Záskok (1994)

Záskok

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK 
Premiéra 27. 3. 1994 v Žižkovském divadle TGM

• Hamlet bez Hamleta
• Tma jako v pytli
• Cimrmanova korespondence s Ladislavem Stroupežnickým
• Lipany

Cimrmanova kočovná divadelní společnost
(úvodní seminář)

Hamlet bez Hamleta

Prof. Miloň Čepelka:

Dobrý večer, milí přátelé.

Dnešní představení vás zavede na začátek našeho století, do časů, kdy Jára Cimrman jako principál herecké společnosti Lipany putoval od štace ke štaci, aby venkovskému publiku přitažlivou divadelní formou poskytoval zábavu a poučení. Kromě her vlastních nabízel také českou klasiku i světový repertoár. Pokusme se na základě kusých svědectví pamětníků a obecních kronik vystopovat, čím byl Cimrmanův kočovný divadelní podnik zvláštní. Především to byl malý počet herců. V době největšího zájmu publika měl šest členů. Pokud Cimrman uváděl hru vlastní, počítal s omezeností souboru již při psaní. Horší bylo, když chtěl uvést náročnější kus z cizího pera. Jeho divadelní družina se stala pověstnou právě tím, jak důmyslně se dokázala s tímto úkolem vypořádat. Po prohraném soudním sporu s Ladislavem Stroupežnickým, jehož Furianty sehrál ve třech lidech, zvolal Cimrman na odchodu ze soudní síně: „Vaši Naši furianti mi můžou být ukradení!“ A od té chvíle se zásadně věnoval autorům zahraničním nebo bezpečně mrtvým. Odvážně například snížil počet sester v Čechovově hře na jednu, Alibabu a čtyřicet loupežníků úspěšně uváděl pod názvem Samotář Alibaba. V době, kdy neměl žádného představitele dámských rolí, neváhal Cimrman hrát slavné Ibsenovo drama pod názvem Nor. Ve složitějších případech musel sáhnout k drsnějším textovým úpravám. Přímo husarským kouskem, o němž se v divadelních kruzích dlouho mluvilo, bylo jeho uvedení Shakespearova Hamleta bez Hamleta. Abyste názorně viděli, jak si Cimrman vtipně poradil, přečteme vám nejprve úryvek z originální verze v překladu Milana Lukeše. Kolega Šimon bude číst Hamleta, kolega Svěrák královnu a kolega Weigel přečte krále.

Král: Co ty, Hamlete, synovče a synu? Cože tě pořád obestírá chmura?
Hamlet: Naopak: vždyť jsem na výsluní přízně.
Královna: Hamlete, odlož konečně tu čerň a přátelsky hleď na dánského krále! Nepátrej po svém urozeném otci. Je to tak běžné: živí musí zemřít.
Hamlet: Je to tak běžné, paní.
Královna: A když je, proč tobě se to zdá tak podivné?
Hamlet: Ten inkoustový plášť, má milá matko, ani ta čerň, co obvykle se nosí, úrodně rozvodněné oči, tvář příslušně sklíčená – žádná z těch forem, projevů, druhů smutku nemohou mě věrně vystihnout.
Král: Ten cit tě šlechtí, milý Hamlete, ale setrvávat v zaryté lítosti je nemužné.

Prof. Miloň Čepelka:

Ano, to stačí. Díky tomu, že se dochoval starý sešitový výtisk hry s Cimrmanovými škrty a doplňky, můžeme vám teď přečíst stejnou pasáž slavného Hamleta bez Hamleta. Čili kolegu Šimona už nebudeme potřebovat.

Královna: Zlá novina, králi! Hamlet se nám zase schoval.
Král: Škoda, chtěl jsem mu zrovna říct: Co ty, Hamlete, synovče a synu? Cože tě pořád obestírá chmura? Ale jako bych slyšel, co na to řekne: Naopak, vždyť jsem na výsluní přízně.
Královna: Ano, to je celý on. A víš, co já bych mu na to řekla? Řekla bych: Hamlete, odlož konečně tu čerň a přátelsky hleď na dánského krále! Nepátrej po svém urozeném otci. Je to tak běžné, živí musí zemřít.
Král: Správně. A víš, co by ti na to řek?
Královna: Ne.
Král: Řek by: Je to tak běžné, paní.
Královna: Ano, ano. Takhle on se vykrucuje. Ale já bych se nedala. Pěkně bych se ho zeptala: A když je, proč tobě se to zdá tak podivné?
Král: No, to bys tomu dala! To by byla voda na jeho mlýn. Víš, jak je užvaněnej.
Královna: Až hrůza. Vím přesně, jak šroubovaně by na mou prostou otázku odpověděl. Onehdy jsme o něčem podobném mluvili, to bylo ještě v době, kdy se tolik neschovával, a víš, co mi řek? Schválně jsem si to tady zapsala (čte): Ten inkoustový plášť, má milá matko, ani ta čerň, co obvykle se nosí, úrodně rozvodněné oči…
Král: To je sloh! My jsme ho neměli dávat studovat. Úrodně rozvodněné oči! Kdo to přeložil, prosím tě? Královna: Nějakej Lukeš. Poslouchej dál: Tvář příslušně sklíčená. Žádná z těch forem, projevů, druhů smutku nemohou mě věrně vystihnout.
Král: Já nevím, já ho snad půjdu najít a řeknu mu: Ten cit tě šlechtí, milý Hamlete, ale setrvávat v zaryté lítosti je nemužné. Zrovna tak nemužné jako pořád se schovávat jako malej kluk.

Prof. Miloň Čepelka:

Děkuji vám, pánové. Možná vás bude zajímat, jak na Hamleta v Cimrmanově úpravě reagovalo publikum. V pečlivě vedené kronice města Kopidlno jsme našli vzpomínku na hostování jeho kočovné společnosti Lipany v sále místní radnice 15. října 1906: Když se v lékárně p. Hoffmanna objevila cedule, že herecký spolek u nás sehraje světoznámý anglický kus Hamlet, bylo to veřejností příznivě kvitováno. Lékárník Hoffmann, který hru viděl loni na Národním divadle v Praze, osobně doporučoval všem zákazníkům návštěvu představení a vzdělanějším prozradil i chemické složení jedu, jenž bude večer vpraven princovu otci do ucha. Představení samo až do přestávky sledováno s napětím, zda se Hamlet, na kterého se všichni těšili, konečně objeví na jevišti. Jelikož se však i v druhé polovině kusu někde skrýval, lékárník Hoffmann zorganizoval skupinu dobrovolníků, která se nabídla, že prince najde. Hajný Sodomka přivedl z přilehlého lokálu svého psa, žádaje jakoukoli součást princova oděvu, aby křepelák chytil stopu. Herci se však z nepochopitelných důvodů pátrání bránili, ačkoli si sami publiku neustále stěžovali, že nemohou Hamleta najíti. Po bezvýsledné výměně názorů mezi jevištěm a hledištěm zorganizoval lékárník Hoffmann druhou skupinu, která se rozhodla vymáhat zpátky vstupné. Principál společnosti se pokoušel vzrůstající vřavu utišit, ale nebylo jej slyšeti, neboť celý hrad Elsinor postupně odnesl jakýsi vichr z hor, který, jak se dušoval pan lékárník, na Národním vůbec nebyl. Divadlo skončilo doslova fiaskem. Nakonec totiž nebyl k nalezení nejen Hamlet, ale nikdo z herecké trupy, která nakvap opustila město směrem k Jičínu. Zástup rozhořčených diváků, který se vyhrnul ze sálu na náměstí, bude dlouho vzpomínat na slova, která poslal za prchajícími herci lékárník Hoffmann: „Ještě jednou sem páchněte a uvidíte, jaký vám dám kapky!“ Děkuji za pozornost.

Tma jako v pytli

V době Cimrmanova hereckého kočování byla většina hospodských sálů a sokoloven již lektrifikována. Ale poměrně často se stávalo, že uprostřed představení došlo k přesrušení dodávky proudu a celé divadlo se ponořilo do tmy. Zapalovat svíčky či petrolejová lampy bylo po požáru Národního Divadla přísně zakázáno. Muselo se tedy čekat, až se závada odstraní. Pro tyto nepříjemné chvíle čekání napsal Cimrman vtipnou scénickou vložku, která se celáodehrávala po tmě. Když jsem ji v pozůstalosti herce Oty Plka našel, uvědomili jsme si, že tu Jára Cirman dávno před vynálezem rozhlasu položil základ rozhlasové hře. Posuďte sami. Prosím, zhasněte světlo. (zhasne se)

1.HEREC: Velevážené publikum, zůstaňte na svých místech. V důsledku poruchy elektrického osvětlení sehrajeme veselý výstup „Tma jako v pytli“.

KREJČÍ: Manželko, nevadí ti, že odcházím z domova a nechávám tě tu samotnou v našem bytě, který je zároveň krejčovskou dílnou?

ŽENA: Nevadí. Vím, že jako krejčí musíš za svými zákazníky z domu, když nám tak často vypínají světlo a ty nevidíš na práci.

KREJČÍ: Tak sbohem, manželko.

ŽENA: Sbohem, manželi. A nebouchej dveřmi, ať neprobudíš dědečka, který spí ve vedlejší místnosti. Je pryč, už jsem se bála, že neodejde. Za chvilku totiž přijde můj milenec František Křižík. Má továrnu na elektřinu a udělá poruchu, kdykoli chceme vystrnadit manžela z domu. (Ozve se zaklepání) To jsi ty, miláčku? Pojď dál, vzduch je čistý.

KŘIŽÍK: Konečně tě držím ve svých rukách. Ó, jaké máš pevné boky.

ŽENA: To je krejčovská panna, Fratišku.

KŘIŽÍK: Promiň. A teď? Nejsi panna?

ŽENA: Ale Františku!

KŘIŽÍK: Už tě poznávám. Kdybys byla panna, měla bys tady odsud k podlaze dřevěnou štangli.

ŽENA: Kde jsi, Františku?

KŘIŽÍK: Tady, miláčku. Smím tě políbit?

ŽENA: Polib mě, Fratišku.

KŘIŽÍK: Mně připadá, že máš v puse fajfku.

ŽENA: Dědo!? Vy jste tady?

DĚDA: Jo. Hledám svíčku. Kdo to tu s tebou je, že mě pořád oblizuje.

