Cimrman / Smoljak / Svěrák

▼
▼

Vražda v salonním coupé (1970)

Vražda v salonním coupé

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK
Premiéra 14. 5. 1970 v Malostranské besedě v Praze

Přednášky:

  • Dočká se Praha Cimrmanovy sochy?
  • Na prahu kriminilistické kariéry
  • Cimrmanova činnost kriminalistická
  • Nové kriminalistické metody
  • Maralík
  • Vznik inspektora Trachty

Cimrman kriminnalista (úvodní seminář)

Dočká se Praha Cimrmanovy sochy?

Prof.Ladislav Smoljak
Vážení přátelé, scházíme se dnes nad dílem českého velikána Járy Cimrmana, abychom se seznámili s jeho činností kriminalistickou. Nejprve mi dovolte, abych vás jako předseda komise pro zbudování Cimrmanova pomníku informoval o tom, jak jsme s celou záležitostí daleko. První impuls k akci Socha vyšel od dr. Bičíka. Dr. Bičík, rodilý Malostraňák, již dvacet let trpělivě přesvědčuje úřady, že Malostranskému náměstí – jinak velmi pěkně řešenému – něco chybí. Jednoho dne přinesl na zasedání našeho výboru pro cimrmanovské oslavy dvě pohlednice. První byla stará, ještě z doby, kdy Malostranské náměstí neslo jméno maršála Radeckého a kdy mu vévodila mohutná maršálova socha. Druhá pohlednice byla soudobá. Pečlivým porovnáním obou snímků jsme museli dát dr. Bičíkovi za pravdu, že Malostranskému náměstí na druhém snímku skutečně něco chybí. Byla to socha. Postavit na místě pomníku maršála Radeckého, tohoto českého pomahače Habsburků, pomník Járy Cimrmana, který Habsburkům nikdy s ničím nepomohl, zdálo se nám naprosto logické. Při vlastní realizaci myšlenky však nastaly nepředstavitelné potíže. Tak hned materiál. Je známo, že když Jára Cimrman naposledy opouštěl Prahu a loučil se v Bohnicích se svým přítelem Trefným, řekl mu doslova: „Trefný, bude-li Praha pomýšlet na můj pomník, ať je z bílého mramoru. V bílém budu nejlépe čelit holubům.“
Jelikož naše cimrmanologická společnost nemá sama dosti prostředků na financování pomníku z tak kvalitního materiálu, hledali jsme spojence. Našli jsme ho v organizaci, která stála před podobným problémem. Redakce časopisu „Kůň, přítel člověka“ by ráda věnovala hlavnímu městu sochu koně. Je to myšlenka víc než chvályhodná. Vždyť se porozhlédněte po pražských sochách. Kdo z našich velikánů je na koni? Svatý Václav a svatý Jiří. Ale to jsou svatí. Ještě tak Jan Žižka. Jinak Palacký sedí na židli, Jungmann sedí na židli, Jirásek na pařezu a Boženu Němcovou a Mánesa nechali sochaři klidně stát.
Bylo tedy rozhodnuto, že Cimrmanova socha bude jezdecká. Námitky tzv. pěšího křídla naší společnosti, které považuje jezdeckou sochu za ideově pochybenou, protože Cimrman prý nikdy na koni neseděl a dokonce se koní bál, jsme zamítli. Většina z nás se domnívá, že kůň je v tomto případě uměleckou licencí v mezích normy. A pěší křídlo to nakonec rádo muselo uznat. Projekt jezdecké sochy na dvoumetrovém soklu narazil na něco jiného: na trolejové vedení. Dopravní podnik hl. m. Prahy – a já budu přímo jmenovat: je to náměstek inženýr Kudrna – nechtěl o rekonstrukci trolejové sítě ani slyšet.
A tu přichází dr. Bičík s originálním kompromisním řešením. Aby mohl Jára Cimrman sedět na koni a přitom nepřevyšoval úroveň trolejí, navrhuje dr. Bičík tzv. variantu Brod. Socha by představovala Cimrmana brodícího se na koni přes vodní tok, přičemž kůň by byl po prsa ponořen v soklu a byl by pojat jako koňská busta.
S tímto návrhem však zase nesouhlasili naši přátelé z „Koně, přítele člověka“. Nemohli se zbavit pocitu, že zvíře tone, a doporučili, aby Cimrman na koni neseděl, ale aby jej vedl, čímž by se výška sousoší radikálně snížila. To sice vypadalo na první pohled pěkně, ale ve skutečnosti to znamenalo, že by byl Cimrman ze severní strany koněm zcela zakryt. Museli jsme tedy ve svých úvahách opustit místo, kde původně stával maršál Radecký (totiž na nástupním ostrůvku tramvaje), a hledat prostranství mimo tramvajový provoz. Našli jsme je o něco výše, tam, kde je parkoviště automobilů. A měli jsme štěstí. Hlídač parkoviště, pan Landa, proti návrhu nic nemá, netroufá si však o věci sám rozhodnout. Musíme ještě celou věc projednat s dr. Brabcem, který ho střídá.


Na prahu kriminilistické kariéry

A nyní k vlastnímu tématu, totiž k Cimrmanově činnosti kriminalistické. Rakouský profesor Erich Fiedler (je to středoškolský profesor, nikoli vysokoškolský), tedy učitel Fiedler ve své nedávno vyšlé knize (je to spíše brožura než kniha, prostě sešit), tedy ve svém letáku nazvaném „Cimrman – Dilettant oder Fachmann?“ na str. 428 tvrdí, že v oboru kriminalistiky nemá Cimrman naší době co říci. Rádi bychom však svému vídeňskému kolegovi připomněli, že stejným způsobem bagatelizoval jeho dílo dramatické, a přece se dnes ve světě hrají s úspěchem již čtyři Cimrmanovy hry. Shodou okolností právě v tomto divadle. Do kriminální oblasti se Mistr dostal oklikou, a jak už to bývá, jaksi proti své vůli. Na sklonku století zabýval se Cimrman problémem vylehčování továrních mechanismů, které se tehdy převážně vyráběly z těžkého dubového dřeva. A tu mu pomohla náhoda. Během svého přednáškového turné po Austrálii objevil na Melbournsku živočicha, jehož udivující vytrvalost dokázala při aplikaci na dřevo pravé divy. Byl to červotoč. Cimrman sjednal s australskou vládou výměnný kontrakt.
Australané se zavázali, že dodají do Rakouska půl druhého tisíce šlechtěných kusů tehdy v Evropě zcela neznámého broučka, a to výměnou za českého králíka. Ten se pak v Austrálii docela dobře uchytil. Novou technologií dosáhl Cimrman skvělých výsledků. Tak např. jeho červotočem vylehčený buchar Jirka byl až o třetinu lehčí než světově proslulý buchar Wágnerův, a přitom zastal stejnou práci. Červotoč se v Čechách rychle rozšířil. Popularita nového pracovního zvířete dosáhla nečekaných rozměrů. Když lidé viděli, jak si tento brouk, pracující vlastně jen za stravu, na pracovišti obratně počíná, mnozí se ho snažili napodobit. O takových se pak lidově říkalo že „žerou práci“.
Epizoda s červotočem s kriminalistickou oblastí zdánlivě nesouvisí. Ani Cimrman dlouho žádnou spojitost netušil. Avšak 23. listopadu 1889 řítí se náhle do zpěněných vod Dunaje trámový železniční most u Lince. Firma Ringhoffer, závod 02, sekce dřevo, která Cimrmanovi vylehčení mostní konstrukce zadala, Mistra žaluje. Cimrman se u soudu hájí tím, že nebyl dodržen technologický postup. Označuje také pravého viníka neštěstí, stavbyvedoucího Herziga, který opomněl vylehčovací práce včas zastavit. Podle Cimrmanových bezpečnostních předpisů byl Herzig povinen za 20 dnů po nasazení červotoče do práce položit k mostu tzv. návnadná prkna, v odborné terminologii se jim říkalo schmeckenfošny. Do těch se červotoč zpravidla během 48 hodin shromáždí a může být přenesen na jiné pracoviště.
Zkostnatělí rakouští soudci však Cimrmanovy vývody nechápou. K dovršení neštěstí přicházejí z celé země zprávy, že na mnoha jiných stavbách dochází k vylehčovacím pracím, aniž byly objednány. Soudní verdikt kruté rakouské justice je nemilosrdný. Na celé dva roky se za Cimrmanem zavírají těžká vrata vězeňské pevnosti v Salcburku. Tam tedy začíná ona smělá křivka Cimrmanovy nejprve kriminální, později pak kriminalistické kariéry. Ale tu už s vámi bude sledovat kolega Čepelka.

