Lijavec

Autoři: Ladislav SMOLJAK / Zdeněk SVĚRÁK

Premiéra 22. 1. 1982 v DJC v Praze-Braníku

Přednášky:

• Úvod - Prof. Zdeněk Svěrák
• Herberk - Prof. Miloň Čepelka
• František Josef I.  - Prof. Zdeněk Svěrák
• Jára Cimrman ve starobinci - Doc. Jaroslav Weigel
• Vtipy a Jára Cimrman - Prof. Miloň Čepelka
• Vymýšlení vtipů - Prof. Zdeněk Svěrák
• Jára Cimrman ve vězení - Dr. ing. Jan Hraběta
• Bůh, herečka, elektrický valčík - Prof. Zdeněk Svěrák
• Frymburk - Dr. Petr Brukner
• Psychodrama - Prof. Zdeněk Svěrák 

Závěrečná beseda

Zdeněk Svěrák:

Dobrý večer vážení přátelé, já vás vítám na našem představení. Úvodem jenom takovou malou organizační změnu; my jsme se z technických důvodů rozhodli přehodit pořadí jednotlivých částí večera. Totiž my jsme vždycky nejprve sehráli hru Lijavec, pak byla přestávka a po ní následovala beseda - hodinová - o té hře. Jenomže zkušenost ukázala, že to nebylo šťastné řešení. Řada diváků nám o přestávce, nebo během besedy odcházela, takže my jsme se rozhodli, že to přehodíme. Takže dneska začneme tou besedou. Čili jestli někdo z vás má nějaký dotaz k té hře, kterou samozřejmě uvidíte, tak se nestyďte a klidně se zeptejte… My jsme tu od toho, abychom odpovídali… Času je dost, máme hodinu. Můžete se zeptat na cokoli co se týká té hry třeba jen vzdáleně…

Jak vidíte je tu řada odborníků na jednotlivé aspekty cimrmanovské problematiky. Abych vám tak přiblížil ten okruh problémů, o kterých jsme schopni s vámi diskutovat. Tak já bych vám třeba mohl odpovědět na všechny dotazy týkající se historického kontextu té hry Lijavec. To je doba těsně před první světovou válkou, jsou to vlastně poslední léta vlády Františka Josefa prvního. K tomu by myslím mohla být řada zajímavých dotazů. I odpovědí, samozřejmě.  

Tady nejblíže u mě sedí profesor Miloň Čepelka, který je odborníkem na anekdoty. Ne snad, že by je uměl vypravovat, ale je schopen podat takovou literárně-vědní analýzu tohoto jevu. A anekdota hraje právě v té hře velice významnou roli.

Vedle je potom docent Jaroslav Weigel, který zmapoval poslední léta Cimrmanova života. A to je právě období, kdy Cimrman tuto hru psal.

A když jsem už v tom představování, tak dále tam sedí inženýr Jan Hraběta - ten je znalec života ve věznicích. Tedy jenom teoretický odborník…a za Rakouska-Uherska samozřejmě.

No a úplně vpravo, to je náš dnešní host, zasloužilý mistr sportu Petr Pergner, který měl…

Cože?

Petr Brukner:  …že se nejmenuju Pergner! Já se jmenuju Brukner!

Zdeněk Svěrák:

Brukner! Á, promiňte. Brukner. Petr Brukner, který měl to štěstí, že nedávno navštívil osobně to místo, kde Cimrman na sklonku života žil a kde napsal tu hru Lijavec, takže by nám mohl říci, jak to tam dneska vypadá. Ale mistra sportu bych si nechal až na úplný závěr besedy, jako takový zlatý hřeb.  

Tak to je jen tak pro představu, jaký okruh otázek jsme schopni zodpovídat. Tak vy jste, pravda, trochu v nevýhodě, že jste tu hru ještě neviděli. Už teď vás ale jistě napadá řada otázek. Často se diváci ptají, já vám trochu pomohu,  „co je pravdy na tom, že v té hře prší?“ Je to pravda, je tu opravdový déšť, ale prší jen do první řady. Nebo vám prozradím, že ta hra se celá odehrává v herberku. Cimrman ji dokonce původně také nazval Herberk. A já myslím, že herberk je takové zvláštní slovo, že řada diváků třeba vůbec neví, co to takový herberk byl? (prof. Čepelka mu skočí do řeči)

Miloň Čepelka:  No tak to je konečně zajímavý dotaz.

Zdeněk Svěrák:  Já si taky myslím…

Miloň Čepelka:  …je vidět, že tazatel má takovou zdravou filologickou zvědavost…tak já to zodpovím, ne?

Zdeněk Svěrák:  On se nikdo neptal, ale…to nebudeme řešit.

Miloň Čepelka:

Tak náš čtyřdílný slovník naučný toto heslo neobsahuje, také Ota mlčí. Zato Trávníček, ten je hustší,… co se týká počtu hesel. Tak v Trávníčkovi najdeme sice stručné, ale zato myslím si, že postačující vysvětlení. Je tam psáno: „v původním významu znamená herberk útulek pro cestující tovaryše, v přeneseném významu znamená totéž slovo velký nepořádek.“ Vnucuje se teď jistě otázka proč máme pro pojem nepořádku stejné pojmenování jako pro pojem útulku. Já myslím, že na odpověď přijdete sami. Zkuste si představit takový herberk. Stavení, často jen dřevěné, někde při okraji prašné cesty o jedné místnosti, o něco menší než je tento sálek. Bez jakéhokoli sociálního zařízení. A v něm na podlaze, na slamnících, pod houněmi nebo jen tak pod kabáty čtyřicet …padesát… no někdy i sto deset vandrovníků. A teď si přátelé představte, že se všichni ti mládenci na noc zuli. A takový vandrovník… nesmíte si ho idealizovat, že jo. To nebylo jako třeba, já nevím, tady docent Weigel. Myslím, který se před představením oholil, umyl, zasypal, vzal si čistou košili, čisté ponožky. Takovým tovaryšům se o ponožkách ani nesnilo. Ti měli vážení přátelé onuce. Já nevím jestli víte dobře, co to taková onuce byla. Ono když vám řeknu, že to byly nastříhané proužky plátna, tak to ještě tak zle ještě nevypadá. Teď si představte, co se s takovým pruhem plátna stane, když je do něho zavinuta noha, která ujde za den desítky kilometrů… v prachu, blátu, vedru. Noha, která se pochopitelně potí…

Zdeněk Svěrák:

Pane profesore, jenom jestli už neodbíháte od otázky, kdybyste byl tak hodný. Já myslím, že ten herberk jste už vysvětlil dostatečně, abychom tu diskusi nerozbíhali příliš do šířky, myslím, že by to stačilo.

Miloň Čepelka: No né, ono to tam visí.

Zdeněk Svěrák: Já vím, no.

Miloň Čepelka: Přes noc.

Zdeněk Svěrák: Ano. Děkuji…

Miloň Čepelka: A nevětrá se tam…

Zdeněk Svěrák: Děkuji…

Miloň Čepelka: A to si ještě ty lidi musíte vynásobit dvěma, abyste dostal ten počet těch onucí, které tam visely.

Zdeněk Svěrák: Děkuji profesoru Čepelkovi. Diskuse…

Miloň Čepelka: Ono se to bagatelizuje, ta problematika toho vandru…

Zdeněk Svěrák: …myslím…

Miloň Čepelka: Já bych vás tam poslal, pane kolego.

Zdeněk Svěrák: Diskuse se nám…

Miloň Čepelka: Na jednu noc.

Zdeněk Svěrák: Eště bude?…

Miloň Čepelka: Viděl byste.

Zdeněk Svěrák: Diskuse se nám…

Miloň Čepelka: Ona by vás přešla chuť

Zdeněk Svěrák: …ale!

Miloň Čepelka: …na vandrování.

 Zdeněk Svěrák:

Teď snad. Diskuse se nám rozproudila. Jsou ještě nějaké takové pěkné dotazy? Přátelé, já jsem během referátu profesora Čepelky přišel na takový nápad. Totiž když jsme to původně hráli obráceně, čili nejdříve jsme hráli hru a potom byla beseda, tak diváci měli možnost posílat nám o přestávce dotazy písemné. Já jsem si schoval několik takových dobrých dotazů, které myslím pokrývají tu problematiku. Takže, než vás napadne nějaký dotaz vlastní, tak bych se o ně opřel. Tak pro sebe jsem si vybral dotaz „Jak dlouho vládl císař František Josef první?“ Tak…

Miloň Čepelka:   Příště byste už herberku ani nepáchl.

Zdeněk Svěrák:

Tak to není tak triviální myšlenka, jak se na první pohled zdá. Císař František Josef I. nastoupil totiž na trůn v roce 1848. To je velice významný rok, to je rok, kdy Evropou otřásají revoluce. Francie, Německo, Uhry ba i Čechy. A vládl až do roku 1916, kdy zemřel, aniž se dozvěděl, jak dopadla první světová válka, kterou vlastně sám zahájil. Čili vládl bez dvou roků sedmdesát let. Víte, ono když si to v té učebnici dějepisu přečteme 1848 - 1916, tak člověku to tak prošumí hlavou, aniž si uvědomí jak obrovská časová plocha vlády jediného člověka je tím pokryta.

Já jsem si pro vás tady připravil takový myslím přesvědčivý a názorný příklad. Tak představte si šestiletého chlapce, který jde v roce 1848 v osm hodin ráno do školy. Tak on jde s tou brašničkou, přeleze dvě tři barikády, potká toho Friče, Márinku, Špínu a teď přijde do školy, posadí se do škamny a vedle školní tabule vidí obraz císaře Františka Josefa prvního. No a teď si představte, že uplyne 14 let. Chlapec dospěje, je mu dvacet let - že, připočteme mu těch čtrnáct, ožení se, má syna, ten jde po šesti letech zase do školy, čili jsme o dvacet let dál, píše se rok 1868 - to už jsou ty barikády samozřejmě uklizeny. A tento chlapec zase přijde do školy, posadí se do škamny a vedle tabule zase vidí obraz císaře Františka Josefa prvního. No a teď se historie opakuje - chlapec dospěje, zase mu připočteme 14 let, má syna, ten jde zase po šesti letech do školy, píše se rok 1888. Ten chlapec přijde do školy, koho nevidí? Císaře Františka Josefa prvního. A máme tu zase jeho syna, čili dalších dvacet let. Píše se rok 1908. A vedle školní tabule stále pevně visí ten nesmrtelný František Josef první. Čili to už máte, přátelé, čtvrtou generaci, která má vedle školní tabule stále stejný obrázek.

Jen si to srovnejte s námi, jak my jsme to měli za těch sedmdesát let pestré. Čili teď už víte, co to je sedmdesát let vlády jediného člověka. Tohle právě velice hezky vystihl Cimrman ve hře, která se vám tak líbila,…která se vám bude tak líbit. Cimrman cítí tu oboustrannou únavu toho panovníka na straně jedné a těch jeho národů na straně druhé. On tušil, že stačí jeden jediný silnější otřes a monarchie se pak rozpadne. Samozřejmě to tušení bylo umělecké, on nemohl vědět, že tím otřesem bude první světová válka. On ho ve hře symbolizuje přírodním živlem, v našem případě dlouhotrvajícím silným deštěm, nebo-li lijavcem. Který to mocnářství rozmočí. Proto se ta hra také jmenuje Lijavec.