ŽENA: To je Venouš. Můj muž a tvůj syn. Běž spát. Najdu svíčku sama.

DĚDA: Tak já jdu spát. Dobrou noc.

KŘIŽÍK: Konečně sami, drahá. Celý život bych ti chtěl takhle klečet u nohou.

ŽENA: Kleč, Františku, kleč.

DĚDA: Poslyš, snacho, vrátil jsem se. Nějak se mi nezdá ten hlas. Jsi to opravdu ty, Venouši? Kde jsi? Aha tady. A co že jsi tak malej ?

ŽENA: Dědo, Venouš teď odešel. Tohle je sousedovic malý Mirek. Jeho mamince zase došel ocet.

DĚDA: K čemu potřebuje tolik octa? Vždyť seš tu každej den.

(Ozve se klepání)

ŽENA: Kdo je?

MIREK: Dobrý večer, jsem sousedovic malý Mirek. Mamince zaše došel ocet.

DĚDA: To jsem blázen.. Říkalas, že tady ten, co ho držím za vlasy, je sousedovic malý Mirek.

ŽENA: Sousedi mají dva malé chlapce.

DĚDA: A oba jsou Mirkové?

ŽENA: Ano. Mají dva malé Mirky. Vy už taky nic neudržíte, dědo.

DĚDA: Jednoho Mirka jsem udržel.

(Ozve se klepání)

ŽENA: Kdo je?

SOUSEDKA: Dobrý večer. Jsem vaše sousedka. Není tady náš Mirek?

DĚDA: Jsou tady oba vaši Mirkové.

SOUSEDKA: Oba. Já mám jen jednoho Mirka.

DĚDA: Vidíš, snacho, sousedka je mladší, a taky udrží jen jednoho.

KREJČÍ: To jsem rád, že jsem neodešel za svými zákazníky a svůj odchod jsem jen předstíral.

ŽENA: Probůh manželi, tys byl celou dobu zde?

KREJČÍ: Ano. Konečně jsem se dozvěděl, proč nám tak často vypínají proud. Pojď sem Křižíku! Kde jsi? Á, tady klečíš.

MIREK: Já jsem Mirek.

KREJČÍ: Promiň Mirku. Tak tohle je Křižík.

KŘIŽÍK: Já jsem taky Mirek.

KREJČÍ: Nekecej. Je jenom jeden Mirek. Druhej je tu na ocet. Křižíku, pamatuj si, ještě jednou vypneš elektriku...

KŘIŽÍK: Slibuju že nevypnu, pane mistře. Se zálety jsem dneškem zkoncoval. Buď moje nová, oblouková lampa, nebo vaše stará.

(Rozsvítí se)

Viděli jste, přátelé, respektive slyšeli, jak Cimrman využil vvýpadku proudu, který divadelní představení zpravidla ochromí, k pobavení publika. Scénku „Tma jako v pytli“ hrála jeho společnost několik let se stejně bouřlivým ohlasem, jakého jsme byli svědky dnes, a to až do roku 1913, kdy navštívil představení František Křižík s chotí. Sám Křižík by byl přešel celou záležitost s humorem, ale jeho paní trvala na tom, že scénka musí být stažena z repertoáru a výpadky proudu musí přestat.

Cimrmanova korespondence s Ladislavem Stroupežnickým

Odborný asistent Genadij Rumlena:

Cimrman dramatik nosil na dně své neklidné duše jeden velký sen: dočkat se uvedení vlastní hry na prknech Národního divadla. O sžíravosti této mnohaleté touhy svědčí jeho korespondence s prvním dramaturgem naší první scény Ladislavem Stroupežnickým. Stroupežnický, povaha umíněná a argumentům protivníka naprosto nepřístupná, během svého desetiletého působení ve Zlaté kapličce shodil nemilosrdně ze stolu přes pět set divadelních her.

Značnou část té hromady odmítnutých rukopisů tvořila díla Járy Cimrmana, Adalberta Kolínského a Elišky Kutnohorské, což byly Cimrmanovy pseudonymy. Laskavostí Divadelního oddělení Národního muzea můžeme dnes nahlédnout do vášnivých dopisů, které si dva velcí duchové českého divadla vyměnili v roce 1890. Tato korespondence je pro nás cenná i proto, že podává svědectví o Cimrmanově ztracené bájeslovné hře Čechové na Řípu. Já budu číst dopisy Járy Cimrmana, kolega Kašpar listy Ladislava Stroupežnického.

V Čáslavi 12. ledna 1890

Slovutný pane,

píši Vám z města, kde byl pochován Jan Žižka a kde moje divadelní společnost dávala včera před vyprodaným hledištěm můj historický kus Čechové na Řípu. Rukopis této své hry se zpěvy jsem Vám před rokem nabídl a zdá se mi, že je u Vás pochován podobně jako Žižka zde. Byl bych Vám vděčen za zprávu o tom, zda jste mé drama četl a co o něm soudíte.

Ing. Jan Kašpar:

V Praze 6. února 1890

Vážený pane,

Váš dramatický pokus jsem bohužel četl, neboť mi to ukládá má služební povinnost. Nevím věru, co Vám vytknouti dříve, zda chatrný děj, mátožnost postav, či veškeré prohřešky proti zákonům dramatu, které jste stihl učiniti již během prvního jednání. A to nemluvím o tom, co by řeklo publikum Vaší svérázné představě o úsvitu naší národní historie. Tomu, jak na posvátnou horu přichází nejen praotec Čech, ale i praotec Žid a praotec Němec. Když se v závěru Vaší hry Čechové dovědí, že od Roudnice míří k hoře také praotec Cikán, byl jsem konsternován. Uvědomujete si mimo jiné, že tenkrát ještě žádná Roudnice nebyla? Nevím, čím jste vyučen či v jakém oboru vyškolen, ale s čistým svědomím Vám mohu doporučiti, abyste pokusů dramatických zanechal a věnoval se práci jakékoli, ale jiné.

Odborný asistent Genadij Rumlena:

V Čimelicích 10. března 1890

Vážený pane Stroupežnický,

Váš dopis z 6. února mne utvrdil v tom, že ani Vy, tak dobrý spisovatel, jste mou hru Čechové na Řípu nepochopil. My, kteří táhneme káru Tylovu po venkově, vidíme arci život jináč než vy, co v Praze sedíte jako ve skleníku. Že jsem nechal přijíti na horu Říp i praotce Němce, praotce Žida a blížiti se i osmahlého praotce Cikána v krytém voze plném kradených slepic, má svůj výchovný smysl. V české kotlině, jestli Vám to neušlo, nežijeme jen my Čechové. V pospolitosti zde musí žíti i potomci jiných praotců. Také oni jsou v mém divadle vítáni a přál bych Vám viděti, jak radostně můj výklad dějin přijímají. Jsem Vám velice vděčen za postřeh o Roudnici. Ta tenkrát ještě nebyla a já uznávám, že to je kravina.

Ing. Jan Kašpar:

V Praze 5. listopadu 1890

Vážený pane,

po Vaší návštěvě u mne v Praze, kdy jsem Vám nemohl vrátit manuskript Vaší hry Čechové na Řípu z toho prostého důvodu, že halda zamítnutých rukopisů Vám podobných autorů je obrovská a divadelní sluha, který by Vám jej mohl vyhledat, měl pásový opar, vracím Vám tento poštou a zároveň Vám sděluji, že nadobro ukončuji naši korespondenci. Neberte to prosím osobně. Stejným způsobem ukončuji dopisování například s p. Adalbertem Kolínským a s pí. Eliškou Kutnohorskou. Jen vy tři, jak jsem spočítal, jste mne připravili o 96 pracovních hodin, to jest o plné čtyři dny života, čímž jste předstihli pány Zeyera i Vrchlického.

S pozdravem „Nepište mi a pokud možno nepište vůbec“

Ladislav Stroupežnický

Odborný asistent Genadij Rumlena:

Milý Láďo,

proč my si dávno netykáme, ty stará vojno? Dočetl jsem se v Lumíru, žes chodil dva roky na reálku v Písku. I já jsem tam chvíli studoval, jsme tedy spolužáci. Rád bych se Ti něčím pochlubil. Hrajeme teď s mou společností na Poděbradsku. Byl zde velký nedostatek pracovních sil pro sklizeň cukrovky a pro celou řepnou kampaň. Na radu ředitele cukrovaru v Dymokurech pana Hlušiny jsem svou hru Čechové na Řípu mírně přepracoval. Na cedulích to teď píšeme s malým ř. Závěrečná píseň, v níž se titul Čechové na řípu! Čechové na řípu! opakuje ve sboru, strhuje diváky tak mocně, že cukrovar jede naplno jako nikdy. A do práce se díky mému divadlu přihlásilo dokonce pět Němců, dva Cikáni a zkusmo i jeden Žid.

Tvůj Jára Cimrman

Lipany

Smoljak

Seznámili jsme se s několika zvláštnostmi Cimrmanovy kočující herecké společnosti. Osobytých rysů bylo ale víc. Ansábl například proslul nezvykle rychlými přesuny. V době, kdy bylo jízdní kolo v západní Evropě přepychem horních deseti tisíc, u nás aparátem podivímů a v carském Rusku pouze předmětem vášnivým debat v anarchistických kroužcích, používal Cimrmanův umělecký soubor byciklu zcela běžně. V rychlosti, jakou herci opouštěli jednotlivé štace, byly v té době nedostižní.

Pozoruhodným fenoménem souboru byl jeho protagonista, všestraný Ota Plk. Ten patřil k tomu typu herců o nichž se říká, že svou roli velmi silně prožívají. Otu Plka každá role doslova pohltila. Zatímco ostatní herci vystoupili z role prostě tím, že se po představení odlíčili, Ota Plk zůstával ve svých rolí ještě dlouho po spadnutí opony. Pamětníci říkali, že on jakoby nežil svůj život. Doslova bydlel v tom charakteru postavy, kterou na jevišti představoval, než mu nová úloha umožnila přestěhovat se do charakteru jiné. Diváci tomuto absolutnímu herectví aplaudovali, ale provoz divadla tím často trpěl. Například v Chocni se Plk po představení Gogolova Revizora na několik dní ztratil. Překvapení kolegové se s ním setkali až ve vlaku, když jim cestou do České Třebové kontroloval jízdenky. Ota Plk byl z úspěchem obsazován i do dámských rolí. Například jeho výkon v Maryše byl prý tak strhující, že plakalo nejen obecenstvo, ale i herci. Představení se prý muselo jednou, podle pamětníků, přerušit, protože plakal i otrlý napověda Standa Křeček. Ovšem opravdovost s jakou neešťastnou Maryšu podal měla za následek, že s ním po představení nikdo nechtěl jít na kávu. Všichni si oddechli, když Maryša byla stažena z repertoáru. Ota Plk se přestěhoval do Švandy Dudáka a přestal tak být pro okolí nebezpečný. Kromě toho zkončili i jeho periodicky opakující se měsíční dny nervozity a hysterie.