Cimrmanova činnost kriminalistická

Miloň Čepelka
Po svém pobytu ve vězení zůstal Cimrman kriminalistické oblasti věrný. Ihned po propuštění nastoupil na vídeňské "čtyřce" jako asistent fotografické laboratoře v oddělení Vývojka. V té době však došlo k události, která dala jeho služebnímu postupu nečekaný spád.
V roce 1913 byla Vídeň vzrušena odvážnou loupeží. K padesátinám následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este chtěla vídeňská obchodní komora věnovat arcivévodovi zlatý přívěsek k hodinkám v ceně 6 000 zlatých. Z dnešního hlediska se zdá možná neuvážené investovat tolik peněz do člověka,  kterému zbývá pouhý rok života, ale nezapomínejme, že tehdy o chystané návštěvě Sarajeva ještě nikdo nevěděl.
Přívěsek zhotovil zlatnický závod Straka a syn, a ten dostal také povolení po dobu jednoho týdne skvost vystavovat ve výkladní skříni. Přestože během dne výklad střežila sehraná dvojice policistů Ječný - Ziegler, krádež se podařila a to v pravé poledne. Celá akce začala srážkou dvou fiakrů, bezpochyby inscenovanou. Dvojice tajných Ječný - Ziegler neměla zájem na nějakých skrumážích před střeženým obchodem a proto koordinovaně rozháněla zvědavce tím, že Ziegler volal: „Rozejděte se!“ a Ječný: „Neshlukujte se!“ K tomu se přidaly Klaus a Bernard, dva mohutné zvony z chrámu sv. Štěpána, a v tomto hluku zcela zanikl skřípot diamantu, jímž pachatel s obdivuhodnou zručností vykrojil otvor ve skle výkladu. S přívěskem pak rychle zmizel. Jára Cimrman se o případ zprvu nezajímal. Jeho protihabsburskému cítění husarský kousek zloděje přívěsku v jistém smyslu omponoval. Ale jen do chvíle, než arcivévoda zatelegrafoval z Konopiště, že chtěl přívěsek darovat na dobročinné účely. Když vyšla v tisku výzva, aby pachatel zaslal svůj lup na adresu dětské útulny sv. Barbory, starající se o sirotky po dělostřelcích, Cimrman vyčkával. Když viděl, že se výzva minula účinkem, ihned se do případu vložil.
Sledujme teď jeho postup ve srovnání s postupem rakouského bezpečnostního aparátu. Zatímco revmatická policejní mašinérie zpuchřelého mocnářství ztrácela čas obvyklým vyhledáváním podezřelých osob v kartotékách, Cimrman začal odjinud. Jeho výchozí úvaha je prostá: Koho podchycují policejní kartotéky? Zločince, kteří již byli dopadeni. Jsou však tito delikventi skutečnými esy ve své branži? „Co je to za eso,“ říká Cimrman, "když se nechá chytit? V policejních kartotékách jsou kriminální živly podřadné, druhá, třetí sorta. Prvotřídní kapacity oboru žádná policejní kartotéka nemá. A přece jsou jejich jména někde obsažena a dokonce archivována. Ptáte se kde? V třídních knihách. Už ve školních škamnách se pozná, kdo roste pro šibenici. A tak v době, kdy armáda policejních agentů pošetile ohmatává lebeční kosti dvou set třiceti koní vídeňských drožkářů a hledá boule, aby zjistila, které dva fiakry se to srazily před zlatnickým krámem, osamocený amatér Cimrman listuje zažloutlými stránkami třídních knih.
Protože pachatelova ruka nevykrojila ve skle jakýkoli otvor, ale pravidelnou čtvercovou tabulku, jakou byla zřejmě zvyklá denně vykrajovat, zajímal se Cimrman jen o sklenáře. Na koncesním úřadě si vypsal jejich jména a pak se podíval do třídních knih, jak se sklenáři chovali ve škole. Po čtrnácti dnech se mu vyloupli dva podezřelí: Josef Zeithammel a Josef Rolný. Pohleďme nejprve na rejstřík Josefa Rolného.
Třetí třída
Říjen: Soustavně zapomíná hubku.
Prosinec: Při hodině počtů si kreslí čtverečky, a ještě to drze přiznává.
Únor: Úmyslně vlákal do třídy opilého popeláře.
Duben: Škrtil Wiednera.
Květen: Škrtil Zelenku.
Čtvrtá třída
Září: Vysmívá se příkladům s dvojcifernými sčítanci.
Listopad: Kousl učitele do ruky, když jsem jej káral.
Prosinec: Rozbil okno (skleněné), a ještě to drze přiznává.
Leden: Zamkl dveře třídy tak, že nešly odemknout.
Únor: Odemkl dveře třídy tak, že nešly zamknout.
A jako vždycky v květnu: Škrtil Zelenku.
Co říká třídní kniha o Josefu Zeithammlovi:
Třetí třída
Září: Je zádumčivý.
Říjen: Je zádumčivý.
Únor: Přinesl do školy benzín.
Březen: Je zádumčivý.
Duben: Přinesl do školy sirky.
Květen: Navádí Kuncovou, aby zítra nechodila do školy.
Další stránky třídní knihy jsou bohužel ohořelé.
Každému je snad zřejmé, že z takových chlapců těžko mohli vyrůst dobří sklenáři. A tak zatímco na policejním komisařství již čtvrtý den vyslýchají kostelníka Kreuzmanna z chrámu sv. Štěpána, kladouce mu do omrzení nesmyslnou otázku, proč osudného dne zvonil tak hlasitě, Cimrman kráčí Mozartovou ulicí do č. 7, aby usvědčil Zeithammla. Nachází tam však jen jeho ženu, od níž se dovídá, že Zeithammel, pracující naposledy jako sklenář na stavbě pražského Národního divadla, je od r. 1881, kdy divadlo vyhořelo, nezvěstný. Na poslední pohlednici napsal své ženě slova, kterým nerozuměl: „Ten můj prokletý koníček. Ale však oni si Češi, jak je znám, brzy nastřádají na nové.“
Jakmile tedy zjistil, že svědomí Zeithammlovo tíží hřích jiný, šel už Cimrman najisto. Za Josefem Rolným. Po několika dobře volených otázkách Rolný zjistil, že nemá cenu zapírat, a drze se přiznal. Vídeňský policejní prezident podal tenkrát Cimrmanovi ruku se slovy: „Nebylo to špatné.“ A to tehdy, přátelé, v kriminalistických kruzích něco znamenalo. S okamžitou platností pak přeřadil Cimrmana bez ohledu na jeho služební léta z oddělení Vývojka do oddělení Ustalovač.

Nové kriminalistické metody

Prof. Pavel Vondruška:
Ve své kriminalistické praxi využíval Cimrman bohatě té skutečnosti, že byl sám mnohokrát yšetřován. Dokonalá znalost psychologie vyšetřovance mu umožnila vyvinout zcela nové postupy.
Mám na mysli například tzv. metodu velkého kabátu. Cimrman ji sám ve své knize „Poupata pro policejní dorost“ popisuje takto:
„Mám v kanceláři na věšáku kabát, který si u mne při turné Evropou zapomněl obr Lundström, vysoký 216 cm. Vyšetřovaný se samozřejmě domnívá, že je můj. Potřebuji-li vyšetřovanému dát najevo svou převahu, otevřu okno a po chvíli řeknu: – Je zde zima. Vezměte si můj kabát, ať mi tu nenastydnete. – Obviněný záhy zjistí, že je mu kabát velký. A v té chvíli mu řeknu: – Vidíte, příteli, jak jste proti mně maličký? –“ K stejně účinným patřila i metoda gumových hadiček. Cimrman nasazoval tuto metodu ve chvíli, kdy cítil, že vyšetřovaný je zralý pro úplné přiznání. Postup byl následující: Cimrman předem sepsal vyšetřovanému přiznání podle své vlastní představy. Dal mu je přečíst, a zatímco byl obviněný plně zabrán do četby, Cimrman mu nepozorovaně zastrčil do bot gumové hadičky a otevřel přítok vody. Delikvent měl tak před očima podrobný popis vlastních činů a přitom se nemohl zbavit pocitu, že mu teče do bot.
Snad největším výbojem ve výslechové technice je Cimrmanova metoda zhudebněného přiznání. Je to vůbec první a na dlouhá léta i poslední pokus zapojit múzu do služeb policie. O této metodě máme poměrně přesnou zprávu v zápiscích Cimrmanova oblíbeného žáka, policejního praktikanta Jindřicha Hlaváčka, jemuž Cimrman postavil pomník ve své detektivní hře „Vražda v salonním coupé“. Dovolte mi, abych citoval z ohmataného deníčku svědomitého policejního adepta: „Po dvou hodinách bezvýsledné námahy usedá pan inspektor Cimrman ke klavíru a – jako by už neměl o další výslech zájem – začíná preludovat. Vilda Bílek zpupně se usmívá. Ale jak se pan inspektor hlouběji a hlouběji noří do podmanivého světa tónů – jaká to proměna! Zpupnost z Vildovy tváře mizí, jeho zločinecké rysy měknou. V tom okamžiku sklapne pan inspektor víko nástroje a promluví k vyslýchanému: – Poslyšte, Bílku, zde je papír a zde je tužka. Sedněte a všechno dle pravdy sepište. Rozhodl jsem se, že vaše přiznání zhudebním. – Na tato slova Vilda Bílek, bratrovrah, otcovrah, strýcovrah a tetovrah, vyskakuje ze židle a líbá panu inspektorovi ruku.“ A tak se nám z tohoto období zachovala celá řada děl ve světové hudební literatuře zcela výjimečných. Zastavme se u dvou z nich. První je andante con brio s názvem „Přiznání Josefa Kamarýta“. I největší skladatelé žasli, jak mohl Cimrman tento zcela nebásnický text odít do hudebního hávu: „Přiznávám, že jsem praštil klackem tu paní, jak jste se na ni ptal, nevím, jak se jmenovala. Měla v kabelce obnos. Přiznávám, že jsem praštil klackem toho drožkáře, jak jste se na něj ptal. Obnos měl ve slámě na kozlíku. Přiznávám, že jsem praštil listonoše. Bez obnosu. Přiznávám, že jsem praštil Ulrycha Josefa. Klackem. On ale s obnosem utekl, jelikož přišel k sobě. Hostinský od Šneka se mi vysmekl a praštil se o můj klacek sám. Kdyby to mohl být valčík, poslal bych ho švagrovi.“ Druhá ukázka je z pera Otakara Švankmajera, známého pod jménem Šílený Oto, který napsal do přiznání jen tři slova: „Trh jsem ji.“ Cimrman naložil s tímto jednoduchým textem velice zajímavě. Když jsme však skladbu začali studovat, zjistili jsme, že je komponována pro vězeňský sbor kastrátů, a tak jsme od nastudování museli upustit pro nepřekonatelné technické potíže.
Nemohu uzavřít svůj referát jinak, než popisem události, která znamenala vlastně konec Cimrmanovy činnosti v policejních službách. Šlo o jeho odvážný kousek v případě kasaře Zmatlíka. Cimrman se rozhodl počkat na pachatele přímo v trezoru Živnobanky v Praze na Příkopech. Vybaven kyslíkovým dýchacím přístrojem a svým oblíbeným švarcvaldským revolverem ráže 13,4 očekával vloupání. Ukázalo se však, že avízo bylo mylné. Den a hodina vloupání sice souhlasily, ale místo Jirky Zmatlíka, který otevíral zámky trezorů dámskými sponkami, dostavil se ke kase Oldřich Kouba, kterému v podsvětí přezdívali Olda Dynamit. Po propuštění z nemocnice odchází tedy Cimrman z aktivní služby. Se světem zločinu a zákona se však neloučí. Odevzdává jen svůj služební revolver, aby ho vyměnil za pero spisovatele. Tady však už musím předat slovo osobě povolanější – inženýru Václavu Kotkovi.