Tak to by bylo k tomu vašemu dotazu…k tomu dotazu. No a teď tu mám dotaz jako šitý pro docenta Weigela - „Jak se Jára Cimrman dostal do starobince?“

Jaroslav Weigel:

Ano, to je dotaz, který se úzce týká naší hry. V roce 1912 opouští Cimrman své Liptákovské útočiště a vydává se na cestu do Traunu u Linze. Toto nevelké městečko vynikalo v Rakousku pouze ve dvou směrech. Byla tu největší továrna na dynamit a také největší sirotčinec. Cimrman byl vedením tohoto sociálního ústavu požádán, aby aplikoval své proslulé pedagogické názory na sirotky. Náhoda tomu chtěla, že se Cimrman do Traunu nikdy nedostal. Ve vlaku se totiž seznámil s profesorem Sainerem, který se právě vracel z vědecké cesty po Asii, kde studoval problém dlouhověkosti. Profesor Sainer pojal k Cimrmanovi od první chvíle takovou náklonnost, že mu neváhal sdělit ani ty nejintimnější zážitky. Když se ujistil, že mu ostatní cestující v kupé nevěnují pozornost, nenápadně se k Cimrmanovi naklonil a téměř se dotýkaje ústy jeho tváře, důvěrně mu sdělil, že si ze své výpravy přiváží pravou, v Evropě zatím ještě neznámou, asijskou chřipku. Cimrman se vyptal na inkubační dobu a rozhodl se, že chřipku, kterou za devět dní dostane, nepoveze do sirotčince, ale že ji odstůně společně s profesorem Sainerem. A tak se octl v pošumavském městečku Frymburk, kde Sainer působil jako ředitel starobince. Dostal se tedy do prostředí stojícího na opačném pólu jeho původního pedagogického zájmu. Ale záhy zjistil, že problematika starobince a sirotčince se v mnohém shodují. Jeho dotazníková anketa, připravená původně pro sirotčinec, to také potvrdila. Ukázalo se například, že všichni chovanci ústavu pro přestárlé jsou v současné době bez výjimky sirotky; z četby, že mají nejraději pohádky, a přednost dávají knížkám obrázkovým; nejoblíbenějším jídlem je krupicová kaše; nejoblíbenější hrou kuličky; nemají přesnou představu o tom, čím by chtěli v životě být. Výsledky této dotazníkové ankety Cimrmana tak zaujaly, že se rozhodl věnovat se této problematice hlouběji. Ve frymburském starobinci přednesl celý cyklus přednášek. Z nejúspěšnějších jmenujme přednášku Naše domovina - o pěstování tabáku po domácku. Dále sestavil publikaci Pleteme si, což byl slovníček pojmových dvojic, které člověk k stáru nejčastěji zaměňuje. Například kompost/kompot; faktura/fraktura; sadař/sadista; žebrák/točník apod. Nejnavštívenější byla přednáška Druhá míza a přednáška Po přechodu - jakési dopravní desatero pro chodce. Ze zdravovědných témat jmenujme práci Přestáváme být mužem a na ni navazující studii Co s volným časem.

Vážení přátelé, já bych se rád soustředil na Cimrmanovu stěžejní derontologickou práci nesoucí výmluvný titul Poslední profese. V ní Cimrman důkladně rozpracoval metodiku žebrání. Tak především vymezil už sám pojem žebráka. Odmítal uznat za žebráky ty, kteří při vymáhání milodarů hrají na nějaký hudební nástroj anebo kteří zpívají. Ty přeřadil jednoznačně mezi výdělečně činné hudebníky. Pravý točník podle Cimrmana získává obživu… prosím?

(rozruch a šeptání mezi ostatními členy výzkumného týmu kvůli slovu „točník“)

Zdeněk Svěrák  Pozor!: … Vy jste řek točník, místo žebrák

Jaroslav Weigel: Já?

Zdeněk Svěrák: No, že jo?

Jaroslav Weigel: Hm, jde to rychleji, než jsem čekal.

Pravý žebrák podle Cimrmana získává obživu výlučně tím, že vzbuzuje lítost. Někteří žebráci mají to štěstí, že je příroda obdařila takovým zjevem, že vzbuzují lítost bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Ti méně šťastní musí k dosažení úspěchu vynaložit jisté úsilí. Zvláštní kapitolu proto Cimrman věnoval otázce správného oblékání. Vyloučil zejména drahé kožešiny - jako jsou například norek, stříbrná liška, perzián apod. Mimořádnou důležitost však Cimrman přikládá žebrákově chůzi. Zavedl například kurzy šourání. A pokud jde o celkové chování, Cimrman klade důraz na takt, i když jistý stupeň drzosti připouští. Jinak by se žebrák těžko uplatnil, ale zároveň varuje: při žebrání zásadně nevyhrožujeme. To bychom se již dotýkali tenké hranice, kde končí žebrání a začíná loupež. K účinnému vyvolání lítosti patří podle Cimrmana i slovní projev. Každý žebrák by měl znát dva tři dojemné příběhy, které by mohl o sobě vyprávět. Několik takových příběhů pro potřeby žebráků Cimrman i napsal. Přečteme vám tři nejznámější. Poprosil bych pana inženýra Hrabětu.

Jan Hraběta:

Hrabě lidumil.

Byl jsem hrabě a vlastnil jsem veliké panství. Ale chudoba mých poddaných mě tak dojímala, že jsem jim chodil pomáhat robotovat na svých polích. Tím jsem zanedbal své vrchnostenské povinnosti. Brzy jsem se topil v dluzích a soused, také šlechtic, skoupil směnky a přivedl mě na buben. Víc než krejcar mi nedávejte, nechci se vrátit mezi tu bohatou pakáž.  

Jaroslav Weigel:

Druhá povídka je určena žebračkám.  

Jan Hraběta:

Umělkyně.

Milostpane, když se na mě dnes díváte, jistě byste neřekl, že jsem býval umělkyně. Jmenuji se Hermína Froditová a vystupoval jsem pod uměleckým jménem Herma Frodit. Celý život jsem se nemohl rozhodnout, mám-li se oženit či vdát. S léty ubývalo nápadníků i nápadnic. Umělecky se mi také přestalo dařit, až jsem skončila v panoptiku jako stará vodní panna.  

Jaroslav Weigel: Třetí žebrácká povídka je nejcennější. Ernest Hemingway ji označil za nejsmutnější příběh světové literatury.  

Jan Hraběta:

Přenošené dítě.

Jsem přenošené dítě, milostpaní. Když jsem se narodil, bylo mi dvanáct let. Od prsu mě matka nemohl odtrhnout - měl jsem již druhé zuby. Do první třídy mě přijali až když mě matka oholila. V šedesáti jsem šel do učení; v sedmdesáti poprvé do tanečních. Za první vydělané peníze jsem si koupil třetí zuby a žebráckou hůl. Krejcárkem nepohrdnu, rád bych si koupil urnu než je zdraží.  

Jaroslav Weigel:

Děkuji. Tak tolik z Cimrmanovy teoretické činnosti ve frymburském starobinci. Pokud jde o jeho další osudy v tomto ústavu, víme jen tolik, že poté, co profesor Sainer ve svých šedesáti letech zemřel, nedočkav se vydání své práce Žijme zdravě do sta let, ztratil Cimrman ve starobinci své výsadní postavení. Z prominentního hosta se rázem stává trpěný strávník, který je novému vedení na obtíž. Oslaben asijskou chřipkou nemůže starobinec opustit a musí snášet všechny ústrky. A nebylo jich málo. Průhledným zfalšováním voleb do samosprávy, nestává se předsedou, ačkoliv je v předvolební kampani miláčkem ženského křídla ústavu, ale tuto funkci pro sebe usurpuje jeho úhlavní nepřítel, tchán nového ředitele, Pejřil. Při maškarních šibřinkách bylo Cimrmanově náročné masce - pumpa v zimě - odepřeno prvenství a cenu si odnesl Pejřilův primitivní indián, všemi považovaný za mašlovačku.

Ani vedení kuchyně nevzalo vůbec v potaz jeho návrh zdravého jídelníčku a stereotypně předkládalo chovancům Pejřilovo oblíbené jídlo kubu, ačkoliv houby a kroupy, z nichž se tato jednotvárná strava skládala, způsobovaly většině strávníků úporné zácpy. Jak dlouho v pekle těchto poměrů Cimrman vydržel a zda vůbec ještě starobinec opustil, nevíme. Zůstává to však předmětem našich dalších výzkumů.

Děkuji Vám za pozornost.  

Miloň Čepelka:

Profesor Svěrák mi zde předal jeden dotaz: „Je pravda, že všechny anekdoty za Rakouska-Uherska, vymyslel Cimrman?“ No tak, tak to né. Cimrman je autorem celé řady anekdot, ovšem výlučné autorství všech anekdot mu připisovat nemůžeme. Anekdota je, jak známo, záležitost folklórní, je to součást lidové tvořivosti, podobně například jako národní píseň. Čili autor je zde většinou anonymní. Slyšíme-li například nějakou hezkou národní píseň, často litujeme, že autora nelze vypátrat. U anekdoty tomu bývá naopak. Co tedy vedlo Cimrmana k tvorbě anekdot. Když na sklonku života bilancoval svou uměleckou činnost, došel k neradostnému závěru: ani jedno z děl, která podepsal, nedošlo uznání. Proto se Cimrman rozhodl ustoupit do anonymity a stát se autorem folklórním. Jasnozřivě rozpoznal, že moderní doba odsoudí k zániku v takových oblastech, jako je národní píseň, pohádka, pověst a nebo přísloví. Jediné co z ústní folklórní tvorby nezemře a zůstane živé je anekdota. V této tvorbě Cimrman zpočátku tápal. On se domníval, že například oblast obecných mezilidských vztahů je již vyčerpána. Pokoušel se proto těžit humor z jednotlivých specializovaných oborů.

Sem patří jeho anekdoty odborné s řadou podskupin. Anekdoty veterinární, železniční, radioaktivní, hodinářské apod. Tyto anekdoty nebyly špatné, ale budily smích jen v úzkém kruhu zasvěcenců. Já bych si vám jednu z těchto anekdot dovolil přednést, abyste měli lepší představu, jak ty anekdoty vlastně vypadaly. Takže bych vybral třeba tady jednu anekdotu optickou. Zní takto:

„Cyrano z Bergeracu si k stáru opatřil brýle. Jednou večer přijde ke své Roxaně a povídá ji „že se nestydíš, Roxano, je ti padesát a děláš mi tu stojky.“ … No tak tady, přátelé, je třeba vědět, to je taková všeobecně-kulturní znalost, že Cyrano měl dlouhý nos. Takže když si ty brýle nasadil, zřejmě se mu ohnisko čočky dostalo daleko před oko, takže do zřítelnice přicházel již obraz obrácený, a tak vznikl ten dojem té Roxaniny stojky.

Tak se mi zdá, že případně by se vám ty anekdoty i líbily. Tak já bych si vám dovolil přednést ještě jednu, stejně vtipnou, a byla by to tentokrát třeba anekdota chemická. A dokonce je velice krátká. Tak: H2SO5 [há dvje es ó pjet]. A vidíte, zase smích jen na některých místech. Zřejmě tak, kde sedí nějaký chemik, protože ten totiž ví, že síra by v této sloučenině musela být osmimocná, což je pro chemika něco tak strašně komického, že se neudrží. My dnes sice víme, že ta kyselina skutečně existuje, je to kyselina peroxosírová, ale myslím, že tím si nemusíme tu krásnou anekdotu kazit.  