Neobvyklým způsobem pracoval Cimrman i ze scénickou hudbou. Jeho kočující společnost neměla peníze, aby mohla platit hudebníky a tak scénickou hudbu obstarávali samotní herci. No hudbu.... herci se jenom před začátkem postavili za oponu a zazpívali různé důležité informace, jako od koho ta hra je, kde se hraje příště, kdy bude konec a podobně.

Dalším charakterstickým znakem Cimrmaovi kočující společnosti byl značný počet netalentovaných herců. Této tradici zůstáváme věrni i my. Zkušení herci totiž často skupinu opouštěli a bylo proto potřeba hledat rychlou náhradu. A právě pro tyto neškolené začátečníky sestavil Cimrman jakési zálkladní herecké desatero:

1) Nepij na kuráž. I opilce zahraje lépe střízlivý.
2) Pamatuj, že se na jevišti jmenuješ obvykle jinak než v životě. Je dobré znát i jmena ostatních figur.
3) Citová hnutí vyjadřuj raději zády k publiku. Jak smích, tak pláč uděláš nejlíp škubáním ramen.
4) Za předměty házené na jeviště neděkuj.
5) Po nápovědě neopakuj včechno. Některé věty patří kolegům.
6) Na záchod jdi raději před představění, ať potom při hře necouráš.
7) Hrajš-li četra, uvědom si před usednutím, že máš ocas.
8) Při potlesku na otevřené scéně se neukláněj, patří patrně někomu jinému.
9) Pamatuj, že některé dveře jsou jen namalované.
10) Na jevišti nejez, vše je gumové.

Záskok

Mistr přijíždí

(Za zavřenou oponou se na melodii písně „Čechy krásné, Čechy mé“ ozve zpěv mužského sboru:)

Tuhle hru, co hrajem vám
napsal Jára Cimrman
Dílo je to zábavné
a dobře to dopadne
Řekněte všem sousedům
že je vstupné pár korun
a že tuhle novotu
hrajem taky v sobotu
a v neděli

Výstup 1.

(Principál, Vypich, Vlasta, Vogeltanz)

PRINCIPÁL (volá za zavřenou oponou): Roberte, otevři oponu. Na scénu! Všichni nascénu!

(Opona se otevře. Na jeviště postupně vejdou Vypich, Vlasta a Vogeltanz, herci kočovné společnosti. Označujeme je již jmény postav, které budou hrát v dramatu VLASTA. Na scéně je už čeká Principál v invalidním vozíku opatřeném držákem a pultíkem na divadelní text. Herci jsou už v kostýmech, byť neúplných či rozepnutých. Scéna – selská světnice – je již postavena, chybí jen postel s peřinami.)

PRINCIPÁL: Tak, přátelé, večer hrajeme. Představení je zachráněno.

VŠICHNI: No, sláva! Díky bohu!

PRINCIPÁL: A koho byste řekli, že jsem sehnal na záskok?

VYPICH: Na matku nevím, ale na Vavrocha bych tipoval Krámskýho z Příbrami.

PRINCIPÁL: Vejš.

VOGELTANZ: Macháčka od Sedláčkovejch?

PRINCIPÁL: Vejš. Mnohem vejš!

VYPICH: Na takovou glancroli by si moh troufnout…

PRINCIPÁL: Stejně byste to neuhádli. Přijede sám Karel Infeld Prácheňský!

VŠICHNI: Ne! To není možný! No tohle! Vážně?

PRINCIPÁL: Přijede teď ve dvě vlakem z Plzně.

VYPICH: Tak já si zahraju se samotným Prácheňským.

VOGELTANZ: A kolik za to chce?

PRINCIPÁL: To víte, zadarmo to nebude. Každej mu dáme polovinu ze svýho dílu. To by mu mělo stačit.

VLASTA: Tak hrajeme jenom za polovic?

PRINCIPÁL: Za polovic. Ale když vezmete v úvahu, že bude vyprodáno, tak je ta polovička docela slušnej peníz.

VYPICH: To je pravda. A potom: vždyť si zahrajeme se samotným Prácheňským. S ním by člověk rád hrál možná i zadarmo.

PRINCIPÁL: Jistě. Taky ta dálka. Harcuje se z Plzně až sem a zase zpátky, to taky něco stojí.

VLASTA: To je pravda.

PRINCIPÁL: A na to právě praskne druhá půlka těch vašich honorářů.

VYPICH: To znamená, že…

PRINCIPÁL: Ano, Karle, to znamená, že se ti splní ten tvůj sen hrát s Prácheňským zadarmo.

VOGELTANZ: Abych se přiznal, já bych radši hrál s někým jiným za peníze.

PRINCIPÁL: Víte, jak je pro nás to představení existenčně důležitý? Já přece nemůžu říct, pane starosto, ta premiéra k vašim narozeninám se ruší, protože nám utekli herci Bittner a Bittnerová! Ale to jim nezapomenu. To je zrada. To je kudla do zad.

VYPICH: V tom má prsty hlavně Bittnerka. Bittner sám by neodešel.

VLASTA: A máme někoho za Bittnerovou?

PRINCIPÁL: Nemáme, ale to nevadí. Budete dělat, jako že tam je, i když tam nebude.

VYPICH: Moment, Jeníku, panímáma přece mluví, píše závěť!

PRINCIPÁL: Mluvit nebude, psát bude.

VLASTA: To chci vidět.

VOGELTANZ: Ale Prácheňský na to má jen pár hodin. Naučí se to?

PRINCIPÁL: Prácheňský? Viděls ho někdy hrát?

VOGELTANZ: Ne.

PRINCIPÁL: To je machr, přátelé! To je možná největší… Jen vejde na jeviště – potlesk. Ani nemusí nic říkat.

BÁRTA (ze zákulisí): Tudy, mistře, račte dál.

(Na scénu vejde mistr v širokém uměleckém klobouku a se špacírkou v ruce, za ním Bárta s jeho zavazadlem. Herecká společnost přivítá vzácného kolegu potleskem.)

PRÁCHEŇSKÝ: Nazdar, kolegáčkové! (Smekne klobouk a suverénním krokem projde jevištěm až na rampu, odkud pohlédne do „prázdného“ sálu.) Tady už jsem myslím hrál. Kolik je tu míst?

PRINCIPÁL: Sto dvacet.

PRÁCHEŇSKÝ: Je to prodaný?

PRINCIPÁL: Našlapáno, mistře.

PRÁCHEŇSKÝ (zkusí akustiku, až se lekneme): Ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti! Mň, mň, mň… V prázdném sále to zní dutě, ale až přijdou lidi, ono to bude lepší. Heleďte, všimli jste si, jak si který lidi kam sedaj? Tak tady vprostředku v první řadě místní honorace, to je jasný. Ale tady vlevo (ukáže příslušný prostor v hledišti), to je zajímavý, tady seděj vždycky blbci. Uvidíte večer. Já nevím, proč se stahujou zrovna do těchhle míst. Tak co to dáváme? Říkal mi tady kolegáček (ukáže na Bártu), že nějakou novotu.

PRINCIPÁL: Je to moje vlastní hra, mistře.

PRÁCHEŇSKÝ: To je myslím velká, velká chyba. Proč psát nový hry, když lidi chtějí starý a osvědčený? Co byste říkali Maryše? Jed v kafi. To je drámo.

PRINCIPÁL (pokyne Bártovi a ten přistaví mistrovi doprostřed scény židli): Na Maryšu je nás málo, mistře.

PRÁCHEŇSKÝ: Nebo Lucerna. To se taky líbí. Ovšem kněžna nesmí bejt těžká. Já jsem jednou přenášel přes močál Musilovou-Vébrovou… Znáte Musilovou-Vébrovou? Ona je jak dvě: Musilová, Vébrová!

PRINCIPÁL: Mistře, vy jste ale souhlasil, že zaskočíte v té naší novince.

PRÁCHEŇSKÝ: Jistě, jistě, já vím. Ale poslyšte, my teď dáváme u Budila jednoho Ostrovského. To vám je zajímavý. Už ty jména: Pankratěvna Praskovna. Nebo Lazar Jelizarič Podchaljuzin. To má jeden co dělat, aby si zapamatoval, jenom jak se jmenuje.

(Herci nad těžkými jmény účastně kroutí hlavami.)

PRINCIPÁL (k Bártovi): Jozífku, seznámil jsi mistra zhruba s dějem?

BÁRTA: Ano.

PRÁCHEŇSKÝ: Nebo Sysoj Psojič Rispoloženskij!

(Celá herecká společnost kromě principála opět vděčně sdílí s mistrem podiv nad ruskými jmény.)

PRINCIPÁL: Mistře, abyste se seznámil s figurama…

VLASTA (opožděně žasne): Psojič!

PRINCIPÁL (ho zpraží): Drž hubu! (K Prácheňskému.) Tak předně Vavroch.

PRÁCHEŇSKÝ: Vavrocha dělá kdo?

PRINCIPÁL: Vavroch jste vy.

PRÁCHEŇSKÝ: No jistě. Vavroch. Ano.

PRINCIPÁL: Já myslím, že je to váš obor, ne? Ten charakter. Tohle je vaše dcera, ovšem nevlastní…

PRÁCHEŇSKÝ: Aha. Kdo napovídá?

PRINCIPÁL: Napovídám já. Tohle je doktor Vypich, rodinný přítel, a tady Jozífek hraje Bártu, to je podruh na vašem statku. Tedy on ten statek vlastně ještě není váš…

PRÁCHEŇSKÝ: Kde budete?

PRINCIPÁL: Budu napovídat z této strany. (Ukáže do zákulisí.) A tohle je důstojník (ukáže na Vogeltanze), který soupeří tady s Bártou o Vlastu.

PRÁCHEŇSKÝ: A uslyším vás? Zkuste mi něco hodit.

