Cimrman v říši hudby (1973)

Cimrman v říši hudby

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 3. 5. 1973 v pražské Redutě

Přednášky:

• První hudební krůčky
• Proč se Cimrman nestal virtuosem
• Kam se poděla třetí věta?
• Na Kreibichově hudební škole
• Kabina pro začínající houslisty
• Osud mamutí opery „Panama“
• V chaloupky stínu

Úvodní seminář

(za potlesku diváků přichází účinkující na jeviště a usednou za připravený stolek. Zdeněk Svěrák se ujímá u pultíku slova)

První hudební krůčky

Zdeněk Svěrák:

Dobrý večer vážení přátelé, zdá se, že jsme všichni.... a my nejsme.

(opožděně přichází Pavel Vondruška a sedne si ke kolegům)

To je profesor Vondruška, ten nám tu ještě chyběl. Můžeme tedy zahájit náš osvětový večer, který bude plně věnován hudební tvorbě Járy Cimrmana. Myslím, že nejvhodnější bude, když začneme citátem ze vzpomínkové knihy Vídeňského herce Klause Vogela z knihy nazvané Stránky vyrvané osudu.

Ladislav Smoljak:

Klaus Vogel: Stránky vyrvané osudu:

Když vídeňská operetní scéna Theater an den Wien oprašovala po prázdninách svůj repertoár, tu o jedné odpolední zkoušce přišla k dirigentovi Schmellingovi herečka Marlen Jelinková s prosbou, aby se nemohl podívat na její děcko. Dirigent vyšel s herečkou na zadní dvorek, kde mezi poskládanými kulisami seděl v kočárku asi půlroční chlapeček. 'Krásné díte' řekl Schmelling, avšak herečka Jelinková přiložila prst k ústům a řekla: 'Poslouchejte!' Tu teprve si dirigent všiml, že díte má v ručičce klacík, kterým ťuká do zrezivělých blatníků kočárku, připoutáno na kožených řemíncích vyklánělo se z kočárku tak, aby mohl rozeznít hned levý přední, hned pravý zadní blatníček. Někdy zazvonilo i o spirálu péra. 'Neuvěřitelné' vydechl po chvíli dirigent Schmelling 'to dítě hraje melodii!' Nebylo pochyb, chlapec, sotva odrostlý matčinu prsu hrál nápěv staré rakouské písně Žebráci v Vídně, žijí tak bídně. Oním dítětem byl Jára Cimrman.

Zdeněk Svěrák:

Děkuji kolegovi Smoljakovi. Taková maličkost přátelé, ptal jsem se u šatny namátkou několika z vás co jim jméno Cimrman říká, jestli ta naše třicetiletá práce měla vůbec nějaký význam. No myslím že měla. Jeden odpověděl, že Cimrman byl český dramatik vídeňského původu. Druhý ho považoval za vynálezce, třetí za průkopníka aviatiky, tvrdil dokonce, to jsme sami nevěděli, že... možná že je to pravda, že Cimrman prý na letounu vlastní konstrukce přeletěl i Žižkov. Nejdřív prý udělal nad Žižkovem kruh a pak nad ním udělal kříž. A čtvrtý divák ho považoval za filosofa. Tak všichni měli vlastně pravdu, ono v Cimrmanovi případě se dost těžko střílí vedle. Není snad oboru, do kterého by plodně nezasáhl. Položme si…

Pavel Vondruška:

Pane doktore, promiňte že vám ruším, ale já jsem si teď uvědomil, že bysme měli našim divákům vysvětlit, proč jsem dnes oblečen jinak, než ostatní pánové.

Zdeněk Svěrák:

Já nevím, když myslíte že je to tak nutné.

Pavel Vondruška:

Tak jiný oblek mám proto, že dnes večer budu dirigovat operu.

Zdeněk Svěrák:

No… Chtěl jsem říci, položme si takovou otázku: Zná světová veřejnost, nebo nebuďme neskromní, zná evropská veřejnost a buďme ještě skromnějsí, zná česká veřejnost a pojďme ještě dál, zná Cimrmanova Praha, Cimrmanova vnitřní Praha, tedy Praha 1, alespoň jedno jediné hudební dílo? Nezná. Tady musíme vzít část viny i na sebe, protože my jsme o jeho vkladu do pokladnice hudby vážné mluvili dosti sporadicky. Dnešním představením chceme tento dluh splatit tady na trojce. Cimrmanův…

Pavel Vondruška:

Pane doktore, promiňte že vás ještě jednou přerušuji, ale já jsem si teď uvědomil, že jsem to prve neřekl dost jasně.

Zdeněk Svěrák:

Mně to taky přišlo takový…

Pavel Vondruška:

Já vím, že jakožto dirigent operního představení mám mít na sobě večerní úbor, tedy frak…

Zdeněk Svěrák:

Já myslím že je nám to s tím oblečením jasné a že se k tomu už nebudeme, nedej Bože, vracet. Cimrmanův hudební talent se projevil, jak o tom svědčí příhoda s kočárkem, už v raným dětství. Je škoda, že matka považovala chlapcovo výrazné hudební nadání jen za jakousi roztomilost a nijak jej nerozvíjela. O tom jak silný to byl talent svědčí skutečnost, že dítě ponecháno samo sobě, ukájelo svůj hudební pud na předmětech které mělo při sobě.

(přichází rekvizitář s občerstvením)

na takových předmětech jako žehličky, hrnce, konve, příbory…

REKVIZITÁŘ: Káva nebo limonáda?