Maralík

Václav Kotek:
Všimněme si Cimrmanových pokusů uplatnit detektivní žánr v poezii a dramatu. Objevili jsme cenný dokument tohoto hledačství, fragment Cimrmanovi balady Maralík. Byla komponována pro recitační sbor chovanců státní věznice v Salzburgu. Dovolíme si vám ji přednést v původním Cimrmanově rozvržení pro hlasy.
SMOLJAK:Jára Cimrman, Maralík
Slečna Tichá za přepážkou bankovky si počítá
náhle drobný mužík s taškou v záložně se ocitá
VOZÁB:nenápadný v overalu,
v očích ale rysí svit
krokem šelmy měří halu
může to jen lupič být
ČEPELKA:ruce vzhůru, sice střelím
SMOLJAK:jde to jako na drátkách
již má v tašce lup svůj celý
a již mizí ve vrátkách
VŠICHNI:hleďme Trachtu, detektiva
VOZÁB:na místě je co by dup
VŠICHNI:moudrou hlavou moudře kývá
VONDRUŠKA:je to starý
ČEPELKA:ostřílený
KOTEK:policejní
VŠICHNI:sup!
SMOLJAK:Žádné strachy slečno Tichá
však my si ho najdeme
VOZÁB:žádné strachy slečno Tichá
my mu tipec zatneme
VŠICHNI:dva, tři hvizdy na píšťalku
je zde fenka Doubrava
ČEPELKA:podívejme na čmuchalku
VŠICHNI:pach stopy již nasává
ČEPELKA:dopadla již jinčí ptáčky
vlastní řadu diplomů
VONDRUŠKA:však co to?
VŠICHNI:hned u zatáčky, čichá fena ke stromu
VOZÁB:čile za ním...
VŠICHNI:velí Trachta
ale zvíře nevnímá
kolem stromu v blátě čvachtá
povelů si nevšímá
VONDRUŠKA:sekyru a pilu chlapci
nestůjte tu nečině
lupič zřejmě přichystal si
úkryt v stromu dutině
VŠICHNI:řežou dubu tělo sporé
VOZÁB:náhle slyšet volání
ČEPELKA:dos....
SMOLJAK:dost....
(Čepelka se omlouvá)
VOZÁB:náhle slyšet volání
SMOLJAK:dostal jste mě inspektore
sedím přímo nad vámi
VŠICHNI:na větvi byl lišák jeden
(chvíle ticha)
KOTEK:nu ten si to odpyká
SMOLJAK:důmyslem a psem svým veden
již ho Trachta.... již...
VŠICHNI:(několikrát se jim nedaří začít na jednu dobu)
...již ho Trachta zatýká
VOZÁB:slečna Tichá štěstím vzkvétá
veselo skáče chytrý psík
VŠICHNI:lupič dostal čtyři léta
VONDRUŠKA:jmenoval se Maralík

Vznik inspektora Trachty

O švédském spisovateli Augustu Strindbergovi se dočteme, že byl přistižen, jak vyfukuje kouř z dýmky do umyvadla s vodou, zkoušeje, zda touto cestou nevznikne zlato. A my si říkáme: Hle, jak podivínský nápad se zrodil v tak geniálním mozku! Ale není správnější říci: Nebyl to Strindberg, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel. Někdo musel slepou uličku lidského poznání ohledat a ohlásit světu: Tudy ne, přátelé! Dá se říci, že pravým pionýrem slepých uliček byl Jára Cimrman. Alespoň v oblasti filmu to platí takřka totálně. Je však pozoruhodné, že i v této sféře předběhl svou dobu. Již v roce 1883, tedy celých 12 let před otevřením prvního kina bratří Lumièrů v Paříži, píše Cimrman dopis francouzskému geologu a paleontologu Barrandovi a navrhuje mu, aby spolu založili Barrandov. Z projektu však sešlo.
Když Cimrman po letech spatřil ve Vídni první němé filmy, byl unesen. Ihned navázal přátelství s Mojmírem Frídou, půdoznakem, který z nejrůznějších součástí nalezených na půdách sestrojil promítací přístroj. Spolu pak založili ve vídeňském Prátru kultury a oddechu promítací společnost „Vrchlický“, neboť Frída byl mimo jiné básníkovým bratrancem. „Současný stav kinematografie je neuspokojivý,“ konstatuje záhy Cimrman-kinolog. Především ho esteticky uráželo střídání němých scén s dialogy v titulcích: „To, co promítáme, je bastard,“ řekl jednoho dne v návalu podrážděnosti Frídovi. „Vyber si buď obrázky, nebo titulky.“ Frída byl pro obrázky, zatímco Cimrman zvolil titulky. Oba přátelé se rozešli ve zlém a společnou filmotéku si rozdělili tak, že Cimrman vystříhal z filmů všechna okénka s titulky a Frídovi ponechal zbytek. V Prátru tak vznikla dvě svérázná kina. Frída brzy zkrachoval. Publikum se v ději bez titulků nedokázalo orientovat. Jinak se vedlo kinematografu Járy Cimrmana. Abychom situaci pochopili, předvedeme si několik ukázek z Cimrmanova originálního repertoáru. Vzácný snímek nazvaný „Neodbytný detektiv“ se bohužel dochoval pouze ve scénáři. Prosím kolegy Čepelku, Svěráka a Vondrušku, aby ho se mnou přečetli.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Druhého dne.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Dny plynuly.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Čepelka: Po letech.
Svěrák: Ne.
Vozáb: Ještě ne, pane kolego.
Svěrák: Aha, promiňte.
Vozáb: Volali jste mě, prosím?
Svěrák: Ne.
Vozáb: Děkuji, pánové.
Vondruška (dívá se do scénáře): Já jsem tam nic neměl?
Vozáb (také se podívá): Zde stojí: Poblíž stojící inividum.
Obecenstvo přijímalo Cimrmanovy filmy se smíšenými pocity. Titulky byly vystřiženy převážně z českých kopií, a tak si v Cimrmanově vídeňském biografu přišla na své především česká menšina, vděčná za každé české slovo víc než za český obrázek. Ale Cimrman si z finančních důvodů nemohl dovolit zakázat přístup německy mluvícím divákům. V publiku vznikaly během promítání ostré spory. Němečtí diváci, nerozumějíce zhola ničemu, kazili Čechům radost tím, že se na smutných místech smáli a na veselých zlovolně plakali. Není divu, že při těchto národnostních třenicích vznikl požár, který znamenal nejen zánik Cimrmanovy dřevěné boudy v Prátru, ale i konec jeho filmových snah vůbec. Cimrmanovi se podařilo vynést z plamenů jediné dílo. Je to kriminální horror nazvaný „Chtěla bych ženicha mladého s kučeravými vlasy“. Ten si nyní promítneme.
V jednom z Cimrmanových filmů – ve snímku „Kde jste byli, pobudové?“ – objevuje se vůbec poprvé postava detektiva Trachty, která od té chvíle hraje hlavní roli ve všech jeho detektivních hrách a románech. Postava inspektora Trachty vznikla šťastným spojením dvou existujících osobností – Cimrmanova přítele Kašperského, sokolského přeborníka na bradlech a hrazdě, a dr. Hugo Myslíka, proslulého polabského veterináře. Dá se říci, že Trachta je tělem Kašperský a duší Myslík. V dopise nakladateli Vilímkovi Cimrman vzpomíná, že původně měl být předobrazem Trachty pouze Kašperský. Záhy však autor poznal, že Kašperský je výjimkou z pravidla „Ve zdravém těle zdravý duch“. Příroda jako by u něho všechno spotřebovala na tělo. Vždyť po deseti letech úspěšné činnosti  Sokole nepamatoval si tento borec ani číslo své skříňky v šatně a neustále se převlékal do cvičebních úborů jiných bratrů a sester. Dr. Myslík byl pravým opakem Kašperského. Jeho zdravý duch, který vynalezl elektrický ohradník a plnotučné mléko, sídlil v těle prohlodaném snad všemi existujícími nemocemi. Myslík onemocněl dokonce i anaserpentní spinózou, tj. nadměrnou kučeravostí vlny, která jinak napadá výhradně ovce. Spojením nejlepších vlastností obou vzniká tedy monumentální inspektor Trachta, tento James Bond přelomu století. Sokolských prvků najdeme v jeho chování hojnost. Tak v románu „Stín v maštali“ dopadne Trachta vraha tak, že ukryt ve žlabu pod falešným senem se v rozhodující chvíli švihem v závěsu v podkolení ocitá na žebřinách a dostihne pachatele skokem přes zděšeného koně nadél. Okénka selských světnic proskakuje Trachta zásadně skrčkou, široká okna vesnických boháčů odbočkou vpravo. Často zmate Trachta soupeře tím, že se k němu blíží ve stoji o napjatých pažích, takže zločinec ho má v první chvíli za odraz ve vodě a střílí vysoko nad něj. Konečně – představu o výjimečných schopnostech Cimrmanova detektiva Trachty vám nejlépe dokreslí hra Vražda v salonním coupé, kterou uvidíte po přestávce.
Ke hře samé jen tolik: Jedna z jejích postav má hovořit maďarsky. Cimrman však tento jazyk neovládal. Při psaní měl k dispozici pouze jídelní lístek hotelu Petöfi a jízdní řád uherských železnic. Prosíme diváky, kteří maďarsky umějí, aby tento nedostatek omluvili. Dále se nám stává, že diváci nepoznají, kdy tato hra končí. Zůstávají na svých sedadlech a mnohdy ani nezatleskají. Aby k tomu nedošlo, prozradím vám konec celé detektivky. Inspektor Trachta řekne: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem. Opakuji: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Vražda v salonním coupé
detektivní hra

