte, abych zazvonil na tento vzácný zvoneček z Cimrmanovy pozůstalosti a řekl: Tiše, pohádka začíná. (Zazvoní a odejde.)

Dlouhý, Široký a Krátkozraký
pohádka, která u dětí propadla

Osoby:
BYSTROZRAKÝ
PRINCEZNA ZLATOVLÁSKA
KRÁL
PRINC JASOŇ A PRINC DRSOŇ (dvojrole)
VŠEVĚD
POCESTNÝ

1. OBRAZ

Předscéna
JASOŇ: Kde to jsem? Kam jsem se to zase dostal? Jsem princ Jasoň. Zítra tomu bude rok, co jsem opustil otcovský dům. A od té doby jsem stále na cestě za princeznou Zlatovláskou. Kolikrát již padám únavou, ale stačí, abych na ni jen pomyslel, a nová síla mě postaví opět na nohy. Jak ta musí byt krásná! Znám ji zatím pouze z vyprávění, a už hořím. Co teprve, až ji spatřím.
Jenom jednoho se bojím. Aby můj zlý bratr Drsoň nedojel dřív. Ten se také chce ucházet o její ruku. Víte, děti, kdyby jeho úmysly byly čisté jako mé, uhnul bych mu z cesty. Ale tomu jde jenom o bohatství. Jen aby princeznu neobloudil svým luzným zjevem. Jsme si totiž k nerozeznání podobni. Inu, jak to u dvojčat bývá.
Musím si pospíšit. Nemyslete si, že jdu pěšky. Tamhle u toho dubu mám přivázaného koně. Nechtěl jsem ho sem tahat. Má toho chudák taky dost. Jedu v brnění - to mám taky tam u toho dubu - a to víte, to je tíha. Jen kdybych věděl, jak se dostanu z toho hustého lesa. Nikde človíčka… A přece! Tamhle někdo přichází. Kdo to asi je? V ruce hůl, přes rameno uzlíček, záplatované, ale čisté šaty. Není to pocestný? Je to pocestný! Hej, hola, dobrý člověče! Neboj se a pojď sem.
POCESTNÝ: (Vejde a neochotně se zastaví. Na sobě má kombinaci lidovych krojů z různých národopisných oblastí. Má tzv. „tik“. Občas mu to v obličeji škubne.)
JASOŇ: Příteli, tebe mi seslalo samo nebe. Mohl bys mi povědět, jak se dostanu k zámku, kde přebývá princezna Zlatovláska?
(Pocestný vyslechne jeho žádost s odporem.)
JASOŇ: Nu, příteli, ostych stranou. Nedbej na to, že jsem královského rodu, a směle odpověz. Kudy vede cesta k princezně Zlatovlásce?
(Pocestny škubne obličejem zvlášť výrazně.)
JASOŇ (špatně si vyloží jeho tik): Díky, příteli! Jednou se ti královsky odměním.
(Pocestny odejde.)
JASOŇ: Dobry kraj, dobří lidé. Bude to radost, mít takové poddané. Ale teď za princeznou Zlatovláskou!

2. OBRAZ

Táž předscéna
DRSOŇ: Kde to sakra jsem? Kam jsem se to sakra zase dostal? Jsem princ Drsoň. Zítra tomu bude rok, co jsem opustil otcovský sakra dům. A od té doby jsem stále na cestě za princeznou Zlatovláskou. Kolikrát již padám únavou, ale stačí, abych pomyslel na to její bohatství, a nová síla mě postaví opět na nohy. Sakra. Jak ta musí byt bohatá! Znám ji zatím pouze z vyprávění a už hořím. Co teprve až ji spatřím. Jenom jednoho se bojím. Aby můj bratr Jasoň nedojel dřív. Musím si pospíšit. Jen kdybych věděl, jak se dostanu z tohoto hustého sakra lesa. Nikde človíčka… A přece! Tamhle někdo přichází. Kdo to sakra je? V ruce hůl, přes rameno uzlíček, záplatované, ale čisté šaty. Fuj tajbl. Není to pocestný? Je to pocestný! Hej, hola, člověče, neboj se a pojď sem.
POCESTNÝ: (Vejde a reaguje v podstatě stejně jako ve scéně s Jasoněm.)
DRSOŇ: Příteli, tebe mi seslalo samo peklo. Neříkej, že nevíš, kde bydlí ta bohatá princezna. Sakra, člověče, nedivím se, že ti můj zjev nahání hrůzu. Ale chovej se, sakra, jako chlap. Postav se a řekni: Tudy!
(Pocestný trhne opět nervózně hlavou a hne se k odchodu.)
DRSOŇ: No vidíš! To jsem chtěl vědět, sakra. (Volá za ním:) Jednou se ti královsky odměním. (Pro sebe:) Zavřu tě, až zčernáš.