ZDENĚK SVĚRÁK: …káva, limonáda co?

REKVIZITÁŘ: Káva nebo limonáda?

ZDENĚK SVĚRÁK: Tuhle Fantu si dám…příbory…

REKVIZITÁŘ: 15,30

ZDENĚK SVĚRÁK: potom vám to dám já teď přednáším

REKVIZITÁŘ: 15,30

ZDENĚK SVĚRÁK: hrnky taky hrnky, skleničky, vy jdete pryč

REKVIZITÁŘ: 15,30 potřebuji

ZDENĚK SVĚRÁK: promiňte to musím zaplatit…mám jen 50 Kč…a tak mi to dáte potom…prostě toto dítě hrálo na všechno co jen trochu znělo, někdy i na stvrdlý chléb a toto dítě přišlo už v pěti letech na vlastní velice originální způsob grafického záznamu hudby, ale teď předám slovo profesoru Hrabětovi, protože ten toto téma velice dobře zpracoval.


Proč se Cimrman nestal virtuosem

Dr. Jan Hraběta

Skutečně. Cimrmanův grafický záznam hudby je průkazným svědectvím chlapcova nevšedního hudebního založení. Geneze toho systému je prostá. K předmětům, na které dítě hrálo, patřily i různé sklenice. Malý Cimrman brzy postřehl, že výška tónu závisí na tvaru a velikosti sklenice i na množství tekutiny. Záhy dosáhl takové dokonalosti…

Vondruška: Jestli dovolíte, pane kolego, já si myslím, že bychom to mohli divákům předvést názorně. A není nutné do skleniček ťukat, stačí k tomu pouhý prst. Kdybyste byli laskavě chvilku ticho, já bych to předvedl přímo na sklenicích, které tu máme před sebou. Prst je třeba trochu navlhčit…(Olízne si ho a krouží jím po hraně sklenice. Když mu to nejde s jeho, půjčí si sklenice kolegů. Kýžený tón se však neozývá.)

Svěrák: Já myslím, že si to diváci dovedou představit, že? Každý z nás to už někde viděl… snad abychom kolegu nepřerušovali.

Vondruška: Slyšeli jste? Škoda, že jste do toho teď mluvil, pane kolego, teď už mi to zase nezní… No, nic.

Hraběta: Tak tedy malý Cimrman dosáhl záhy takové dokonalosti, že mu stačil pouhý pohled na sklenku, aby věděl, jakým tónem zazní. A tak si chlapec mohl sednout ke stolu a kreslit si melodie přímo na čtvrtku papíru. Zde vidíte skladbičku, kterou pětiletý Cimrman složil k narozeninám své starší sestry Luisy. My si můžeme píseň zahrát a zazpívat. (Vezme ukazovátko, zpívá a ukazuje na obrázku.)

Nechoď domů opilá,
sestřičko má rozmilá.
Po víně, po víně
narazíš vždy do skříně.

Povězme si nyní, jak je možné, že se Cimrman nestal virtuosem. Cimrman totiž neměl to štěstí jako např. Mozart, kterého do klavírní hry zasvětil otec, sám výborný muzikant…

Vondruška: Promiňte, pane kolego. Já myslím, že by tu mohl vzniknout mylný dojem, že Cimrman byl jako dítě pouze zázračným fenoménem hudebním. To bychom zase upadli do druhého extrému. Jeho talent se od začátku vyvíjel opravdu všestranně – v deseti letech napsal například tuto báseň:

Krejčovský synek
Jsem synem krejčího.
Co může být lepšího?
Když potřebuji kalhoty,
ušije mi kalhoty.
Když potřebuji vestu,
ušije mi vestu.
Takový synek z hospody
má zase jiné výhody,
chce-li však míti kabát nový,
musí příjíti k tatínkovi.

Báseň stojí alespoň za kratičký rozbor. Dítě si váží svého otce a vyjadřuje svou radost z toho, že se narodilo právě v krejčovské rodině. Motivy této radosti nejsou nijak mlhavé, ale zcela konkrétní: tatínek umí ušít vestu a kalhoty. Tedy úcta k práci a vědomí její důležitosti. I bohatý synek hostinského „musí přijíti k tatínkovi“, neboś jeho otec není s to kabát vyrobit. Desetiletý autor již ví, co je dělba práce.

Svěrák: Ano, ale myslím, že jsme trochu přetrhli nit referátu dr. Hraběty. Prosím, pane kolego.

Vondruška: Ano. Nebo ten rýmový aparát básně…

Svěrák: Ten je také pěkný. (Gestem Vondrušku usadí.)