Osoby:
VÁCLAV TRACHTA, policejní inspektor
JINDŘICH HLAVÁČEK, policejní praktikant
JOSEF BIERHANZEL, továrník
KAREL MEYER, továrník
VLAKOVÝ STEWARD
(Setmělým sálem zazní úvodní hudba. V naprosté tmě se pak otevře opona. Tma a ticho trvají tak dlouho, až obecenstvo nabude dojmu, že se něco stalo, a začne si o tom vyměňovat názory. Teprve potom Trachta promluví.)
TRACHTA: Takhle dlouhý tunel je jako stvořený pro vraždu. Nevím, pánové, jestli to způsobuje mé povolání, ale někdy se mi zdá, jako bych vraždy přímo přitahoval. Ještě se mi například nestalo, že bych jel ve vlaku, kde by k nějaké nedošlo. (Rozsvítí se. Na scéně – v salonním kupé z přelomu století – sedí policejní inspektor Trachta, továrník Meyer a továrník Bierhanzel ovázaný šátkem, protože ho bolí zub. Všichni sedí u stolku a Bierhanzel něco píše.)
TRACHTA: Copak to stále píšete, pane továrníku Bierhanzle?
BIERHANZEL: Závěť!
TRACHTA: Je dobré být připraven na vše. Věřte, není nic trapnějšího, než když mě přivolají k mrtvole, která nezanechá závěť. To bych ji nejradši zabil. Mrtvému, tomu už je hej, ale co já, když mám vyšetřovat, a do toho se příbuzní tahají o svršky.
STEWARD (vejde do kupé): Húš, hentešárom, petöfi piákula šárom. Dobrý den, pánové. V tunele něco nestalo? Všechno erömü? Děkuji. Za deset minut dorazíme Istambul. V nádraží vlak brzdí jen čtvrt hodiny!
TRACHTA: Stewarde, v Istambulu se bude po mně shánět jistý mladý muž. Je to policejní praktikant Hlaváček. Zaveďte ho do našeho kupé.
STEWARD: Prosím, pane.
TRACHTA (k ostatním): Píše diplomovou práci o vlakové kriminalistice. Musel jsem ho, chudáka, vyštvat z Prahy až sem. Jindy než ve vlaku mi na něho nezbývá čas.
MEYER: À propos, stewarde, nemáte tam něco proti bolesti zubu? Tady pana továrníka Bierhanzla to celou cestu sužuje.
STEWARD: Ano, pane, něco přinesu.
BIERHANZEL: Ale to snad už nestojí ani za to.
(Steward odejde. Trachta se zadívá z okna.)
MEYER: Pozorujete krajinu, pane inspektore?
TRACHTA: Právě si říkám, jak je to krásné: úroda sklizena, pole obdělána, radost pohledět. Je to hospodářství. Inu, Turecko.
STEWARD (v zákulisí): Istambul!
TRACHTA (volá z okna): Hej, stewarde, tamhle stojí. Ten s těmi Uhry. Ne ten uhrovatý. Ten mezi těmi Maďary. No, konečně! Pánové, seznámím vás se svým nejnadanějším žákem.
HLAVÁČEK (vstoupí): Dobrý den!
TRACHTA: No vida! Tu ho máme! Seznamte se, pánové: policejní praktikant Hlaváček, pan továrník Bierhanzel, pan továrník Meyer. Jakou jste měl cestu, chlapče?
HLAVÁČEK: Ale, pane inspektore, v Szegedu nás připojili…
TRACHTA: No, necháme zbytečných řečí a dáme se do práce.
HLAVÁČEK: Ano, pane inspektore.
TRACHTA: Jak jste daleko, Hlaváčku, se svou diplomovou prací?
HLAVÁČEK: Hned, pane inspektore. Ale jestli dovolíte, mám vám vyřídit pozdrav od policejního prezidenta Istambulu. Když se dozvěděl, že se s vámi setkám, prosil mě, abych vás požádal o radu.
TRACHTA: Budu-li na to stačit…
HLAVÁČEK: Pane inspektore, kdo jiný v Evropě?
TRACHTA: To je pravda. Tak oč běží?
HLAVÁČEK: Víte, pan policejní prezident říkal, že by z té věci nerad dělal…
TRACHTA: Z věci! Jako budoucí kriminalista byste měl vědět, Hlaváčku, že neříkáme věc, ale zásadně případ.
HLAVÁČEK: Ano. Říkal, že by z toho případu nerad dělal… případ.
TRACHTA: No dál, dál!
HLAVÁČEK: Tak: Istambulská policie měla políčeno na pašeráka opia. Pašerák měl přijít do jednoho lokálu a měl se u číšníka ohlásit heslem „Dardanely, Dardanely“. Nakonec přišel velice podezřelý muž, zavolal si číšníka a řekl mu: „Pozor, pozor.“ A tak ho sebrali.
TRACHTA: A co by chtěli vědět?
HLAVÁČEK: Chtěli by vědět, pane inspektore, jestli je to ten pašerák, nebo ne.
TRACHTA: Zajímavý případ. Na ten budu muset použít visu svislého. (Vyjme z kufříku hrazdičku, vyleze na židli a upevní hrazdičku u stropu. Pak se na ni zavěsí.)
MEYER: Takhle vy, pane inspektore, řešíte obtížné případy?
(Trachta tiše visí.)
MEYER: Inspektor Klečka, ten vždycky při přemýšlení vstrčil ruku do malty. Dostal případ, rozdělal maltu a věděl: Než zatuhne, musím tomu přijít na kloub.
TRACHTA: Nevím, jak přemýšlejí jiní detektivové, ale na můj vis svislý už doplatila slušná řádka zločinců. Naposledy sedminásobný vrah Tobiáš Kobliha.
MEYER: Kobliha! Měl jsem za to, že ho dostal Flajšhans. Toho jste tedy odhalil vy?
TRACHTA: Na větvi jasanu v Duryňském lese. Visel jsem tam tři čtvrtě hodiny. Ten mi dal zabrat, syčák. (Po pauze seskočí.) Hotovo! Zadržený je pašerák, kterému v bandě přezdívají Popleta.
MEYER: Bravo!
HLAVÁČEK: No tohle, pane inspektore!
MEYER: A jak jste na to mohl přijít?
TRACHTA: Jednoduše. Přijde-li někdo do lokálu a zavolá si číšníka jen proto, aby mu řekl „pozor, pozor“, pak je pouze jediná možnost: totiž, že bylo řečeno heslo. Protože však heslo mělo znít „Dardanely, Dardanely“, znamená to, že bylo popleteno. A pak ten, kdo je popletl, byl popleta. Jakmile jsem v úvahách dospěl až sem, byl případ vyřešen.
HLAVÁČEK: Promiňte, pane inspektore, já tomu rozumím, ale mám v tom mezery.
TRACHTA: Hlaváčku, naši turečtí kolegové se zřejmě přeslechli. Co řekne popleta, když má říci „Dardanely, Dardanely“? No?
HLAVÁČEK: Pozor? Pozor?
TRACHTA: Bospor! Bospor! Hlaváčku!
HLAVÁČEK: Úžasné!
(Vejde steward se šlapací zubní vrtačkou.)
STEWARD: Hoj, dénta aparátoš! Já jdu zamrkat na váš zub, pane továrníku. Otevřete si na mě hubu, prosím. (Bierhanzel otevře ústa, steward se podívá dovnitř.) Oj! Fujvároš. (Vrtá.) Tak, prosím. Flusněte, prosím. (Podá mu skleničku a Bierhanzel vyplivne vodu do květináče.)
BIERHANZEL: Děkuji vám, stewarde. Vzpomenu si na vás ve své závěti.
STEWARD (na odchodu): Eréč piklóš neméči, huňár scépeň kámoš.
BIERHANZEL: Je to velice hodný člověk. Odkáži mu v závěti svého jezdeckého koně. Myslíte, že bude rád?
TRACHTA: To ho jistě potěší, zvláště má-li stáj. Ale na vašem místě bych to napsal hned. Víte, člověk nikdy neví. Stalo se mi například jednou, že mě lord Snackbar požádal o svědecký podpis na svou poslední vůli. Závěť už byla napsána a zbývalo jen ji podepsat. A tu vstoupil sluha s čajem. Pamatuji si, že lord Snackbar, slyším ho jako dnes, tehdy řekl: „Podepíšeme to až po čaji.“ A vidíte, už to nestihl.