3. OBRAZ

Na královském zámku
KRÁL: Je to neštěstí. Takové neštěstí!
ZLATOVLÁSKA: (Její představitel je muž a v této chvíli by nikoho nemělo napadnout, že jde o princeznu: má vousy, mužské šaty i chování…) Je to neštěstí, otče, to je pravda, ale podívej, jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůř. Včera mi například říkala chůva o tom velkém požáru dolejšího mlýna. O tom jsi neslyšel?
KRÁL: Ne.
ZLATOVLÁSKA: Tak představ si: střecha jim shořela, mouka jim shořela, krupice jim shořela, řezací stolice, šrotovací stolice…
KRÁL: To je tedy slušné neštěstí. To uznávám.
ZLATOVLÁSKA: To ještě není všechno. Dokonce i mlýnské kolo jim shořelo.
KRÁL: Nepovídej!
ZLATOVLÁSKA: No jo. Voda se prý přes ně valila, syčelo to, ale shořelo do poslední lopatky.
KRÁL: To je krásné neštěstí. Tak to na tom nejsme ještě tak zle.
ZLATOVLÁSKA: Tak vidíš.
KRÁL: Ale přece jenom: je to neštěstí!
ZLATOVLÁSKA: Já stále věřím, že se někomu podaří tu hroznou kletbu zrušit. A něco mi říhá, že by to mohl být právě princ Jasoň.
KRÁL: Vidíš, princ Jasoň. Slunce zapadá, už by tu měl být. Musím se podívat z okna, jestli už nejede. (Zvuk kopyt na dlažbě.) Jede! A na koni. A v brnění. (Zvuk kopyt na dřevě.) Právě přejel padací most, (vrzání hradní brány) teď mu otevírají bránu, a teď: (pád plechu a železa na zem) seskočil z koně! (Řinčení odhazovaných plechovek.) A už se svléká.
JASOŇ (vejde): Buď zdráv, králi. Můj královský otec tě co nejsrdečněji zdraví a na důkaz přátelství a úcty posílá ti zde královský dar. (Hledá po kapsách.) Kam jsem ho jenom… Tady je! (Vyjme z kapsy třešňovou pecku.)
KRÁL: Díky, princi Jasoni. Vyřiď svému královskému otci… (Prohlíží si pecku.) Co to je?
JASOŇ: To je pecka, králi.
KRÁL: Aha. Vyřiď svému královskému otci… Obyčejná pecka?
JASOŇ: To není obyčejná pecka. Podíváš-li se zblízka, zjistíš, že je v ní vyřezán celý náš zámek.
KRÁL: No jo, mně se zdála nějaká prožraná. Vyřiď svému královskému otci… Co to je, tady to?
JASOŇ (ukazuje na pecce): To je hradní brána s padacím mostem.
KRÁL: Podívejme se… A tadyhle?
JASOŇ: To jsou komnaty mého otce. Tady má okno a tady vedou schody takhle dolů do zahrady, tohleto jsou záhonky.
KRÁL: Pěkně si žijete. Vyřiď svému královskému otci… Ježíšmarjá, teď mi to někam upadlo. (Všichni hledají pecku.) Kam se to mohlo… mám ji! Ne, to je nějaké svinstvo… No nevadí, vyřiď svému královskému otci můj nejvřelejší dík, oni až budou zametat, tak se to najde. A nyní pověz, princi, co tě k nám přivádí.
ZLATOVLÁSKA: Mám tu zůstat, tatínku?
KRÁL: Zůstaň.
JASOŇ: Přišel jsem se ucházet o ruku nejjasnější princezny Zlatovlásky.
KRÁL: Inu, milý synu, já proti tomuto spojení ničeho nenamítám. Ale neukvapuj se. Pohovoř si nejprve s princeznou Zlatovláskou, pak mi řekneš, jak ses rozhodl. (Odejde.)
ZLATOVLÁSKA (po chvíli ticha): Překvapuje mne, že tě neodpuzuje můj zevnějšek, princi.
JASOŇ (vyhlíží princeznu, netuše, že stojí vedle ní): Eh! Sjezdil jsem světa kraj a hned tak něčeho se neleknu.
ZLATOVLÁSKA: Ani ti nevadí, že mám vousy?
JASOŇ: Ech! To já jsem se na cestě k vám setkal s všelijakou cháskou. Tuhle jsem dokonce spal v hospodě s jedním a ten měl ve vousech, nelžu ti, i blechy.
ZLATOVLÁSKA: To já mám vousy čisté. Denně si je myji.
JASOŇ: U nás na hradě se taky mejeme.
ZLATOVLÁSKA: Takže, princi, abychom si to ujasnili, moje vousy ti v zásadě nevadí?
JASOŇ: Vůbec ne.
ZLATOVLÁSKA: Ach, princi, já mám takovou radost! (Vezme Jasoně do náruče, zvedne ho jako dítě a zatočí se s ním.)
KRÁL (vejde): Děti zlaté! Vidím, že jste v sobě našli zalíbení.
ZLATOVLÁSKA: Tatínku! Vousy mu nevadí!
KRÁL: To rád slyším. Opravdu je tomu tak, princi?
JASOŇ: Pročpak by mi měly vadit? Můj královský otec je má také. A mnohem delší.
KRÁL: Copak u otce se to snese.
ZLATOVLÁSKA: Horší je to u nevěsty.
KRÁL: No, hlavně, že se máte rádi. Tak už ho pusť, dítě, ať si ho neumačkáš.
ZLATOVLÁSKA (postaví prince na nohy): A svatbu vystrojíme hned zítra!
KRÁL: Jak si přejete, děti.
JASOŇ: Vaše královská výsosti, nebylo by vhodné, abych pohovořil také s princeznou?
KRÁL: Vy jste spolu nehovořili?
ZLATOVLÁSKA: hovořili.
JASOŇ: Nehovořili.
ZLATOVLÁSKA: Ale hovořili!
JASOŇ: Ale nehovořili!
KRÁL: Tak co jste tu, u všech všudy, celou tu dobu dělali?
JASOŇ: My jsme tu, u všech všudy, hovořili.
KRÁL: No tak!
JASOŇ: Ale ano. Já jsem tady s panem bratrem hovořil.
KRÁL: On přijel bratr? A kde je? Rudolfe!
ZLATOVLÁSKA: Tak Rudolf přijel! Bratříček můj zlatý. Už se nám sjíždějí hosté.
KRÁL: Tak vy už jste mluvil s naším Rudolfem… Co říkal?
JASOŇ: No, ptal se, jestli mi nevadí, že má vousy.
KRÁL: Tak on si nechal narůst vousy. Že nic nenapsal, pacholek jeden… Sluší mu to?
JASOŇ (s pohledem na Zlatovlásku): No tak, ano. Vypadá v nich opravdu mužně.
KRÁL: Tak Rudolf je tady, ještě pošleme pro Karla, a můžou se péct koláče.
JASOŇ: Vaše královská výsosti, možná, že vám připadá, že s tím stále otravuju, ale přece jen bych rád pohovořil nejprve s princeznou.
KRÁL: Tak znova. Vy jste spolu nehovořili?
ZLATOVLÁSKA: Hovořili.
JASOŇ: Nehovořili.
KRÁL: Postav se sem. A ty sem. A teď jí to řekni hezky do očí: Já jsem s tebou, Zlatovlásko, nehovořil. No, jen jí to pěkně řekni.
JASOŇ: Komu?
KRÁL: Tady Zlatovlásce!
JASOŇ: To je princezna Zlatovláska?
ZLATOVLÁSKA: A cos myslel, ty bláhový?
JASOŇ: Myslel jsem, že jsi Rudolf.
KRÁL: Ale Rudolf, to je její bratr. Ten vám právě přijel na svatbu. Sáms to říkal. Ten, jak si nechal narůst ty vousy! Ještě sis pochvaloval, jak v nich vypadá mužně. Bože, to je práce, provdat dceru.
JASOŇ: V případě, že tento pán je princezna Zlatovláska, pak myslím, že Rudolf nepřijel.
KRÁL: No, to je škoda, ale nevadí. Se svatbou na něj čekat nebudeme.
JASOŇ (smutně hledí na Zlatovlásku): Vyprávěli mi, že má zlaté vlasy.
KRÁL: Měla, chlapče, hebounké jako hedvábí.
JASOŇ: Útlý pas a malou nožku.
KRÁL: Měla, chlapče, nožičku jako panenka.
ZLATOVLÁSKA: Teď mám třiačtyřicítky.
JASOŇ: Okrouhlý bok a ňadra dmoucí.
KRÁL: Ba, ba. Postihla nás krutá rána, chlapče. Zlý obr Koloděj to způsobil. Přišel, že chce Zlatovlásku za ženu. Já mu povídám, Koloději, ne že bych Zlatovlásce nepřál urostlého muže, ale co je moc, to je moc. Víš, jak on je velký? Takhle pocaď… (Ukáže rukou nad hlavu.)