Hraběta: Cimrmanův otec, na rozdíl od otce Mozartova, měl k hudbě vysloveně záporný vztah. Malý Cimrman neslyšel nikdy z tatínkovy dílny zpěv. Nevzpomíná si ani, že by si otec někdy broukal. Amuzikální živnostník se však přece jen dal jednoho dne manželkou pohnout k tomu, aby koupil dítěti v Schlesingerově vetešnictví za poloviční cenu tříčtvrteční housle a dopřál mu vyučování u vídeňského Čecha Vojtěcha Jedličky. Jedlička, houslista promenádního orchestru, dal si totiž u Leopolda Cimrmana šít svatební oblek. Jeho finanční možnosti nebyly valné, a souhlasil tedy s nabídkou, že dá od ušití několik hodin houslové hry mistrovu synkovi. Oblek ho přišel na devět lekcí. Domníval se jistě, že za tu dobu stačí malého Cimrmana naučit nanejvýš smykům po prázdných strunách. Žák jej však brzy vyvedl z omylu. Již ve druhé lekci nebylo na prázdných strunách co procvičovat, a Jedlička musel chtě nechtě přikročit k prstokladu. Po několika pokusech Cimrman hladce zvládl staccato i détaché a intuitivně tíhl k dvojhmatům. V šesté lekci tlačil už učitele do druhé polohy, kde se Jedlička sám pohyboval velmi nejistě. Svatební šaty byly dohotoveny k předposlední lekci. Jedlička s nimi nebyl příliš spokojen, nicméně slíbil, že udělí svému žáku hned po svatbě zbývající devátou lekci. Nikdo netušil, po tom, co dítě tak lehce zvládlo předchozích osm lekcí, že devátá bude osudová. Došlo totiž k nečekané věci. Nevěsta se v předvečer sňatku rozhodla, že si Jedličku nevezme. Marně se jí vyptávali po důvodech. Vždycky jen zrudla, zamkla se do komory a v pláči odtud volala: „Visí, visí!“ Jedlička nakonec usoudil, že jeho neštěstí zavinil špatně ušitý oblek, který na něm visel. My dnes s odstupem tolika let těžko můžeme objektivně posoudit, zda Leopold Cimrman ušil zmíněné šaty dobře nebo špatně. Ať tak či tak, Jedlička se rozhodl, že se krejčímu pomstít. Kdyby byl za ušití obleku zaplatil, jistě by byl chtěl zpátky peníze. Takto si však řekl, že dostane zpět vše, co vložil do svého žáka. Uvědomíme-li si, s jakou láskou vzpomíná Bedřich Smetana na svého prvního učitele Antonína Chmelíka, či Josef Suk na venkovského kapelníka Plachého, pak nám vystoupí temná postava učitele Jedličky v celé své obludnosti. Jára Cimrman líčí poslední hodinu u učitele Jedličky takto:

„Nyní umíš hrát jako obstojný amatér,“ řekl mi učitel. „Chceš-li být však virtuosem – a to ty jistě chceš – musíš vše, co jsi dosud hrál smyčcem před kobylkou, hráti za kobylkou. Přeji ti mnoho zdaru.“ Já, důvěřuje každému jeho slovu, jsem za odcházejícím učitelem dojatě volal: „Děkuji mnohokráte, pane učiteli!“ A sotva Jedličkovy kroky dozněly, zkusil jsem první tahy po způsobu virtuosů. Bylo to žalostné. Vše, co jsem se dosud naučil, to vše náhle nebylo k ničemu. Struny vydávaly pištivé tóny, na něž práce levé ruky neměla nejmenšího vlivu. Jiné dítě by jistě mrštilo housličkami o podlahu, a snad by je i rozdupalo. Já však byl houževnatý. Celá léta jsem vytrvale naslouchal skřípotu svého nástroje, nedbaje nadávek, kterými mě častoval můj nehudební otec. Tolik svědectví samotného Cimrmana. Semeno zaseté bezcitným učitelem Jedličkou, tímto houslistou třetího nálevu, připravilo svět o druhého českého Kubelíka. Jeho lest prohlédl Cimrman až ve svých dvaceti pěti letech, kdy jako asistent katedry fyziky na univerzitě v Heidelberku pochopil, že kobylka rozděluje strunu na dvě vzájemně nezávislá pružná prostředí. Začínat dráhu houslového virtuosa bylo již pozdě. A tak po sobě v říši hudby zanechal Cimrman stopy jen na poli kompozice, hudební výuky a teorie.

Kam se poděla třetí věta?