PRINCIPÁL (odjede na vozíku do zákulisí a napovídá): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.

PRÁCHEŇSKÝ: Cože?

PRINCIPÁL (přidá na hlase, takže ho i publikum zřetelně slyší): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý!

PRÁCHEŇSKÝ: To jsem blázen, člověče… Zkuste to z druhý strany.

PRINCIPÁL (přejede přes jeviště a opakuje z druhé strany): V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.

PRÁCHEŇSKÝ: Že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?

(Všichni mistra s úlevou chválí, jak přesně to řekl.)

PRÁCHEŇSKÝ: Co je to za blbost? Byl jste někdy v Budějovicích?

PRINCIPÁL: To je replika, mistře. Namátkou jsem vybral…

PRÁCHEŇSKÝ: To já slyšel, už když jste byl támhle, ale nechtělo se mi věřit, že byste říkal takovej nesmysl. Panstvo, na Budějovice já mám ty nejhorší vzpomínky. Bude potom večeře?

VYPICH: Bude. Po představení, mistře, bude slavnostní večeře. Starosta města to pořádá.

PRÁCHEŇSKÝ: Tak mi připomeňte, abych vám vyprávěl o Budějovicích. No, já to slyším z obou stran prakticky stejně, čili vy mi to házejte z tý strany, jak jste byl prve. a tohle bude můj plac. (Vymezuje prostor u boční kulisy.) Sem mi nikdo nelezte. Mimochodem. kdy přijdou dámy?

VYPICH: Které dámy myslíte?

PRÁCHEŇSKÝ: Myslím dámskou část ansámblu.

PRINCIPÁL: Tak v té mé hře jsou jen dvě dámské role. Panímámu bohužel nemáme, ale bez ní se hra obejde. A vaši nevlastní dceru, jak jsem říkal, hraje tady Čeněk.

PRÁCHEŇSKÝ (si Vlastu prohlédne): Aha. No, konec konců proč ne. Když si oholí ten knír, proč ne.

VLASTA: V žádným případě se neholím! Kvůli jedný pitomý roli… Nota bene když u divadla končím.

PRÁCHEŇSKÝ: Vy končíte s divadlem, mladý muži? A proč?

PRINCIPÁL: To je tak. Čeněk s námi hraje pátým rokem a celou tu dobu si lámeme hlavu, proč on nemá na jevišti v žádné roli úspěch. A teprve před týdnem jsme na to konečně kápli: Čeněk nemá talent.

PRÁCHEŇSKÝ: Jděte! To se mi nechce věřit. Trochu hereckého talentu má přece každý. Pojďte, chlapče, zkusíme si něco. Talent já poznám po dvou třech slovech. Řekněte třeba: (zvolá vlevo) Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

VLASTA (zvolá úplně stejně, jenže opačným směrem): Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

PRÁCHEŇSKÝ: Hm. Nemá talent. Kuzma je tamhle. (Ukáže vlevo.) A dneska s námi ještě musí hrát?

PRINCIPÁL: Bohužel.

PRÁCHEŇSKÝ: Ten konec, ten se vám poved. To už umím zpaměti: Tak končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije...

PRINCIPÁL: To jsem rád, že se vám to finále líbí…

PRÁCHEŇSKÝ: Já mám rád verše. Ona je to většinou pitomost, ale jak se to dá do veršů, tak to úplně jinak vyzní.

PRINCIPÁL: Mistře, když dovolíte, vzali bychom tu zkouštičku od vašeho nástupu. Přátelé, výstup čtvrtý: Vavroch a předešlí!

PRÁCHEŇSKÝ Kdo začíná?

VYPICH: Vy, mistře.

PRÁCHEŇSKÝ: To vím, ale momentálně nevím jak.

PRINCIPÁL: Vidím před vraty doktorský sáně.

PRÁCHEŇSKÝ: Vidím před vraty doktorský sáně… (jde se podívat principálovi do textu)… a říkám si: že on je u nás doktor! A taky jo!

PRINCIPÁL: Krásně, mistře, krásně! Kam se hrabe Bittner,to se nedá srovnat.

PRÁCHEŇSKÝ (deklamuje v domnění, že mu principál napovídá): Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat.

PRINCIPÁL: Ne, prosím vás, to tam nepatří, to já jen chválím váš přednes.

PRÁCHEŇSKÝ: Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. Co je tam dál? (Nahlédne do textu.) Jak se daří nebožce, pane doktore? (Zarazí se.) Poslechněte, to je nějakej renonc, ne? Jak se daří nebožce? Jak se jí může dařit, je tuhá, ne?

PRINCIPÁL: Tím jsem chtěl vyjádřit, že Vavroch si přeje…

PRÁCHEŇSKÝ: Jakej Vavroch zase? Člověče, vy tam máte figur jak na orloji.

BÁRTA: Vavrocha hrajete vy, mistře.

PRINCIPÁL: Vy jako Vavroch už si přejete, aby panímáma zemřela, a tak už o ní mluvíte jako o nebožce. A taky máte něco upito. Byl jste v hospodě s Helgou.

PRÁCHEŇSKÝ: Helgu hraje taky chlap?

BÁRTA: Ne, ta se tam vůbec nevyskytuje v té hře.

PRÁCHEŇSKÝ: Žádná Helga tam není? A s kým teda budu v tý hospodě?

VŠICHNI: S Helgou.

PRÁCHEŇSKÝ: Aha. Poslyšte, kolegáčkové, známe přece společně celou řadu osvědčených kusů. Co kdybychom večer sehráli třeba Slepého mládence? Nebo Šumařovo dítě. A bylo by po starostech. Co říkáte?

PRINCIPÁL: Mistře, Šumařovo dítě i Slepého mládence bychom jistě svedli, ale zdejšímu starostovi byla slíbena premiéra nové české hry. Tu hru jsem mu dedikoval a on si toho velice považuje.

PRÁCHEŇSKÝ: No, jak myslíte… (Vzdychne a nahlédne principálovi přes rameno do textu.)… Co ty tu děláš, Bárto? Víš dobře, že nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, když už jsi tady.

PRINCIPÁL: Chcete si zkusit to zouvání, mistře?

PRÁCHEŇSKÝ: To je zbytečný. – Víte, co bude myslím vůbec nejlepší, kolegáčkové? Když mi ukážete, kde bydlím, já si s tou úlohou vlezu do postele, párkrát si ji přelousknu a ono to půjde.

PRINCIPÁL: Dobře. A myslíte, že ani pohybově… to aranžmá si neprojedeme?

PRÁCHEŇSKÝ: Jakýpak aranžmá, prosím vás? Já budu stát tady. (Zabodne ukazovák do prostoru, který si pro sebe vymezil.) Když dělám takovou kládu ze štégrajfu, nemůžete po mně chtít nějaký riskantní toulky po jevišti… Jo, když jsem si jistej, to já si klidně vyšlápnu až sem. (Přejde na forbínu.) Ale dneska s tím nepočítejte.

PRINCIPÁL: Jistě. A pro vaše uklidnění, mistře: když bude nejhůř, my praktikujeme takový osvědčený trik – roli zvědavého invalidy. V případě, že se drama na scéně nedejbože rozklíží, víte, kdyby nám to úplně vykolejilo, já sem vjedu a nasadím to zpátky na koleje. Ale to jen skutečně v nejkrajnějším případě.

PRÁCHEŇSKÝ: Jo, jo. (Zamyšleně hledí z rampy do „prázdného“ sálu.) Hlavně aby večer seděli blbci jenom tady vlevo…

(Opona)

VLASTA

vesnický obrázek o jednom dějství

Osoby:

VLASTA
VAVROCH – její otčímBÁRTA – podruhVYPICH – rodinný lékařVOGELTANZ – ŠikovatelINVALIDA

(Před oponou.)

VYPICH: Vážený pane starosto, páni radní, velevážené publikum! Naše divadelní společnost má tu čest hostovati ve vašem městě právě v den, kdy zde přítomný pan starosta slaví životní jubileum. Kus, který dnes uvidíte, nechť je kyticí podanou českými herci českému starostovi českého města. A v této kytici, uvité z prostého lučního kvítí… českého, skví se dnes květ nejvzácnější: jako host tohoto slavnostního večera vystoupí přední člen slavné divadelní společnosti Vendelína Budila z Plzně. Není to nikdo menší než sám Karel Infeld Prácheňský!

(Z magnetofonu zazní potlesk. Vavroch vyjde před oponu, ukloní se a přijme kytici umělých květin, kterou mu podá Vypich, a společně odejdou.)

Výstup 1.

/Vlasta a Bárta/

(Světnice bohatého statku. Dominantou selského nábytku je postel se dvěma řádně nacpanými pruhovanými peřinami a polštáři. Vlasta žehlí.)

VLASTA (zpívá ráčkujíc):

Žehlení, žehlení konce tomu není
Vše je třeba nakropiti
pak se prádlo pěkně svítí
Žehlení, žehlení…

BÁRTA (vejde): Dobré jitro, Vlasto!

VLASTA: Dobré jitro, podruhu Bárto!

BÁRTA: Tak to má být. Písničkou vítáš nový den jako pěnice.

VLASTA: Dnes nezpívám z radosti, podruhu Bárto. Zpívám, abych zahnala chmury.

BÁRTA: Já vím, otčím Vavroch, viď. Zase se k tobě dobýval?

VLASTA: Kdyby jen to.

BÁRTA: Cože?

VLASTA: Nedbale jsem zastrčila závoru a on… (Skryje tvář do kapesníku, který právě vyžehlila.)

BÁRTA: Probůh! On tě…?

VLASTA: Ne, ubránila jsem se.

BÁRTA: Tomu nevěřím. Jak by ses mohla takovému zuřivci ubránit?

VLASTA: Zvláštní věc. Sápal se na mne jako býk, a když jsem se s poctivostí už už loučila, náhle jako by se v něm něco zlomilo, přestal dotírat, otočil se a byl ten tam.

BÁRTA: Asi se v něm hnulo svědomí.

VLASTA A: Bojím se, že to nebylo svědomí. Že to bylo něco jiného.

BÁRTA: Jak to myslíš?

VLASTA: Ale nic. To mě jen tak něco napadlo.

BÁRTA: Vidíš, Vlasto, kdybychom byli svoji…

VLASTA: Dals koním?

BÁRTA: Dal… nesměl by se tě ani dotknout.

VLASTA: Dals kravám?