JASOŇ: No, to není tak hrozné.
KRÁL:… má ponožky! Copak bych mu mohl dát tohohle svého drobečka za ženu? Dovedeš si představit, jak by takové nerovné manželství vypadalo? A tak, když on na mě zařval: Dáš mi dceru, nebo nedáš? - zavolal jsem písaře, protože taková závažná odpověď, to si pamatuj jako příští král, to tu zůstane pro budoucnost, víš, a to musíš sestavit opravdu diplomaticky, aby ten obr nemoh jednou říct, že jsem ho přímo odmítl, a tak jsem to tak šikovně přived, teď si to už ani přesně nepamatuju, ale je to tady v knize. Zlatovlásko, přečti tu mou odpověď.
ZLATOVLÁSKA (zalistuje v knize): My ti ji, Koloději, nedáme.
KRÁL: Slyšíš to?
JASOŇ: To je opravdu hezky řečeno. A nedalo by se to zakletí zrušit?
KRÁL: No kvůli tomu jsi přece tady, ne?
JASOŇ: Aha.
KRÁL: Původně jsem chtěl dát Zlatovlásku tomu, kdo ji ze zakletí vysvobodí. Pak jsem si ale řek, jestli by nebylo lepší to otočit. Víš, že by si ji nejdřív vzal a potom vysvobodil. Co říkáš?
JASOŇ: Ano. To je zajímavá myšlenka. Ale já bych to první řešení tak úplně neodmítal. Víš, že by se nejdřív jako zrušilo to zakletí a pak teprve že by byla svatba. To by myslím bylo lepší.
KRÁL: No, ale zase ve dvou by se vám to líp táhlo. Na obra. On Zlatovláska se umí mečem pěkně ohánět. Ukaž mu to!
(Zlatovláska koketně švihne mečem.)
JASOŇ: Já bych přece jen zůstal u toho prvního řešení: nejdřív osvobodit, pak oženit.
KRÁL: Nu, jak chceš.
JASOŇ: Děkuji, mily králi. Ještě jedna věc mi však leží na srdci. Mám bratra Drsoně. A ten se také chce ucházet o tvou ruku, princezno.
ZLATOVLÁSKA: Ano? Jak vypadá?
JASOŇ: Jsme si k nerozeznání podobni. Jsme totiž jednovaječná dvojčata.
ZLATOVLÁSKA: Jednovaječná dvojčata? Co to je?
JASOŇ: Ano. Tuto otázku jsem očekával. A proto jsem si s sebou přivezl obraz, na němž je náš původ zřetelně zachycen. (Rozvine schematicky náčrt dělení vajíčka v jednotlivých fázích.) Tak zde, jak vidíte, je zárodečné vajíčko. To jsme oba s bratrem ještě pohromadě. A tady už vidíte, jak se vajíčko zaškrcuje…
KRÁL: Princi, nepouštěj se do žádných choulostivých podrobností. Zlatovláska je vlastně ještě dítě.
JASOŇ: Tak škrcení vajíčka přeskočíme. A tady už je dělení ukončeno. To jsem já a tady je bratr.
ZLATOVLÁSKA: Jste si opravdu k nerozeznání podobni.
JASOŇ: Ano, princezno, ale jenom zevnějškem. Povahově jsme každý jiný. Já jsem hodný a on je zlý.
ZLATOVLÁSKA: Jak je to možné?
JASOŇ: Inu, já vyrůstal, jak vidíte, blíže matčinu srdci, kdežto bratr Drsoň se usadil u zažívacího traktu.
KRÁL: Nu, ať se usadil, kde se usadil, přivítáme ho, jak náleží.
(Ozve se zvuk kopyt.)
ZLATOVLÁSKA: Kdopak to k nám přijíždí?
JASOŇ: Není to Drsoň? Je to Drsoň. Přátelé, nerad bych se tu s bratrem setkal, půjdu se raději umyt a převléknout.
ZLATOVLÁSKA: Zde je tvá komnata, princi Jasoni. (Ukáže vpravo a Jasoň odejde. Zatím znějí dále zvuky jako při příjezdu prince Jasoně: vrzání hradní brány, pád plechu a železa na zem, řinčení odhazovaných plechovek.)
ZLATOVLÁSKA (dívá se oknem): Opravdu jsou si k nerozeznání podobni. Kdybych nevěděla, že princ Jasoň je tady v komnatě, přísahala bych, že je to on.
DRSOŇ (vejde): Buď zdráv, králi. Jsem princ Drsoň. Můj otec ti posílá dar… někde jsem ho tu, sakra… (hledá po kapsách)… No, nebudeme se tím zdržovat, přijel jsem požádat o ruku princezny Zlatovlásky. Kde ji máš?
KRÁL: Princezna stojí před tebou, princi.
DRSOŇ (ke králi): Tak to seš ty?
KRÁL: Já ne, tohle je Zlatovláska.
DRSOŇ: No proto. Mně to bylo hned divný. (Obrátí se k Zlatovlásce.) Tak co, princezno, kdy bude svatba?
ZLATOVLÁSKA: A nevadí ti, princi, že mám vousy?
DRSOŇ: Co jestli mi nevadí?
ZLATOVLÁSKA: Že mám vousy.
DRSOŇ (ke králi): Kolik dostane věnem?
KRÁL: Půl království, lovecký zámeček a dvoje povlečení. (Drsoň mlčí. Král znejistí a rozhodne se přidat.) Troje povlečení.
DRSOŇ: V tom případě mi vousy nevadí.
KRÁL: Nuže, děti, podejte si ruce…
ZLATOVLÁSKA: Počkej, tatínku! Slíbili jsme přece princi Jasoňovi, že mě dostane ten, kdo mě vysvobodí.
DRSOŇ: Cože? Můj bratr zde?
ZLATOVLÁSKA: Ano. Tvůj jednovaječný bratr tu byl první. A chce mě vysvobodit.
KRÁL: Ale s Drsoněm by to bylo hned a bez vysvobozování.
ZLATOVLÁSKA: Jenomže, tatínku, já bych zase chtěla mít zlaté vlasy, útly pas, malou nožku a ňadra dmoucí…
KRÁL: Nuže dobrá. Mé královské slovo. Zlatovlásku dostane ten, kdo ji ze zakletí vysvobodí. Zde máš, princi, svou komnatu (ukáže vlevo), dobře se vyspi a zítra brzy ráno vyrazíme na obra Koloděje!
(Král a Zlatovláska odejdou.)
DRSOŇ: Myslel sis, že mi vypálíš rybník, co? (Chvíli poslouchá a pak se obrátí k publiku.) Neví, co by na to odpověděl. (Uvědomí si, že je to on, kdo musí odpovědět, a zneklidní.) Nu, nechám mu chvíli na rozmyšlenou. Však on se ozve. (Zajde do své komnaty.)
JASOŇ (ze zákulisí): Říkals něco, bratře?
DRSOŇ (ze zákulisí z druhé strany): Je to dost, že ses ozval. S tím obrem Kolodějem jsi nás dostal do pěkné šlamastiky.
JASOŇ (ze zákulisí): Jak to myslíš?
(Bude ku prospěchu, ozve-li se občas dupání přebíhajícího představitele obou bratrů.)
DRSOŇ (ze zákulisí): Mohli jsme mít půl království bez práce. Teď abychom se párali s nějakym sakra obrem.
JASOŇ (vyjde na jeviště): Nemusíš, když nechceš. Osvobodím si Zlatovlásku sám. (Zajde.)
DRSOŇ (ze zákulisí): Jen abys při tom nepřišel o krk.
JASOŇ (ze zákulisí): Pro Zlatovlásku to rád udělám.
DRSOŇ (vyjde na jeviště): Poslyš, rozdělíme si práci. Ty ji vysvobodíš a já si ji vemu. (K publiku: ) To jsem zvědav, co na to řekne. (Zajde.)
JASOŇ (vyjde): Cože? (Zajde.)
DRSOŇ (vyjde a už je na něm znát, jak ho neustálé přebíhání a převlékání vysiluje): Říkal jsem, že si rozdělíme práci. Ty ji vysvobodíš a já si ji vemu. Sakra! (Zajde.)
JASOŇ (vyjde): To tak! Já se budu namáhat, (oddychuje) lítat jako blázen, a ty pak přijdeš k hotovému. (Naposledy zajde.)
DRSOŇ (vyjde): Cože? (Už chce opět přeběhnout, ale pak si to rozmyslí.) Vlastně ano. Rozuměl jsem. (K publiku:) Bratříček není tak hloupý, jak jsem si myslel. Ale však já se mu dostanu na kobylku. Budu všechno zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložím.
(PŘESTÁVKA)