Zdeněk Svěrák:

Když tady kolega Čepelka tak pěkně mluvil o těch anekdotách, mě napadlo, jestli bychom nemohli udělat takový pokus. Možná, že to nevyjde, ale za pokus by to stálo. Totiž abychom se na vlastní kůži přesvědčili, jak je těžké vymyslet úplně novou anekdotu, že bychom nějakou velice prostou zkusili tady na jevišti vymyslet. Co říkáte? Jste tu celkem čtyři inteligentní lidé.

(Jaroslav Weigel ukazuje na prstech 4 a ukazuje na Zdeňka Svěráka a směje se - že on není inteligentní)

Jste tu celkem tři inteligentní lidé. Neměl by to být problém. Navrhuji tento postup. Že bychom zvolili nějaký nešvar, ano, a to by bylo téma a na ten bychom se pokusili tu anekdotu vytvořit. Takže, navrhněte někdo nějaký nešvar. Třeba doktor Hraběta. Vy si pořád na něco stěžujete. Nenapadá vás nešvar?  

Jan Hraběta: Ne.

Zdeněk Svěrák: To je zajímavé, zrovna když to potřebujeme. Tak já nevím, tak je spousta nekalostí kolem nás. Mistr sportu Baumgartner?

Petr Brukner: Brukner se jmenuju

Zdeněk Svěrák: Prosím?

Petr Brukner: Brukner se jmenuju!

Zdeněk Svěrák: Brukner, pardon.

Petr Brukner: Což třeba ta opožděná vykládka vagónů?

Zdeněk Svěrák: Nákladních?

Petr Brukner: Nákladních.

Zdeněk Svěrák: Nákladních, aha. No, tak to je pěkný nešvar! Dobře, tak téma zní: opožděná vykládka vagónů. Já vám rozdám papírky, abyste si mohli dělat poznámky.

(kolem Jaroslava Weigela projde, aniž mu dá papírek se slovy: To je zbytečný!)

Tak a pracujte! Ono abych vás pak nerušil, myslím, že není třeba, aby jednotlivec vymyslel tu anekdotu kompletně celou. Rozumíte mi. Stačí ji naťuknout, nakousnout, někdo jiný se tím inspiruje a dodělá ji. Dokončí… Možná si říkáte, proč také nepřemýšlím? To je tím, že já to organizuji… Už?

Miloň Čepelka: To tak, já bych to zkusil. Nevím sice, jak ta pointa?

Zdeněk Svěrák: Nevadí, nevadí.

Miloň Čepelka: Takhle: na slepé koleji stojí už měsíc vagón plný sýra. A sekretářka říká řediteli velkoobchodu: Pane řediteli, co s tím budeme dělat, přednosta na nádraží si stěžuje, že prý se to uvnitř už hýbe! A ten ředitel říká: Tak počkáme ještě další měsíc a on vyleze sám.

Zdeněk Svěrák: No vidíte a je to, no! Ovšem nevím, jestli jsem tomu dobře porozuměl. Podle mě tím sýrem už hýbali červi.

Miloň Čepelka: No, červi.

Zdeněk Svěrák: Ano, tak to dobrá anekdota, ano! Tak vidíte, první pokus a hned tak úspěšný. Kdo dál?

Petr Brukner: Já bych měl, ale je to taková hádanka. Zajímavá tedy.

Zdeněk Svěrák: Vtipná?

Petr Brukner: Vtipná. Tak, co to je? Stojí to na slepé koleji, stojí jo! A přece se to hýbe!  

Miloň Čepelka: Není to doufám ten můj vagón s tím sýrem?

Petr Brukner: Je!

Zdeněk Svěrák: Dobře no, tak to je vlastně tentýž vtip. takže bych ty…

Petr Brukner: No ale zase je to formou hádanky.

Zdeněk Svěrák: Ano, je to trochu ozvláštněno. Ale já bych ty červi už opustil, zkusme na to jít z jiného konce.

Jaroslav Weigel: A nevadí, když to bude takové pánské, košilaté?

Zdeněk Svěrák: Pánské košilaté? No já myslím, že když to bude vtipné, tak to sneseme.

Jaroslav Weigel: Tak na slepé koleji stojí už měsíc vagón plný pánských košil…

Zdeněk Svěrák: Tak to asi sneseme.

Jaroslav Weigel: A  teď je tam ta sekretářka, ten ředitel toho velkoobchodu a přednosta stanice, jak tady pěkně říkal profesor Čepelka. A teď (smích) jenom místo těch červů, bych tam dal moly (směje se a ukazuje rukou let mola)

Zdeněk Svěrák: No já jsem rád, že to docent Weigel řekl, protože na tom dobře vidíte, jak je obtížné vymyslet anekdotu. Ale já myslím, že jsme se dostali do takového, cítíte to asi také, do takového stereotypu. Ono to nemusí vždycky začínat na té slepé koleji, protože pak se dostaneme k řediteli velkoobchodu a tak…

Jan Hraběta: Já bych, mě inspiroval tady kolega Weigel s tou košilatostí. Já si myslím, že je dobře, když je vtip trochu lascivní, protože…

Zdeněk Svěrák: Ale jenom trochu, protože…

Jan Hraběta: Trošičku, ano. Ono to má potom větší říz. Tak já bych to zkusil takhle: Na slepé koleji stojí vagón plný podprsenek…

Zdeněk Svěrák: Pane doktore, je tady i mládež

Jan Hraběta: Tak podprsenek číslo jedna.

Zdeněk Svěrák: No dobře, a dál?

Jan Hraběta: No dál, já to dál ještě nemám, ale já si myslím, že kdybychom si s tím trošičku pohráli…

Zdeněk Svěrák: Ale no dobře, tak na tom ještě pracujte a my zatím dáme příležitost někomu dalšímu. Ale já znovu apeluji: opusťme slepou kolej! Jinak se z toho nevymaníme.

Miloň Čepelka: Tak na koleji…

Zdeněk Svěrák: Prosím vás, ne na slepé?

Miloň Čepelka: Na koleji stojí vagón plný slepých patron.

Zdeněk Svěrák: Co se slepýma patronama.

Miloň Čepelka: A sekretářka říká řediteli: Pane řediteli, ty slepý patrony budeme muset vyložit, protože samy ven netrefí.

Zdeněk Svěrák: Tak profesor Čepelka je rozhodně nejlepší, dnes. Ještě někdo?

Jan Hraběta: Já už jsem s tím myslím trošku hnul a bude to jinak. Ty podprsenky ruším. Tak: taková pěkná, kyprá, třicetiletá sekretářka říká řediteli velkoobchodu: Pane řediteli, na nevidomé koleji stojí úplně prázdný vagón. Ředitel na to: Zuzanko, vy divoško. A sekretářka povídá: Ale pane řediteli, na co vy hned nemyslíte.

Zdeněk Svěrák: Taky by to šlo, ale nějak se nám z toho vytratil ten nešvar?

Jan Hraběta: No ale tak je tam zase jiný nešvar.

Zdeněk Svěrák: A jaký?

Jan Hraběta: No tak je tam zneužívání prázdných vagónů v pracovní době.

Zdeněk Svěrák: No dobře, ale to nás myslím tak nepálí. Jestli někdo nemá úplně nový nápad, který by na to šel z jiného konce, tak bychom s tím…

Miloň Čepelka: Já bych to ještě do třetice…

Zdeněk Svěrák: No, prosím

Miloň Čepelka: …zkusil…

Zdeněk Svěrák: ale slibte mi, že to nezačíná na slepé koleji

Miloň Čepelka: Ne

Zdeněk Svěrák: že tam není ani ředitel velkoobchodu

Miloň Čepelka: ne, ne, ne

Zdeněk Svěrák: ani sekretářka

Miloň Čepelka: ne, ne nic takového. Tentokrát v Africe, v pravé poledne; vedro, 50° ve stínu, před bambusovou chýší sedí černoch s takovou pěknou, kyprou, třicetiletou…

Jan Hraběta: …sekretářkou…

Miloň Čepelka: třicetiletou černoškou a najednou běží okolo jakási veliká beztvará nažloutlá hmota a černoška se ptá, co to bylo? a černoch odpovídá: ale tady nedaleko na slepý koleji stál už dva měsíce vagón plný sýra.

Zdeněk Svěrák: ale no tak, konec, konec, anekdoty opustíme; teď tu máme dotaz, který by nám mohl zodpovědět inženýr Hraběta: „Prý byl Jára Cimrman trestán,“ říká tady jedna divačka „Za co a jak snášel pobyt ve vězení?“  

Jan Hraběta:

Ano, tak Jára Cimrman trestán byl. Dostal dva měsíce za vtip Císař pán v muničním skladu. O výkonu trestu se nám dochovalo svědectví ředitele Solnohradské trestnice, pana Fridricha Nachtigala. Já tady mám úryvek z Nachtigalovy vzpomínkové knížky Musel jsem na ně být přísný, který se Cimrmana týká a ten vám přečtu.

„Jára Cimrman u mě začínal jako řadový vězeň. Chodilo na krátko ostříhán a vždy skromně oblečen. Žádné ohrnování nohavic, žádné parádní vypalování dřeváků, či nošení čapky přes ucho, což jsem nesnášel a na místě trestal. Slušné chování mu brzy vyneslo funkci chodbaře. Poté i prominutí zbytku trestu. Upřímně jsem litoval, že od nás tak záhy odchází, neboť jsem cítil, že jím ztrácíme jednoho z nejlepších vězňů. Domlouval jsem mu, aby ve vězení zůstal, alespoň jako osvětový dozorce. Souhlasil. Založil vězeňský pěvecký sbor Nepokradeš; velký symfonický orchestr dozorců Bach; v cele kapsářů vznikl na jeho popud čilý kroužek dovedných rukou. Naše trestnice se záhy stala poutním místem všech, kdož měli zájem o novinky na poli moderního vězeňství. Cimrman sršel nápady. Zorganizoval soutěž v dorozumívání morseovou abecedou přes dvojí i trojí zeď; soutěž Zpívá celá cela; a celoústavní, dvoukolové, systém každý s každým - závody v odvšivování. To je jen pár příkladů za mnohé. Až na nešťastný Den otevřených dveří, kdy nám uprchl vrah Kovalský a defraudant Ádler, se mu vše dařilo znamenitě. Když se naplnila má služební léta a já jsem začal pomýšleti na penzi, otázal jsem se ho jednou při bulce, zda by nechtěl po mně převzíti mé místo. Ředitel věznice, který začal od píky, by byl pro vězně zářným příkladem. Ale Cimrman měl již jiné plány. „Chci se teď pro změnu obout do fyziky,“ řekl mi. Ve vrátnici ho čekal kamarád, myslím, že se jmenoval Einstein, nebo tak nějak.“ Tolik tedy z knížky pana Fridricha Nachtigala. Děkuji za pozornost.  