BÁRTA: Dal. Ale to je tím, že jsem jen podruh…

VLASTA: Dals prasatům?

BÁRTA:… a ty dcera ze statku.

VLASTA: Dals?

BÁRTA: Dal! Všem jsem dal! Kozám, slepicím, holubům, psům! A ty to dobře víš a jenom tak odvádíš řeč. Ale kdyby žil tvůj otec, ten by našemu svazku nebránil.

VLASTA: Dals kytku na jeho hrob?

BÁRTA: Dal. Mach měl zlaté srdce a měl mě rád.

VLASTA: Bárto, já tě mám taky ráda. Ale jenom jako kamaráda. My se nikdy nemůžeme vzít.

BÁRTA (přiklekne k posteli a hovoří do peřin): Panímámo, přimluvte se za mne. Vy jste mi byla vždycky nakloněna. (Přiloží ucho k polštáři.)

VLASTA: Co říká?

BÁRTA: Chce napít. (Vlasta mu podá hrnek, ze kterého předtím kropila prádlo, a Bárta ho zasune do peřin.)

VLASTA: Poslyš, podruhu Bárto, chtěla bych se ti s něčím svěřit. Dnes ráno přinesl otčím matce kozí mléko. Že prý ho sám nadojil. Něco mi říkalo, abych matce to mléko nedávala. Když odešel, dala jsem ho kočce.

BÁRTA: A co? Co Micka?!

VLASTA: Zakopala jsem ji pod jabloní.

BÁRTA: Tak proto! Chtěl jsem jí také dát, ale nebyla k nalezení.

VLASTA: Víš, když jsem matce řekla…

BÁRTA: Volal jsem čičí, čičí, ale Micka nikde.

VLASTA: Když jsem matce řekla…

BÁRTA: Říkám si, co to s tou kočkou dneska je, že nejde? Tak volám: Micko? Zase nic. Pes jo, ten tam byl hned. Ale kočka nikde. Kde vona může bejt, povídám si, a ona byla pod jabloní.

VLASTA: Bárto, víš, proč si tě taky nemůžu vzít? Protože jsi tak hloupej. Ale to není ten hlavní důvod. Ted, prosím tě mlč a poslouchej. Když jsem matce řekla, jaké mléko jí to Vavroch přinesl, rozhodla se, že změní svou závěť.

BÁRTA: Ona už, chudera, sepsala poslední vůli?

VLASTA: Ano, donutil ji k tomu. Musela mu odkázat všechno: statek, polnosti, les, rybník i cihelnu.

BÁRTA: Cihelny je mi obzvlášť líto. Jaké cihly může pálit takový necita.

VLASTA: Bože, Bárto, ty jsi tak hloupej, až je mi tě někdy líto. Dávej pozor: poslala jsem pro doktora Vypicha, našeho dávného rodinného lékaře a přítele. Sepíšeme novou závěť a ty budeš svědek. Rozumíš?

BÁRTA: Rozumím.

Výstup 2.

/Vypich a předešlí/

VYPICH (prudce, bez zaklepání vejde; při řeči také ráčkuje): Tam je sněhu! Chtěl jsem jet bryčkou, ale pak jsem přepřáhl do saní. Tak rychle: pero, papír, inkoust, ať jsme s tím hotovi, než se Vavroch vrátí. (Zatímco Vlasta s Bártou přinášejí žádané psací potřeby, Vypich sáhne do peřin, vytáhne umělou ruku a měří puls.) Jakpak se daří naší nemocné? No, puls nám odminula sakramentsky zeslábl, ale pero ještě udržíme. Mám pravdu, panímámo? (Vypich uchopí list papíru a zastrčí ho do peřin.) Tady máte papír, vezměte si pero a pište, šupito presto. (Vlasta vezme matce z ruky hrnek a místo něho jí vklíní do prstů násadku s perem. Pak zastrčí matčinu bezvládnou ruku mezi polštář a peřinu.)

VYPICH: Poslední vůle, dvojtečka: odkazuji… ne, ať je to úplně jasné, neodkazuji veškerý majetek… (Vlasta sedící na pelesti musí matce občas pero smočit v kalamáři, který drží doktor Vypich. Násadku však z matčiny ruky nevyndává, ale přibližuje ji ke kalamáři i s rukou. Technicky jde o kašírovanou ruku s našitým rukávem, kterým je protažena široká guma přichycená k pelesti postele.)

VYPICH: …svému druhému muži Vavrochovi, ale právě naopak odkazuji obytná i hospodářská stavení, dobytek, polnosti, les, rybník a cihelnu…(Vlasta opět namočí pero.)… své jediné dceři jménem Vlasta.

VLASTA: Pane doktore, maminka něco chce.

VYPICH (nakloní se nad postel): Cože? A jejímu otci? Ale vždyť ten už nežije, panímámo. Mach je dávno po smrti! Cože? (Nakloní se ještě blíž, pak se narovná a pokrčí rameny.) Chce to tam. Tak jí to tam dáme, i když je to irelevantní. Prakticky jedinou dědičkou jste vy, Vlastičko. (Diktuje dál.) A jejímu otci. Tuto závěť jsem napsala při plném vědomí a ruším tím svou závěť předchozí. V Brtnici na Svatého Martina 1876. Podpis – Anastázie Vavrochová, dříve Machová, rozená Rathouská. A teď se podepíšeme my jako svědkové… (Doktor vyjme z peřin popsaný list a dá ho na stůl. Dcera přitáhne matčinu dlouhou ruku s násadkou až nad stůl. Její rukou se Bárta podepíše a předá ji jako psací komplet doktorovi. Ten si při psaní polohlasně diktuje.) Doktor Vypich vlastní rukou.

VLASTA (páčí z umělé ruky násadku): Pusť, maminko, už ho nebudeš potřebovat.

(Ruka s rukávem se prudce smrští zpátky do postele, doktor závěť složí a schová ji do kapsy.)

VYPICH: Tak a je to. Vavroch bude koukat, až se to doví. Ale zaslouží si to, nevděčník. (Tlumeně k Vlastě.) Viděl jsem ho zase ve městě s tou jeho.

VLASTA: Chudák maminka.

VYPICH: Měl by se stydět. Tady nebožka je ještě naživu, a on se chová, jako by už byl vdovcem.

BÁRTA: A přitom: nebýt tady panímámy, čím by byl?

VYPICH: Jistě. Byl by to dodneška prachobyčejný smradlavý podruh. Něco jako ty, Bárto.

Výstup 3.

/Vogeltanz a předešlí/

(Na scénu rázně vstoupí šikovatel Vogeltanz ve slušivé uniformě.)

VOGELTANZ: Dobrý den! Jsem tu dobře na statku u Vavrochů, dříve u Machů?

BÁRTA: Jste, pane.

VOGELTANZ (podá mu ruku): Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.

BÁRTA: Bárta. Pracuji zde jako podruh.

VOGELTANZ (podá ruku doktorovi): Šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích.

VYPICH: Doktor Vypich.

VOGELTANZ: Šikovatel Vogeltanz, posádkou… (Chce stejným způsobem podat ruku Vlastě, ale uprostřed gesta se zarazí a zůstane na dívku užasle hledět.) Ne! Je to možné? To snad nemůže být pravda.

VYPICH: Vy se znáte?

VOGELTANZ: Právě že ne. Ale tohle se mi ještě nestalo. A že jsem navštívil něco statků a chalup. Ale za celou dobu své služby jsem se s tím nesetkal. Četl jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži zažil, to ne. To by mě ani ve snu…

VYPICH: A co? Co se stalo?

VOGELTANZ: Láska na první pohled! Jak jsem ji uviděl, okamžitě jsem se zamiloval. Ale nemyslete si, že je to něj aká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký, trvalý vztah. Fuj, to mě to vzalo! (Šikovatel konečně podá pravici i Vlastě.) Šikovatel Vogeltanz, posádkou v tom… No, vidíte! Vy jste mi tak zamotala hlavu, že nevím, kde jsem posádkou.

BÁRTA: V Českých Budějovicích jste říkal. Ale dovolte, pane šikovateli, abych vás upozornil, že my s Vlastou se máme už léta rádi.

VOGELTANZ: No, vidíte, a teď do toho přijdu já a je konec. To máte jako blesk z čistýho nebe. S tím se nedá nic dělat.

VYPICH: Poslyšte, šikovateli, jestli tomu dobře rozumím, vy jste znal Vlastičku z doslechu a teď jste ji prvně uviděl?

VOGELTANZ: Ale ne! Vždyť já vůbec nevěděl, že tu nějaká ženská je. Chodím po chalupách a hledám chlapy. Na vojnu. Armáda potřebuje doplnit stavy. No, to je tedy situace. Taky vás to, Vlastičko, tak vzalo?

VLASTA: Já nevím. On už tady Bárta mě chvíli před tím, než jste přišel, žádal o ruku…

VOGELTANZ: Ale s Bártou si nedělejte starosti. Ten už je mimo hru. Jde na vojnu. Teď zrovna rukuje.

BÁRTA: Počkejte… rukuje, rukuje… Já přece nemůžu rukovat!

VOGELTANZ: Byls na vojně?

BÁRTA: Nebyl.

VOGELTANZ: No vidíš. Tak pomašíruješ. (Pohlédne na Vlastu.) Hergot, ale že budu mít hezkou ženu, co doktore? A na první pohled!

VYPICH: A to vy často, pane šikovateli, takhle prudce vzplanete?

VOGELTANZ: Ne. Já jsem dodneška neměl o ženy zájem. A přijdu sem a lejtka, kdybych se vám zul, úplně spálený. V Budějovicích se vám bude líbit, Vlastičko.

VYPICH: Tak na tom to asi ztroskotá. Vlastička do Budějovic nemůže.

VOGELTANZ: Ale proboha proč? Budějovice, takové hezké město! Dva pivovary, Masné krámy…

VYPICH: Chvíli před tím, než jste přišel a zamiloval se, tady nebožka – tedy ona zatím stále ještě trochu žije – změnila závěť. Vlastička je nyní dědičkou celého statku a musí se o něj starat. Takže s těmi Budějovicemi… Neříkám, svatební cesta, líbánky, prosím. Ale nějaký trvalý pobyt, nechci vám do toho mluvit, to nepřipadá v úvahu.

BÁRTA: Mně zůstává rozum stát. Vlastičky se nikdo nezeptá, mě se nikdo nezeptá, a už se tady plánuje nějaká svatební cesta.