4. OBRAZ

Předscéna
BYSTROZRAKÝ (zády k publiku): Milé děti! Myslím, že mě všechny dobře znáte. Viď, Jirko, žes mě hned poznal? I ty, Alenko ve třetí řadě. I ty, Pepičko tam vzadu…
POCESTNÝ: (Přejde scénu, jako by to patřilo do hry, zjevně však za tím účelem, aby otočil Bystrozrakého.)
BYSTROZRAKÝ (mžourá brýlemi s tlustými skly do publika): Milé děti! Myslím, že mě všechny dobře znáte. Viď, Jirko, žes mě hned poznal? I ty, Alenko ve třetí řadě. I ty, Pepičko tam vzadu. Vždyť jsem váš starý dobrý známý, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Pravda, chybí vám moji dva společníci. Dlouhý a Široký. Říkáte si jistě: Kdepak asi jsou? Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, děti. Umřeli. A tak jsem tu zbyl jen já, Bystrozraký. Jistě si vzpomínáte, jaké cenné služby jsme poskytovali královským jinochům. Jen tak namátkou: rychlá doprava na velké vzdálenosti, vysoušení moří, propalování skal - to jsem dělal já, hlídání osob v uzavřených místnostech a tak dále. Co jsem však mohl nabídnout urozeným mládencům, když mě mí dva společníci opustili? Málo: jenom svůj bystrý zrak. A tak jsem se začal pilně učit cizím jazykům. A výsledek se brzy dostavil. Zkazil jsem si oči. Ano, děti: správně bych měl naši živnost přejmenovat na Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Kdo by však o takovou službu stál? Ale tiše! Někdo přijíždí. (Jasoň, Zlatovláska a král vejdou.)
BYSTROZRAKÝ: Koho to vidí mé bystré oči? Není to kralevic na bujném oři? (Tři příchozí ho minou na druhou stranu jeviště, on hledí nad jejich hlavy, neboť předpokládá, že jedou na koni.) Buď zdráv, kralevici! Máš skvělého koně! (Poplácá Zlatovlásku po zadku.)
JASOŇ: Pověz mi, člověče, kdo jsi a co umíš.
BYSTROZRAKÝ (překvapen, že hlas přichází zdola): Ó, pane, mohls klidně zůstat v sedle. Jsem Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Prošel jsem půl světa, vím si se vším rady a hovořím plynně sto třiceti jazyky. Široko daleko nenajdeš lepšího průvodce.
JASOŇ: Nechtěl bys ke mně do služby?
BYSTROZRAKÝ: Rád, pane.
JASOŇ: Nuže, ujednáno. Toto zde je má nevěsta, princezna Zlatovláska.
BYSTROZRAKÝ: Však jsem si to hned myslel. (Dívá se opět vysoko nad Zlatovlásku.) Zlaté vlásky, útly pas, malá nožka a ňadra dmoucí. Mám tu pro vašeho koníka pochoutku, princezno. (Vyndá z kapsy kostku cukru, dá si ji na dlaň a strká ji princezně před ústa.)
JASOŇ: Díky, dobry muži. (Vezme kostku z dlaně a schová ji.) To si Šemík pochutná.
BYSTROZRAKÝ (poplácá princeznu po tváři a pak si utře dlaň o nohavici): Ty jeden slinto!
KRÁL: Ten člověk se mi nelíbí.
JASOŇ: Leč dosti otálení. Vzhůru na obra Koloděje!
BYSTROZRAKÝ: Rovnou na obra Koloděje?
JASOŇ: Jistě, jaképak okolky.
BYSTROZRAKÝ: Vidím, že jste mě potkali v pravy čas. Rovnou na obra Koloděje! To byste tomu dali. Nejdřív přece musíme k dědu Vševědovi.
JASOŇ: Ale proč, u všech všudy? Copak nikdo jiný neví, kde sídlí obr Koloděj?
BYSTROZRAKÝ: O to nejde. Když vedu nějakou vypravu, první naše cesta míří k dědu Vševědovi. Kdyby se dozvěděl, že jsme šli na obra bez jeho rady, nikdy by nám to neodpustil. A kdo si znepřátelí děda Vševěda, s tím je konec. Neznám hroznějšího nepřítele.
JASOŇ: Nu, je-li tomu tak, zajděme nejprve k dědu Vševědovi. Veď nás.
BYSTROZRAKÝ: Musím se někoho zdejšího vyptat na cestu. (Rozhlíží se.)
KRÁL: Průvodce, a musí se vyptávat na cestu. No, pozdrav pámbu!
BYSTROZRAKÝ (ke králi): Pozdrav pámbu, vandráku! Nevíš, kudy vede cesta…
ZLATOVLÁSKA: Ale příteli, to je omyl, to je můj královský otec.
BYSTROZRAKÝ: Ano? A kde se tu vzal?
ZLATOVLÁSKA: Ten je tu od začátku.
BYSTROZRAKÝ: Tak počkejte. Řekněte mi přesně, kolik vás je, protože v tomhle já musím mít pořádek. Pak se mi v lese někdo ztratí, a já se nedopočítám.
JASOŇ: Jsme tři, příteli.
BYSTROZRAKÝ: Dobře, tři.
ZLATOVLÁSKA: Tiše! Neslyšíte nic? Někdo přichází.
BYSTROZRAKÝ (dívá se vlevo): Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný! (Všichni hledí s Bystrozrakým vlevo.)
KRÁL: Má opravdu výtečný zrak. Já například nevidím vůbec nikoho.
(Pocestný vstoupí zprava.)
ZLATOVLÁSKA (po chvíli si pocestného všimne a ukáže na něj prstem): Tu ho máme, přátelé!
BYSTROZRAKÝ (hmatem po Zlatovlásčině ruce najde směr): Pozdrav pámbu, pocestný! Pověz nám, kudy vede cesta k dědu Vševědovi. Bohatě se ti odměníme, že, pane králi?
(Bystrozraký přistoupí ke králi s nataženou dlaní, král mu do ní vloží minci. Bystrozraký ji donese k pocestnému a zastrčí mu ji do váčku, který má pocestný zavěšený na krku. Pocestný stále mlčí, ačkoli je obdarován ještě dvakrát.)
BYSTROZRAKÝ: Jsme my to ale hlupáci! Zapomněli jsme, že už jsme v cizím kraji. Ten člověk nám vůbec nerozumí. Ještě že mě s sebou máte. (Ohmatá pocestnému klobouk.) Podle klobouku soudím, že jsme na Chodsku. Huž je to tak. Hrom haby do toho huhodíl! Eště že sem se hučíl cizím řečím. Jsem Bystrozrakyj, hdehdo mě huž z dálky pozná. Chtíl bych se tě voptát, hde tu vostává děd Vševěd. (K ostatním:) Přátelé, abyste rozuměli, o čem jsme si povídali: Tak nejdřív jsem si trochu zahromoval, pak jsem se mu představil a pak jsem se ho zeptal, kde tu zůstává děd Vševěd.
(K pocestnému:) íčko nám tera řekni, kury se mušíme dát.
(K ostatním: ) Ptám se ho, kudy se musíme dát.
(Pocestný nereaguje.)
JASOŇ: Řekni mu, že chceme zničit obra Koloděje.
BYSTROZRAKÝ: Chtíli bysme humlátit hobra Kolodíje.
ZLATOVLÁSKA: Není hluchy?
BYSTROZRAKÝ: Nejsi hluchyj?
ZLATOVLÁSKA: Nebo němy.
BYSTROZRAKÝ: Nebo… (hledá správny překlad)… němyj?
KRÁL: Podle mě je pěkně mazanyj.
BYSTROZRAKÝ: Tak huž nech toho hupejpání ha hukáž kury!
(Pocestný vytrvale mlčí, a tak to Bystrozraký zkusí znovu s penězi.)
KRÁL: Ten člověk je k nezaplacení. (Král sáhne nerad znovu do měšce a Bystrozraký odnese minci zase do váčku pocestného. Ten se však sebere a odejde. )
KRÁL (nahlíží do měšce): Nechci vypadat jako škarohlíd, ale víc než dva pocestné už nesmíme potkat.
JASOŇ: Peněz nesmíme litovat. Škoda jen, že jsme je vyhodili zbůhdarma. No, ale vzhůru na cestu. Nějak se tam už dostaneme.
BYSTROZRAKÝ: Zadržte ještě. Důležité upozornění. Běda tomu, kdo promluví k dědovi Vševědovi obyčejnou řečí. S ním je možno hovořit jen ve verších. Kdo toto umění neovládá, ať raději mlčí. Děd není v jádru zly, ale dovede také ukázat zuby.
ZLATOVLÁSKA: Já se tak bojím!
BYSTROZRAKÝ: Žádné chmury, žádné mraky, vede vás Dlouhý, Široký a Bystrozraký!
(Všichni odejdou. Po delší pauze přejde scénu Drsoň a vymluvnym pohledem publiku naznačí, že všechno zpovzdálí sleduje.)