Dr. Zdeněk Svěrák

A tím již přicházíme k dalšímu tématu, totiž k Cimrmanově tvorbě symfonické. – V roce 1892 seznámil se Cimrman s kovářem Wolfgangem Jirsou, a hned jak ho uviděl, rozhodl se, že o něm napíše programní symfonii. Popišme si tuto skladbu a přehrajme si některé zvlášť zajímavé motivy. (Prof. Vondruška usedne ke klavíru.) Skladba je trojvětá. Otevírá ji majestátní téma ohně. Rytmické furioso měchù, zvonící kovadliny a sršících jisker přechází zvolna v plastický popis kovárny a jejího okolí. Kovárna je malé, sešlé stavení s kamennou podezdívkou, vyjádřenou durovým akordem žesťových nástrojù. (Prof. Vondruška zahraje durový akord.) Má vysoký cihlový komín. Ten hraje fagot. Dřevník je vzdálen od kovárny 20 krokù. (Klavírista zahraje postupně 18 tónů.) Ještě dva, prosím! (Vondruška tedy dva dodá.) Kolem dřevníku se vine pěšina do vsi, vzdálené asi 1,5 km. (Vondruška odmítá motiv pěšiny zahrát s ohledem na čas.) Z časových důvodů vynecháme. Široko daleko není les. Tady se veškerá dřeva v orchestru na 16 taktů odmlčí. Dřevo získává kovář Jirsa od souseda Sluky, který mu je vozí jednou týdně, vždy v pondělí. (Profesor zahraje motiv pondělí, ale vzápětí se opraví, neboť zahrál omylem úterý; oba motivy jsou si velice podobné.) Téma je ukončeno mohutnou kódou. (Vondruška zahraje chabou a nevýraznou kódu.) Druhá věta je lahodným, zpěvným popisem kovářovy rodiny. Je to především starší syn Jakub, který bydlí v kovárně jen o nedělích, neboť bydlí v okresním městě, kde studuje na gymnáziu ve druhém ročníku. (Profesor zahraje sekundu.) Učí se dobře, jen v počtech trochu pokulhává. (Zahraje synkopy.) Mladší synek Hans se bude od příštího podzimu učit klempířem – plechy. Tklivé andante ho zasti huje v malinách. Kovářova žena Betty, drobná světlovláska, čeká další dítě – buben. Dědeček s babičkou tráví většinu času na hřbitově. Babička někdy o půlnoci rodinu navštěvuje. Třetí věta symfonické básně je pozoruhodná tím, že se nedochovala. O jejím osudu existují rozporné verze. Norský badatel Skansen ve své knize „Kam se poděla třetí věta?“ soudí, že skladba je dvouvětá a třetí větu vůbec nemá. Naproti tomu náš český hudební znalec dr. Emil Frei, správce zámku Březnice, upozorňuje na dopis, který Cimrman za svého pobytu na Březnici dostal od skladatele Fibicha: „Váš kovář Jirsa mě docela upoutal. Je to svěží, dovedně napsaná věc – až na třetí větu, která je vysloveně špatná. Proto vám ji ani neposílám zpět.“ Dr. Frei upozorňuje, že dopis byl psán roku 1894, což je shodou okolností rok, kdy Fibich, pracující jinak pomalu a těžce, uvádí hned dvě hudební díla – operu Bouři a selanku V podvečer. Dr. Frei se domnívá, že „ztracená“ třetí věta Cimrmanovy symfonické básně je buď předehrou k Bouři, anebo druhým tématem zmíněné selanky, melodii známou pod názvem Poem. Jde-li o předehru k Bouři, znamená to, že se ve třetí větě kovář Jirsa z kovárny vystěhoval… (profesor zahraje motiv z Fibichovy Bouře)… ano, typický špeditérmotiv… a přenechal ji svému švagrovi, a to za směšně nízkou cenu – laškovné smyky kontrabasu na prázdných strunách. Jde-li o Poem, Jirsa naopak kovárnu rozšířil přístavbou nového hospodářského křídla (profesor zahraje motiv z Poemu, který v půli přetrhne) a původní dřevěné části nahradil zděnými (dohraje přetržený motiv). Tolik tedy k programní symfonii „Kovář Jirsa“.

Vondruška: Jestli dovolíte, o Cimrmanově seznámení s kovářem Jirsou kolovala svého času oblíbená anekdota. Cimrman si vyšel jednou na odpolední procházku. A co čert nechtěl, v kamenitém terénu Jizerských hor se mu ulomil železný bodec jeho vycházkové hole. Cimrman zašel do blízké kovárny a požádal kováře – a byl to právě náš kovář Jirsa – aby mu hůl spravil. Kovář se na hůl podíval a řekl větu, kterou si Cimrman okamžitě zapsal do svého zápisníku. Jirsa mu tehdy řekl:

„To jste divný chodec,
když vám chybí bodec!“

Rozumíte? (Obrátí se k sousedovi po pravici.) Tak, jak mě tu slyšíte:

„To jste divný chodec, když vám chybí bodec!“ (Sám se tomu směje nejvíc. Soused je na rozpacích stejně jako ostatní vědci.)

Svěrák: Skončil jste, pane kolego?

Vondruška: Ano. Ovšem takových příhod bych mohl vyprávět celou řadu.

Svěrák: Ne, já myslím, že pro ilustraci to bylo ažaž. Další kapitolu – totiž kapitolu o Cimrmanově činnosti hudební pedagogické – otevře odborný asistent Petr Brukner.

Na Kreibichově hudební škole

Petr Brukner:

K činnosti na hudební škole dostal se Cimrman díky svému přechodnému zaměstnání v inzertní kanceláři Neumann und Altmann - šlo mimochodem o jeho nejkratší zaměstnanecký poměr vůbec: trval přesně 40 minut. Cimrman nastoupil do inzertní kanceláře ráno po velikonočních svátcích. Obešel své nové kolegy a s každým se srdečně přivítal. Když mu šéf vysvětlil, jak se třídí dopisy do inzertních rubrik, otevřel Cimrman první obálku. Po přečtení textu jeho zaměstnanecký poměr u fy Neumann und Altmann skončil. Podaný inzerát hledal totiž zkušeného hudebního pedagoga, který by vedl vyhlášenou Kreibichovu hudební školu poté, co profesor Leo Kreibich zemřel. Cimrman obešel své bývalé kolegy a s každým se srdečně rozloučil.

Počáteční nedůvěru, s níž ho paní Kreibichová přijala, Cimrman záhy rozptýlil. Prošel všemi učebnami a přesvědčil ji, že není nástroje, na který by nedovedl zahrát. A když jí během rozhovoru promazal žaluzie, spravil mlýnek na kávu, profoukl okarínu a natřel dveře, poznala, že má před sebou člověka, kterého hledala.

Cimrman se projevil nejen jako znamenitý pedagog, ale i jako šetrný hospodář. Měl například stáj s valstním chovem smyčcových žíní. Sám si i pěstoval houslové struny. Jendou z prvních investic bylo zakoupení čtyř ovcí: g-ovce z Bavor, rumunské d-ovce, a-ovce karpatského chovu a štíhlé gazelí e-ovce z Turčianského Sv. Martina.

Mezi majitelkou hudebního ústavu a jejím zaměstnancem vyvinulo se časem něžné pouto. Paní Róza byla Cimrmanovi inspirací k milostným písním, které se svým pojetím odlišují od veškeré tvorby tohoto druhu před Cimrmanem i po něm. Zatímco tradiční milostná píseň milovanou bytost chválí, Cimrmanovy milostné písně milenku kritizují.