Zdeněk Svěrák:

Děkuji inženýru Hrabětovi. Mám tu několik dotazů okrajovějšího rázu. Jeden divák se ptá, zda Jára Cimrman věřil v Boha? Touto otázkou jsem se sám zabýval a našel jsem pouze jediný doklad v Cimrmanově deníku. Tam si totiž na straně 35 zapsal: „Jsem bezvýhradný atheista, až se bojím, že mě pán Bůh potrestá.“ Takže vidíte, že to zůstává zase otevřenou otázkou.

Pak je tady dotaz proč byla role správcové ve hře Lijavec svěřena muži. Tak to je pravda, o tom se sami přesvědčíte. No jak asi vidíte, nám nic jiného nezbylo - jsme pánské divadlo, žádná herečka mezi námi není. Byly sice v minulosti pokusy přivést do souboru herečku, ale žádný z nich nevyšel. Víte, ono je to těžké. Tak třeba, je to asi dva roky, profesor Čepelka tady, přivedl do souboru dívku, myslím, že nezletilou, viďte? Nezletilou dívku, která se všem členům divadla nesmírně líbila. Ono to mělo své pozitivní stránky. Já jako režisér jsem přestal mít od té doby problémy s prezencí na zkouškách. Účast byla stoprocentní. My jsme vlastně pořád zkoušeli. Vznikly i takové zvláštní formy zkoušení - s takovým individuálnějším přístupem. Třeba zkoušky typu herec-herečka, nebo dva herci-herečka, nebo režisér-herečka, dva režiséři-herečka, taky dva režiséři-herečka a její kamarádka, atd. No ale přes tuhle intenzivní práci na té inscenaci se nám tu Cimrmanovu hru, co jsme studovali, tu hru Sodoma, nepodařilo dovést až k premiéře.

No potom přišel zase támhle docent Weigel s nápadem, zda by nebylo vhodnější angažovat herečku, která by se netěšila v souboru tak široké oblibě, v ideálním případě, která by se nelíbila vůbec nikomu. Dokonce takovou herečku znal, přivedl ji mezi nás, byla to jeho sestra. Ale nikomu z nás se s ní do Sodomy nechtělo. Takže jsme zůstali tak, jak to vidíte. Ono to má zase své výhody. Máme třeba jedinou pánskou šatnu, nikdy v historii divadla neměl myslím nikdo z nás mateřskou dovolenou, no a pokud jde o umělecké hledisko, tak zahrát ženu nepředstavuje pro nikoho z nás žádný větší problém. Je sice pravda, že vzhledově si musíme trošku vypomáhat, ale která žena to nedělá. Hlasově se nám ženy také vyrovnávají, protože kouří. No a pokud jde o psychologické hledisko, tak se domníváme, že žena je celkem primitivní záležitost. No, dalo by se to formulovat taky tak, že zahrát muže je pro nás daleko větší problém.

Dále je tu žádost, zda bychom mohli zazpívat Cimrmanův slavný elektrický valčík. No tak to bychom mohli, ale necháme si ho na závěr těsně před přestávkou.

A teď se konečně dostávám k dotazu, kvůli kterému přijel až ze Šumavy támhle náš zasloužilý mistr sportu. Jsou tu dotazy k tomu místu, kde Cimrman napsal své poslední dílo. Diváky zajímá spousta věcí, třeba která budova ve Frymburku to přesně byla, zda je tento bývalý starobinec opatřen pamětní deskou, k jakému účelu dneska slouží atd. Čili jak jsem řekl, máme tady odborníka, který tam byl, takže prosím vás pane Monteliku kdybyste se…

Petr Brukner: Já se nejmenuju Montelik, já jsem Brukner…

Zdeněk Svěrák: Zase jsem to nějak spletl? Promiňte.

Petr Brukner: Takže, jak víte výstavbou…

Zdeněk Svěrák: Buďte tak hodný, pojďte k pultíku…

Petr Brukner: To není nutný

Zdeněk Svěrák: Všichni chodí k pultíku

Petr Brukner: Tak, jak jistě víte, výstavbou Vltavské kaskády se pošumavský Frymburk skoro celý octl na dně Lipenské vodní nádrže. Tak já jsem se tam potopil. Budova se nachází v hloubce dvanácti až sedmnácti metrů. Zachovaly se zbytky obvodového zdiva, no a dneska je to všechno pokryto bahnem…bahnem.  To je tak všechno, co jsem tam viděl.

Zdeněk Svěrák: Nedala by se ta informace trochu rozšířit?

Petr Brukner: Ne

Zdeněk Svěrák: To je škoda, diváky zajímá taková spousta věcí, třeba v jakém slohu to bylo stavěno, kolik měl starobinec místností, jaká byla střešní krytina - jestli to byly bobrovky nebo eternit; jestli tam nebylo vlhko…

Petr Brukner: Dneska tam vlhko je, ale jestli tehdy, to už se nedá určit.

Zdeněk Svěrák: No tak, i tak vám děkujeme, že jste sem vážil takovou cestu. Přátelé a teď se dostáváme…

Jaroslav Weigel: Pane doktore, pane doktore,

Zdeněk Svěrák: Ano?

Jaroslav Weigel: Na slepé koleji…

Zdeněk Svěrák: Ale no tak..

Jaroslav Weigel: …stojí předčasně vyložený vagón. Ještě je nechytili. 

Zdeněk Svěrák:  Tak dalo to práci, ale stálo to za to.

Teď si myslím, že bychom měli pomýšlet na závěr besedy a věnovali bychom se poslednímu dotazu, který je myslím důležitý k tomu, abyste pochopili tu trošičku komplikovanou Cimrmanovu hru Lijavec. Dotaz zní takto: „Ve hře je zmínka o Cimrmanově léčebném divadle, co to bylo?“

No léčebné divadlo, to byl Cimrmanův objev. Dneska se mu říká psychodrama. Cimrman ho poprvé vyzkoušel ve frymburském starobnci, a to dobrých dvacet let před Jokobem Levi Morenem, jemuž je objev psychodramatu mylně připisován. Cimrman si totiž všiml, že duševní trauma se dobře léčí tak, když se pacient může bez zábran o svých problémech rozhovořit. Tedy nejlépe formou nějakého vhodně napsaného dramatického textu. On takových scének napsal celou řadu, říkal jim zdravotní scénky, ty se nám dochovaly a my vám přečteme Cimrmanův slavný psychodramatický výstup Nestyda Hausner. V podtitul je uvedeno: Zdravotní scénka pro žárlivou vdovu, hypochondra a ostýchavce.

Tak já bych prosil profesora Čepelku, aby přečetl hypochondra Chládka, inženýr Hraběta bude tak laskav a přečte nám žárlivou vdovu Hausnerovou, pana zasloužilého mistra sportu Bruknera poprosím aby přečetl nestydu Hausnera a docent Weigel bude tak laskav a půjde pryč. Nebo pane docente, jestli se také chcete zúčastnit, tak se postavte tam za židli, kde sedí zasloužilý mistr sportu.

Jaroslav Weigel:   Děkuju

Hausnerová: Dobrý den, posaďte se, pane Chládek.

Chládek: Vám se to řekne, vdovo Hausnerová, posaďte se, ale mluvíte s člověkem, kterému vyoperovali páteř a dali mu místo ní bambusovou tyč.

Hausnerová: Tak tedy postůjte, pane Chládek.

Chládek: Budu muset. I když nějaké dlouhé stání…mám totiž ploché nohy.

Hausnerová: Myslela jsem, že máte protézy.

Chládek: Mám, ale ploché.

Hausnerová: A co dělají vaši přátelé?

Chládek: Ale odchází to, co zemřel Hausner, mám už jen toho Birgra.

Hausnerová: Vidíte, Hausner, ještě že jste mi připomněl. Ten si tam dopřává, nemrava.

Chládek: Tam? Já myslel, že je tam?

Hausnerová: Měl tam bejt, ale to by se nesměl na stará kolena spustit s tou flundrou. Proto ho šoupli tam

Chládek: Jděte! A ona je tam flundra s ním? Pomozte mi ohnout ten bambus, na to já bych se rád posadil.

Hausnerová: Proč myslíte, že tak pospíchala do hrobu? Hausner umřel pátýho a flundra šla za 14 dní po něm.

Chládek: A vy myslíte, že oni spolu i tam?

Hausnerová: No jo, on se s tím Hausner netají. Chcete si to poslechnout?

Chládek: To bych rád.

Hausnerová: Tak dejte ruce na stůl a vyvoláme si ho.

Chládek: Funguje to i s dřevěnejma rukama?

Hausnerová: Jo, dřevo nevadí. Tak tiše. Hausnere, slyšíš mě? Duchu, ozvi se.

Hausner: Nazdar Máňo.

Hausnerová: Jsi tam?

Hausner: Jsem.

Hausnerová: Jsi tam sám?

Hausner: Kdepak sám, je tady se mnou flundra.

(Miloň Čepelka se významně podívá na Jaroslava Weigela a šťouchne do Jana Hraběte, aby se taky podíval, Jaroslav Weigel si uvědomí o co jde a naštvaný odchází)

Zdeněk Svěrák (volá):Pane docente, neodcházejte! To nebylo míněno na vás!

Hausnerová: Že se nestydíš!

Hausner: To bejvalo za živa, to jsem se styděl. Teď jsem nestyda.

Hausnerová: Dobře Hausnere, ale já ti to oplatím. Víš kdo je tu se mnou? Pan Chládek!

Hausner: Chládek mi nevadí, ten má všechno dřevěný.

Lijavec 

hra s opravdovým deštěm

(Místnost s poschoďovou postelí, normální postelí, stůl, 2 židle, třetí vpravo v rohu. Vzadu dveře, vpravo na stěně okno. Vejde Cimrman a prvními slovy jde na okraj jeviště a sejme klobouk na kterém je voda a tu vylije na diváky v první řadě)

CIMRMAN:  Zatrolené počasí, nebýt té bouřky, už bych tam byl byl. Chudák Cimrman, jistě si myslí, že už nepřijdu, ale já přijdu, to bude tanec. Pejřil půjde ke zdi. A na jeho pěkné místo u okna si konečně lehne Cimrman. Vlastně by na takovou vizitu neměl jezdit sám vrchní inspektor všech starobinců, většinou posílám své podřízené, ale tohle musím vyřídit sám. Ten jeho dopis, jen jsem ho dostal, už jsem balil zavazadlo. Takový člověk a oni s ním takhle zacházejí.

(vyjme složený dopis, rozbalí a čte): „Vážený pane inspektore, moje postel je nejdál od okna v temném koutě. Třikrát jsem u vrchní světnicové Králové urgoval čisté oblečení, a když se mi ho konečně dostalo, musel jsem na svou adresu poslouchati taková slova jako kachna, potápka a bukač.“

Pravda, svědky na to nemá, ale mně jeho slovo stačí. Dál tady píše:

„Když je u toho ředitel, to ona mluví, jako když másla ukrajuje. Ale když je s námi sama, štípe nás do zad a tahá za zbytky obočí. A když se nám večer nechce spát, pane inspektore, udělá si na utěrce uzel a mlátí nás hlava nehlava.“

Ubohý Cimrman, tak toho se dočkal na stará kolena! Ale já jí to spočítám. Já jí dám uzel na utěrce, jen co přestane pršet. Hej hola, pane správce! Tak má ten herberk vůbec nějakého správce?

(posadí se na postel) Nebo správcovou? Paní správcová!