5. OBRAZ

Ve skalní sluji děda Vševěda
VŠEVĚD: Ano. (Odmlčí se.) Podívejte se. (Znovu se odmlčí.) Já jsem s obrem hovořil. On tu byl. Tady seděl, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl. Já jsem mu to samozřejmě vytkl. Já jsem mu řekl přímo, jako to říkám tady vám, podívej se, Koloději, já nejsem proti tobě nijak zaujaty. Ty víš dobře, že ne. Já chápu, že to nemáš lehké. A on to skutečně nemá lehké. Já nevím, jestli jste takového obra někdy viděli. On to nemá lehké. On to má velice těžké. A tak já jsem mu řekl, Koloději, já to všechno vím, ale prosím tě, nedupej. Nedupej. Jsi snad králík, Koloději? Takhle jsem se ho přímo zeptal. Jsi snad králík? A on odpověděl, že ne. Čili vidíte: on to ví, že není králík, a přesto dupe.
BYSTROZRAKÝ:
Seděl jsem onehdy na stráni
zaslechl jsem to dupání.
Volal jsem na něj: Obře!
Dědovi Vševědovi to nedělá dobře.
Ale on dupat nepřestal
a dupal, dupal stále dál.
Pořád.
Neřád.
VŠEVĚD: Jiná věc by byla, kdyby on nevěděl, že není králík. Prosím. Nevíš to, dupej si. Ale on to ví.
(Jasoň upozorní Bystrozrakého, že by rád promluvil.)
BYSTROZRAKÝ:
Děde Vševěde, princ Jasoň se hlásí.
Chce se na něco zeptat asi.
JASOŇ: Před tvou moudrostí, děde, všechno bledne. Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli je lepší jít na obra ve dne, nebo v noci.
(Vševěd nesouhlasně zamručí.)
V noci nebo ve dne.
BYSTROZRAKÝ (k Jasoňovi): Musíte si to vždycky předem rozmyslet.
(K Vševědovi:)
Před tvou moudrostí se vše v prach řítí.
Princ chce vědět, zda se neocitnem v … síti
lého obra,
to je myslím otázka dobrá,
a zda tedy lépe není
místo ve dne jít až po setmění.
VŠEVĚD: A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí. Já je chytám. Zrovna včera jsem chytil dva. Jednoho na vařenou bramboru a druhého na škvarek. Mám na ně takové zařízení, jestli vás to zajímá, já vám ho ukážu. (Vševěd postaví před sebe kbelík, k jehož okraji je připevněno dřevěné vahadlo.) Sem dám návnadu. A jak on tady šmejdí takhle kolem, tak ho najednou ta vůně praští přes nos. On zavětří a začne hledat, kudy by se k té dobrotě dostal. Vidí lávku a šup na ni. A teď on jde. Vidíte, ta lávka pořád drží.(Ukazuje prsty trpaslíkovu chůzi.) A jak on dojde až sem, tak se to najednou převáží a žbluňk, už je ve vodě. A tam on plave. On trpaslík je dobry plavec, ale nevydrží. A já mu ještě ten kbelík potřu zevnitř špekem, takže on se nemá kde chytit, pořád mu to klouže, ty ručičky se mu smekají, on už nemůže, začne volat „Pomoc!“ a teď ti ostatní se seběhnou, vylezou honem nahoru, taky tam spadnou a já jich pak ráno vytáhnu takovych šest, i pět.
ZLATOVLÁSKA: A co s nimi potom děláte?
(Bystrozraký pobídne Zlatovlásku, aby rymovala.)
ZLATOVLÁSKA: Když je takhle chytáte.
VŠEVĚD: Většinou je zahazuju. Ale mám švagra a ten si je nechává na chov. Má na ně takové klícky, udělal jim tam všelijaké žebříčky a kolečka a oni na tom dovádějí. Roztomilé je to. A zpívají taky. Ale sami nechtějí. To musíte vzít klacík, udělat mu nožem špičku, a když pak toho trpaslíka tím klacíkem pícháte, tak on vám krásně zpívá...
KRÁL: Tak dost. Podívejte, já mám zakletou dceru.
BYSTROZRAKÝ: Tohle chcete rymovat?
KRÁL: Co? Rymovat? A sakra, já zapomněl.
VŠEVĚD: Co jsi říkal?
KRÁL: Říkal jsem, že mám zakletou dceru.
VŠEVĚD: No, a dál?
KRÁL (tiše k Bystrozrakému): Honem, poraď!
BYSTROZRAKÝ: Dceru, dceru, to je taky slovo! Co s tím?
JASOŇ: Já bych věděl…
BYSTROZRAKÝ: Já taky, ale to nemůžeme použít.
VŠEVĚD: Já čekám!
BYSTROZRAKÝ: Jistě je spousta jinych rymů, ale to se člověk na něco upne…
KRÁL: Už vím.
Byla krásná v každém směru!
(Všichni si oddechnou.)
A teď? Je bledá jako smrt.
BYSTROZRAKÝ: A jsme zase tam, kde jsme byli. Smrt, no! Říkám vám, nepouštějte se samostatně do žádných projevů. Člověk se chce vyhnout určitým slovům, to je na hovno, takováhle práce.
ZLATOVLÁSKA:
Jsem bledá jako smrt
a vychrtlá jak chrt.
Obr je silný, ale má jistě slabé místo.
Kdybychom v tomhle měli jisto,
princ Jasoň by na něj vyjel s koněm,
odl by ho a bylo by po něm.
Jestli se nám to podaří, půjdeme spolu k oltáři.
Budu mít zase zlatý vlas, maličkou nožku, útlý pas,
okrouhlý bok a ňadra dmoucí,
dědečku ty náš vševědoucí.
VŠEVĚD: Já jsem také míval zlaté vlasy. Takže vím, co to je, když o ně člověk přijde. Mně je vyrvala matka. Kdo přišel, tomu dala. Teď už žádné nemám, a je pokoj. (Usne. Bystrozraký mu zaťuká holí na rameno.) Ovšem dobrovolně vám ho nedá. S tím nepočítejte. Já ho znám. Já jsem s ním hovořil. On tu byl. Tady všude seděl. Nedá. Musíte mu ho vzít. Bez něho bude slaboučký jako malé dítě.
BYSTROZRAKÝ:
Sláva, sláva, sláva,
děd nám radu dává.
Jen kdybych mohl prokouknout,
co tomu obrovi vyfouknout?
VŠEVĚD: Byl tady jeden a ten mu ho chtěl taky sundat. Já mu povídám, zkus mu ho namydlit. On pak jde líp dolů. A tak on přišel k obrovi s kbelíkem a rozdělával si mydlinky. A jak se tak v tom kyblíku ráchal, tak ho Koloděj zašláp.
ZLATOVLÁSKA: Namydlit? Sundat? To bude prsten!
BYSTROZRAKÝ: To jsem zvědav, jak to zrymujete. Prsten!
ZLATOVLÁSKA: Vzrušením se mi dme prs (ukáže) ten.
VŠEVĚD: Jen ho tak lehce podrážkou přimáčk a bylo po něm.
ZLATOVLÁSKA: Chudáček.
BYSTROZRAKÝ (dorýmuje): Plaváček!
VŠEVĚD: Byl to dobry člověk, říkal Koloděj. Zvláště prsíčka si pochvaloval.
ZLATOVLÁSKA: On žere lidi?
JASOŇ (dokončí za ni): Že se nestydí!
VŠEVĚD: Koloděj má lidi rád.
ZLATOVLÁSKA: Jasoni, mám o tebe strach. Ach.
KRÁL: Hrome, nerad bych posloužil obrovi k snědku. Jí taky starší osoby? Dědku?
(Všichni jsou zděšeni.)
VŠEVĚD: Pojď sem blíž. Chceš, abych ti ukázal zuby?
KRÁL: Pořád chcete rýmovat… Řek jsem k snědku. Co jsem s tím moh dělat?
BYSTROZRAKÝ: Mohl jste docela dobře použít „štětku“.
KRÁL: To mě nenapadlo.
VŠEVĚD: Už je to tak. Chce, abych mu ukázal zuby. Podejte mi tamhle tu sklenici.
(Bystrozraký mu podá pětilitrovou láhev od okurek, ve které plave zubní protéza.)
VŠEVĚD: Vidíš je? Zatím je nechám plavat. Ale než něco řekneš, radši se na ně dobře podívej.
Třikrát se jí musíš tím prstenem dotknout.
Dotkneš-li se jí poprvé, přestane být mužem.
Dotkneš-li se jí podruhé… (Zamyslí se a Bystrozraký mu zaklepe holí znovu na rameno.)
VŠEVĚD: Nech si to!
Dotkneš-li se jí podruhé, promění se v ženu.
Dotkneš-li se jí potřetí, vrátí se jí její bývalá krása.
Ovšem dobrovolně vám ho nedá. Já jsem s ním hovořil, on tu byl. Tady všude seděl. Nedá.
BYSTROZRAKÝ:
Radu jsme dostali, dospěli jsme k cíli,
vzdejme Vševědovi hold, jak jsme si to nacvičili!
(Návštěvníci vstanou a zpívají.)
VŠICHNI:
Tráva roste, ty to víš,
slunce svítí, ty to víš,
vítr duje, ty to víš,
na všechno nám odpovíš.
Ty, děde Vševěde, dědečku náš,
ty všechno víš, ty všechno znáš.
Jak je krásné všechno vědět,
jak je krásné všechno znát,
v temné sluji tiše sedět,
pozorovat světa řád.
Tráva roste, ty to víš,
slunce svítí, ty to víš,
vítr duje, ty to víš,
na všechno nám odpovíš.
Ty, děde Vševěde, dědečku náš,
ty všechno víš, ty všechno znáš.
(Zpívající se klanějí a odcházejí.)
KRÁL (vrátí se): Dědku! Vem na bábu štětku!
(Vševěd se probere ze spánku, ale král už je pryč. Jen Drsoň opět přejde jeviště, dávaje najevo, že všechno bedlivě sleduje.)