„Pochválit někoho není žádný kumšt,“ píše Cimrman. „Horší je, máme-li k partnerovi kritické výhrady. To už málokdo dokáže povědět tak, aby se milovaná bytost nezhroutila. A zde je právě příležitost pro umělce.“

Milostné písně určené pro paní Rózu nazval Cimrman (snad pod vlivem svého oblíbeného autora Jindřich Šimona Baara) pěkně znějícím titulem „Pro vdovičku“. Uveďme aspoň ty nejzdařilejší:

DVOJICE

Dvě paže bílé,
jak je to milé.
Dvě oči modré,
i to je dobré.
Ani dvé uší
krásu neruší.
Tvých ňader párek
milenci dárek.
Dvě tvé brady to je jiné,
lépe když se nepaří.
Když se brada k bradě vine,
pak se lásce nedaří.

KRÁSA BEZ ZÁVOJE

Když jde má milá po ulici,
ať ráno je či poledne,
k oknům se hrnou nájemníci,
každý se za ní ohlédne.
Muži si mlsně kroutí vousy,
volají v duchu „Hahou!“
V představě vilné ruce mnou si,
tuhle tak vidět nahou!
Kdyby jen věděli, jaká jsi kostnatá,
hned by nám přestali bušiti na vrata.

VZÁCNÝ KÁMEN

Proč máš, milá, na svém líčku
ochlupenou bradavičku?
Je to tvá piha na kráse.
Že odstraniti nedá se?
Dám ti k svátku vzácný kámen,
s výrůstkem hned bude amen.
Líčko tvé bude bezvadné,
bradavka zčerná a odpadne.
Jak ty jsi, jak ty jsi
účinný, lápisi!

Povězme si nyní o Cimrmanově hudebně pedagogickém působení na Kreibichově škole ve Vídni. Cimrman si tu vypracoval řadu cenných pedagogických zásad. První zásadou praktické organizace výuky bylo u Cimrmana tzv. překrývání hodin. Každý žák byl povinen dostavit se na lekci půl hodiny předem. To mělo svůj význam.

„Umožňuje tím žákům, aby si před hodinou odpočali. Neměli by ovšem vysloveně zahálet. U mne se nějaká ta práce vždy najde: umyjí nádobí, utřou prach, přinesou uhlí, vynesou popel, vyčistí boty a očistí kontakty Van der Postova generátoru.“

Uvedená zásada měla také vliv na to, v kterou denní dobu žákovi hodinu přidělit. Podle Cimrmana bylo by jistě chybou zvát žáka zručného v mytí nádobí jindy než po obědě. A tak žáci topiči chodili brzy ráno, po nich utěrači prachu a k večeru popeláři. Čističi kontaktů Van der Postova generátoru mohli přijít kdykoli, a byli tedy pohyblivou složkou rozvrhu.

Dále si Cimrman ve své škole jasně odpověděl na otázku, zda používat tělesných trestů. Pokušení vztáhnout na žáku ruku je, jak známo, největší při hodinách houslové hry, kdy učiteli ztěžuje sebeovládání smyčec. Cimrman spočítal, kolik bylo zlomeno smyčců ve známé Tittelbachově hudební škole za jediný rok: 67 houslových a 4 kontrabasové. A tak Cimrman k učitelům hudby volá: „Kolegové, smyčec není bicí nástroj!“

Sám tuto zásadu důsledně dodržuje a v prvním roce výuky jeho žáci nedostanou smyčec vůbec do ruky. Málokdo ví, že tuto zásadu velice ocenil Cimrmanův přítel, senzitivní Petr Iljič Čajkovský, a že věnoval při své první návštěvě Vídně žákům druhého ročníku třetí větu své slavné 4. symfonie f-moll, která je téměř celá psána v pizzicatu.

Teprve ve druhém roce výuky, kdy žák už hru ovládá natolik, že ho není třeba bít, odemyká Cimrman slavnostně trezor a vydává žákům smyčce.

Cimrmanovi bylo často vytýkáno, že se při vyučovacích hodinách věnoval jiné práci, jako jsou zkoušky různých motorů, kovářské práce, práce s cirkulární pilou a podobně. Vídeňský cimrmanolog profesor Fiedler z toho vysoudil, že Cimrman je objevitelem tzv. konkrétní hudby. Uvádí dokonce i jednu rozkošnou podrobnost: k polkám prý spouštěl Cimrman motor dvoutaktní, kdežto k tangu startoval čtyřtakt.

Ale důvod, proč se tak Cimrman při hodinách choval, byl jiný. I to byla totiž součást jeho pedagogického systému. Cimrman tak připravoval své žáky na účinkování ve velkých hudebních tělesech, kde se hudebník sám neslyší. Jeho odchovanci také získali značný věhlas. Za zmínku stojí příhoda, kterou jsem našel v nedávno vyšlých vzpomínkách dirigenta Drážďanské filharmonie Oscara Umlaufa.

„Studovali jsme Beethovenovu Symfonii č. 2, D dur. Pozoroval jsem, že se mi jeden flétnista s orchestrem rozchází. S údivem jsem zjistil, že hraje jinou skladbu. Shodou okolností se mu na pult připletla - sice také Symfonie č. 2, D dur, jenže od Johannesa Brahmse. Pozoruhodné bylo, že ji hrál naprosto přesně, aniž ho orchestr sebeméně rušil. Skončili jsme první větu - Beethovenova je poněkud kratší. Flétnista dohrál svůj part až za hodnou chvíli. Všichni nechápavě poslouchali a čekali, co tomu řeknu. Neřekl jsem nic. Pouze jsem flétnistovi podal správný part. Byl to typický představitel Cimrmanovy Zirkularschule.“

Kabina pro začínající houslisty

Prof. Pavel Vondruška

Nejprve si ukážeme takový zajímavý nákres.