KRÁLOVÁ: Sedíš mi na noze, chlape!

CIMRMAN: Fuj, to jsem se lek! Paní správcová, dal bych si chléb a uzenku.

(Králová odejde s pytlem přes hlavu ven, bez jediného slova)

Divná osoba, nic neřekne. Člověk ani neví, jestli odešla uražená, nebo pro uzenku.

(Králová se vrátí, a hodí na stůl talíř s příborem)

Á, pro uzenku! Děkuji.

KRÁLOVÁ: Ach jo, Chleba a uzenku, von neví, že až to sní, že dostane žízeň. To von neví. To von se to doví až když se nají. Pak mě znovu pošle do deště, abych mu přinesla něco k pití. Jelito jedno.

CIMRMAN: To mluvíte se mnou?

KRÁLOVÁ: Né, kdepák.

CIMRMAN: Paní správcová, prosím vás, něco k pití.

(Králová otevře dveře a v nich stojí Fafejta s kloboukem na hlavě, opakuje se výstup s prvním kloboukem; pak Králová vyjde ven a za chvíli se vrátí s pivem)

FAFEJTA: To je čina. Chudák paní Vránová, dítě se dere na svět a já uvíznu tady. Dobrou chuť pane.

CIMRMAN: Děkuji.

FAFEJTA: Já jsem Formánek Alois z Manětína.

CIMRMAN: Velice mě těší.

FAFEJTA: Mě taky.

KRÁLOVÁ: Druhý jelito, viděl, že pro něco du. Von neřekne, paní správcová, když už do toho deště dete, vemte mi taky něco k jídlu a k pití.

FAFEJTA: To mluvíte k nám?

KRÁLOVÁ: Néé, ne.

(Cimrman a Fafejta vedou rozhovor a Králová pro sebe monolog)

FAFEJTA: Vy budete asi z daleka, viďte?

KRÁLOVÁ: To von si počká, až já obsloužím jedno jelito...pak mu to v tom jeho mozku, ale co v mozku, v tom prejtu co tam má, to začne vrtat, a potom přijde taky na to, že chce chleba a uzenku.

CIMRMAN: Jedu až z Prahy pane.

KRÁLOVÁ: Pivo to ještě né...

CIMRMAN: Já jsem vrchní inspektor všech starobinců!

KRÁLOVÁ: To byste toho po něm chtěli moc.

CIMRMAN: Mám tady v kraji velice důležité řízení.

KRÁLOVÁ: To ho napadne, až když začne jíst.

FAFEJTA: Paní správcová, doneste mi taky uzenku s chlebem.

KRÁLOVÁ: Pivo nee.

FAFEJTA: Chutná, chutná?

CIMRMAN: Je to docela dobré.

FAFEJTA: A to zelený, to bude asi špenát, že jo? Já pospíchám k porodu.

CIMRMAN: Vy jste lékař?

FAFEJTA: Porodní dědek.

CIMRMAN: Porodní dědek! Tak to jsem ještě neslyšel.

FAFEJTA: Tady na horách je to běžný pane inspektor, napadne sníh a žeňte bábu na lyžích!

(Králová se vrátí a opět hodí na stůl jídlo a příbor)

Tak vy jste až z Prahy. Taky bych se tam rád někdy podíval. Paní správcová, jedno pivečko.

(vezme židli a posadí se naproti Cimrmanovi, zády k lidem)

Praha, říkávali nám, že nás tam vezmou na zkušenou, ale sliby chyby. Co nepochytíte z doslechu, to se nedovíte..

CIMRMAN: (vrací jej zpět) Zády k publiku nesedíme. Praha říkávali nám...

FAFEJTA: Praha, říkávali nám, že nás tam vezmou na zkušenou, ale sliby chyby. Co nepochytíte z doslechu, to se nedovíte. Poslyšte, co je na tom pravdy, teď prý po porodu omývají děti teplou vodou?

CIMRMAN: No tak není to můj obor, ale tohle se, co já vím, běžně dělá.

FAFEJTA: Tak to se tady u nás na horách neujme. Než zatopíte, než se voda ohřeje, pod pumpu je to raz dva.

CIMRMAN: Poslyšte a vy máte nějakou porodní školu, kurz nebo nějaké minimum?

FAFEJTA: Já jsem samouk. Ale snažím se držet krok s vědou. Teď jsem například zaved to číslování, jak voni to v těch porodnicích teď dělají.

CIMRMAN: (během řeči) Jo, jo.

FAFEJTA: Tak já taky. Vždycky se zeptám: Maminko, kolikátý dítě to máte? A pak mu pěkně inkoustovkou na zádíčka to číslo napíšu. Tak, vono to nějak krásně nevypadá. Křivý nožičky, na zádech číslo, voni vypadají jako fotbalisti. Ale když se to teď tak dělá, tak co.

CIMRMAN: Máte skutečně odpovědné povolání. Existuje přes vás taky nějaká inspekce, popřípadě postih?

FAFEJTA: Akorát jednou za rok hlásíme do Vídně na vojenskou kancelář kolik se narodilo kluků.

CIMRMAN: A co děvčata?

FAFEJTA: To nikoho nezajímá.

PEJŘIL: (zvenku otevře okno, a vstrčí dovnitř „megafon“ a hlásí):

Ruce nad hlavu! A seřadit podle velikosti!

(Zazní výstřel, Fafejta shodí ze stolu talířek; všichni se seřadí a poslouchají rozkazy; při pochodu se zastaví pod schody a pochodují na místě; pak vyjdou ven)

Směr dveře, pochodem vchod! Byl vydán povel k pochodu na místě? Řekl jsem snad něco takového?

(vejde dovnitř, k pravé posteli položí dřevěnou vojenskou bedýnku, převleče si uniformu za sako a volá):

No, a co ty? Na tebe to neplatilo? Marš ven, civilisto jeden podělanej!

(Jde ven, osloví ostatní; pak vykoukne ze za dveří a vejde dovnitř)

Představte si, taky mě vyhnal. Pane poručíku, uu! Slyšíte? Už můžeme dovnitř, pane poručíku? Nikdo se neozývá. Pojďte přátelé, nebudeme tu stát na dešti. On nás neukousne. No ale kde je? Dyť přece nemohl zmizet. Aha, hleďte, vyskočil oknem.

KRÁLOVÁ: Jelita si tady daly sraz.

CIMRMAN: Promiňte pane, ale pokud si vzpomínám, vy jste tu předtím mezi námi nebyl.

PEJŘIL: Ale byl, spal jsem támhle v koutě. Paní správcová, chtěl bych se najíst.

KRÁLOVÁ: Schválně počítejte, kolikrát půjdu do deště.

PEJŘIL: Přineste mi talíř, hrnek, vidličku a nůž.

KRÁLOVÁ: Talíř, hrnek, vidličku a nůž...

(Nasadí pytel a jde ven, za dveřmi se zastaví, otočí a zakřičí):

Ale sakra chlape, dyť to mám všechno vevnitř!

(Hodí mu to vše na stůl a zařve):

Nenávidím, všechny vás nenávidím!

CIMRMAN: No no no no no!

KRÁLOVÁ: Ale už to tak nebudu trpět! Všichni svlíknout, kalhoty hezky přes židle a spát!

CIMRMAN: To určitě! Večerka je vždycky až v deset. Všude mají večerku v deset hodin.

KRÁLOVÁ: Dědkové plesniví.

PEJŘIL: Já jím jedině svoje, nikomu nevěřím. Ono to nemusí být přímo otrávený, ale můžou v být uspávací prostředky. Kdepak, jedině svoje.

CIMRMAN: Promiňte pane, ale ještě jsme se neseznámili. Já jsem vrchní inspektor všech starobinců. Kdo račte být vy?

PEJŘIL: Já jsem jenom takovej vobyčejnej, prostej, nedůležitej, nic zvláštního, takovej civilista. Tak si chodím po světě, jdu kam mě napadne, žádný důležitý poslání, jako že bych třeba něco státnickýho, nebo že bych byl poslanej přímo někam, néé. Jenom tak, beze zbraně, bez cíle. Civilista.

(Před každýho si stoupne, srazí paty a představí se, jen Králová mu nepodá ruku, ale rozmáchne se. Pejřil ji obejde a napřaženou ruku uchopí a potřese jí)

Pihrt Josef! Pihrt Josef! Pihrt Josef!

KRÁLOVÁ: No dobře, dobře, tak hodinku si ještě blbněte, ale v deset zhasnu a bude se spát.

PEJŘIL: To mluvíte k nám?

CIMRMAN: Né, to je samomluva. Nevěřili byste kolik lidí dneska trpí samomluvou. Pejřil taky. Celé hodiny si vydrží mluvit pro sebe. Ale v jeho případě se nejedná ani tak o samomluvu, jako spíš o mazanost. On se to bojí prostě říct Cimrmanovi přímo do očí,  a tak dělá, jako že si brebentí pro sebe. A přitom z něho vycházejí takové hnusné impertinence, jako třeba slova kachna, potápka a někdy i bukač!

PEJŘIL: Co chcete, to jsou normální vodní ptáci. Znám horší nadávky. Třeba vůl!

CIMRMAN: No dobře, ale tady je třeba vědět, že Cimrman má totiž na pravé noze srostlé prsty. Ne všechny, samozřejmě. Jenom dva. Prostě mezi palcem a malíkem má takovou blánu. Kvůli tomu přece ještě nemusí trpět, aby se někdo válel na posteli a otravoval vzduch takovými výrazy. Mezi námi, vrchní světnicové Králové rostou na bradě slušné vousy a také se jí nesmí říkat štětináč.

PEJŘIL: Jo, a to znáte, jak císař pán, teda my mu říkáme Franta Pepa jednička, jak dal tý svý milence kotě?

FAFEJTA: Ne tu neznám.

PEJŘIL: Tak ta Šratová, to je ta herečka, jak císař pán za ní pálí, měla narozeniny. A Franta Pepa jednička jí dal malýho kocourka. A vona povídá: nezlob se Fanouši, já kočky nesnáším. A císař na to: To se divím, vždyť vaše komorná tuhle povídala: Já nevím, co ta koje milostpaní na tom starým kocourovi vidí?

(Všichni se smějí, jen Králová spí. Pejřil běhá po místnosti až přijde ke Králové a křikne na ni, ona se naráz probudí a uhodí se do hlavy o sloup, který stojí za ní, pak se Pejříil vrací zpět)

Jó rozumíš? Na tom starým kocourovi!!! Víš co to asi bylo za kocoura? Fuj to jsem si dal.

KRÁLOVÁ: No já taky, to já taky.

PEJŘIL: To se tak někdy povede. Ještě že tady není žádnej takovej před kterým bysme se museli...

CIMRMAN: Jo, jo.

PEJŘIL: ...že jo? Že jsme tady jen tak mezi sebou? Samý vobyčejný civilisti.

FAFEJTA: (Opět si bere židli a sedá si zády k publiku, naproti Pejřilovi): A to znáte? My mu zase říkáme starej Procházka, jak jel Starej Procházka do Prahy? Tak Starej Procházka...

CIMRMAN: Zády k publiku nemluvíme!

FAFEJTA: A to znáte? My mu zase říkáme starej Procházka, jak jel Starej Procházka do Prahy?

PEJŘIL: Ne tu neznám.