VOGELTANZ (k doktorovi): Tiše! Neslyšel jste? Jako by tu někdo mluvil.

VYPICH: Jak to někdo? Tady Bárta vám přece říká…

VOGELTANZ: Bárta? Myslíte toho podruha, co narukoval? Ale ten je přece na vojně. Ten už nemůže do ničeho mluvit.

BÁRTA: Pane doktore, neříkejte tady před Vlastičkou naplno, co mi je, ale vysvětlete mu, že nejsem schopen vojenský služby.

VYPICH: Je to tak. Bárta má vadu.

VOGELTANZ: Jakou vadu?

VYPICH: Když on nechce, abych to tady před Vlastičkou říkal.

VLASTA: Mně žádná vada nevadí. Stejně si Bártu nevezmu. Bárto, jestli tě to zachrání před vojnou, ven s tím.

BÁRTA: Dobrá, když ven s tím, tak ven s tím. Mám skleněné oko. Podívejte. (Sáhne si na levé oko, „vyjme“ ho z důlku a podá ho šikovateli. Stojí tu s levým okem zavřeným.)

VOGELTANZ (se zájmem si prohlíží atrapu skleněného oka na své dlani): Pěkná věcička. Takový kousek skla, a člověka to zachrání od vojny. (Podává oko doktorovi.)

VYPICH: Já to oko znám. Dal jsem mu ho vybrousit v Jablonci. Na míru.

VLASTA: Můžu se také podívat? (Šikovatel jí ho podá.) Hezké. Takové upřímné. (Vlasta se nakloní nad duchny.) Maminko, podívejte. Bártovo oko! (K ostatním:) Líbí se jí. (Vrátí oko Bártovi, ten na ně dýchne, vyleští ho o kalhoty a zase si ho nasadí.)

Výstup 4.

/Vavroch a předešlí/

(Vejde Vavroch a „obecenstvo“ přivítá slavného herce potleskem. Ten zazní z magnetofonového pásu a pravděpodobně přiměje živé publikum, aby se přidalo.)

VAVROCH: Vidím před vraty doktorský sáně a říkám si, že on je u nás doktor. A taky jo. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat. (Otočí se směrem k Bártovi.) Tak co, jak se daří nebožce, pane doktore?

(Vypich významně pokašlává, aby na sebe upozornil.)

VAVROCH: Ty mi tu nechrchlej, Bárto. A co tu vůbec děláš? Víš, že nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, když už jsi tady. (Sedne si a natáhne před sebe nohu v holínce.)

VYPICH: Hospodáři, já ale nejsem…

VAVROCH: Neodmlouvej, podruhu líná! Otoč se a drž. (Vypich se postaví zády k Vavrochovi a nohu s holínkou sevře mezi stehny. Vavroch ho svou druhou nohou odtlačuje. Při tom poznamená směrem k Bártovi.)

VAVROCH: Pomocné síly v zemědělství jsou den ode dne drzejší, pane doktore. On si myslí: já pán, ty pán. Ale kdo má peňauze, je ešče větší pán. Co ty na to, Maryšo?

VLASTA: Pantáto, že vy jste zase pil? Spletl jste si pana doktora Vypicha s obyčejným podruhem Bártou.

VAVROCH: Ano? Tak vy jste doktor Vypich a ty jsi ten můj podruh. Pravda, popil jsem. Víno, ženy, zpěv… Ať koluje nám v žilách polská krev! Ech, dolej mi číši, Bolo!

(Nastane trapná pauza.)

PRINCIPÁL (napovídá ze zákulisí): Co tu dělá ten člověk!

VLASTA: Otčíme, jistě je vám divné, co tu dělá ten člověk v uniformě.

VAVROCH: To je pravda. Co tu dělá ten člověk v uniformě?

VOGELTANZ: Jsem šikovatel Vogeltanz, posádkou v Českých Budějovicích. Osud si se mnou pěkně zahrál. Verbuju na vojnu. Přijdu sem, hledám chlapa, a najdu ženu. Teď se jenom nemůžeme dohodnout, kde budeme po svatbě žít. Co byste říkal tomu, že bychom se s Vlastičkou usadili v Českých Budějovicích?

VAVROCH: Poslyšte, pane šikovateli, ty České Budějovice, to je v pořádku. V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. (Zakroutí nad tou větou hlavou.) Kromě mě teda. (Do zákulisí.) Co?

PRINCIPÁL (napovídá): Ale prohlédl jste si?!

VAVROCH: Ale prohlédl jste si naši Noru dobře?

VLASTA: Otčíme! Jsem přece Vlasta.

VAVROCH: Pravda. Prohlédl jste si naši Vlastu dobře?

VOGELTANZ: Ano.

VAVROCH: A nic vám na ní nevadí?

VOGELTANZ: Ne. Láska na první pohled.

VAVROCH: A takové to tmavší pod nosem, co má, to vám nevadí?

VOGELTANZ: Ne. To se mi na ní právě nejvíc líbí.

VAVROCH: A jste si jist, že ani později vám to nebude vadit?

VOGELTANZ: Naprosto.

VYPICH: Myslím, že vám rozumím, pane šikovateli. Taková věc u ženy může být znakem jisté vášnivosti.

VAVROCH: Jenomže ono to nemusí končit pod nosem, víte? Ono to pak postupuje třeba i níž. Brada, prsa… a co já vím, kde se to zastaví.

VLASTA: Já si pana šikovatele stejně nemůžu vzít, tak co.

BÁRTA: Správně to říká. Vlasta dobře ví, že ona a já…

VLASTA: Dals krůtám?

BÁRTA: Dal. Vždyť my na sebe myslíme už od dětství.

VLASTA: Dals husám?

BÁRTA: Dal.

VAVROCH: No jo, šikovateli. Vy už tady ruka v rukávě, a ona vás Nora nechce.

VOGELTANZ: Ale to jsou jenom takový holčičí řeči. Nemůžu vzít, nemůžu vzít… Prostě na první pohled.

(Nastane ticho a je zjevné, že se čeká na Vavrochovu repliku.)

PRINCIPÁL (napovídá ze zákulisí): Helga!!! Helga!!!

VAVROCH: Volga! Ano, Volga, Volga… Širá řeka, rovný kraj. Potapyči, padesát let se dívám na Volgu a nemohu se vynadívat. Někdo řekne: Ech, co! Třeba Kudrjaš. Oči má, ale k přírodě je slepý. Zato Lomonosov, moudrý vědec. Přírodu zkoumal, zápisky dělal… A taky jeden z nás, holoubku. Prostý člověk… (Na scénu vjede na invalidním vozíku principál a zakrouží kolem deklamujícího Vavrocha.)

INVALIDA: Dobrý den vespolek! Jsem zvědavý invalida Jirka Karásek.

VYPICH (očividně rád): Vítej, Karásku! Přátelé, kdo neznáte Jirku Karáska, to je vám tak zvídavý člověk. Všechno ho zajímá. Viď, Jirko?

INVALIDA: Ano. Poslouchal jsem tady pod okny, co si povídáte…

VYPICH: To on dělá. Poslouchá pod okny, a když něčemu nerozumí, přijede se zeptat do chalupy. Tak copak bys chtěl, Jirko, dneska vědět?

INVALIDA: Dneska by mě zajímalo, kdo sem na statek přijde, až vyprovodíte nebožku. A řekne mi to… třeba… tady Vavroch!

VAVROCH (se chytí): Jo. Jo. Jen co tady nebožku vyprovodíme, přijde sem Helga. Čili mně by se docela hodilo, kdyby šla Vlastička z domu.

INVALIDA: To jsem chtěl vědět. (Odjede do zákulisí.)

VAVROCH: Říkal jsem vám, doktore, že mám Helgu?

VYPICH: Neříkal, ale od jiných jsem leccos slyšel. A sám jsem ji s vámi několikrát viděl.

VAVROCH: Tak vy jste ji viděl? Co jí říkáte? Fešanda. Co? Už se na ni těším. Ovšem, co si budeme namlouvat, Helga a Vlasta, to by nedělalo dobrotu. Ono stačí, že jsem otčím. Ještě aby tu byla macecha… I když Helga by byla krásná macecha. Jedna z nejkrásnějších macech, co znám.

VLASTA: Vám nevadí, otčíme, takhle mluvit před maminkou? Třeba ještě trochu slyší. Co my víme?

VAVROCH (k Vypichovi): Ona Helga je taková… hezky se strojí, nehty si lakuje, i u nohou, takový síťovaný punčochy nosí. A kdybyste viděl, jak to umí s pánama…Ovšem nevím, jestli bude do zemědělství. To jsem se jí zapomněl zeptat. Jestli by ji bavily takové ty naše věci jako dojit, kydat…

VLASTA: Ať to tedy víte, pantáto! Marně jste mamince míchal do mléka jedu. Dost měla ještě síly, aby vaše plány překazila!

VAVROCH: Jedu říkáš? Do kávy! A mně se zdála jakási ztuchlá. Proč seš na mě taková zlá, Maryšo? Co nemůže bét u nás jináč? Tak jsem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám. A zatím, podívé se na mě, podívé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. Musí to bét, Maryšo? (Publikum z magnetofonového pásu odmění monolog potleskem. Na jeviště opět vjede principál.)

VYPICH (s úlevou): Á, Jirka Karásek! Chyběls nám tu, chlapče zvědavá.

INVALIDA: Víte, co by mě zajímalo, Vavrochu? Zajímalo by mě, co máte v kapse.

VAVROCH (k Vypichovi): No, tak mu ukažte, co máte v kapse, Vavrochu.

VLASTA: Vavroch jste vy, otčíme. Vy jak se napijete…

VAVROCH: Jo, co mám v kapse? (Konečně mu svitne.) Dobře, že jste mi připomněl. (Buší se do prsou.) Tady v kapse mám závěť a ta jasně říká, že dědím vše. (Invalida Karásek vrátil rozteklou hru do koryta a odjíždí.)

VLASTA (k Vypichovi): Pane doktore, řekněte mu to.

VYPICH: Věc se má tak, Vavrochu: nebožka napsala novou závěť.

VAVROCH: Cože? Vždyť ta už ani neudrží pero v ruce. Ta už je jednou rukou v hrobě.