STEWARD (vstoupí s podnosem): Podává se čaj, pánové!
BIERHANZEL: Ach, bože. Jde to rychleji, než jsem čekal. (Dopíše závěť.) Podepište se mi tu laskavě, pane policejní inspektore. A vy také, pane továrníku Meyere.
TRACHTA: Milerád.
(Trachta a Meyer se podepíší, steward odejde a všichni usednou k čaji.)
TRACHTA: Když tak spolu cestujeme, pánové, povězme si něco o sobě. Začněte třeba vy, pane továrníku Meyere.
MEYER: Mám slušně prosperující podnik, který se jmenuje Teplo. Vyrábím v podstatě všechno pro zahřátí: klobouky, kožichy, rum, šamotové cihly. V mé továrně pracuje téměř dvanáct zaměstnanců a řídit takový kolos, to vyžaduje celého člověka. Takže na mé záliby mi bohužel mnoho času nezbývá. Nejvýš tak o dovolené, nebo – jako například nyní – během obchodní cesty.
HLAVÁČEK: Smíme vědět, co je vaším koníčkem, pane továrníku?
MEYER: Nu, souvisí to s povoláním zde pana policejního inspektora.
HLAVÁČEK: Vyšetřování zločinů?
MEYER: Ano. Ale ne že bych vyšetřování sám řídil. To ne. Podílím se na něm, abych tak řekl, z druhé strany. Vedu si o tom pečlivé záznamy. Víte, kolika vyšetřování jsem se již zúčastnil? (Vytáhne z kapsy notýsek.) Dvou set šedesáti tří. A nejčastěji s inspektorem Klečkou. Jsem jeho nejoblíbenější spolupracovník. Jak dostane inspektor Klečka případ, vždycky vezme pouta a řekne: Tak, a jdeme pro Meyera.
HLAVÁČEK (převrhne svůj šálek čaje): Promiňte, pánové, jsem to ale nešika, polil jsem celý stůl.
BIERHANZEL: To nic. Nechcete si vzít můj čaj, chlapče?
HLAVÁČEK: Ne, děkuji, rozhodně ne.
BIERHANZEL: Ale jen si ho vezměte. Víte, já už stejně…
HLAVÁČEK: Jste velice laskav, pane, ale opravdu nechci.
TRACHTA: A co nám povíte vy, pane továrníku Bierhanzle?
BIERHANZEL: Já nevím, pánové, jestli má smysl, abych se tu ještě nějak exponoval.
TRACHTA: Ale naopak! Možná, že je to vaše poslední příležitost.
BIERHANZEL: Nuže: Slyšeli jste někdy, pánové, reklamní slogan „Bierhanzlova mast – na lysinu past“? To je můj přípravek na houstnutí vlasů. Dnes myslím nejlepší věc toho druhu na světě. Vývoj takové masti, to nebyla snadná záležitost. Těch zkoušek, co jsem provedl! A nebyly všechny úspěšné. Na blonďáky – zajímavá věc – to zabíralo výborně. Vlasy jim po masti rostly jako divé. Ale kdo na to doplatil, byli bruneti. Takový brunet se večer namazal a ráno už nebyl brunet. To byly těžké začátky. Když se takový holohlavý brunet rozzuří, nikdy nevíte, co vám provede. Jeden maďarský houslista – nějaký Béla Puskás – tři dny a tři noci nepřetržitě obcházel mou továrnu s flobertkou. Dodnes vidím tu bílou lebku, jak krouží v měsíčním světle zahradou. Br! A vidíte, dneska. Vracím se právě z Turecka a zakázky, které mám v kapse, představují milióny. Dnes už Bierhanzlova mast nikoho neděsí. (Dopije svůj šálek.)
TRACHTA: To je zajímavé. Vzpomínám si, že lord Snackbar byl takový tichý člověk, za celý život nad promluvil, no, abych nepřeháněl, pět slov. A těsně před smrtí se vám najednou z ničeho nic tak rozpovídal, že jsem ho nepoznával. No. Už to má taky za sebou. Žvanil.
MEYER: Ani já se nevracím z Turecka s prázdnou. Kolik byste řekli, že tam napřesrok dodám fezů?
HLAVÁČEK: Deset tisíc.
MEYER: Uberte.
HLAVÁČEK: Pět tisíc.
MEYER: Uberte.
HLAVÁČEK: Čtyři tisíce.
MEYER: Uberte! Nebojte se!
HLAVÁČEK: Dva tisíce?
MEYER: Pch! Osm set! À propos, pane továrníku Bierhanzle, i já vám mohu posloužit jedním ze svých obchodních hesel: Každý správný frajer – klobouk značky Meyer. (Světlo zhasne.)
TRACHTA: Hlaváčku?!
HLAVÁČEK: Ano, pane inspektore.
TRACHTA: Ta bezvládná ruka, co mi spadla do klína, je vaše?
HLAVÁČEK: Ne, pane inspektore.
TRACHTA: To je vaše ruka, pane továrníku Meyere?
MEYER: Kterou myslíte, pane inspektore?
TRACHTA: No přece tuhle studenou ruku!
MEYER: Mohu si sáhnout? Ne. To není moje ruka. (Rozsvítí se. Bierhanzel sedí bezvládně v křesle. Trachta drží jeho ruku a měří mu puls.)
MEYER: Pan továrník Bierhanzel! Proboha, proč se nehýbe?
TRACHTA: Mrtví se zpravidla nehýbají, pane továrníku Meyere.
STEWARD (vejde): Húš, hentešárom. V tunelu něco nestalo? Všechno erömü? Zub, sviňa, pane továrníku, nebolí?
TRACHTA: Pana továrníka Bierhanzla už nikdy zuby nezabolí, stewarde. Přikryjte ho. – Pánové, vraha vám v této chvíli ještě představit nemohu. Avšak než náš expres dorazí na nádraží Františka Josefa v Praze, poznáte ho sami. Bude mít na rukou tato železa. (Položí na stůl pouta.)
MEYER: A začne se vyšetřovat. Tak se do mě pusťte, inspektore.
TRACHTA: Podezřelými jste všichni, pánové. A je koneckonců jedno, kdo půjde první k výslechu.
MEYER: Když se někde něco stane, jsem to obvykle já, na koho padne hlavní podezření. Jděte si po svých, stewarde. (Vytáhne notýsek a připíše čárku.) Dvě stě šedesát čtyři. (Steward přikryje mrtvého prostěradlem a odejde.)
TRACHTA: Posaďte se, Meyere, a připravte se na to, že se pořádně zapotíte.
MEYER: Takzvaná úvodní věta, že, pane inspektore? Inspektor Klečka, ten nemluvil. Ten mě vždycky nejdřív zfackoval. A teprve potom řekl: Jak se jmenuješ, chlape?
TRACHTA: Ano? Já postupuji obráceně. Dívejte se, Hlaváčku, jak se to dělá. Položíme mu teď několik otázek. Nač byste se ho zeptal nejdřív?
HLAVÁČEK: Jestli ho zavraždil.
TRACHTA: To jsem si mohl myslet. Četl jste mou knihu „Zbytečné otázky v kriminalistice“?
HLAVÁČEK: Ještě ne, pane inspektore.
TRACHTA: Vidíte, a přitom je všude k dostání. Podívejte se, Hlaváčku, když se vraha zeptáte, jestli zavražděného zavraždil, tak vám vždycky řekne, že nezavraždil. Tím jenom zbytečně ztrácíte čas. No, zeptejte se ho schválně. (Trachta sleduje hodinky.)
TRACHTA: Zavraždil jste ho?
MEYER: Nezavraždil.
TRACHTA: No vidíte. A ztráta času, když chvilku počkáme, dvě minuty. Dávejte pozor, na co se ho zeptám já. – Pane továrníku Meyere, copak ty vaše fezy?
MEYER: Fezy?
TRACHTA: No, co je to takový fez? To je vlastně turecký klobouk, že? Přihořívá, co?(Hlaváček dává gesty najevo, že otázka ťala do živého.) Neradujte se, Hlaváčku, teď nám řekne, že nechápe, co mají fezy společného s vraždou pana továrníka Bierhanzla. No?