FAFEJTA: Tak Starej Procházka jel do Prahy. Aby se Čechů nějak zavděčil, dal si napsat tři český věty. První že přečte při návštěvě invalidovny, druhou na dostihách ve Velký Chuchli a třetí místodržícímu hraběti Thůnovi. A teď přijde na tu invalidovnu a tam ho vítá delegace v čele s kanonýrem Kučerou, který přišel ve válce s Prusama vo vobě ruce. Císař vyná papírek a čte: Milý hrabě, vidím, že je Česká země v dobrých rukou. A teď přijde na to závodiště ve Velký Chuchli a tam mu představí vítěze dostihu. Císař vyndá papírek a čte: Milý státní kriple, Za tvoje zásluhy pujdeš do invalidního důchodu. A nakonec mu místodržící hrabě Thůn představí ve svým paláci přestaví svou dvoumetrovou manželku. A Starej Procházka zase vyndá ten papírek a čte: milý sportovníku, máš za sebou opravdu velkou Chuchli. Cha, cha... dědek to všechno poplet v tý kapse.

PEJŘIL: Tak takhle. (jde se opět převléci do uniformy a vytáhne si zápisník; ptá se přísným tónem)

FAFEJTA: Pěknou uniformu má.

PEJŘIL:  Tak jméno!

FAFEJTA: To jako moje jméno?

PEJŘIL: Nezdržujte to.

FAFEJTA: Formánek.

PEJŘIL: Celý!

FAFEJTA: Alois.

PEJŘIL: Bydliště!

FAFEJTA: Manětín.

PEJŘIL: Povolání!

FAFEJTA: Porodní dědek.

PEJŘIL: Neexistuje, píšu porodní bába v závorce muž.

FAFEJTA: Ale pane poručíku, proč najednou tohleto. Myslel jsem jen tak pro pobavení.

PEJŘIL: Co bylo to druhý po tý invalidovně?

FAFEJTA: Jo ták, Velká Chuchle. Tak to jste jako já. Já taky vždycky když někde něco pěknýho slyším, přijdu domů a hned si to zapíšu. Člověk to kolikrát zapomene.

PEJŘIL: Jak se jmenovala ta paní?

FAFEJTA: Thůnová.

PEJŘIL: Bydliště?

FAFEJTA: No to já nevím, ale na tom nezáleží...

PEJŘIL: (píše si) Odmítá sdělit, kde Thůnová bydlí. Jméno otce.

FAFEJTA: Václav

PEJŘIL: Žije?

FAFEJTA: Tatínek je, zaplať pán Bůh, naživu.

PEJŘIL: Zná anekdotu?

FAFEJTA: Jo, slyšel ji. Von si každej vtip rád poslechne. Ale žádnej už neudrží.

PEJŘIL: Matka?

FAFEJTA: Maminka je už dvanáct let na pravdě boží.

PEJŘIL: Zemřela aniž anekdotu slyšela?

FAFEJTA: Ne, slyšela ji. Vzala si ji s sebou, chudinka, do hrobu.

PEJŘIL: Načež ji odnesla do hrobu. (opět se jde převlíct do saka) Já to tušil, je to někde tady. Tady někde se to líhne. Ale já na to přijdu, já ho najdu. Mizeru, mizeru jednoho mizernýho.

FAFEJTA (k Cimrmanovi): Von se zase převlíkl?!

CIMRMAN: Asi se zpotil.

PEJŘIL: No tak, copak je to s váma, chlapi? Člověk se převlíkne a vy děláte, jako že ho neznáte? Nějak nám tady zamrzla zábava, ne? Viď Václave. Vlastně ne, ne, to byl tatík. Ty jsi...

FAFEJTA: Alois

PEJŘIL: Lojza, jo. Hele, ale ta byla dobrá, jak náš Fanouš jel do tý Prahy. (k Cimrmanovi) No a co ty? Ty žádnou neznáš?

CIMRMAN: Ani néé. Já anekdoty neposlouchám, nevypravuji a ani se jim valně nesměji.

PEJŘIL: Já ti dám neposlouchám ani se jim nesměji. Ta tě pěkně vzala ta Lojzova Chuchle. Ale ze mě nemusíš mít strach, ani jsme si tě nezapsal. Hm, přestává pršet, budu muset jít. To víte, povinnost vola. Povinnost voláá. Tak paní správcová sbohem, pan inspektor sbohem, pan Formánek nashledanou.

FAFEJTA: Vono se to vopravdu trhá. Musím k tomu porodu, i když ta Vránová, dvanáct dětí porodila! Ta už rodí levou rukou. Takže možná přijdu, napíšu na záda třináctku a bude to.

CIMRMAN: Pane Formánku, až přijdete domů, připravte rodinu na svou delší nepřítomnost.

FAFEJTA: A proč jako myslíte?

CIMRMAN: Podívejte ten člověk, co tu byl, ten si nezapisoval anekdoty proto, že by si je nepamatoval.

FAFEJTA: Né?

CIMRMAN: Vy jste asi neslyšel o civilních policistech, viďte?

FAFEJTA: Tak něco jsem vo nich slyšel.

CIMRMAN: Jo? Tak dneska jste ho i viděl!

FAFEJTA: Vy myslíte, že to...

CIMRMAN: No jistě!!! Člověče podívejte se, vy máte víc štěstí než rozumu. On tady ten zápisník zapomněl.

FAFEJTA: To je ale terno! Ale co když se vrátí? Že bysme ho spálili?

CIMRMAN: To nebude nutné, postačí, když vygumujeme Formánek Alois z Manětína a místo toho napíšeme Pejřil Karel ze starobince. Tak a je tam dědek.

FAFEJTA: Pane inspektor, já jsem samozřejmě rád, že jsme mi proved ten výmaz, ale já nevím, jestli si to můžu vzít na svědomí? Co když toho Pejřila místo mě zavřou? Nevinnýho člověka.

CIMRMAN: Podívejte se pane Formánku, přestárlé lidi oni do vězení většinou nezavírají. Nejhorší, co by mohli Pejřilovi udělat je, že by ho přestěhovali na jinou postel. A to by bylo jedině spravedlivé. A na jeho pěkné místo u okna by si lehl Cimrman, který potřebuje studovat, psát, komponovat, zatímco Pejřil se tam válí, mastí karty a chrní. A někdy, nebudete tomu věřit, někdy plive z okna na záhon salátu. Prase! Takže Pejřila vůbec nelitujte.

FAFEJTA: Pane inspektor, to já jsme znal jednoho, a ten chodil do salátu dokonce...

CIMRMAN: Ale no tak nechte toho.

FAFEJTA: Joo, ale jakej byl pěknej!

CIMRMAN: No dobře no! Podíváme se, co tu máme. Ten toho ale posbíral, řeknu Vám. Antošík Ladislav, krejčí, Kořenov; vyprávěl na zabíjačce; otec a matka zemřeli aniž uslyšeli; anekdota: Následník trůnu návštěvou u císaře po dešti. Slez z toho trůnu veličenstvo, již je po dešti! Proč bych slézalo synovče? Minule jsi řeklo, že slezeš až naprší a uschne. Konec anekdoty. Smál se tovaryš Písecký Karel, běhaje v křečích na dvůr a zpět. To se mu tedy nedivím. Krček Bohumil, holič, Liberec; Císař pán mlácen na poště kulatým razítkem do hlavy.

FAFEJTA:  Ten je dobrej, ten jo vo těch známkách.

CIMRMAN: Císař nespokojen, že má o kolečko víc. Úředník na poště namítá: razítko nesmí jíti mimo. Nutno vás trefiti do hlavy. V holírně se smál Kalous Jindřich; namydlen Pyskoř Jan - smích pod pěnou nelze prokázat. Otec i matka na živu, schopni šíření.

FAFEJTA: Pane inspektore, přečtěte ještě nějakou.

CIMRMAN: Ale ten Pihrt se může každou chvíli vrátit.

FAFEJTA: Aspoň jednu, já budu dávat pozor.

CIMRMAN: Dobře tak dáme si třeba hned tu první. Podívejte pane Formánku, ta je dokonce tištěná. Anekdota číslo jedna, návnada pro pánskou společnost. Schváleno ministerstvem výživy 3. ledna 1899. To znáte? Jak císař pán, my mu říkáme Franta Pepa jednička, dal své milence kotě...?! Ale tu nám přece vyprávěl. Dvojka: návnada pro lidové vrstvy: Povím Vám jednu podařenou říkanku, to se nasmějete, lidové vrstvy.

V Šenbrůnu, v šenbrůnu,
střílel císař na srnu.
Minul se však cíle,
zapomněl si brýle.

FAFEJTA: No jo, pane inspektor, ale nezdá se Vám, že ty úředně schválený, jsou slabší než ty, co si vyprávíme my?

CIMRMAN: No to bych řekl, pane Formánku. Vždyť ty, co opravdu mezi lidem kolují, ty vymýšlí jiná hlava. A řeknu Vám, taková správná... (upaží levou ruku a chce se opřít o Fafejtu) ...kde jste? A řeknu Vám, taková správná proti habsburská anekdota, ta má veliký význam. Ta působí v budově monarchie, jak říkával náš statečný Karel Havlíček, jako červotoč. Nikdo nic netuší a jednoho dne je budova rozhlodána. A pak stačí jeden mohutný lijavec, v základech to chrupne a celá budova se položí.

FAFEJTA: Pane inspektor, když nás tak cesta svedla, dva dobré vlastence, pojďte si zazpívat Spi Havlíčku.

CIMRMAN: Cože? Tuto byste rád?

FAFEJTA: Je to má nejmilejší!

CIMRMAN: Nó, že právě tato ostrá píseň je oblíbena u vás u těch nejsprostších vrstev. To mě ze srdce těší. Nuže udejte tón a já se připojím.

FAFEJTA + CIMRMAN:  

1.   Spi Havlíčku v svém hrobečku,
národ zpívá tvou věrnou písničku.
Odpočívej v pokoji.

KRÁLOVÁ: Jen si koledujte.

FAFEJTA + Cimrman:

Odpočívej v pokoji.
2.   Tvoje tělo v hrobě hnije,
ale  duch tvůj posud v Čechách žije.
Odpočívej v pokoji,

CIMRMAN: Taková píseň už dokáže vyburcovat.

Odpočívej v pokoji.
3.   Chtěl jsi vlasti blahopřáti
za to musels na věčnost se bráti.
Odpočívej v pokoji.

FAFEJTA:  (šeptá): Čech se Němce nebojí.

FAFEJTA + CIMRMAN:

Čech se Němce nebojí

(Pejřil vchází dovnitř a zůstává na schodech, kde se připojí ke zpěvákům)

4.   Nuže bratři české vlasti

CIMRMAN:  (rychle) Teď nám to hezky zní.

FAFEJTA + CIMRMAN:

Zazpívejme k Havlíčkově slasti
Odpočívej v pokoji

FAFEJTA:  (šeptá): Rakousko je na hnoji.

FAFEJTA + CIMRMAN:

Rakousko je na hnoji.

PEJŘIL: Takhle pěkně jsme tuhle písničku slyšel naposledy zpívat ve státní věznici v Salzburgu. Někde jsem si tady nechal zápisník, á tady je.

CIMRMAN: S návrhem zazpívat si tuto buřičskou píseň na veřejnosti jsem přišel já. Pište si pane poručíku: vrchní inspektor všech starobinců...