VYPICH: To byste koukal,jak pevně ho držela! Poslouchejte! (Vypich vytáhne z kapsy závěť a čte.) Neodkazuji veškerý majetek svému druhému muži Vavrochovi, ale odkazuji ho své jediné dceři jménem Vlasta a jejímu otci. – Ten už nežije, takže je to irelevantní.

VAVROCH: Ježíš, to je výborný! Já dostal nápad. Doktore, až přivedu Helgu, byl byste ochoten tak, jak jste to teď čet tím vážným hlasem to před ní přečíst? Víte, na tom by se nejlíp poznalo, jestli mě má opravdu ráda. Poněvadž já jsem teď vlastně žebrák, jestli jsem to dobře pochopil?!

VYPICH: Pochopil jste to velice dobře.

VAVROCH: To je úžasný. Něco takovýho bych sám nevymyslel. Už ji slyším, jak říká: no tedy Vypichu…

VLASTA: Vavrochu! Vypich je tady pan doktor.

VAVROCH: Pravda. Já když se napiju… Už ji slyším, jak říká: no tedy Vavrochu, tohle jsme si nedomluvili. Tvrdil jsi, že máš statek, rybník, les, cihelnu, a zatím jsi holá prdel. To ona takhle mluví. V tý hospodě mezi chlapama se to snese. A kouří z dlouhý špičky cigarety. To se mi na ní taky líbí.

VYPICH: S údivem zjišťuji, Vavrochu, že se vás to moc netklo, co jste se dověděl z nové závěti.

VAVROCH: Ta závěť je v podstatě dobrá… jak bych to řekl… (Nastaví ucho k nápovědě.) Je dobrá tak akorát na zátop. Rozumíte, zmuchlat ji ráno do kamen, na to pak třísky a pak teprve to větší dřevo… Ale ne abyste to pálili hned. Nejdřív to musíme na Helgu vyzkoušet.

VOGELTANZ: Trochu jsme zamluvili tu naši svatbu v Českých Budějovicích. Já musím ještě do dalších chalup a potřeboval bych vědět, kolik nás bude, abych podle toho objednal salónek.

VYPICH (pročítá si znovu závěť): Ať to čtu, jak to čtu, nevidím tady nic, kvůli čemu by se ta závěť měla pálit v kamnech. Machová-Vavrochová vlastní rukou, svědkové Vypich, Bárta, všechno štymuje.

VOGELTANZ: Co byste říkali hotelu Zvon? V prvním patře nad lokálem měl svatební hostinu poručík Pihrt a nemoh si to vynachválit. Co říkáte, Vlastičko?

BÁRTA: Vlastičko, něco ti chci říct.

VLASTA: Dals prasatům?

BÁRTA: A předem hlásím, že jsem veškerej dobytek i drůbež nakrmil. – Když jsme byli děti, hráli jsme si spolu na svatbu. A tys už tehdy řekla ano.

VOGELTANZ: Dětské svatby se nepočítají, přátelé. Jsme dospělí lidé. Ten obřad je třeba zajistit, pochopte to. Salónek se musí objednat hodně dopředu, poněvadž v Budějovicích je denně spousta svateb. A teď kostel taky. Já jsem římský katolík. A vy, Vlastičko?

VLASTA: Také římská katolička.

VOGELTANZ: Takže to bude v jednom kostele. Viděl bych to tak na leden. Ať je čas na přípravu. Něco jiného by bylo, kdyby byla nevěsta v jiném stavu, to bychom museli svatbu uspíšit… Nejste, Vlastičko, v jiném stavu?

(Vlasta zavrtí hlavou.)

VOGELTANZ: Čili to bude stačit v lednu. Oznámení včas rozešlu, takže budete přesně vědět kdy a kde. Tak spánembohem, já už běžím. (Má se k odchodu. U dveří se zastaví a rozloučí se hlasitěji.) Tak spánembohem… (Vavroch, který ho má zadržet, nereaguje.)

VOGELTANZ: Tak spánembohem!

VAVROCH: Spánembohem, vždyť už jste zdravil.

VOGELTANZ: Ale já odejdu!

VAVROCH: A kdo vám brání, člověče? Jděte si po svých.

VYPICH: Já myslím, Vavrochu, že byste neměl nechat pana šikovatele odejít.

VAVROCH: Ne? (Zpozorní.) Vy mě matete, doktore. Proč jako myslíte, že by tady měl zůstat?

VOGELTANZ: Třeba mi chcete ještě něco důležitého povědět.

VAVROCH: Aha. To je docela možné. Ale jestli je to důležitá věc, to já si to budu muset řádně rozmyslet. Počkejte tady, hned jsem zpátky.

(Když Vavroch zmizí v zákulisí, spoluhráči jsou očividně zaskočeni. Bezradně vyplňují vlekoucí se čas.)

VYPICH: On si to rozmyslí a za chvíli ho tu máme.

BÁRTA: Za chvíli je tu jako na koni.

VLASTA: Bude tu co by dup.

VYPICH: No, ono… důležité věci je třeba dobře promyslet. (Pauza.) Pojď sem, Bárto. Co ty o tom soudíš?

BÁRTA: Já? Já myslím… že se půjdu podívat, jestli se mu něco nestalo. (Zamíří zbaběle do zákulisí.)

VYPICH: Ne, ne, jen tu pěkně zůstaň. To by mohl říci každý, že se za ním půjde podívat. Ve čtyřech se daleko lépe povídá než ve třech. Viďte, šikovateli.

VOGELTANZ: Čím víc nás tady je, tím lépe se nám povídá.

VLASTA: Ale zase když je lidí moc, tak si tak nepopovídáte. Jeden mluví přes druhého…

VYPICH: Ve čtyřech je to ideální. Ani málo, ani moc. (Po trapné pauze, kdy už herci nabrali ze dna svých improvizačních schopností, se Vavroch konečně vrátí. Uvítá ho opět potlesk publika ze zvukového záznamu.)

VAVROCH: To jsem vám chtěl říct, pane šikovateli… (Zarazí se.) Ještě okamžik, ještě to nemám úplně promyšlené. (Znovu odejde. Bárta se zadívá z okna.)

BÁRTA: Letošní léto se opravdu vydařilo. Obilí zlátne.

VYPICH: Až na ten sníh. Koně měli se saněmi co dělat.

BÁRTA: Ano, ano. Bude se těžko sklízet. V těch závějích.

VYPICH: Bude možná přece jenom lepší, Bárto, když se půjdeš podívat, jestli se Vavrochovi něco nestalo.

(Bárta s chutí vykročí, ale vtom už se Vavroch vrací, vítán tradičním potleskem.)

VAVROCH: To jsem vám chtěl říct, pane šikovateli: nechoďte ještě. Počítám, že v tý nový závěti bude i vás něco zajímat. Přečtěte, doktore, komu že se ten majetek vlastně odkazuje.

VYPICH: Stojí to tu černé na bílém: …své jediné dceři jménem Vlasta.

VAVROCH (loví uchem nápovědu): Jděte k němu a přečtěte to znovu.

VYPICH (rozpačitě uposlechne): Své jediné dceři…

VAVROCH: Vy jděte k němu… (Svitne mu.) Jo, já k němu! (Přejde konečně k Vypichovi a přečte:) Své jediné dceři jménem Vlasta. No, vidíte, pane šikovateli. Vy si možná tady Vlastu přece jen odvedete.

VOGELTANZ: O tom já nepochybuji.

VAVROCH: Jenomže ne jako ženu, ale jako rekruta.

VLASTA: Proboha, otčíme, mlčte!

VAVROCH (před velkým textovým špalkem si stoupne na svůj „plac“, odkud nemi-losrdně vyžene Bártu): Co bych to nepřiznal, přátelé, jsem kanec. Vlasta je nevlastní, urostlá, co je na tom zlého, když takový otčím, ještě plný síly, prakticky bez ženy, co si budeme vykládat, dostane jednou takhle v noci zálusk. Pravda, zamykala se, ale včera zapomněla. To bylo překvapení, doktore, když najednou zjistíte, že nemáte nevlastní dceru…

VLASTA: Otčíme!!!

VAVROCH: …ale nevlastního syna!

VLASTA (přiklekne k matce a volá do peřin): Maminko, slyšíte? Vše je prozrazeno. Darmo jste mě před vojnou chránila, darmo jste mě do dívčího oblékala. Místo vařečky šavlička, místo sukničky rajtky!

BÁRTA: Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!

VLASTA: Ba právě. Proto jsem tvou věrnou lásku nemohla opětovati, podruhu Bárto. Proto jsem se na to krmení stále vyptávala, ačkoli mi to bylo u prdele, co bych to neřekla, když jsem chlap. A přitom jsem tě tolik, tolik chtěla. Teda chtěl. Br, to je ošklivé, budu si muset zvykat.

BÁRTA: To je konec…

VAVROCH (v domnění, že je konec hry, vstane a deklamuje): Tak končí naše komedie… Zlo prohrává… (Vypich ho zarazí.)

BÁRTA: To je konec. Odejdu na jiný statek, někam hodně daleko, abych zapomněl. (Otočí se zády k publiku a rozpláče se, škubaje rameny.)

VYPICH (pohlédne mu do očí): Bárto, podruhu, ty se směješ? (Podívá se lépe.) Ne, ty pláčeš! Jedno oko nezůstalo suché. Ale i pro mne je to poučné. Vidíte, jak se nevyplácí, když vás k tomu pacientu zavolají a vy ho důkladně neprohlédnete celého. Od dětství Vlastičce léčím nastydlé vaječníky. Ale to vždycky tady panímáma: poslechněte si jen na zádíčkách, pane doktore…

VAVROCH: To jsou věci, Vogeltanz! Kde jsi? Máš utrum, co?

VOGELTANZ: Proč? Mně to nevadí. Jak se jednou zamilujete na první pohled, tak tu vyvolenou musíte brát jak stojí a leží. Budeme žít v Budějovicích, teď je to jasný.

VAVROCH: No, počkejte, vy teď vykonáte svou povinnost a odvedete Vlastu na vojnu.

VOGELTANZ: Jistě. Ale do Budějovic. Budeme tam spolu. To já už si zařídím, aby mi ji nedali někam na Slovensko. U jednoho pluku budeme. A zatímco jste tady klábosili, mě napad svatební dar: lustr. Přece nebudeme v parádním pokoji svítit nějakou lucerničkou.

VAVROCH (z pohledů ostatních usoudí, že má mluvit): Ano. Lucernou, ano. Tou vám, paní kněžno, posvítím.