(Rozvine schematický náčrt kabiny bez podrobností.)

Co to je, přátelé? Patrně nevíte. Však je to také objev teprve rok starý. Loni na podzim byl rakouský cimrmanolog prof. Fiedler upozorněn stavebním inženýrem Karlem Wittnerem na záhadné zařízení, které objevil při demolici starého domu na jižním okraji Vídně. Jednalo se o rozměrnou skříň vážící 12 q. Namátkový vrt do stěny skříně odhalil, že její plášť je vyplněn pískem a africkou trávou. Dveře s trezorovým pákovým uzávěrem zvenčí sváděly k domněnce, že se jedná o nedobytnou pokladnu, jenže dřevěnou, že? Protože zařízení bylo opatřeno výrobním štítkem s nápisem J. Cimrman – 1893, požádal inženýr Wittner o pomoc vídeňského cimrmanologa. Prof. Fiedler došel k názoru, že kabina je klozetem a že původně stála obráceně (otočí schéma vzhůru nohama), tj. stropním otvorem dolů směrem k odpadové rouře. Teprve později jednoznačně určil skříň jako telefonní budku. (Vrátí schéma do původní polohy.) Profesoru Fiedlerovi přitom vůbec nevadilo, že uživatel této „telefonní budky“ by mohl být náhodným kolemjdoucím kdykoli v kabině zavřen a nemohl by se bez cizí pomoci dostat ven, protože uvnitř žádná klika není. A k čemu má telefonní budka takovou rouru? Patrně aby mohl zamčený volat o pomoc! (Sám se své poznámce osaměle směje.) Abychom zkrátka zabránili vršení dalších nesmyslů, rozjeli jsme se do Vídně. Jakmile jsme v rakouském poštovním muzeu kabinu spatřili, okamžitě jsme ji dali převézt z poštovního muzea do muzea hudby. Věděli jsme totiž hned, oč se jedná. Přečteme si předmluvu k prvnímu sešitu Cimrmanovy houslové školy: „Hra houslová ve svých počátcích je obtížná nejen pro žáka samotného, nýbrž i pro jeho okolí. Prostou metodou statistickou jsem zjistil, že rodiče (pěstouni), kteří dali dítě učiti hře houslové, umírají v průměru o tři léta dříve než rodiče (pěstouni), ktečí svým dětem hudební vzdělání vůbec neposkytli. Nepříznivé účinky prvních začátečnických smyků na nervový organismus rodičů (pěstounů) dají se však odstranit. Za částku pouhých dvaceti zlatých lze ode mne obdržeti novinku mnou patentovanou, která nepříznivé účinky hry houslové na okolí zcela vyloučí. Jedná se o mou kabinu pro začínající houslisty.“ A nyní si rozvineme druhé schéma. Popišme si toto Cimrmanovo zařízení: Žák vstoupil s nástrojem do kabiny. Rodič za ním zavřel dveře a dal pákový uzávěr do polohy zavřeno. Zároveň vypínačem (6a) rozsvítil žárovku (6). Žák si dal na pultík (5) noty a mohl cvičit. Stěnami izolovanými pískem a africkou trávou (10) nepronikl ven 29 žádný zvuk. Ten byl odváděn zvukovodem (9) do světlíku. Zvukovod sloužil současně jako vzduchovod a chránil žáka před udušením. Síto (2) zabraňovalo vnikání hmyzu do kabiny. Chtěl-li se rodič přesvědčit, jak dítě cvičí, vytáhl z trychtýřovitého sluchátka tlumicí zátku (8a) a přiložil hadičku kontrolního poslechu (8) k uchu (13). Jestliže dítě naopak potřebovalo cokoli zvenčí, použilo tlačítko (1), které ovládalo elektrický zvonek (4) na vnější straně kabiny. Jestliže se rodič domníval, že dítě lekci z nového notového sešitu již zvládlo, zhasnul vypínačem (6a) světlo (6), a žák musel hrát zpaměti. Abyste měli správnou představu, jak Cimrmanův patent fungoval, profesor Ladislav Smoljak ve vídeňském muzeu hudby vstoupil do kabiny s houslemi a my jsme si jeho hru natočili jednak při otevřených a jednak při zavřených dveřích. Poslechněte si nejprve nahrávku při dveřích otevřených: (Začátečnická hra na housle – z magnetofonového záznamu.) A nyní při dveřích zavřených: (Ticho – z magnetofonového záznamu.) Dokonalé těsnění, že!? Cimrmanovy kabiny pro začínající houslisty upadly na čas v zapomenutí… (ke zvukaři) děkuji, už to můžete stáhnout… v zapomenutí, když byla jejich výroba v roce 1914 zastavena v důsledku přerušení obchodních styků s Afrikou a z toho vyplývajícího katastrofálního nedostatku africké trávy pro zvukovou izolaci stěn. Novinkou je nejen vylehčená konstrukce z polystyrénu, ale i tzv. Vondruškovo kukátko (11) pro optickou kontrolu hrajícího žáka. 30

Dr. Zdeněk Svěrák:

Cimrmanovi žáci si v posledním ročníku troufli i na útvar tak náročný, jakým je opera. V r.1895 nastudoval Cimrman s absolventy vlastní jednoaktovou operu „V chaloupky stínu“. Je veliká škoda, že se z tohoto úsměvného dílka zachovalo jen libreto. Hudební part se nám dodnes nepodařilo nalézt. Až na jediný střípek. Za poslední slova libreta si Cimrman načrtl pět notových linek a do nich vepsal závěrečný akord. (Akord z magnetofonového záznamu.) To byl on. I když nebývá zvykem inscenovat operu bez hudby, domníváme se, že kvalita Cimrmanova libreta nás k tomu opravňuje.