6. OBRAZ

Předscéna
BYSTROZRAKÝ: Neklesejte na mysli, přátelé, už tam brzy budeme.
ZLATOVLÁSKA: Já jsem tak unavená. Ty velké nohy tak bolí.
JASOŇ: Mlč, Zlatovlásko, zpátky už půjdeš na malých nožkách.
KRÁL: Víš jistě, Bystrozraký, že nebloudíme?
BYSTROZRAKÝ: To vím jistě. Tudy jsem se něco nachodil.
KRÁL: Ba právě. Mám dojem, že kolem tohohle stromu jdeme už potřetí.
JASOŇ: Neměli bychom se raději někoho zdejšího zeptat na cestu?
ZLATOVLÁSKA: Tamhle zrovna někdo jde.
(Jasoň popojde, aby se podíval. To splete Bystrozrakého.)
BYSTROZRAKÝ: Je to zbytečné, ale když jinak nedáte… (K Jasoňovi:) Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný…
ZLATOVLÁSKA: Vždyť je to princ Jasoň!
(Mezitím z druhé strany vejde pocestný.)
BYSTROZRAKÝ: Není to pocestný.
(Ke králi:) Není to pocestný?
KRÁL: Není to pocestný!
BYSTROZRAKÝ: Není to pocestný.
(Zlatovlásce:) Není to pocestný? Není to pocestný.
(Pocestnému:) Není to pocestný? Není to pocestný.
VŠICHNI: Je to pocestný!
BYSTROZRAKÝ: Je to pocestný! (Sáhne pocestnému na oděv.) Podle houně soudím, že jsme na Lašsku. Tuž vitam če do nas. Vitam če. Dobry den, mačičko, tuž jak?
Žaden člověk neuvěři,
jak se šveci myju.
Hlavu strči do putenky,
po řici se biju.
(Pocestný mlčí.)
BYSTROZRAKÝ: Kaj sme su to je? Co ty si za chachar? Švec prašivec, kopytem se žehna, panaboha nězna. Do pieruna!
Ale tuž nešedče hevaj v kuchyni, pojče do izby, Marika odskočila do masařa. Hned budě naspadek. (Pocestny se sebere a odejde.) Je to tak, jak jsem říkal. Jdeme správně a jiná cesta tam pry ani nevede. Za mnou, přátelé!
(Všichni odejdou. Drsoň je jako vždy skupině v patách.)