VYPICH: Počkejte, Vavrochu…

VAVROCH (ho odstrčí a nebojácně se vydá na rampu): Ale té lípy se nevzdám! Je našeho rodu od nepaměti. Rostla staletí, a jak bych mohl dopustit, aby padla její koruna, kde ptactvo nocuje a zpívá.

(Do potlesku, kterým je oblíbený monolog odměněn, rychle vjede dosti naštvaný invalida Karásek.)

INVALIDA: Jedu se podívat, jestli vám nevyhaslo v kamnech. No jo, vyhaslo. Co s tím budeš dělat, Vavrochu?

VAVROCH: Asi by se mělo zatopit, ne?

INVALIDA: A čím by se asi tak mělo zatopit?

VAVROCH: Novinama?

INVALIDA: No, novinama by to jistě šlo. Ale co takhle nějaký úřední dokument. Myslíte, že by hořel?

VAVROCH (se plácne do čela a už ví): Koukám, že vyhaslo v kamnech. Kde máte tu závěť?

VYPICH: Počkejte, počkejte, Vavrochu. V té závěti stačí změnit jediné slůvko, a Vlasta zdědí všechno i jako muž. Jen když to panímáma vlastní rukou opraví.

VAVROCH (přistoupí k posteli a vytáhne zpod peřiny bezvládnou paži): Touhle vlastní rukou? (Pustí ji a paže klesne.) Myslím, že vám sklaplo, doktore Vypichu!

VYPICH (uchopí kalamář a pero): To se ještě ukáže. (Vezme visící ruku a vloží jí mezi prsty násadku.) Panímámo, škrtněte „dceři“ a místo toho napište „synovi“.

VAVROCH: Kdepak, ani se vám nepohne.

VYPICH: Á, vy na to asi špatně vidíte. Půjdeme blíž ke světlu. (Vypich vytáhne matčinu ruku až na rampu a kryje zády své počínání před Vavrochem.) A už to škrtá a sama píše. Správně: s, tvrdé y… Má krásný rukopis ještě. Teď en… Ta píše.

VAVROCH: Prosím vás, to vám nikdo neuzná, tohle. Vždyť vy jí vedete ruku!

VYPICH: Nikoli. Panímáma sama! (Násadka spadne na podlahu.) Vidíte? Teď sama upustila násadku. My vám ji zase podáme, nevysilujte se… A píšeme dál.

VAVROCH: To vám nikdo neuzná, to je jasnej podfuk.

VYPICH: Mám na to svědky. Viď, podruhu Bárto?

BÁRTA: Mě už do toho netahejte. Já jdu na jinej statek, někam hodně daleko…

VOGELTANZ: Já Vám to rád dosvědčím. Při lásce na první pohled nehraje sice to bohatství takovou roli, ale bohatá nevěsta je vždycky lepší než chudá.

VAVROCH: To je tedy zklamání. A já ji tak miloval. To neříkáte vy, to říká Bárta.

(Uvědomí si, co se stalo, a rozčiluje se na principála napovídajícího za kulisou.)

BÁRTA: To je teda zklamání. A já ji tak miloval. Kvůli ní jsem krmil jako blbec, když ji to furt tak zajímalo…

VOGELTANZ: Vidíte? To je pořád, jak ji miluje, už od dětství, pak se Vlastičce přihodí taková maličkost, a je po lásce.

VYPICH: Tak a je to. Synovi. Ano, -ovi měkké i. A vy pořád, že není čilá. A jak si pamatuje pravopis ještě. A máme to: …své jediné synovi jménem Vlasta. No, tak slohově je to trošku kostrbaté, ale nemůžeme po panímámě chtít, aby z ní byla ze dne na den spisovatelka.

VAVROCH: To vám nikdo neuzná. Podívejte se, ta ruka je úplně mrtvá. (Vezme Vypichovi panímáminu ruku do své a demonstruje, jak je bezvládná.)

VYPICH (mu ruku vytrhne): Mrtvá ruka, říkáte? Mrtvá ruka??? (Políčkuje ho panímáminou rukou.) Tomuhle vy říkáte mrtvá ruka?!

VOGELTANZ: No, já si ještě Vlastičku změřím… (Bere jí krejčovským metrem míry.) Oni to po nás ve výstrojním skladu chtějí. Sto sedmdesát centimetrů! Voják jako panna. A v pase jenom šedesát! To  budeme muset nadělat do opasku nové dírky, Vlastičko. Jako vosa. To sako bych popustil pod zadeček, ne? A tady v podpaždí to uděláme volnější, aby nás to neškrtilo. Ovšem kalhoty by neměly plandat. Přiléhavá kalhota… V které nohavici jste zvyklá?

VLASTA: Já nevím. Já jsem nikdy kalhoty nenosila.

VOGELTANZ: Tak ho šoupnem do levé.

VAVROCH (se popadne za srdce): Tak končí naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští…

INVALIDA (vjede na jeviště a dotírá na Vavrocha): Nemá Helga náhodou nějaké kamarády? Nějakého advokáta třeba?!

VAVROCH: Advokáta? Má! Samozřejmě že má. Helga, přátelé, má spoustu kamarádů. A mezi nima taky jednoho advokáta. A ten právě na vás podá žalobu pro falšování závěti.

VLASTA (se po změření posadila k matce na pelest): Pane doktore, maminka s vámi chce mluvit.

VYPICH (skloní se opět nad duchny): Copak, panímámo? (Přiblíží ucho až k polštáři a vzápětí se prudce vztyčí.) Cože?! (Znovu se skloní a vztyčí.) Ne!!! Opravdu? To je neuvěřitelné! Tenkrát v červnu o senách? A jste si jista? Je si jista. – Přátelé, to, co jsem se právě dověděl, úplně mění situaci a rodinné vztahy.

VLASTA: Co vám řekla, pane doktore? Nenapínejte nás. (Vypich udělá před svou promluvou dramatickou pauzu, což Vavrocha zmate, takže převezme od nápovědy Vypichův text.)

VAVROCH: Jako mladý, začínající lékař jezdil jsem na tento statek…

(Ze zákulisí ho principál přetáhne smetákem přes záda a Vavroch zmlkne.)

VYPICH: Jako mladý, začínající lékař jezdil jsem na tento statek častěji, než mi velela lékařská povinnost. Panímáma, tedy Stázička, byla tehdy opravdovou krasavicí. Červen, na lukách voněla sena, Mach smrděl v hospodě a my dva… Stručně řečeno, Vlastičko, jsem tvůj otec.

VLASTA: Pane doktore… Tatínku!

VYPICH: Ale mohlo mě to napadnout, že nejsi jeho dítě. Mach měl, přátelé, tak nízkou hemživost, že mě to nad mikroskopem až rozesmálo.

VLASTA: Tak proto maminka trvala na té irelevantní větě!

VYPICH: No jo: „své dceři a jejímu otci“. Takže já dědím půl statku! To jsou věci…

VAVROCH: Počkejte, počkejte, to bych uměl taky, tohleto. Koukněte… (Stejně jako před chvílí doktor přistoupí k posteli a zopakuje jeho hru.) Copak, panímámo? Cože? Ne!!! Tenkrát v červnu? Na slámě ve chlívě? A jste si jista? Je to sichr? Je to sichr, dědím půl statku.

VOGELTANZ: Už jsem chtěl odejít, ale teď vidím, že tu musím ještě počkat, abych věděl, který tady z pánů otců povede Vlastičku k oltáři.

VAVROCH (se popadne za srdce): Tak končí naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím…

INVALIDA (naštvaný na nejvyšší míru vyjede z kulis a honí Vavrocha po jevišti): My zvědaví invalidi vydržíme hodně, ale co je moc, to je moc. Taková krásná hra, a on ji úplně zničí! Ty šmíráku šmírácká, za to chceš ty krvavý peníze?! (S těmi slovy invalida vyžene Vavrocha ze scény.)

VYPICH (za ním volá do kulis): Vavrochu, to je tvrzení proti tvrzení. (Na útěku před invalidou vletí Vavroch na jeviště z druhé strany, než kam Vypich volá. Je přivítán potleskem publika.) Vy tvrdíte, že jste otec, já tvrdím, že jsem otec. Rozhodující jsou ovšem dědičné znaky. Podruhu Bárto, ty jsi  nestranný pozorovatel. Upři na nás své oko. (Vypich se postaví vedle Vlasty.) Pozoruješ u prvního nebo u druhého nějaký společný rys?

VLASTA: Bárto, drahý podruhu, tvůj zrak teď rozhodne, jestli budu doktorova, nebo Vavrochova!

BÁRTA: Já nevím, já mám jen jedno voko a kromě toho odcházím na jinej statek.

(Marně hmatá po klice namalovaných dveří.)

VOGELTANZ: Doktore, ta stará paní v posteli, vlastně moje tchýně, vám něco chce.

VYPICH (opět naslouchá peřinám a hlásí ostatním): Cože? Měla jste permanentní strach, že se to prozradí? A co že se prozradí? Jaké ráčkování? O čem to propánakrále brebtáte? Chuděra, už ztrácí rozum.

VLASTA: Tatínku doktore, maminka má pravdu, teprve teď mě to trklo. Vždyť my oba ráčkujeme jako vejce vejci!

VYPICH: Opravdu? Prubneme to. Řekni Rumburk.

VLASTA: Rumburk.

VYPICH: Hurrrá! Je to můj syn! Ostrouhal jsi, Vavrochu. Řekni Rumburk, srabe!

VAVROCH: Zabiju učitele Janderu! Až do čtvrtý třídy jsem obstojně ráčkoval. Ale to bylo pořád: tdám, tdenky, tdumpeta… a dědictví je v pdachu. (Popadne se za srdce a tázavě pohlédne mezi boční sufity, kde tušíme invalidu, zda se opět nepouští do kýženého závěru hry předčasně. Ten vjede k ostatním na scénu a souhlasně kývá.)

Tak končí – aspoň doufám – naše komedie.
Zlo prohrává a dobro žije.
Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští,
že chodí to tak pouze na jevišti.
V životě našem opáčně to bývá –
tam dobrák úpí, vrch má duše křivá.
Jak ale říkám na každičké štaci:
svět bude lepší, dáme-li si práci.
Je marné žehrat, modliti se zdrávas.
Vše záleží jen na vás, na nás

(Pohlédne do řad vlevo.)

a hlavně teda na vás.

(KONEC)