Osud mamutí opery „Panama“

Prof. Miloň čepelka

Pohnutkou k záměru zkomponovat mohutné operní dílo Panama byl příklad slavného italského komponisty G. Verdiho, který k slavnostnímu otevření Suezského průplavu složil operu Aida. Na rozdíl od Verdiho nechtěl být Cimrman pouze autorem zahajovací opery, nýbrž i autorem Panamského průplavu samotného. Francouzskému inženýru Lessepsovi, který v letech 1879-88 začal již průplav budovat, byla vládou Spojených států další práce znemožněna. Cimrman počítal s tím, že vedení prací po Lessepsovi převezme. Měl totiž ve Spojených státech několik vlivných známých, kteří se mu v dopisech zmiňovali, že se na ně může kdykoli obrátit, kdyby cokoli potřeboval. Byl to například George Kulikowski, vyhlášený washingtonský cukrář, nebo Jim Hronek, podnikavý obchodní cestující s pánskými vestami obchodního domu Westinghouse. Proto se Cimrman rozhodl napsat inženýru Lessepsovi dopis.

„Milý pane inženýre,“ píše, „laiky ponechme v iluzi, že stavba průplavu vyžaduje geniální mozek. My oba přece víme, že nejde o víc než o veliký rigol, jehož praktickou projekční stránku obstarají dva inženýři s dostatečným množstvím kolíků a s patřičně dlouhou šňůrou. Na tuto práci jsem již domluven s ing. Stárkem a ing. Mikotou. Oba jsou zdatnými chodci a ing. Mikota, známý průkopník skautingu, je navíc schopen udělat si kolík v přírodě svépomocí. Oba pánové se již domluvili, kdo na které straně bude kolíkovat, a trénují práci mezi Prahou a Hradcem Králové, jejichž vzdálenost šíři Panamské úžiny zhruba odpovídá. Tím je projekt průplavu v podstatě hotov. Opravdovou technickou invenci vyžadují problémy sekundární: ubytování, doprava, strava, hygiena a nářadí tří set tisíc kopáčů, s nimiž pro Panamu počítám. Nářadí jsem rozvrhl takto:

1) 100 000 trakařů

2) 100 000 lopat

3) 100 000 krumpáčů (4 rezervní)

Hlavním problémem bude hygiena. Tak veliké množství kopáčů ponecháno po hygienické stránce bez usměrnění je schopno zdevastovati denně 4 ha krajiny. Proto budou vlevo i vpravo vytyčeny pásy v šíři 50 m (tzv. Fekalzonen), jejichž zaoráním vzniknou po obou stranách průplavu okrasné květinové pásy (tzv. Blumenzonen). Tolik tedy pro Vaši informaci. Sám bych Vás prosil, zda byste mi nemohl podat zprávu o tom, kam až jste se s výkopem dostal a jak hluboko jste šel. Velmi by mi to usnadnilo kalkulaci a inženýrům Stárkovi a Mikotovi bych mohl přesně říci, kde mají vystoupit. Končím s pozdravem: Ostatní si řeknem, až tu šíji přetnem! Váš J. Cimrman.“ Pokud jde o operní zpracování Panamského průplavu, všimněme si aspoň poslední, dramaticky vypjaté scény:

Stavba průplavu je před dokončením. Mexický kopáč Fernandéz Baraba, předák první pracovní čety, naposledy máchne krumpáčem a vody dvou oceánů se s mohutným zašuměním spojí. Jásot desetitisíců pracujících se nese nad kanálem. Jen tak na okraj: Tato scéna měla být nejmasovějším výjevem v dějinách opery vůbec. Mělo v ní vystoupit sedm tisíc statistů, nejpilnějších kopáčů. Cimrman počítal, že příslib účinkování v opeře pozvedne pracovní morálku, zejména u líných italských čet. Projekt Panamského průplavu zaslal Cimrman do Washingtonu a netrpělivě očekával odpověï. Kancelář Bílého domu mu však plány a dokumentaci vrátila s poukazem na to, že práce na průplavu byly už svěřeny americkému inženýru G. W. Goethalsovi. Cimrman americké vládě obratem vysvětluje, že kromě projektu průplavu zpracoval i slavnostní operu k jeho otevření a že je nemožné nahradit ústředního hrdinu opery stavitele Cimrmana stavitelem jiným. Dokládá to mj. i ukázkami z libreta, např. srovnáním rýmů z 1. dějství opery. Původní Cimrmanova verze zněla:

„Kanál velký na mysli ti tane?
Vyslov se jasně, Cimrmane!“
A verze navrhovaná americkou vládou:
„Kanál velký na mysli ti tane?
Vyslov se jasně, Goethalsi!“

Ačkoli každému musí být zřejmé, že změna osoby stavitele by znamenala úplnou destrukci rýmové složky díla, zůstávají americké úřady k Cimrmanovým vývodům hluché. Marně chodí cukrář Kulikowski do Bílého domu s indiány. Panamský průplav dokončuje Goethals. Avšak Cimrman uštědřuje vládě USA morální políček. Na sjezdu abiturientů vídeňské reálky prohlašuje, že souhlas k veřejnému provozování opery Panama nikdy nedá. A svůj slib dodržel.