MEYER: Já skutečně nechápu, co mají fezy společného s vraždou.
TRACHTA: Pana továrníka Bierhanzla.
MEYER: Pana továrníka Bierhanzla.
TRACHTA: Slyšíte, Hlaváčku?
HLAVÁČEK: Doslova, pane inspektore!
TRACHTA: Po dobrém to, jak vidíte, nejde, tak na něj zkusíme takzvaný šrapnel. Už jsme probírali šrapnel?
HLAVÁČEK: Ne.
TRACHTA: Nevadí. Ovšem šrapnel je nutno kombinovat s metodou nepřímých otázek. Ptejte se, Hlaváčku.
HLAVÁČEK: Na co, pane inspektore?
TRACHTA: Na co chcete: na ženu, na děti, na mládí – těkejte, těkejte.
HLAVÁČEK: Dovolte mi, pane továrníku Meyere, otázku.
TRACHTA: Ale prosím vás! Žádné zdvořilosti! Klidně mu tykejte. Víte, koho máte před sebou? Sprostého vraha.
MEYER: No dovolte!
TRACHTA: Přinejmenším sprostého podezřelého.
HLAVÁČEK: Rozumím: tykat a těkat. Tak co, pane továrníku Meyere, ženu máš?
MEYER: Ne.
HLAVÁČEK: A děti také nemáš, pane továrníku?
MEYER: Ne.
HLAVÁČEK: Nic nemá, pane inspektore.
TRACHTA: Dál! Dál!
HLAVÁČEK: A co takhle na psa kdybych se vás zeptal, pane továrníku. Máš?
MEYER: Ne.
HLAVÁČEK: Kočka, máš?
MEYER: Ne.
HLAVÁČEK: Švagr, máš?
MEYER: Ne.
HLAVÁČEK: Les, máš?
MEYER: Kousek lesa mám.
HLAVÁČEK: Má les, pane inspektore! Přiznal se!
TRACHTA: A teď mě k tomu pusťte. – Ty že máš les, Meyere?
MEYER: Mám.
TRACHTA: Hovno, Meyere! Hovno máš! (Meyer a Hlaváček pohoršeně vyskočí.)
MEYER: No dovolte!
TRACHTA: Tak to byl šrapnel, Hlaváčku. (Jde k oknu a dívá se ven.) Co to s ním udělalo?
HLAVÁČEK: Těžko říct, pane inspektore. Sedí, kouká, nic neříká. Co teď, pane inspektore?
TRACHTA (stále se dívá z okna): Strpení, chlapče…
HLAVÁČEK: Mám položit ještě nějakou otázku?
TRACHTA: Jen strpení, Hlaváčku.
(Světlo zhasne.)
TRACHTA: Tak. Na tenhle tunel jsem čekal. Pomozte mi, hochu. (Během tmy odejde Bierhanzel a na jeho místo do křesla se posadí Trachta a přikryje se jako on. Hlaváček se schová. Když se rozsvítí, zjistí Meyer, že je na scéně sám. Chce vstát, ale hlas zpod prostěradla ho srazí do židle.)
TRACHTA (strašidelným hlasem): Seď, Meyere! Tys mě zabil. Tys mě zabil! (Náhle odhrne plachtu a svým hlasem řekne:) Že jo?
MEYER (uplivne si): Tedy, pane inspektore, vy jste mi dal!
TRACHTA (hodí prostěradlo za scénu): Stewarde, Hlaváčku, přineste mrtvolu zase zpátky. (Hlaváček a steward přinesou přikrytou figurínu a posadí ji na původní místo.)
TRACHTA: Poslyšte, Hlaváčku, vy si teď vezmete tužku a papír, zajdete do vedlejšího kupé, zjistíte, kdo tam je, a provedete takový informativní výslech.
HLAVÁČEK: Ano, pane inspektore. (Odejde.)
TRACHTA: Podívejte se, Meyere, já vám to řeknu rovnou: vy zkrátka nenávidíte čupřinu. Tak je to.
MEYER: Vidíte, tohle mě na výsleších nejvíc baví. Člověk by myslel, že se zeptáte, jestli jsem nenáviděl pana továrníka Bierhanzla. A vy se mě místo toho ptáte na nějakého Čupřinu. Zkrátka každý inspektor má své zvláštní metody. Vzpomínám si, že policejní rada Šlégr říkal každému vyšetřovanému Miloši. To bylo nesnesitelné. Nebo inspektor Schirz. Ten zase sliboval zatčeným hory doly. Mě například vzal k mapě a řekl: Když se přiznáte, Meyere, můžete si vybrat – Krkonoše, Beskydy, Příbram, Jáchymov. Nebo inspektor Klečka…
TRACHTA: To je sice hezké, Meyere, ale pan továrník Bierhanzel nám tu valem stydne, a my jsme s výslechem prakticky nepokročili. Co kdybyste raději odpovídal na mé otázky?
MEYER: Prosím. Toho Čupřinu, co jste se na něj ptal, neznám.
TRACHTA: Dobře. Řeknu vám to tedy jinak. Vám se při pohledu na husté vlasy dělá špatně. Bierhanzlova mast – na Meyera past, co? Když budou mít Turci na hlavě hodně vlasů, proč by si na ně ještě dávali ty vaše fezy? Obyčejný, špinavý konkurenční boj. Styďte se, Meyere.
MEYER: No, řeknu vám, je to požitek, dostat se vám do drápů.
HLAVÁČEK (přichází): Hotovo, pane inspektore.
TRACHTA: Ano? Tak povídejte.
HLAVÁČEK: Ve vedlejším kupé cestují dvě osoby. Jeden mnich a jedna… (Šeptá Trachtovi do ucha.)
TRACHTA: No dobře, prostitutka. I s takovými lidmi musíme pracovat. Sepsal jste s nimi protokol?
HLAVÁČEK: Sepsal.
TRACHTA: Tak ho přečtěte.
HLAVÁČEK: Ano. Mám to přečíst, jak jsem to zapsal?
TRACHTA: Samozřejmě, jak jinak byste to chtěl číst?
HLAVÁČEK: Ano. Ale já jsem to zapsal tak. jak to říkala.
TRACHTA: V pořádku. Čtěte.
HLAVÁČEK: Tak: Vyšetřující… Já jsem se v protokole označil jako vyšetřující.
TRACHTA: Dobře.
HLAVÁČEK: Vyšetřující: Jak se jmenujete? Já jsem si myslel, že by bylo dobře hned na začátku se zeptat, jak se jmenuje.
TRACHTA: No jistě. A co vám odpověděla?
HLAVÁČEK (dívá se na Trachtu): Ty jsi ňákej zvědavej, hele.
TRACHTA: Hlaváčku, jak to se mnou hovoříte?
HLAVÁČEK: To říkala ona mně.
TRACHTA: Aha. Tak dál.
HLAVÁČEK: Nejdřív mi řekni, jak se jmenuješ ty. To také říkala ona. Vyšetřující: Jindřich Hlaváček. Vyšetřovaná: Pojď blíž, Jindro. Jestlipak už se holíš? Vyšetřující: Holím. Vyšetřovaná: kolikpak je ti let, Jindro? Vyšetřující: Dvacet jedna.
TRACHTA: Výborně! Tak vaše personálie bychom měli. Teď ještě aby nám něco řekla vyšetřovaná.
HLAVÁČEK: Ano. Vyšetřovaná: Podívej se, jestli ten fráter spí. Vyšetřující: Spí. – On totiž spal, pane inspektore, takže s ním jsem protokol neudělal. – Vyšetřovaná: Co si to pořád píšeš, mourku?
TRACHTA: Vidím, Hlaváčku, že jste se velmi rychle spřátelili.
HLAVÁČEK: To bylo hned, pane inspektore. Ona je Vilma taková veselá.
TRACHTA: Vilma. A copak vám ještě říkala Vilma?
HLAVÁČEK: My jsme si pak už jen tak povídali. Říkala, že její první muž byl brunet a že přes noc přišel o všechny vlasy a ona mu utekla s jiným.
TRACHTA: Konečně něco podstatnějšího! Jistě jste si to zapsal.
HLAVÁČEK: Nezapsal, pane inspektore. Ona mi Vilma vzala tužku.
TRACHTA: Ona vám vzala tužku!
HLAVÁČEK: Hodila si ji do výstřihu.
TRACHTA: A co ještě říkala?
HLAVÁČEK: Říkala: Hledej, šmudlo.
TRACHTA: Šmudlo!!! To je výslech! A to jste se jí ani nezeptal, člověče, s kým utekla?
HLAVÁČEK: Zeptal, pane inspektore. S nějakým Meyerem.
MEYER: Prosím! Pokorný, Bílek, Malát, Švankmajer. Máme tisíce jmen. A ona musí utéct zrovna s Meyerem.