PEJŘIL: Ale nechte toho, písničky nejsou můj obor.

FAFEJTA: Je načase abych vyrazil. Vona ta Vránová vypadala, jako že toho bude víc. Takže kdyby to byly tak trojčata, možná, že bych to třetí ještě chytil.

CIMRMAN: Počkejte na mě příteli, půjdu také. Paní správcová, platím.

FAFEJTA: Mně to taky spočítejte.

KRÁLOVÁ: Dejte mi pokoj.

CIMRMAN: No tak paní správcová, co to zase je? Jedli jsme?  Jedli. Pili jsme? Pili, tak musíme platit.

KRÁLOVÁ: Nó já to znám to vaše placení. Budu se s tím počítat a...

CIMRMAN: Tak já nevím proč nám nevěříte. My Vám chceme skutečně zaplatit.

KRÁLOVÁ: Vopravdickejma penězama, nebo zase jenom knoflíkama?

CIMRMAN: Opravdovými penězi.

KRÁLOVÁ: No tak to jo.

CIMRMAN: Jsou sice dětské, ale opravdové.

KRÁLOVÁ: Tak to máme: Chleba, pivo, uzenka a příbor.

PEJŘIL: Mě doufám nic nepočítáte? Ušpinil jsem jenom nádobí, zatímco se tady špinila monarchie! A za to taky ještě nikdo neplatil, viď Václave? Vlastně né - tatík, ty?

FAFEJTA: Alois.

PEJŘIL: Jo, hehe.

(Králová furt počítá, ale nejde jí to, neumí moc počítat)

KRÁLOVÁ: Tak znovu.

CIMRMAN: Jé paní správcová, já třeba jsem měl jenom chleba, pivo, uzenku. Tři položky, to snad není tak velký početní úkon.

FAFEJTA: To byste se divil.

(Králová trhá další papírek; ozve se hřmění)

FAFEJTA: Pán Bůh s námi a zlý pryč. To je ale bouřka!

PEJŘIL: To tady zase zkejsnem.

CIMRMAN: No jo, paní správcová, zrušte ten účet. ještě posedíme.

(Fafejta si sedne na postel, Pihrt na židli a Cimrman na postel. Všichni čekají co teď udělá rozzuřená Králová)

KRÁLOVÁ: Já věděla, že to počítám zbytečně. Bouřka říkáte, jo? Vy říkáte bouřka.

(Rozběhne se k Fafejtovi, pak k Pihrtovi a mlátí je do hlavy a do zad)

Tak já Vám ukážu bouřku, že jste takovou bouřku ještě nikdy neviděli.

(Cimrman si lehá na postel a schovává se a drží si obočí)

Neschovávej se! Dědku!

(Pihrt ve zlosti otočí talíř dnem vzhůru)

CIMRMAN: Babo!

KRÁLOVÁ: Dědo! (jde k němu a chce ho vytahat za obočí) Dej si pozor na obočí! Dědku plesnivej.

CIMRMAN: Mužatko.

KRÁLOVÁ: To bylo naposled.

CIMRMAN: Ale řeknu Vám, přes to všechno co tady zakoušíme, není to špatné. Sedět si takhle v teple, co? Poslouchat, jak ten déšť krásně bubnuje do střechy. (na Pejřila, který si klepe na dno obráceného plechového talíře) Přestaňte s tím, no a už to přestalo!

PEJŘIL: Mě už ten déšť leze krkem.

(vleze čtvrtý dědek a ve dveřích volá):

ČTVRTÝ DĚDEK: Bětuško, Bětuško,  cos mi to...

CIMRMAN: Ještě né!

PEJŘIL: Mě už ten déšť leze krkem. Já mám rád když prší, protože déšť nám houfuje lidi pod střechu. Ale ne takovejhle liják. Pro nás jsou nejlepší přeháňky. Lidi se schovají do nejbližší hospody, já si je proklepnu, vyjde slunce a du zase jinam. Ale tady? Tady tvrdnu se třema podělanejma civilistama, který mám nota bene už dávno zpracovaný.

FAFEJTA: Takovej liják snad Rakousko nezažilo.

ČTVRTÝ DĚDEK: Bětuško, Bětuško...

CIMRMAN: Já ho zabiju, já ho zabiju. Táhni! Nauč se roli. Má sedm slov a ještě se to nenaučí. Tak znova, takovej liják...

FAFEJTA: Takovej liják snad Rakousko nezažilo.

CIMRMAN: No a možná, že už ani nezažije!

PEJŘIL: Jak to myslíte? To myslíte, že nebude už nikdy takhle pršet?

CIMRMAN: No tak pršet možná bude. Ale už ne na Rakousko-Uherskou monarchii, pane?

PEJŘIL: Alé!!!

(chvíle ticha, oba se podívají na dveře)

CIMRMAN: Už ne na Rakousko-Uherskou monarchii, pane!

PEJŘIL: Alé!!!

ČTVRTÝ DĚDEK: Bětuško, Bětuško, cos mi to udělala?

FAFEJTA: Co se děje pane otče?

ČTVRTÝ DĚDEK: Bětuško, taková bolest.

FAFEJTA: Co je s paní mlynářkou?

ČTVRTÝ DĚDEK: Á, vodjela k matce.

FAFEJTA: A vy myslíte, že se nevrátí?

ČTVRTÝ DĚDEK: Vrátí, ale až za tři dny! To nemůžu vydržet todle.

CIMRMAN: Člověče, to jste chlap! Co to je tři dny bez ženy. Znal jsem člověka, který vydržel bez ženy, nelžu vám, čtrnáct dní. Pak se z toho sice zbláznil, ale vydržel.

ČTVRTÝ DĚDEK: Bětuško, Bětuško, taková kuchařka.

CIMRMAN: No tak za tři dny je zpátky a zase Vám navaří.

ČTVRTÝ DĚDEK: Já nechci. Copak kurnik nevěděla, že kuba staví?

CIMRMAN: Pane otče, nějaký Kuba přece nemůže takové manželství, kolik let jste spolu?

ČTVRTÝ DĚDEK: Třiadvacet let.

CIMRMAN: No tak.

PEJŘIL: To chce rum, na takovouhle bolest na to já se na mou duši nemůžu koukat. To chce prostě rum.

(Z bedny si vytáhne plácačku rumu a lokne si, ostatní mají natažené hrnky, aby taky dostali, ale nedostanou nic a tak je dají smutně opět zpátky)

 Tak a hned je to lepší.

ČTVRTÝ DĚDEK: Kuba staví, kuba staví, copak to nevěděla?

CIMRMAN: Jó ták, von teprve staví a vona už se k němu nastěhovala? No to je nerozum.

PEJŘIL: Ženskou musíš držet zkrátka. Jednu bych ji vrazil, Kubovi druhou, a byl by klid. Ty hele, ale v takovým mlejně se taky semelou všelijaký anekdoty, lidi přijedou, čekají, neznáš nějakýho pěknýho protihabsburáka?

ČTVRTÝ DĚDEK: Člověče, dejte mi pokoj, teď, s nějakýma protihabsburákama.

FAFEJTA: Klidně si lehněte pane otče. Uvidíte, jak se vám uleví.

ČTVRTÝ DĚDEK: Myslíte?

FAFEJTA: No jistě, jistě.

CIMRMAN: Vidíte pane otče, znám člověka, který by vám určitě pomohl. Zrovna k němu jdu. Žije tady nedaleko, ve starobinci. To víte, každý si tam nese na hřbetě nějaké to své trápení. A on přišel na nápad, jak jim ulevit. Geniální myšlenka. Léčebné divadlo.

KRÁLOVÁ: Blázen nějakej.

CIMRMAN: Sednou si takhle kolem stolu a on jim řekne: Ty Pejřile,  jsi starý vysloužilec, pořád bys někoho komandoval, ale nikdo tě neposlouchá. Ty Fafejto, tys chtěl být za mlada lékařem, viď, ale na studija nebyly peníze. Všichni to v sobě dusíte, stydíte se o tom mluvit a v noci vás tlačí můra. Pojďte kamarádi, zahrajeme si o tom divadelní kus. A v tom kuse se každý bude jmenovat jinak a beze studu se z toho svého trápení vypovídáte.

KRÁLOVÁ: No dobře, ale v deset hodin zhasnu a bude se spát.

CIMRMAN: V deset se zhasne a všichni spí jako mimina.

PEJŘIL: No jo, každý máme nějaký starosti. Viď Václave. Vlastně né. to byl otec. Jakže ty se… počkej, počkej. Já jsem si to tu někde psal. A podívejme se, Pejřil! Pejřil Karel!!! Karlík. Chichihcichi.(tančí a zpívá s rumem v ruce) Karlíku, Karlíku, dobrá kaše na mlíku, jó, Karlíku, Karlíku... Hergot, já nějak rozvazuju. Von ten civil k tomu rumu, vono to nedělá dobrotu.

(opět se převléká do uniformy)

Člověk se začne uvolňovat, začne vykládat jaký má důležitý poslání, no tak to teda né. To v žádným případě, To prr, kdepák, to musíme zase... (stoupne si do pozoru) Nó?! Tohle je jiný kafe. Vona ta uniforma člověka tak nějak zkázní. Kolik myslíš Karle, že je v celým Rakousku takovejchhle uniforem? Myslíš tak stovka, viď?

FAFEJTA: No tak když říkáte v celým Rakousku, tak to mnohem víc.

PEJŘIL: Dvanáct, dvanáct. Jako apoštolů. Bylo nás třináct, ale třináctej zradil. No tak, zradil, kecal. Napil se a všecko vykecal.

CIMRMAN: Jo? A co?

PEJŘIL: Všecko.

CIMRMAN: No co tak namátkou?

PEJŘIL: Namátkou, hned to nejdůležitější - kolik nás je. Pak teda taky ty podružnější věci. Velitel, že se jmenuje Šmíd, hlavní stan, že je v Salzburgu. Proč máme na vejložkách tchoře.

CIMRMAN: A proč?

PEJŘIL: To bys chtěl vědět, viď?

CIMRMAN: No.

PEJŘIL: Neřeknu, jenom napovím. Co dělá takovej tchoř? Přemejšlej Karle.

CIMRMAN: Ale já nejsem Karel, Karel je tady pan Alois.

PEJŘIL: To máš jedno, pro mě jste všichni Karlové. No tak Karlíku, no. Co dělá tchoř?

FAFEJTA: Smrdí.

PEJŘIL: Smrdí, smrdí, no to taky, trochu, ale to je vedlejší. Hele, já ti to teda řeknu, protože ty bys na to sám nepřišel. Ty si totiž myslíš, že já jsem jenom nějakej vobyčejnej čmuchálek, kterej popichuje lidi, tahá z nich protihabsburáky a pak to někde hlásí zlatku za kus. Css, to je žabařina. My máme velkej, dlouhodobej c.k. státní úkol kamaráde. Najít tu líheň, kde to vzniká, najít toho mizeru, kterej ty smradlavý vejce snáší, zahřejvá a pouští ten puch do světa. A já Karle, já Karle jsem na stropě!

KRÁLOVÁ: (vyskočí ze židle a dívá se po stropě) Tak ale okamžitě dolů, honem!!!

CIMRMAN: Nesmysl, nesmysl. Není možný, aby tohle tam bylo, no prosím. Já Karle, jsem na stopě! Tady to vždycky zkazíš.