7. OBRAZ

V lese u obra Koloděje
(Na scéně stojí dvě obrovité nohy v botách a pruhovanych ponožkách. Ozve se pestrá škála zvuků připomínajících hluk vodovodního potrubí a odpadních rour.)
OBR (neuvěřitelně hluboky bas z magnetofonového pásu): Hergot, já bych jed. Ta bába s roštím byla tvrdá jako houžev! Už to jíst nebudu. (Ozve se další zažívací zvuk.) Nedělá mi to dobře. A svědí mě hlava. Zajdu si asi k Balatónu, pěkně si ji vydrbu… Mám to samej kamzík.
ZLATOVLÁSKA (volá za scénou jako na houbách): Tatínku! Uuuú!
KRÁL (rovněž za scénou): Tadýýý!
OBR: A hele! Jde mi sem nějaky jídlo.
ZLATOVLÁSKA (za scénou): Kde je Jasoň?
JASOŇ (za scénou): Už jdúúú!
BYSTROZRAKÝ (vejde s kbelíkem a štětkou): Přátelé, sem, ke mně.
(Všichni vejdou.)
BYSTROZRAKÝ: Musíme se držet pohromadě. Na obra· můžeme narazit každou chvíli.
JASOŇ: Pro jistotu si už nabrousím meč. (Brousí meč o obrovu botu.)
OBR: Toho s tím párátkem sním hned.
BYSTROZRAKÝ (míchá štětkou v kbelíku): A já si zatím připravím mydlinky.
OBR: A tohohle si udělám po chodském způsobu. S holínkama.
JASOŇ (zadívá se pozorněji na obrovu botu): Co to je vůbec, tohleto?
KRÁL: To bude nějaky ranec. Podívejte, tady je to svázané. (Oba rozvazují obrovu tkaničku a král nahlédne do boty.)
JASOŇ: Co tam je?
KRÁL: Nevím, ale hrozně to zapáchá.
BYSTROZRAKÝ (zareaguje, jako by se z publika ozyvalo nějaké volání): Cože?
ZLATOVLÁSKA: A nemohla by to být…
BYSTROZRAKÝ: Počkejte, děti mi něco chtějí. Co říkáte? Bota? Děti říkají, že je tu nějaká bota.
KRÁL: Děti z toho ještě nemají rozum.
BYSTROZRAKÝ: Jen si nemyslete, mně už děti kolikrát takhle zachránily život. To se vyplatí, poslouchat, co volají.
(Ozve se další zažívací zvuk.)
OBR: To je hrozný, jak se mi ta bába s tím roštím v žaludku rozložila.
KRÁL: Co říkají?
BYSTROZRAKÝ: Prý se tady nějaká bába rozložila s roštím.
(Škála zažívacích zvuků vyvrcholí mohutnou detonací.)
ZLATOVLÁSKA: Co to bylo?
JASOŇ: Blíží se asi bouře.
KRÁL: Bude ozón.
BYSTROZRAKÝ: Co říkáte, děti? Obr? Že je tady? Musím se rozhlédnout. (Vyleze na obrovu botu a rozhlíží se.) Cože? (Jde na rampu.) Já vám nerozumím, děti, nesmíte křičet všechny najednou, pěkně jedno po druhém. Tak třeba ty. Jak se jmenuješ? Jižíček? On ještě nemá zuby. Totiž on už nemá zuby. Tak cos mi chtěl říct? Jo, ty chceš domů! Tobě se to nelíbí? To už vydrž, už brzo bude konec. (Nad jejich hlavami znovu zaburácí.)
OBR: Hej, vy tam dole!
ZLATOVLÁSKA: Panebože, obr!
OBR: A hele, nevěsta! Tak sis to rozmyslela?
ZLATOVLÁSKA: Nic jsem si nerozmyslela. Zde je můj nastávající a bude se s tebou bít, ty stvůro. Vlastně nestvůro.
BYSTROZRAKÝ: Ne tak zhurta, princezno. Třeba to s ním půjde po dobrém.
OBR: Seřaďte se, bude oběd.
BYSTROZRAKÝ: No, vidíte, chce nás dokonce pohostit.
(Všichni se řadí do zástupu.)
KRÁL: Čím to budeme jíst? Má někdo příbor?
OBR: Sůl. Nemá někdo z vás u sebe sůl?
BYSTROZRAKÝ: Mám celý sáček.
OBR: Tak se vzájemně osolte.
JASOŇ: Tak takovy oběd zamyšlíš! Ale to ses přepočítal. Kryj se, srabe! (Jasoň vyrazí se štětkou a s kbelíkem za kulisy.)
ZLATOVLÁSKA: Ach, tatínku, nemohu se na to dívat!
BYSTROZRAKÝ: Ani nemusíte, princezno. Těm, kdo nesnesou pohled na ten líty boj, poslouží můj bystrý zrak. Princ Jasoň, jak vidím, se obrovi směle postavil. Obr se naklání a hledá prince Jasoně v porostu. Princ Jasoň se snaží obra vylákat a mečem ho zatím jen tak oťukává. A jak vidím, bude obtížné soupeře od sebe odlišit, protože mají oba bílé kabáty. Teď se princ Jasoň zachytil obrova prstu a už ho mydlí. Ale nejde to, přátelé, nejde to. Prst je samá pěna, ale prsten ne a ne dolů. A tak princ dotírá přímo na obrovo citlivé místo, na brňavku. A tak je to správné. To byl úder, přátelé! A toto bola naozaj pekná akcia! Obr umdlévá, a teď se obr Koloděj s hanbou, ano, přátelé, doslova s hanbou plazí z bojiště. A není to obr, je to princ Jasoň.
JASOŇ (připotácí se na scénu): Myslím, že má dost … tuhý kořínek. A víte, co udělal, když viděl, že mu jdu po prstenu? Zabalil ho do kapesníku a strčil si ho do kapsy. Silou tu nic nezmůžeme.
BYSTROZRAKÝ: To říkám od začátku. Musíme na něj lstí.
ZLATOVLÁSKA: Ale jak?
JASOŇ: Nějak ho přinutit, aby ten kapesník vyndal.
BYSTROZRAKÝ: Seno, přátelé. Aspoň tři fůry. Senná rýma udělá své.
ZLATOVLÁSKA: Nebo ho rozplakat. I takovy obr musí mít přece srdce.
JASOŇ: Čím chceš takového netvora rozplakat?
KRÁL: Když je tak hr do ženění, zkuste to s ním přes ženský.
BYSTROZRAKÝ: Výborně. Už dlouho jsem neslyšel tak dobrý nápad.
KRÁL: Ten člověk se mi začíná líbit.
JASOŇ (volá vzhůru k obrovi): Obře Koloději! Máme pro tebe nevěstu. Je to krásná obryně.
OBR: Jak se jmenuje?
BYSTROZRAKÝ: Jmenuje se Maruška.
KRÁL: To se nehodí… pro obryni!
ZLATOVLÁSKA: Stáňa, to je hezké jméno.
JASOŇ: Je to obryně Stáňa. Umí vyborně vařit. Dělala by ti obrovské knedlíky.
KRÁL: A španělské ptáky.
JASOŇ: U ní bys měl domov jako klícku.
(BYSTROZRAKÝ ho šeptem na cosi upozorní.) U ní bys měl domov jako klec!
OBR: A ona mě chce?
JASOŇ: Chtěla by tě, Koloději. Měli byste spolu malé obříky.
OBR: To by se mi líbilo. Proč za mnou Stáňa nepřijde?
JASOŇ: Štítí se tě. Protože žereš lidi.
KRÁL: A nemeješ si nohy.
BYSTROZRAKÝ: Jen do něj, přátelé, už posmrkává.
JASOŇ: Zůstaneš sám, Koloději. Umřeš a nikdo ti nezatlačí víka!
(Shora dopadne na scénu několik šplíchanců vody.)
ZLATOVLÁSKA: Pláče! Koloděj pláče!
BYSTROZRAKÝ: Přátelé, je to vůbec pláč?
JASOŇ: A vytahuje kapesník!
(Na scénu spadne zlaty prsten velikosti obruče.)
JASOŇ: Mám ho! Je vyhráno!
OBR: Slábnu. Ježíš, já slábnu. Jsem slabý jako dítě. Sbohem, Stáňo!
(Ozve se zvuk, jako by padal obrovsky strom.)
VŠICHNI: Hurá!
JASOŇ: A nyní ti, Zlatovlásko, vrátím tvou dívčí podobu.
KRÁL: Počkej s tím, princi, až na hradě. Ženská by nás cestou jenom zdržovala. Za mnou, děti!
(Všichni odejdou. Jako vždy je skupině v patách Drsoň. Čepice, jež za ním přilétne z kulis, prozradí, co stojí jeho rychlé převleky úsilí.)

8. OBRAZ

Předscéna
(Vejde pocestný a rezignovaně se zastaví, očekávaje královskou výpravu.)
BYSTROZRAKÝ (veden Jasoněm): Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný?
JASOŇ: Je to pocestný.
(Vejde král i s princeznou.)
BYSTROZRAKÝ: Zeširoka rozkročené na úrodné hródě. Zme na Hané, přátelé. Tož stréco, kdepak toť vede cesta na totoť… královské hradisko?
(Dojde si opět ke králi pro minci.)
KRÁL: Tumáš, Křópale, to jsou moje poslední peníze.
BYSTROZRAKÝ: Tož si to, stréco, rozmeslite, pořádně si to v kotrbě přeberte, néni žádné kvalt.
KRÁL: Já vám něco povím. Promiň, milá dcero, i ty, budoucí zeti, ale já to řeknu, jak mi zobák narost: Ten člověk se mi nelíbí. Už od prvního setkání si přeju jen jedno: pořádně ho kopnout do zadku. A taky že to udělám. (Král si vykasá hermelínovy plášť; rozběhne se a udělá, co si předsevzal.)
POCESTNÝ (otočí se a jeho tvář září štěstím): Díky, vysosti, za vysvobození. Vypadám sice jako člověk, ale jsem zvířátko. Sto let čekám na královský kopanec, ale zatím mi dávali jen peníze. Vezměte si je. (Podá jim měšec naditý penězi.) A já se zase vrátím mezi zvěř.
ZLATOVLÁSKA: Kdo jsi, příteli?
POCESTNÝ: Jsem osel, princezno. Na shledanou!
BYSTROZRAKÝ (potěžká váček): Přece nám tu nenecháš takové bohatství. Vezmi si je.
POCESTNÝ (za scénou): Nechci peníze! Jsem osel!
KRÁL: Je to osel, děti, já to věděl od začátku. Za mnou!
(Všichni odejdou. Drsoň je jim jako vždy v patách. Tentokrát si už svůj převlek jenom nese v náručí.)