TRACHTA: To se podívejme! Hlaváčku, nic vám to neříká?
HLAVÁČEK: Ne, pane inspektore.
TRACHTA: Přemýšlejte trochu, chlapče. Maďarský houslista Béla Puskás obcházel s holou lebkou a flobertkou továrnu. Neslyšel jste to už někdy?
HLAVÁČEK: Ano. To přece vyprávěl pan továrník Bierhanzel, když se nám před smrtí rozpovídal.
MEYER: To by znamenalo, že ta žena odvedle je Vilma Puskásová!
TRACHTA: Nade vší pochybnost.
MEYER: V tom případě jsem, pane inspektore, ten Meyer skutečně já.
TRACHTA: No, Meyere, takhle se mi líbíte.
MEYER: To je pro mne ovšem neobvyklá situace. Vždyť já jsem teď podezřelý právem! To se mi ještě nestalo. (Radostně si to zapíše do notesu.)
TRACHTA: Tak. V našem vlaku se nám sešly tři osoby, které spojuje jediná věc: mast pro houstnutí vlasů. Je to zavražděný Bierhanzel – který mast vyráběl, žena z vedlejšího kupé – které mast zohyzdila muže, a továrník Meyer – jemuž táž mast vrhla tuto ženu do náruče. Jed byl podán zřejmě v čaji. Steward podává čaj. Potom Hlaváček zvrhne svůj šálek. Bierhanzel mu nabízí svůj, Hlaváček nechce… Počkejte, Hlaváčku, proč vy jste vlastně nechtěl ten Bierhanzlův čaj?
HLAVÁČEK: To vám ani nepovím, pane inspektore.
TRACHTA: Ale to mi povíte, Hlaváčku! Pane továrníku Meyere, nechcete si na chvíli pohovořit s paní Puskásovou?
MEYER: To myslíte vážně, pane inspektore?
TRACHTA: Proč ne?
MEYER: Vy klidně necháte podezřelého, aby se domlouval s jiným podezřelým? Tohle by inspektor Klečka nikdy nepřipustil.
TRACHTA: Víte, co mi může inspektor Klečka?
HLAVÁČEK: Šrapnel!
TRACHTA: Inspektor Klečka mi může závidět, že v mém vyšetřovacím systému nehraje tato skutečnost žádnou roli.
MEYER: Prosím, jak myslíte. (Odejde.)
TRACHTA: Posaď se, Jindro. Nechceš cukr, Jindro? Můžu ti také říkat Jindro, viď?
HLAVÁČEK: Jistě, pane inspektore.
TRACHTA: Vezmi si cukr, Jindro.
HLAVÁČEK: Ne, děkuji.
TRACHTA (bere z cukřenky kostku): Ale jen si vem.
HLAVÁČEK: Ne, děkuji, pane inspektore.
TRACHTA: Hergot, chlape, nezlob mě!
HLAVÁČEK: Tak děkuji. (Bere s nechutí cukr.)
TRACHTA: Udělej si pohodlí, chlapče.
(Hlaváček si podepře loket o stůl.)
HLAVÁČEK: Už ho mám, pane inspektore.
TRACHTA: Udělej si pohodlí, klidně si dej nohy na stůl.
HLAVÁČEK: Takhle je to dobré, pane inspektore.
TRACHTA (zařve): Uděláš si to pohodlí, nebo ne?! (Hlaváček si dá nohy na stůl. Je vidět, že to pro něj příliš pohodlné není. Na levé podrážce vidí divák bílé L, na pravé P, jak si praktikant své boty označil.)
TRACHTA: Čímpak byl pan otec, Jindro?
HLAVÁČEK: Otec byl truhlář.
TRACHTA: Hm. Dřevo… Poctivé řemeslo. Také jsem chtěl být truhlář. A co paní matka?
HLAVÁČEK: Matka byla pradlena.
TRACHTA: Hm. Mydliny… Poctivé řemeslo. Také jsem chtěl být pradlena. Rodiče se o tebe starali, nohy si mohli uběhat, a co ty? Jakpak ses jim odvděčil? Vyrostl z tebe slušný chlapec? Mohl by ses podívat svým rodičům do očí? Co by ti asi řekli, kdyby tě tu takhle viděli? Jak tady sedíš! Jak se mi tady válíš! Nohy na stole!
HLAVÁČEK: Vždyť vy jste, pane inspektore, sám chtěl…
TRACHTA: Já jsem chtěl, abys mi řekl, proč jsi odmítal ten Bierhanzlův čaj.
HLAVÁČEK: Neměl jsem na něj chuť.
TRACHTA: Zapírá. Syn pradleny, a zapírá! – A co kdybychom, Hlaváčku, zkusili šrapnel?
HLAVÁČEK: Pane inspektore, vždyť já jsem pana továrníka Bierhanzla ani neznal. Proč bych ho měl zrovna já vraždit? A potom: aspiruji přece na službu v policejním sboru.
TRACHTA: Právě proto, mladý muži. Právě proto. Vy jste potřeboval případ pro tu svou mizernou diplomovou práci. A nezastavil jste se před ničím. Jen když bude materiál. Jen když uvidíte inspektora Trachtu při práci, co? Tak mě tedy uvidíte. Ale jestli si myslíte, že na mě budete jenom koukat a šťourat se přitom v nose, tak to se tedy mýlíte. – Zavolejte stewarda.
HLAVÁČEK (nesměle do zákulisí): Stewarde!
(Steward vejde.)
TRACHTA: To je nějaké zavolání? Ste-war-de!
HLAVÁČEK: Ste-war-de!
TRACHTA (otočí se): No vidíte, už je tady. Jdete jako na zavolanou, stewarde.
STEWARD: Mohu vám být něčím prospěchářský, pane inspektore?
TRACHTA: Posaďte se, kolega Hlaváček s vámi provede předběžný výslech.
(K Hlaváčkovi:) Teď ukažte, čemu jste se naučil.
HLAVÁČEK: Chcete cukr?
STEWARD: Děkuji, ve službě necukruji.
HLAVÁČEK: Nechcete si dát nohy na stůl?
STEWARD (ukazuje ruce): Toto nohy?
HLAVÁČEK (ukazuje na nohy): Ne, toto nohy.
STEWARD: Tak to my na stůl nedáváme. To by bylo jaksi férencvároš.
HLAVÁČEK: Čím byl váš otec?
STEWARD: Otec rodí? Nebo matka rodí?
HLAVÁČEK: Matka rodí.
STEWARD: Aha. Otec byl obchodník prasaty.
HLAVÁČEK: Hm, prasaty. Poctivé řemeslo. Také jsem chtěl být obchodník prasaty. A vaše matka?
STEWARD: Matka rodí? – Aha. Matka byla běhna.
HLAVÁČEK: Běhna. Poctivé řemeslo. Nohy si mohla uběhat, starali se o tebe, a ty tu teď takhle sedíš. Jen se na sebe podívej. Jak se tady válíš! Nohy na zemi! – Les máš?
STEWARD: Les?
HLAVÁČEK: Pane inspektore, mám nasadit šrapnel?
TRACHTA: Zkuste si ho. (Hlaváček ostýchavě začne šeptat stewardovi do ucha.)
STEWARD: Co to? Aha. Půjdete rovně a doleva.
HLAVÁČEK: Pane inspektore, myslím, že steward je mimo podezření.
TRACHTA: Vy jste zkrátka machr, Hlaváčku. To je radost, vidět vás při práci. Víte co? Běžte dokončit výslech s tou dámou vedle. A řeknete jí, ať vám vrátí tu tužku. (Hlaváček odejde.)
TRACHTA: Stewarde, v jakém pořadí jste rozdával šálky s čajem?
STEWARD: Já ukážu. Jdu, vyservisuju celý podnos na stůl a zase jdu. Každý vezme, co chce. Já jsem jen donašeč.
TRACHTA: Takže vy jste vůbec nemohl ovlivnit, kdo z kterého šálku bude pít?
STEWARD: Neovlivnit.
MEYER (vejde): Co si přejete, pane inspektore?
TRACHTA: Jak to myslíte?
MEYER: Byl jsem vedle u Vilmy a přišel váš policejní praktikant, že prý se mnou potřebujete mluvit.
TRACHTA: Aha. Oni totiž budou hledat tužku. A co vy?
MEYER: Je to Vilma Puskásová, pane inspektore. Trochu zestárla, ale stále šarmantní. Nedivím se, že jsem tehdy zahořel. Ach, Vilmo…
TRACHTA: Když už jsme u toho, Meyere, znal vy jste manžela té paní Puskásové?
MEYER: Zběžně.