V chaloupky stínu

Libreto opery

(Na jevišti sedí sousedé s fajfkami a staročeskými čepicemi. Vejde Jíra, rovněž s fajfkou a čepicí. Na zádech má nůši.)

1. soused:

Hej hola, sousede!
Hej hola! Hola! Hola! Hola!
Hej hola, sousede!
Hej hola. Hej hola. Hej hola.

Jíra:

Zdá se, že mě někdo volá?
Kdo to může být?
Kdo mě tady ruší
a nedá mi klid,
když jdu domů s nůší?
Kdo to může být?
Není to snad pěnkavice?

Sousedé:

Chacha, chacha, chacha!

Jíra:

Nebo zvonek ze zvonice?

Sousedé:

Chacha, chacha, chacha!

Jíra:

Raději se rozhlédnu,
olem sebe pohlédnu.

Sousedé:

Raději se rozhlédne,
kolem sebe, kolem sebe, kolem sebe pohlédne.

Jíra (rozhlédne se a spatří sousedy):

To jsem se lek a zastyděl,
že jsem vás hnedle neviděl.
Já se tu plahočím, žízní snad zhynu,
vy si tu sedíte v chaloupky stínu.

1. soused:

V chaloupky stínu dobře

2. soused:

dobře

3. soused:

dobře

4. soused:

dobře

1. soused:

dobře

2. soused:

dobře

3. soused:

dobře

4. soused:

dobře

1. soused:

dobře

2. soused:

dobře

3. soused:

dobře

4. soused:

dobře

1. soused:

nám.

2. soused:

Pověz, Jíro, kde jsi byl,
jak jsi tam po, po, po,
popo, popo, popo, pořídil?

Jíra:

Byl jsem ve městě
porozhlédnout se po nějaké nevěstě.

Sousedé:

Hleďme ho!

Jíra:

Vyšel jsem hned za rozbřesku.

Sousedé:

Hleďme ho!

Jíra:

Zvolil jsem si mezi poli stezku.

Sousedé:

Hleďme ho!

Jíra:

Aj, kroky!
Ne, to vzletěl skřivánek.
A zpívá, jásá, až to v srdci hraje.
Hlásej, ptáčku, hlásej, hlásej dobrý den…

Sousedé:

Dobrý den, dobrý den…

Jíra:

Aj, dobrý den.

Z trávy kvítek raný vstal,
jitra záři políben, aj, políben.
Jásej, zpívej, jásej, skřivánku,
pozdrav růže červánků,
jásej, zpívej, jásej, zpívej, jásej, jásej!

3. soused:

Tož nevěstu jsi hledal, povídáš,
Pak nám tedy pověz, kde ji máš.

Jíra:

Chodil jsem po náměstí,
neměl jsem žádné štěstí.
Ženských tam bylo jako v úle včel,
tu, co jsem hledal, jsem však nenašel.

4. soused:

Jaká by byla dle tvého gusta?
Maličká, dlouhá, tenká či tlustá?
Jíra: Hledal jsem nevěstu s holou zadnicí,
která by nezhrdla chudou světnicí.

2. soused:

Pověz, Jíro, na mou duši,
proč jsi hledal ženu s nůší?

Jíra:

V nůši mám, sousedé, deku na přikrytí,
abych ji nevedl s nahou řití.

1. soused:

Ženy se ti zachtělo, Jíro?
K čemu, k čemu, k čemu? Není ti lépe samotnému?

Jíra:

Domek by mi vysmýčila,
domek by mi vysmýčila,
domek by mi vysmýčila,
ženuška ta moje milá.

Sousedé:

Což bys to sám nesvedl?

Jíra:

Vysmýčiti, vysmýčiti,
s tím si umím poraditi.
Zamésti a vynést smetí,
kdo by mi však rodit děti?

2. soused:

Pravdu máš!

Sousedé:

On pravdu má!

2. soused:

Pravdu máš!

Sousedé:

On pravdu má!

2. soused:

Pravdu máš!

Sousedé:

On pravdu má!

2. soused:

Děti jak známo vznikají,
když se dva mají rádi.
Smysl pro pořádek však nemají,
vysmýčený domek ti zase zaneřádí.

Jíra:

Pravdu máš!

2. soused:

Já pravdu mám!

(Sousedé vstanou a postaví se – sepjaté dlaně na prsou – do řady.)

1. soused (pětiverší několikrát opakuje):

Rozmysli si, Jíro, rozmysli,
na své štěstí dobře pomysli.
Ty v domečku máš svatý klid,
můžeš chodit do hospody,
karty mastit, pivo pít.

(Ve chvíli, kdy 1. soused recituje 3. verš podruhé, přidá se s recitacícelého pětiverší 2. soused. Hned na to stejným způsobem 3.,pak i 4. soused. Nakonec i Jíra. Text je tedy u každého z recitujících kánonicky posunut, a vznikne tak pozoruhodný zmatek.)

Jíra:

Rozmyslím si, chlapci, rozmyslím,
na své štěstí dobře pomyslím.
Já v domečku mám svatý klid,
budu chodit do hospody,
karty mastit, pivo pít.

Sousedé:

Ejchuchu!

(Závěrečný akord z magnetofonového záznamu.)