9. OBRAZ

Na královském zámku(Na scéně jsou u bohatě prostřené tabule Zlatovláska, Jasoň, král a BYSTROZRAKÝ. Všichni jedí.)
KRÁL: Berte si, co hrdlo ráčí.
BYSTROZRAKÝ: Já bych si s dovolením vzal.
JASOŇ: Já bych si s dovolením také vzal.
ZLATOVLÁSKA: Já bych si s dovolením také vzala.
(Všichni pokračují v jídle.)
KRÁL: Berte si, co hrdlo ráčí.
BYSTROZRAKÝ: Já bych si s dovolením vzal.
JASOŇ: Já bych si s dovolením také vzal.
ZLATOVLÁSKA: Já bych si s dovolením také vzala.
(Dialog se ještě několikrát beze změny zopakuje. Pak si BYSTROZRAKÝ vezme na talířek jitrnici, přejde k pultíku, naposledy si kousne a utře si mastné ruce. Pokud prolog nepřednášel představitel Bystrozrakého, přijde k pultíku před obecenstvo ten, který hovořil v úvodu představení.)
KRÁL: Berte si, co hrdlo ráčí.
JASOŇ: Já bych si s dovolením vzal.
ZLATOVLÁSKA: Já bych si s dovolením také vzala.
PŘEDNÁŠEJÍCÍ: Tato fáze hry, jak slyšíte, není textově příliš náročná. Zde myslel Cimrman především na to, aby se herci jeho kočující společnosti alespoň jednou za čas dosyta najedli. Na tuto scénu se herci vždycky velice těšili, protože se na každé štaci našel nějaky mecenáš, který umělcům věnoval buď husu nebo kachnu, nějakou tu sladkost, či teplou polévku. Zajímavé je, že se v původní verzi neměl hostiny zúčastnit děd Vševěd. Náš představitel děda Vševěda (jmenovat) si však sám našel způsob, jak se do posledního obrazu dostat. Dokonce si sestrojil k tomu účelu dosti náročné rekvizity, které jeho příchod zdůvodňují. A tak jsme nakonec jeho dramaturgicky zásah akceptovali.
VŠEVĚD (vpadne na scénu, v každé ruce drží za čepici zmáčeného trpaslíka): Tak se podívejte, jaké jsem to chytil macky! Hej, sluho, odnes je do kuchyně. (Hodí trpaslíky do zákulisí a dá se do jídla. ) A když už jsem tady, tak já bych si s dovolením také vzal.
PŘEDNÁŠEJÍCÍ: Vidíte, že hercům chutná. Není divu. Dnes máme jídelníček bohatší než jindy. Rádi bychom poděkovali zdejšímu gymnasiu za to, že navázalo na světlé tradice divadelních mecenášů a převzalo nad dnešním představením potravinový patronát. Děkuji jmenovitě školníku Karlu Mládkovi za kilo jitrnic, 2 láhve červeného vína Cabernet, půl kilogramu goudy a uzeného lososa. Učiteli Janu Vršeckému za řezy ze sleďů v kyselém nálevu, krevní tučnici a trvanlivý salám Vysočina, a konečně řediteli školy dr. Klabanovi za burské oříšky loupané a dvoje vafle.
(Jména a funkce dárců lze aktualizovat podle toho, kde se představení koná.)
KRÁL: A nyní ti, Zlatovlásko, vrátí princ Jasoň tvou dívčí podobu. Jdi a převlékni se do svatebních šatů. (Zlatovláska odejde.)
PŘEDNÁŠEJÍCÍ: Ano, přátelé, to už se přiblížilo finále naší pohádky a s ním i onen slibovaný jevištní zázrak. Já využiji času, po který se bude princezna převlékat, abych se s vámi jménem všech účinkujících rozloučil úryvkem ze zdravice německého bohemisty Helmutha Beránka, ze zdravice, kterou přednesl na konferenci o české pohádce v Uhříněvsi. Profesor doktor Helmuth Beránek, jehož vřelý vztah k naší literatuře dosvědčuje i skutečnost, že celou zdravici pronesl česky, řekl na konferenci podle stenografického záznamu: Já přijel na vaši konferenci jsem včera večer a zaslechl mnoho zajímavých referátů. Některé budu stranou ležet nechat muset, ale projev vašeho významného kapacity (jmenovat sám sebe) mě ohromně zarazil. Já opravdu něco tolik zajímavějšího neslyšel. Já seděl na větvi, když on hovořil o vašem Cimrmanovi. Dr. Drábek nebo doc. Zeman povídali také zajímavosti, ale proti (jmenovat sám sebe) to byly úplné voloviny. - Tolik tedy na okraj Cimrmanovy pohádkové hry. Poslední slovo nechť opět patří samotnému autorovi.
ZLATOVLÁSKA (vejde, technicky připravena k závěrečné pohádkové proměně): Tak co mi říkáte?
KRÁL: No, dceruško, k tvé bývalé kráse ti chybí jen krůček.
JASOŇ (vezme prsten): Nechybí krůček jeden, pane králi, ale tři.
KRÁL: Nuže, princi, učiň je.
JASOŇ: Dotykám se tě poprvé, abys přestala být mužem! (Dotkne se prstenem princeznina těla. Zlatovlásčiny vousy, připevněné na silonovych nitích, vzlétnou vzhůru.) Dotýkám se tě podruhé, aby ses proměnila v ženu! (Na další dotek prstenu sjede po jiné silonové niti plavá paruka a dosedne na Zlatovlásčinu hlavu.) Dotýkám se tě potřetí, aby se ti vrátila tvá bývalá krása! (Hadičkou vedoucí od hustilky v zákulisí se princezně zvolna nadymají její gumová ňadra.)
KRÁL: Nuže, princi Jasoni, líbí se ti tvá nevěsta?
JASOŇ: Líbí, ale nešlo by to ještě trochu… ?
KRÁL: Ale proč ne. (Pokyne do zákulisí a princezna dostane další dávku vzduchu. Vzduchová ňadra mohou popřípadě prasknout.) Jsi spokojen?
JASOŇ: Ano. Je krásná.
KRÁL: Milé děti, máte mé požehnání. Zde je vaše svatební ložnice a chůva vám dala do nohou - jak je u nás na hradě zvykem - teplou žehličku.
(Jasoň a Zlatovláska se vezmou za ruce a odejdou.)
KRÁL: A vás, moji drazí, zvu teď do svých vinných sklepů.
(Odejde s dědem Vševědem v patách.)
DRSOŇ (vejde): Sakra, kde jsou?
BYSTROZRAKÝ (zdržel se na scéně kradením potravin pro horší časy): Mladí v ložnici, staří ve sklepě.
DRSOŇ: A sakra! Tak to jdu s křížkem po funuse.
BYSTROZRAKÝ: S křížkem po svatbě, princi.
DRSOŇ: Myslel jsem, že budu všechno zpovzdálí pozorovat a v pravou chvíli se do věci vložím. Teď mi nezbývá (skloní se ke klíčové dírce), než abych všechno jen zpovzdálí pozoroval. A víte, že to taky není špatný?
BYSTROZRAKÝ: A tak nám ta pohádka pěkně končí. Pana krále a děda Vševěda hřeje ohnivé víno, prince s princeznou jejich žhavá žehlička. I princ Drsoň se přihřívá. A ty, Jiříčku, jsi jistě rád, že už můžeš jít domů. A já, děti, půjdu zase dál tím širým světem. Snad se zase najde někdo, kdo bude potřebovat mou službu. (Pohlédne do zákulisí.) Koho to vidí mé bystré oči? Není to kralevic na bujném oři? Buď zdráv, kralevici…
(KONEC)