TRACHTA: Jak tomu mám rozumět, zběžně?
MEYER: Vždycky když se vrátil, tak jsem radši běžel.
TRACHTA: Všiml jste si alespoň, jak vypadal?
MEYER: Letmo.
TRACHTA: A nemohl byste mi ho popsat?
MEYER: Nebylo na něm nic nápadného. Jen ta jeho holá lebka. Když sundal klobouk, pane inspektore, jako by se v místnosti rozjasnilo.
HLAVÁČEK (vejde): Mám několik důležitých informací, pane inspektore.
TRACHTA: Poslouchám, Hlaváčku.
HLAVÁČEK: Vilma je podle všeho zámožná. Má asi nějaká stáda.
TRACHTA: Stáda?
HLAVÁČEK: Pořád se mě ptala, jestli nechci být jejím pastevcem.
TRACHTA: A tužku už máte?
HLAVÁČEK: Nemohli jsme·ji najít, pane inspektore. Ale všechno jsem si zapamatoval. Vzkazuje vám, že když od nás steward odcházel se zubní vrtačkou, řekl: Eréč piklóš neméči, huňár scépeň kámoš, což prý přeloženo do češtiny znamená: Piš, holoubku, piš, brzo zcepeníš. Vilma říkala, že by vám to mohlo pomoci v pátrání.
TRACHTA: Piš, holoubku, piš, brzo zcepeníš?
HLAVÁČEK: Vzpomeňte si, pane inspektore. Těsně před tím řekl nebožtík pan Bierhanzel: Děkuji vám, stewarde, vzpomenu si na vás ve své závěti.
TRACHTA: Výborně, Hlaváčku. Příjemně jste mě překvapil. Poprvé.
HLAVÁČEK: Děkuji, kolego.
TRACHTA: Co vy na to, stewarde?
STEWARD: Ta žena lže, jako když stiskne, pane.
TRACHTA: To si můžeme lehce ověřit svědectvím toho františkána z vedlejšího kupé. Doufám, že už nespí, Hlaváčku? (Tma. Místo figuríny usedne pod prostěradlo živý Bierhanzel.)
STEWARD: Za moment budeme brzdit v Kolíně. Dá mi pan inspektor dovolenou, abych zamkl záchod? Nebo mi tam cestovatelé ve stanici nalezou, a když vlak odjede, zůstanou mezi kolejemi šrapnely.
TRACHTA: Běžte a pošlete mi sem toho mnicha. (Rozsvítí se a steward odejde.) No, za hodinku budeme tedy na nádraží Františka Josefa v Praze. (Vezme pouta a pohrává si s nimi.) Komupak já je asi nasadím? Co myslíte, Meyere?
MEYER: Mně, pane inspektore. Vím to od začátku.
TRACHTA: A vy, Hlaváčku?
HLAVÁČEK: Vilma je nevinná, pane inspektore.
TRACHTA: No, když to říkáte vy, Hlaváčku…
(Vejde steward převlečený za mnicha.)
STEWARD: Zdař Bůh Kristus!
TRACHTA: Posaďte se, zbožný muži. Chci se vás zeptat na jednu maličkost.
STEWARD: Já nic nevím, pánové, my Františkové, my furt modlíme. Steward je nevinen. Slyšel jsem na vlastní uši, že nikdy neřekl: Eréč piklóš neméči, huňár scépeň kámoš.
TRACHTA: Slyšel jste to, Hlaváčku? (Blíží se k němu s pouty.) Je mi líto, chlapče, svědectví tohoto muže vás usvědčuje. Ale ještě maličkost… (Jde ke stewardovi a uchopí kleště, které mu vykukuji zpod kutny.) Načpak vy mniši potřebujete kleště?
STEWARD: Když ke mně do kostela přijde ovce, tak jí štípnu odpustek.
TRACHTA: Hm. To zní věrohodně. (Sejme mu z hlavy kápi.) A načpak mají mniši stewardské čepice?
STEWARD: My Františkové jsme všichni stewardi. Stewardi boží.
TRACHTA: Nesmíte mi to mít za zlé, otče…
STEWARD: Otec rodí?
TRACHTA: Víte, něco se mi na vás od počátku – matka rodí – nezdá. Na první pohled je tu všechno v pořádku, ale ta malá piha pod okem… Kde já už jsem takovou pižku viděl? (Pověsí se na svou hrazdičku.)
MEYER (k Hlaváčkovi): Vždyť je to steward!
HLAVÁČEK (k Trachtovi): Vždyť je to steward!
TRACHTA: Nerušit! (Po chvíli seskočí z hrazdy.) Mám to. Vždyť je to steward!
HLAVÁČEK: Úžasné!
TRACHTA: Odložte si, stewarde, a připravte se na to, že se pořádně zapotíte.
(Steward bezděky sundá čepici, otírá si pot. Ukáže se, že má kadeře nalepeny na čepici a že je naprosto holohlavý.)
TRACHTA: Hleďme, jako by se tu rozjasnilo! To ovšem vrhá na celou věc jiné světlo. A teď nám ukažte, jak jste servíroval čaj.
(Steward se postaví ke stolu v póze, která připomíná jak servírování, tak hru na housle.)
TRACHTA: Ani hnout!
(Steward strne.)
TRACHTA: Vidíte to, pánové?
MEYER: Co, pane inspektore?
TRACHTA: Vy to nevidíte?
HLAVÁČEK: Ne, pane inspektore.
TRACHTA: Jen mu dát do ruky housle.
MEYER: Skutečně!
TRACHTA: Hlaváčku, víte už, kdo to je?
HLAVÁČEK: Paganini!
TRACHTA: Puskás! Maďarský houslista Béla Puskás!
MEYER: Bývalý manžel mé bývalé milenky.
TRACHTA: Bierhanzlova mast – na lysinu past. Pomsta po tolika letech. Uvolněte se, stewarde. Čím jste ho zavraždil?
STEWARD: Arzénem, pane.
TRACHTA: Kdy jste ho dal do čaje?
STEWARD: Zavrtal jsem arzén do zubu.
TRACHTA: Do zubu! To vás nenapadlo, Hlaváčku. Dívejte se, jak se to dělá. Tak do zubu, říkáte. Máte zřejmě šikovné ruce, Bélo. Ukažte mi je. (Steward uposlechne a Trachta mu nasadí pouta.) Vidíte, Meyere? Inspektor Klečka by se s ním pral.
BIERHANZEL (sejme prostěradlo a zívne): Kde to jsme, pánové?
TRACHTA (zprvu ho nevidí): Blížíme se k nádraží Františka Josefa v Praze, a jak jsem slíbil, pachatel je dopaden.
BIERHANZEL: Spal jsem jako zabitý. Co jste mi to dal na ten zub, stewarde?
STEWARD: Arzén.
BIERHANZEL: Znamenitý prostředek.
TRACHTA: Slyšíte, Hlaváčku? Mrtvý hovoří! Jak se takový případ v kriminalistice nazývá?
HLAVÁČEK: Hlas ze záhrobí…
TRACHTA: Máte před sebou typický případ nezdařeného pokusu o vraždu. Přímo kabinetní ukázku.
HLAVÁČEK: Pane inspektore, mohu dojít pro Vilmu, aby to také viděla?
TRACHTA: Běžte. (Hlaváček odběhne.) Poslyšte, stewarde, ta vaše arzénová vložka… Až si odsedíte trest, myslím, že vás čeká docela slušná kariéra v oblasti dentistiky.
HLAVÁČEK: Tak tady ji vedu, pane inšpektore! (Má ruku nataženou do zákulisí.) Tak pojď, Vilmo! Nezlobte se, přátelé, ona totiž skoncovala se svým minulým životem a už se zase stydí pánů.
TRACHTA: Jen pojďte dál, Puskásová, my vás nesníme. (Tma.) Á! Vinohradský tunel. Už ji tu máte, Hlaváčku?
HLAVÁČEK: Už je tady mezi námi, pane inspektore. Potmě si dala říct.
TRACHTA: Poslyšte, pánové, když jsme se tu tak pěkně sešli, nemá někdo s sebou housle?
BIERHANZEL: Já tu jedny mám, pane inspektore.
TRACHTA: To je znamenité! Ještě kdyby tak byl smyčec...
MEYER: Počkejte, já se podívám… zpravidla s sebou nějaké vozím… Dneska mám dokonce čtyři.
TRACHTA: Skvělé! Kalafunu mám já, tak, Bélo, spusťte! Víte, bude to taková pěkná tečka za tím naším případem. Opakuji: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.
(KONEC)