PEJŘIL: A já Karle, já Karle, jsem na stopě. (začne kroužit pánví) Teda ještě ho nemám, ale už kroužím, kroužím těsně okolo a vím, je to někde tady, je to už strašně blízko. Jen co přejde ten všivej liják, chytím stopu a du po těch jeho vejcích jako tchoř. A pak ho popadnu za límec, přivedu ho k Frantíkovi Pepíkovi jedničkovi a zamelduju: Vaše císařská výsosti, poručík Pihrt, tady Vám ho vedu. A Franta Pepa jednička řekne: Generále Pihrte, no ano slyšíš dobře Karle, Generále Pihrte, splnil jste úkol. Ve dvanáct patnáct odjíždíte expresním vlakem na dovolenou do Mariánských lázní. Pohov.

CIMRMAN: Na obzoru se již trhají mraky.

PEJŘIL: Slyšíš, generále Pihrte? To je tvoje chvíle. Hej ty tam v tý kukani, eště si chvíli zahřívej ty svý pukavce, ale to na čem sedíš, to sou tvoje poslední vejce. Chachacha. (odchází)

CIMRMAN: Musím ho okamžitě varovat.

FAFEJTA: Koho pane inspektore?

CIMRMAN: Cožpak vy jste to ještě nepochopil, pane Formánku?

FAFEJTA: Cože? Ten, kdo pro nás vymýšlý ty protihabsburský vlastenecký...

CIMRMAN: Jistě, zdánlivě bezbranný stařec, o němž dnes už prakticky nikdo neví.

KRÁLOVÁ: Upozorňuju, že je půl desáté.

CIMRMAN: No jo, pořád. Jehož spisy, jehož spisy, místo aby v kožených vazbách zdobily univerzitní knihovny a vědecké kabinety, se válejí pod postelí v krabici od margarínu…  (jde a vytáhne ji) ...pod postelí, kde se mimochodem už měsíc nezametalo, přestože na to vrchní světnicovou Královou denně upozorňuje. Ten člověk tady leží, nevidí tu ani na čtení, ani na psaní, zatímco Pejřil u okna, Pejřil, který v životě nepřečet (ujede mu hlas do ženských výšin) řádku. Já se prostě přestěhuji a bude to.

KRÁLOVÁ: Tak to teda né.

CIMRMAN: To teda jo.

KRÁLOVÁ: To teda né, vo tom tady ty nebudeš rozhodovat.

CIMRMAN: Třikrát jsem žádal.

KRÁLOVÁ: Tak budeš po čtvrtý.

FAFEJTA: Pane inspektore, a to takový slavný člověk, takový vědec, si najde čas, aby nás, sprosté lidi, kurva, dobrou anekdotou povzbudil a rozesmál?

CIMRMAN: Na to on si čas vždycky udělá. Například teď pracuje na formulaci svého zákona o dědičnosti. To víte přemýšlí, počítá geny a najednou se Vám docela obyčejně zasměje, protože ho napadl nový vtip. Zavolá k sobě ústavního sluhu Fafejtu a řekne mu: Fafejto, (opět nastaví levou ruku, aby se mohl o Fafejtu opřít, ale on je opět na druhé straně, tak čeká až se tam dostaví) řekne mu: Fafejto, poslechněte si, co mě napadlo: Císař povídá komorníkovi: Šamberku, odneste odsud ten koš s těmi hnijícími odpadky.  A Šamberk povídá, ale vždyť tu žádného koše není. A na to císař: Tak co tu to u všech všudy tak smrdí? A Šamberk povídá: Jestli to nebude od toho, že už se nám rozkládá Rakousko!

FAFEJTA: Jé, ta sedla. Ta má říz.

CIMRMAN: Sluha se směje, hned bere klobouk a ptá se.

FAFEJTA: Kam s ní, pane Cimrman?

CIMRMAN: A Cimrman odpoví: Jděte na dráhu, vypravujete ji strojvedoucímu Trčkovi a řekněte mu, ať ji zaveze do Hradce.

FAFEJTA: To budou mít v Pardubicích vzteka.

CIMRMAN: Ale teď už musím opravdu jít. Musím tam být dřív než Pihrt. Buďte zdráv, pane Formánku.

FAFEJTA: Nashledanou, pane inspektore.

(Odchází, otevře dveře a tam visí rožnutý lampión)

CIMRMAN: A hleďte pane Formánku, slunce. Mračna se rozplynula. Liják spláchl všechno staré a shnilé. A ve vzduchu je cítit, že se co nevidět narodí něco velkého a krásného.

ČTVRTÝ DĚDEK: (naříká) Jé lidičky, už to na mě zase de.

FAFEJTA: Co se děje pane otče, co se děje?

ČTVRTÝ DĚDEK: To je bolest, to je bolest!

FAFEJTA: Ukažte.

CIMRMAN: Licuje.

FAFEJTA: Jo tak, tady dole? My mysleli Bůh ví co a vy máte zácpu, člověče.

ČTVRTÝ DĚDEK: Ale jakou, hroznou.

CIMRMAN: Pane Formánku, nemůžete tomu člověku nějak pomoci? Vždyť jste téměř lékař.

ČTVRTÝ DĚDEK: Zkuste to dědku.

FAFEJTA: Já nevím, něco takovýho jsem ještě nikdy nedělal. Ale snad v tom nemůže bejt tak velkej rozdíl. Já si půjčím ten uzlíček, jo?

ČTVRTÝ DĚDEK: Klidně, vemte si co chcete.

FAFEJTA: Tak maminko...

CIMRMAN: Pozor, pozor!

FAFEJTA: ...vlastně tatínku. Pěkně zhluboka dýchat. Ale né rameny, tam nám to není nic platný. Pěkně tady dole bránicí.

ČTVRTÝ DĚDEK: Jé, Bětuško, ty bestie, ty bestie jedna.

FAFEJTA: Vidíte pane inspektor, ženská taky, každá v tý těžký chvíly toho svýho proklíná. Tak pane otče, a teď už záleží jen na vás. Musíte si věřit, že to dokážete. Už tisíce otců před vámi to dokázalo. Tak se pěkně soustřeďte, raz dva. Pane inspektor otevřete okno.

ČTVRTÝ DĚDEK: To snad ani nemohlo být moje.

FAFEJTA: Ale bylo.

(Pejřil se vrací)

PEJŘIL: Třetí defenestrace. Vyhodili ho z okna. Thůnu.

FAFEJTA: Tůnu? Tolik toho snad nebylo?

PEJŘIL: Místodržícího hraběte Thůnu. Rakousko padlo.

CIMRMAN: Cože? Kamarádi, slyšeli jste to? Rakousko prý padlo! Rak… babo, ty si tady čteš noviny a Rakousko padlo!!!

KRÁLOVÁ: Tady to nepíšou.

CIMRMAN: To tam ještě nemůže bejt!!!

PEJŘIL: Sbohem má uniformo, sbohem můj zápisníčku, sbohem Mariánské lázně,

CIMRMAN: Jen se lučte, jen se lučte Pihrte!

PEJŘIL: Sbohem generále Pihrte.

CIMRMAN: To je všechno?

PEJŘIL: Ano, skončil jsem.

CIMRMAN: Právě skončil. Tak jsem se toho přece jenom dožil. (vezme uniformu a nese ji k oknu) Přátelé pozor, na smetiště dějin s tou veteší!

KRÁLOVÁ: Smetiště je na druhý straně!

CIMRMAN: (odnáší ji na druhou stranu) Na smetiště dějin s tou veteší. Kamarádi a já navrhuji, abychom na oslavu tohoto vítězství uspořádali veliký, celoústavní maškarní bál, který by byl ještě bohatší než ten loňský. A že ten loňský, vzpomínáte si, byl pěkně bohatý. A hlavně bych se přimlouval, aby byl spravedlivý. Ne aby zase zvítězil Pejřil s tím svým indiánem, kterého stejně všichni považovali za mašlovačku.

PEJŘIL: Tak kdo měl teda vyhrát podle tebe?

CIMRMAN: Například moje pumpa v zimě sklidila největší potlesk.

PEJŘIL: Pumpa v zimě! Přišel vobalenej pytlema a slámou a takhle dělal rukou.  (předvádí)

FAFEJTA: Mně se to líbilo.

ČTVRTÝ DĚDEK: Protože ti dává doutníky a viržínka, víš, patolízale.

CIMRMAN: Držme se textu přátelé, už je to jen pár stránek. Naše nová vlastenecká vláda se postará, aby ti, kteří se nejvíce zasloužili o pád monarchie, byly po zásluze potrestáni.

FAFEJTA: Správně.

CIMRMAN: Odměněni!

FAFEJTA: Správně!

CIMRMAN: A aby největší vědci a umělci, jako jsem kupříkladu já, dostali konečně důstojná místa u oken!

PEJŘIL: Cože? To tam je v tý hře? Ukaž!

CIMRMAN: No tak zatím to tady není, ale bude to tu, protože to sem právě napíšu.

PEJŘIL: No tak si tam taky napiš, že já osobně jsem v tom hrál dneska naposledy.

FAFEJTA: Ale Pejřile, kdopak by hrál Pihrta?

CIMRMAN: Nechte ho Fafejto,budou to hrát jiní a lepší.

FAFEJTA: Ale my děláme, co můžeme, pane Cimrman.

CIMRMAN: Fafejto, o vás já nemluvím, vy se aspoň snažíte. Ale jsou tu jiní, (dívá se na Královou a ta v průběhu řeči si sahá do kapsy u zástěry a vytahuje utěrku a pomale na ní dělá uzel) kteří nejen, že nám nezametou pod postelí, ačkoli jsou za to placeni, ale zúčastňují se této naší léčebné hry neochotně a za úplatu, za úplatu, ať to pan ředitel slyší.

KRÁLOVÁ: Tak dost. (vstane ze židle a jde k dědkům) Tak todle to mám za svoji dobrotu. Deset hodin; všichni svlíknout, kalhoty hezky přes židle a spát. A počítám do deseti. Jedna, dvě,

CIMRMAN: Nezrychlovat.

KRÁLOVÁ: Nezrychluju, tři, přidej dědku, čtyři, pět, tak šup, šup, šup, šest, sedm, ...

CIMRMAN: První dědek

FAFEJTA: Druhý dědek.

PEJŘIL: Třetí dědek.

ČTVRTÝ DĚDEK: Čtvrtý dědek.

KRÁLOVÁ: Spát! A bude tady naprostý ticho! Ale naprostý. Až do rána. Tak šup pod deku. Jo, ruce na deku. Vobě! (odejde)

CIMRMAN: Štětináč!

KRÁLOVÁ: Kdo to řek? Tak kdo to řek? Počkejte ráno, vy dědkové plesniví.

CIMRMAN: Pane Fafejto, podejte mi ze stolu rukopis té mé hry. Ale ať se nezabijete. Hleďte, až půjdete ráno do města, vemte to na dráhu a řekněte strojvedoucímu Trčkovi ať ho zaveze do Brna, totiž je tam kousek od něj takový divadelní soubor, v takové menší vesnici. A tam Vám jsou takoví šikovní… a tam Vám jsou takoví mladí herci. A jestli ti se mé hry chopí, pak mohu klidně spát. Dobrou noc.